Pastýř /1./

1.
---

Déšť se snášel pomalu, jako by váhal, zda vůbec spadnout. Každá kapka dopadala s měkkým, únavným zvukem na dřevěné trámy mola, které páchly solí, lišejníkem a starou krví ryb.
Vzduch byl těžký, nehybný. Z dálky se ozývalo hučení moře, temné a hluboké, jakoby i samo naslouchalo.

Muž stál tiše. Kapuce kabátu mu padala do čela, voda mu stékala po spánku a ztrácela se v límci. Nebylo na něm nic zvláštního — mohl to být kdokoliv, jeden z těch, co v noci stahují sítě nebo hledají láhev v kaluži světla. A přesto měl kolem sebe něco, co se k tomuto místu nehodilo.
Klid.
Nesmírný, ledový klid.

Před ním klečel jiný muž — shrbený, svázaný, se skvrnami na rukou, které nepocházely jen od špíny. Vlasy měl mokré, přilepené k hlavě, oči vyvrácené vzhůru, jako by se snažil zahlédnout svého soudce.
„Já… já už nechci,“ hlesl. „Já se změnil. Přísahám.“

Ticho. Jen šplouchání.

„Změna není cíl,“ odpověděl muž tiše. Jeho hlas nebyl hrozivý, spíš měkký, soucitný — tak, jak mluví duchovní s někým, kdo umírá. „Je to volba. A ty jsis zvolil špatně.“

Svázaný se rozvzlykal, ramena se mu třásla. „Já nechtěl… já jen… trochu…“

„Já vím.“ Muž se k němu sklonil. Na okamžik položil ruku na jeho vlhké vlasy, téměř otcovsky. „Bůh ti dal druhou šanci. Ale ty jsi ji zhanobil. Znovu jsi se napil. Znovu jsi lhal. Znovu jsi zradil.“
Z kapsy kabátu vytáhl kus drsného provazu, který se leskl od vody.

„Prosím… já se polepším,“ zasyčel ten druhý.
„To říkají všichni hříšníci,“ odpověděl klidně.

Zvedl jeho hlavu, přiměl ho, aby se mu podíval do očí. Na okamžik se v těch pohledech něco zlomilo – jako by se dotkly dvě trosky, dvě zkamenělá svědomí.

Vrah vzal provaz se smyčkou, přehodil ho přes nosník. Zvuk, tichý a definitivní. Pak s překvapivou silou popadl muže v podpaží a pomohl mu vstát. "Ne, prosím..." muž vytřeštil oči, když mu vrah přehodil smyčku kolem krku. Vrah bez jediného slova popadl konec provazu a celou svou silou škubl, postava na druhém konci provazu se vznesla nad molo. Muž skoro překvapeně zachroptěl, jeho tělo sebou ještě párkrát škublo a pak znehybnělo.

Vrah zůstal stát. Díval se, jak se tělo pomalu houpá v dešti.
„Návrat k Bohu není trestem,“ zašeptal. „Je milostí.“

Zvedl pohled k obloze, kde se mlha ztrácela v šedi, a chvíli jen poslouchal, jak déšť bije do prken. Bylo v tom cosi posvátného — v rytmu, v dechu, v krvi, která se zvolna mísila s dešťovou vodou.

Pak vytáhl z vnitřní kapsy malý nůž. Čepel byla čistá, tenká, bez zbytečných ozdob.
Rozepnul mrtvému košili, odhrnul látku.
Na hruď, pomalu, s přesností písaře, vyryl slovo:

H Ř Í CH.

Písmena se naplnila temnou červení. Krev se rozlila po kůži, smývaná deštěm, jako inkoust, který se vpíjí do papíru.
Vrah si dílo prohlížel, ne s pýchou, spíš s pokorou.
První.

„Očista musí začít od těch, kdo dostali šanci, a přesto ji zneužili,“ zašeptal, jako by to nebyl jeho hlas, ale někdo mluvil skrze něj.

Zvedl z mola prázdnou láhev, která se válela u těla. Přečetl si nápis — levný gin. Položil ji na břeh vedle, pečlivě, jako důkaz, jako obětní dar.

Z dálky se ozvalo vzdálené zaskřípění dveří, tlumené výkřiky racků.
Mlha se zvedala.
Někdo by řekl, že se město probouzí.
On věděl, že se právě začalo očišťovat.

Otočil se, pomalu, bez spěchu. Jeho kroky mizely v šumění deště.
Za ním, v měkkém světle jediné lampy, se tělo houpalo, lehce naráželo o nosník.

Jen o pár desítek metrů dál, ve stínu opuštěné rybářské chaty, se potácela silueta. Drsná, shrbená a dost opilá, aby si nebyla jistá, zda viděla noční můru, nebo Ďábla.