Pastýř /2./

2.
---

Ubytovna „Akren“ stála na konci přístavní cesty, kde už se i světla lamp vzdávala a nechávala tmu, aby dělala svou práci.

Starý dům z potemnělého dřeva se v dešti leskl, okapy kapaly monotónně a v prázdném vestibulu bylo slyšet každé tiknutí hodin na zdi.
Za pultem seděla Sigrid Nymo. Hrnek s kávou studený, oči unavené a ospalé. Před sebou měla sešit – jména, čísla pokojů, poznámky psané pevným rukopisem ženy, která už dávno ví, že pořádek je jediná obrana před chaosem.

Očima přejížděla po řádcích:
Pokoj 13 – Runa.
Pokoj 7 – Mats Ødegård.

Klíče od obou pokojů pořád visely na háčku.
Zamračila se. Runa odešla z ubytovny ráno ale Mats byl pryč už třetí noc. A když Mats na delší dobu mizel, většinou se vracel zubožený, špinavý a s výčitkami.
Déšť stále bubnoval do střechy jako srdce, které nechce přestat bít.

Dveře se rozletěly s nečekanou razancí a s vrznutím, které se rozlehlo celým domem.
Dovnitř se dovrávorala postava – promočená, rozcuchaná, s tváří bledou a pohledem, který se neuměl zastavit „Zavírej za sebou, holka! Jsi na ubytovně, ne v kurníku,“ zavrčela Sigrid, aniž by zvedla hlavu.
„No jo...“ zabrblala Runa a opatrně zavřela dveře. Sigrid si povzdechla a konečně zvedla oči. „Zase noc u moře?“

Runa se opřela o rám dveří. Vlasy měla slepené, kabát těžký od vody, oči zakalené.
„Moře aspoň nekecá.“ zamumlala.

Sigrid se ušklíbla, ale bez jedu. Vstala, obešla pult a vzala Runu za loket, aby ji přiměla postavit se rovně.
„Jestli se mi zase pozvracíš na schodech, tak spíš venku.“

„To by nebylo poprvé,“ odpověděla Runa a slabě se pousmála.

Sigrid ji chvíli měřila pohledem – tak, jak to dělala každou noc, když se Runa vrátila později než ostatní.
Byla jiná než ostatní nocležníci. Ti měli v očích prázdnotu. Ona měla v očích ticho.
Ticho, které někdy bolelo víc než výčitky.

Sigrid se natáhla pro klíč od Runina pokoje, ta se opírala o pult a prsty se jí třásly, jak hledala rovnováhu. Její oči zůstali na klíči od Matsova pokoje.

„Mats už nepřijde. Nečekej na něj.“ řekla tiše, skoro bezbarvě.
„Jak to myslíš?“

Runa si promnula oči. „Nepřijde.“

„Runo, kde je Mats?“ zeptala se Sigrid, hlasem ostřejším, než chtěla. Mats byl sice slaboch a opilec ale za ty roky patřil k jejím ztraceným duším.

„Prostě nepřijde.“ zopakovala, hlasem, který byl víc unavený než smutný.
Na okamžik se v tom tónu něco zalesklo – jako záblesk vzpomínky, která se snaží proniknout skrze mlhu alkoholu.
Pak se odvrátila.

Sigrid ji chytla za rukáv. „Kde je?“
„Nech to být, Sigrid,“ zadrmolila Runa. „Jen… nech to být.“

Vytrhla se jí, vzala si klíč od pokoje a zamířila po schodech nahoru.
Kroky těžké, pomalé, s každým dalším schodem se jí ostrá, známá bolest páteře zakousla do beder. Bylo to jako tichá připomínka, že její tělo je stejně zlomené jako její mysl.
Na posledním stupni se zastavila, opřela o zeď, aby uvolnila páteř, a chvíli jen poslouchala, jak déšť bije do střechy.
„Nepřijde,“ zopakovala si pro sebe. Tentokrát už to neznělo jako výmluva. Spíš jako jistota.

V pokoji se sesunula na postel bez toho, aby si zouvala boty a kabát hodila na podlahu.
Zavřela oči.

Na chvíli se jí vybavil obraz — silueta v dešti, provaz, šum moře.
Ne, to byl sen. Určitě sen.
Jenže když se otočila k oknu, zdálo se jí, že v dálce, za sklem, něco svítí.
Slabé, žluté světlo lampy.
A pod ním… něco, co se houpalo.