Vím kdo to byl! 2. kapitola: Jakelin a Karolin

Jakelin vypadala vyděšeně. Né vyděšeně, smutně? Střídavě koukala do zrcadla a na mě. Chtěla jsem jí něco říct, ale jak jsem otevřela pusu nemohla jsem. Vyšlo ze mě jen ticho. Začala jsem panikařit.
“Uklidní se Karoline.” Promluvila na mě. “Jak to že jsi mrtvá? Proč si zrovna tady?”
Tak strašně jsem ji chtěla odpovědět, že jsem si ani neuvědomila, že to vlastně nejde. Došlo mi to, až když jsem se mezi nádechy na ni podívala a ona na mě koukala se soucitem. Najednou se ve mě probudili pocity. Panika a strach. Tak jsem přestala mluvit a se stékající slzou po tváři jsem pokrčila rameny.
Přišla jsem k ní blíž, odhrnula jsem si vlasy a ukázala na vpich na zadní straně hlavy. Ale ona stála pořád na stejném místě a koukala do zrcadla. Udělala jsem ještě jeden krok a zoufale jsem si skoro tahala vlasy, ale vznikla stejná reakce. Pak po spoustě minutách mlčení promluvila.
“Netahej si ty vlasy. I když jsi mrtvá, musí tě to bolet.” Opřela se oběma rukama o umyvadlo, řekla něco jako, kolikrát už jsem to musela vysvětlovat a pokračovala. “ Já k tobě nemůžu. Já tě vidím pouze v zrcadle.” odmlčela se a já jsem si konečně mohla dát všechny části do sebe.
Když jsme chodili do školy, jednou se chovala tak strašně divně, že mě nic jiného nenapadlo než jí sledovat a pozorovat. V naší škole bylo spodní patro, kam nikdo nechodil. Tvrdilo se totiž, že toto patro je prokleté. I učitelé nám už od prvních ročníků vštěpovali do hlavy, že toto patro je zakázané. Ale byli jsme mladí a samozřejmě, že jsme si mysleli, že nás chtějí jenom vystrašit a sem tam do toho patra někdo šel. Jako právě teď Jakelin. Musela jsem se schovávat do různých tříd a zákoutí, jelikož se pořád ohlížela.
Mě se tam vůbec nechtělo, ale moje zvědavost byla větší. Když jsem vstoupila na poslední schod, zahlédla jsem jí, jak šla na záchod. Šla jsem ke dveřím, otevřela jsem je jen tak, abych viděla okem do místnosti. Viděla jsem, jak kouká do zrcadla a gestikuluje prstama. Ona do toho zrcadla mluvila znakovkou? Pomyslela jsem si, ale nic jsem nezahlédla, jelikož z dálky se ozvala taková rána, že jsem leknutím vykřikla, pustila dveře a rychle utekla.
Moje vzpomínky se vytratili a já jsem zaslechla, že na mě zase mluví. “Měli bychom si najít nějaký způsob jak spolu komunikovat. Máš nějaký nápad?” zeptala se mě.
Hned jsem začala stejně gestikulovat, jak to ona dělala v tom zrcadle v zakázaném patře. Její udivený pohled byl k nezaplacení. “Ty umíš znakovku?” zeptala se.
Hned jsem jí odpověděla, že ano. Naučila jsem se jí, abych mohla komunikovat s mojí babičkou, která přišla o sluch, když si hráli na silvestra s rachejtlemi a jedna rachejtle vybuchla těstě vedle ní. Nic se jí naštěstí nestalo, ale ohluchla.
“To je mi líto.” řekla. “Ale na mě prosím pomalu, neumím jí tak dobře jako ty.”
Pak jsem konečně mohla někomu říct o vpichu na zátylku a o všem co si pamatuji, že se stalo.