LUNA: Ride or Die ( Svoboda je život)

                             

 

                                 Prolog : 

 

V noci svět mlčí jinak.

Nejsou slyšet hádky.
Nejsou slyšet výhružky.

Nejsou slyšet kroky na chodbě ani klepání na dveře, po kterém se člověk bojí dýchat.

V noci zůstane jen asfalt, světla a zvuk motoru.

Isabela sedí za volantem a dívá se před sebe. Ruce má pevně položené, klidné. Jako by se bála jen jedné věci – že kdyby je pustila, všechno by se rozpadlo.

Auto tiše vibruje. Čeká. Poslouchá.

Tady neexistují otázky.
Nikdo se neptá, odkud jsi.
Nikdo se neptá, kolik ti je.
Nikdo se neptá, co skrýváš.

Tady rozhoduje jen to, jestli pojedeš... nebo zůstaneš.

Isabela si sáhne ke krku. Dotkne se studeného kovu, malé červené růže, která jí připomíná svět, kde bylo bezpečno. Svět, který už dávno neexistuje.

Ví, že jede o všechno.

Ne o peníze.
Ne o slávu.
Ale o možnost jednou zavřít dveře a nebát se, kdo je otevře.

Motor zaburácí.

Někde ve tmě se rozsvítí světla dalšího auta.
Někdo ji sleduje.
Někdo, kdo ještě neví, kým je.

A Isabela ještě netuší, že tahle noc jí nevezme jen strach.

Vezme jí i jistotu, že svět je rozdělený na správné a špatné lidi.

Protože někdy je svoboda rychlejší než zákon.
A někdy láska přijede dřív, než brzdy.

 

 

Poznámka autorky: 

Tento příběh není jen o rychlosti, autech a nelegálních závodech.

Je o lidech, kteří neměli na výběr.
O světech, které existují vedle sebe – a přesto o nich často nechceme slyšet.

LUNA: Ride or Die je příběh o hledání svobody, domova a místa, kde se člověk nemusí bát dýchat.

A o tom, že někdy není správné ani špatné rozhodnutí.
Jen rozhodnutí přežít. 

 

**************************************************************

                                    Kapitola 1 -  Luna 

*******************************************************

Město v noci nikdy nespí.
Jen ztlumí hlas.

Pouliční lampy se leskly na mokrém asfaltu a světla aut se rozmazávala do dlouhých čar, jako by někdo natáhl realitu přes sklo. Isabela seděla v autě a čekala. Motor běžel tiše, nepravidelně dýchal, jako by cítil to samé napětí jako ona.

Ruce měla položené na volantu. Pevně. Klidně.
Řetízek s červenou růží se jí lehce dotýkal klíční kosti pokaždé, když se nadechla.

Někde venku se smáli lidé. Sázky se přehazovaly z ruky do ruky. Peníze, které páchly potem, strachem a chamtivostí. Isabela je nevnímala. Nezajímaly ji tváře. Nezajímala ji jména.

Zajímala ji jen silnice.

Jakmile usedla za volant, svět se zjednodušil.
Žádné hádky. Žádný křik. Žádné rozbité láhve ani cizí kroky za dveřmi. Jen ona, auto a rozhodnutí jet dopředu.

Na závodech ji znali pod jiným jménem.

Luna.

Nikdo nevěděl, odkud přišla.
Nikdo nevěděl, kolik jí je.
Nikdo nevěděl, jestli je to kluk nebo holka.

A přesně tak to chtěla.

Vedle jejího auta se rozsvítily další světlomety. Nízké, ostré, chladné. Isabela se na ně ani nepodívala. Nemusela. Poznala ten typ světla. Staré železo. Síla, která nevznikla pro parádu, ale pro přežití.

Někdo zvedl ruku.

Ticho se napjalo.

Isabela se nadechla.
Pomalu. Kontrolovaně.

Pak ruka padla.

Motor zařval.

A Luna vyrazila.

Asfalt pod koly zmizel. Město se rozpadlo na světla a stíny. Rychlost jí nevzala dech – naopak. Dala jí ho zpátky. Každý nádech byl přesný. Každý pohyb jistý.

Tady neexistovala minulost.
Tady neexistoval strach.

Jen cesta vpřed.

A někde v tom chaosu, o pár metrů vedle ní, jel někdo, kdo se sem neměl nikdy dostat.

Isabela to ještě nevěděla.
Ale tu noc se jejich světy poprvé dotkly.

A nic už pak nemělo zůstat stejné.

 

– Ráno

Zapípal budík.

Isabela se prudce nadechla a otevřela oči.
6:00.

Na vteřinu nechápala, kde je. Ještě cítila vibrace volantu v dlaních, slyšela motor, světla míjela její periferní vidění. Pak se strop nad ní zaostřil. Oprýskaná barva. Prasklina v rohu.

Realita.

Vypnula budík jedním pohybem a posadila se na posteli. Hlavu měla těžkou, tělo unavené. Včerejší noc na ní zanechala stopy – víc, než by chtěla. Vstala a přešla k malému zrcadlu u skříně.

Podívala se na sebe.

Kruhy pod očima nešly schovat. Řasenka byla lehce rozmazaná, na tváři šmouha špíny a potu. Závod byl dlouhý  a k ničemu.

Policie.

Někdo to práskl. Závod skončil dřív, než začal pořádně dýchat. Peníze nezískal nikdo. Jen vztek, zklamání a promarněná noc.

Isabela sevřela rty.
Potřebovala sprchu a teplo. Aspoň na chvíli ze sebe smýt včerejšek.

Vzala si župan a vyšla na chodbu. U koupelny se zastavila. Dveře byly zamčené.

„Zvláštní..." zamumlala si pro sebe.

Natáhla ruku ke klice.

V tom se zevnitř ozvalo hlasité bouchnutí.

Isabela nadskočila.

Dveře se po chvíli pootevřely. Jen na škvíru.

Ve dveřích stál Gustavo.

Ten pach poznala okamžitě. Alkohol a cigaretový kouř. Něco sladce těžkého, co se lepilo do krku. Drogy.... Jeho dech by poznala na míle daleko.

Podíval se na ni shora dolů a ušklíbl se.

„Nevidíš, že je obsazeno?" odsekl.

Isabela se nadechla. „Potřebuju se osprchovat. Za chvíli musím do školy."

Gustavo se rozesmál. Hlasitě. Ošklivě.

„Slyšíš to?" otočil se přes rameno. „Mario? Tvoje dceruška je pilná studentka."

Isabele se zvedl žaludek.

Ve škvíře zahlédla matku. Maria si právě oblékala spodní prádlo. Ten pohled byl horší než křik. Horší než nadávky. Stud ji bodl až někam hluboko.

„Copak?" ozvala se Maria unaveným hlasem. „Gustavo... něco se ti nezdá?"

Zapínal si poklopec.

Isabela nic neřekla. Neměla co dodat. Tohle už dávno přestala komentovat.

Maria do Gustava strčila. „Uhni."

Otevřela dveře dokořán, protáhla se kolem Isabely a zamířila dolů do kuchyně. Bez pohledu. Bez slova. Jako by tam Isabela ani nestála.

Gustavo se ještě na chvíli zastavil. Prohlížel si ji. Příliš dlouho.

Pak se ušklíbl a odešel za Marií.

Isabela zůstala stát sama.

Ulevilo se jí a  zároveň ji to začalo svírat ještě víc.

Takhle rodinný život nevypadá.

Rychle otevřela okno a vyvětrala. Vzala první vůni, kterou našla, a nastříkala ji kolem sebe, aby přehlušila ten zápach. Zamkla se.

A teprve potom pustila teplou vodu.

Když jí sprcha dopadla na ramena, zavřela oči. Voda smývala špínu, pot i noc, která skončila dřív, než jí dala naději.

Aspoň na těch pár minut byla sama.

A v tichu koupelny si připomněla jedinou jistotu, kterou měla.

V noci byla Luna.
Ráno byla jen Isabela.

Mezitím dole v kuchyni Maria připravovala snídani a svačinu pro Isabelu. Ruce se jí pohybovaly automaticky — chleba, máslo, sáček, jablko. Dělala to už roky stejně. Bez přemýšlení.

Gustavo seděl u stolu, roztažený na židli, s novinami před sebou. Působil klidně, ale Maria věděla, že to nic neznamená. Jeho nálada nikdy nebyla stabilní. Skákala nahoru a dolů jako rozbitý výtah.

Po chvíli promluvil.

„Dneska jsem dostal kšeft."

Maria se na něj otočila. „A jakej?"

Gustavo položil noviny na stůl.

„Přijede dnes večer významná návštěva. Paloma a Armando. Největší hráči z Miami. Přesouvají se do Kalifornie."

Maria ztuhla.

„Mají pro nás dobrej obchod," pokračoval. „Bordely, přeposílání zboží a drogy. Vydělá nám to slušnej balík."

Maria mlčela.

„A co po nás chtějí?" zeptala se nakonec tiše.

Gustavo se lehce usmál.

„Ty by ses mohla postarat o Armanda. Docela jsi fit, co jsem si všimnul po ránu." Ušklíbl se. „Aby se mu tu líbilo. Pak bych s nima uzavřel dohodu."

Maria zbledla.

„Padesát procent podílu," pokračoval klidně. „Koupíme ten bordel tady za rohem. Dáme ho dohromady. Ty budeš mít na starost holky a zákazníky. Já zbytek. Peníze z provozu, peníze ze zboží. Dvojitej příjem."

Maria na něj jen koukala.

„No ale to přece—"

Gustavo se zvedl.

Přišel k ní tak blízko, že ucítila jeho dech.

„Co přece?" zavrčel.

Maria couvla o krok.

„Nepřipadá ti ten nápad dobrej?" pokračoval, hlas mu ztvrdl. „Tak fajn. Můžeš jít dělat prodavačku."

Krátce se zasmál.

„Ne, počkat... nemůžeš."

Naklonil se k ní.

„Protože po tobě jde mafie."

Maria polkla.

„Takže buď zticha a dělej, co ti řeknu."

Jeho oči byly chladné.

„Nebýt mě, ty i Isabela jste dávno mrtvý."

Maria sklopila pohled.

V kuchyni bylo ticho, které bolelo víc než křik.

Z horního patra se ozýval tlumený šum sprchy.

Gustavo se otočil zpátky ke stolu a znovu vzal noviny, jako by se nic nestalo.

Maria zůstala stát u linky.

Ruce se jí třásly.

A někde hluboko uvnitř věděla, že jejich život už dávno není život.
Jen přežívání.

Sprcha utichla.

Isabela stála chvíli pod posledními kapkami vody a nechala teplo doznít. Cítila se... normálně. Aspoň na okamžik. Jako člověk, ne jako někdo, kdo celou noc utíkal.

Osušila se, oblékla si župan a tiše odemkla dveře. Bez rozhlížení zamířila rovnou do svého pokoje a hned za sebou znovu zamkla. Zamčeno znamenalo bezpečí. Vždycky.

Venku už bylo světlo. Sluneční paprsky se opíraly do okna a pokoj se plnil teplem. Isabela otevřela skříň a přemýšlela, co si vezme na sebe. Sáhla po mobilu.

32 °C.

„Nádhera," zamumlala.

Vzala si krátké kraťasy, letní blůzku a conversky. Na krk si automaticky pověsila řetízek po babičce — červenou růži. Bez ní nevyšla ani na krok. Na zápěstí se jí při pohybu zablesklo tetování ride or die. Vlasy nechala rozpuštěné, dlouhé, vlnité.

Batoh měla sbalený už od večera. Přihodila si do něj sluchátka a zápisník . Otevřela okno, aby vyvětrala, a na chvíli se zadívala ven. Normální ráno. Normální ulice. Nikdo by nehádal, co se odehrává za těmi zdmi.

Zabouchla dveře pokoje a sešla dolů do kuchyně.

Maria se na ni usmála. Ten úsměv byl slabý, unavený, ale opravdový.

„Tady máš snídani," řekla. „Míchaná vajíčka a kakao."

Isabela se na okamžik usmála zpátky. Krátce. Pak si sedla a začala jíst. Neptala se. Nechtěla slyšet odpovědi.

Cítila, jak se na ni někdo dívá.

Gustavo.

„Byla jsi včera večer pryč?" promluvil najednou.

Isabela přestala jíst. Vidlička se zastavila v půli pohybu. Zvedla oči a podívala se na něj. Hlavou jí proběhlo několik možností. Žádná nebyla bezpečná.

„Všiml jsem si," pokračoval Gustavo klidně, až podezřele klidně, „že tvoje káro stálo ráno jinak, než když jsi přijela domů."

Isabela se nadechla. Pomalu. Jako před startem.

„Vzbudil mě rámus," řekla.

Gustavo se zamračil.

„Jakej rámus?"

„Hodně aut. Hudba nahlas," pokračovala plynule. „Lekla jsem se, že by to mohl být zloděj nebo někdo, kdo se chce dostat k autu. Tak jsem šla dolů a radši jsem ho přepakovala blíž ke vchodu."

Díval se na ni dlouho. Příliš dlouho.

„Chceš říct, že tě to vytáhlo z postele?" rýpnul si.

„Jo," pokrčila rameny. „Byl to hroznej kravál. Nevím, co to bylo."

Gustavo se otočil k Marii.

„Pouliční závody," práskl pěstí do stolu. „Ta banda grázlů už začala jezdit i tady."

Isabela sebou trhla. Ne dramaticky. Jen tolik, kolik bylo uvěřitelné.

Po chvíli Gustavo vydechl a ušklíbl se. „Na druhou stranu... dobrý pro policii. Aspoň se jejich pozornost stáhne jinam."

Maria si povzdechla. „Nechápu, co je na tom hezkého. Nějaký závodění v autech. Dělá to jen bordel a smrdí to."

Gustavo se zasmál. „To je pro retardy, co si potřebujou něco dokazovat. Nic neumí, tak jezdí."

Pak se znovu podíval na Isabelu.

„Chraň tě ruka páně," řekl pomalu, „že s tím nemáš nic společnýho."

Isabela se na něj dívala. Nemrkla.

„Je to špinavá hra," pokračoval. „A dovede tě rovnou do basy."

Isabela sklopila oči zpátky k talíři.

 

A v duchu si pomyslela, že některé cesty do vězení začínají mnohem blíž, než si lidé myslí.

Gustavo se také pustil do snídaně.
Chvíli bylo ticho. Jen cinkání vidliček o talíře. Nic víc. A právě to bylo nejhorší.

Pak se ozval znovu.

„Viděla jsi aspoň, jak vypadali?" zeptal se nenuceně. „Nebo ty jejich auta?"

Isabela pokrčila rameny. „Ne. Bylo to rychlý."

Gustavo si odfrkl. „Nevadí."

Zvedl hlavu a v koutku úst se mu objevil škodolibý úsměv. Ten, který Isabela znala až moc dobře.

„Já si na ně počíhám," řekl klidně. „A pak je hezky prásknu policii."

Usmíval se, jako by mluvil o něčem nevinném. Jako by nešlo o lidi. Jako by nešlo o životy.

Isabela se na vteřinu zarazila.

A pak jí to došlo.

Tohle... tohle nebyl špatný nápad.

Ne pro něj.
Ale pro ni.

Podívala se na hodinky.

„Musím jít," řekla a vstala dřív, než by mohl položit další otázku.

Popadla batoh, vzala si svačinu z linky a ani se neohlédla. Nečekala na odpověď. Prostě odešla.

Vyšla z domu rychle. Příliš rychle na to, aby to působilo normálně. Slunce už pálilo a vzduch byl těžký. Přesto se jí ulevilo ve chvíli, kdy uviděla svoje auto.

Odemkla. Naskočila dovnitř. Zavřela dveře.

Až tady si dovolila vydechnout.

Motor naskočil hladce. Vyjela z uličky a nechala dům za sebou. Ten dům, který nikdy nebyl domovem.

Silnice se před ní otevřela.

Sluchátka zatím zůstala v batohu. Teď chtěla slyšet motor. Chtěla slyšet, že má aspoň něco pod kontrolou.

Zatím.

Protože jestli si Gustavo opravdu začne „hlídat závody"...
pak se noc brzy změní v problém.

Isabela projela čtvrtí kousek od místa, kde bydlela. Už po pár ulicích bylo všechno jiné. Domy byly opravené, zahrady zalité, lidé si mávali. Vzduch tu působil lehčeji. Jako by tu svět fungoval normálně.

Zaparkovala před domem a krátce zatroubila.

V okně v prvním patře se objevily dvě ruce se zdviženými palci.

Isabela se poprvé toho rána usmála doopravdy.

Po chvíli se otevřely dveře. Ve dveřích stál Edmund Harris — její kamarád a spolužák. Za ním jeho máma, něco mu ještě rychle říkala a podávala mu svačinu. Pak zamávala Isabele. Isabela zamávala zpátky.

Edmund seběhl po schodech, otevřel dveře od auta a naskočil dovnitř.

„Promiň, Isab, fakt—"

„To nic," přerušila ho. „Máme čas."

Chvíli mlčeli. Pak ji objal. Pevně, ale ne vtíravě. Ona ho objala zpátky.

„Všechno v pohodě?" zeptal se opatrně. „Doma?"

Isabela jen kývla.

Viděl, že to není pravda.

„Jako obvykle?" zkusil to znovu.

Znovu kývla.

„Dobře," řekl tiše. „Nemusíš."

Pak změnil téma. „Tak co závod? Vyhrála jsi?"

Isabela si povzdechla. „Ne. Nikdo nevyhrál. V půlce jsme to museli zabalit přijeli policajti. Někdo to prásknul."

Edmundovi se rozšířily oči. „Do prdele..."

„Neviděli tě?" zeptal se hned.

„Ne," zavrtěla hlavou. „Ujela jsem jim. Docela rychle. Jen mě sere, že jsme to nedojeli. Jelo se o patnáct tisíc."

Na chvíli zmlkla.

„To by mi pokrylo další náklady na auto. Aspoň něco vytunit. Takhle jsem zas na nule."

„Hej, klid," řekl Edmund hned. „To zvládnem. V garáži mám ještě díly. Po škole na to kouknem, jo? Připravíme to na další závod."

Podíval se na ni. „Kdy se jede další?"

Isabela vytáhla mobil a otevřela poznámky. „V sobotu. V jedenáct večer u opuštěný elektrárny. Píšou, že by tam policajti neměli bejt, tak snad bude klid."

Edmund se zazubil. „No vidíš. Další šance, Isab. To je skvělý."

Jenže Isabela se neusmála.

Edmund si toho všiml okamžitě. „Co se stalo?"

Chvíli mlčela.

„Gustavo," řekla nakonec.

Edmund ztuhl.

„Začal se zajímat o pouliční závody," pokračovala. „Všimnul si, že jsem měla večer jinak zaparkovaný auto. A já..." zavrtěla hlavou. „Já blbá mu dala vodítko."

Edmund ji sledoval pozorně.

„Teď ví, že se tu jezdí závody," dodala. „A řekl, že si na to posvítí. Že to udá na policii."

Ticho v autě zhoustlo.

„To je průser," řekl Edmund potichu.

Isabela sevřela volant. „Jo."

A poprvé ten den měla pocit, že silnice před ní možná nebude tak volná, jak si myslela.

Auto se rozjelo.
Příliš rychle. Ne zběsile — spíš tak, jak Isabela jezdila, když potřebovala vypnout hlavu.

Edmund si všiml, že není ve své kůži. Seděla ztuhle, ruce pevně sevřené kolem volantu, pohled přilepený k silnici.

„Hej," ozval se tiše. „Isabel? Bude to v pohodě, jo?"

Neodpověděla.

„Není všechno ztracený," pokračoval. „Pomůžu ti. Auto dáme dohromady a  těm idiotům nakopeme zadky."

Na křižovatce padla červená.

Isabela zastavila. Ruce jí zůstaly na volantu, prsty zbělelé tlakem. Podívala se na Edmunda na jediného člověka, který teď stál při ní víc než kdokoli jiný. Víc než její vlastní matka.

Na chvíli se jí v očích něco pohnulo.

Pak se usmála.

Krátce a upřímně.

„Víš, co říkáme," prohlásil Edmund.

„Ne," uchechtla se slabě. „Co?"

Edmund se zazubil. „Ride or die."

Isabela se nadechla. „For freedom."

Padla zelená.

Auto se znovu rozjelo — ale tentokrát jinak. Ne tak těžce. Ne tak ostře. Jako by se vzduch kolem nich konečně pročistil.

Silnice byla pořád stejná. Problémy nikam nezmizely.
Ale na pár okamžiků to stačilo.

Protože někdy není důležité, kam jedeš.
Stačí vědět, že nejedeš sám.

Dojeli na parkoviště u školy. Isabela projížděla řady aut a hledala místo někde ve stínu. Slunce už pálilo a asfalt se leskl horkem. Nakonec našla úzké místo pod stromem a zaparkovala.

Vypnula motor.

A konečně si dovolila vydechnout.

Edmund se na ni podíval. „Zvládneš to."

Isabela se opřela zády o sedačku a zadívala se před sebe. „Už fakt nevím, co říkat na ty neomluvený hodiny," přiznala. „Někdy si říkám, jestli se na tu školu nemám vykašlat. Vzít věci... a prostě odjet někam pryč."

Edmund se k ní hned otočil. „Stop. Stop, Isab."

Podíval se na ni vážně. „Teď z tebe mluví strach. To nejsi ty."

Isabela mlčela.

„Kvůli tomu přece neutíkáš," pokračoval. „Potřebuješ školu dodělat. Chceš na univerzitu. To teď nevzdáš."

Zhluboka se nadechla.

„A už jsem ti to říkal stokrát," dodal jemněji. „Jestli je to doma zlý a nemáš klid na učení, můžeš přijít k nám. Máma tě ráda uvidí. Víš, že pokoj mojí ségra je prázdnej. Už dávno bydlí s frajerem. Měla bys kde spát. V klidu."

Isabela se na něj podívala. „Já vím," řekla tiše. „Jste hrozně hodní. Jen... nechci bejt někomu na obtíž."

Edmund protočil oči. „Prosím tě. Jsi pro mě jak ségra."

Chvíli se na sebe dívali.

A pak se oba usmáli.

„Tak pojď," řekl Edmund. „Jdeme to tam přežít."

„Jo," přikývla Isabela.

Vystoupili z auta. Isabela zamkla, zkontrolovala klikou, jestli je opravdu zavřeno — zvyk. Pak se společně vydali ke škole.

Normální budova. Normální studenti.
Svět, který netušil, kolik životů se každé ráno snaží tvářit normálně.

A Isabela byla jedním z nich.

 

Mezitím doma bylo dusno.

Gustavo chodil po obýváku s telefonem u ucha. Mluvil tlumeně, úsečně. Cizí jména. Města. Časy. Kšeft. Jeho hlas byl klidný, soustředěný — ten typ klidu, který nikdy nevěstil nic dobrého.

Maria seděla v kuchyni.

Kouřila jednu cigaretu za druhou. Popelník byl už dávno plný, ale jí to bylo jedno. Ruce se jí lehce třásly. V hlavě se jí motalo všechno, co slyšela ráno. Paloma. Armando. Bordel. Ona.

Vůbec se jí do toho nechtělo.

Ale peníze potřebovali.

Zvedla se, otevřela skříňku a vytáhla láhev vína. Nalila si. Sklenice se lehce dotkla linky. Napila se. Jednou. Podruhé. Pálilo to, ale aspoň to na chvíli otupilo strach.

V tom se ozvalo kovové cvaknutí schránky.

Pošťák.

Maria ztuhla. Podívala se směrem do obýváku. Gustavo byl pořád na telefonu, zády k ní. Neviděl ji.

Rychle si přehodila mikinu přes ramena a vyšla ven.

U schránky našla pár letáků a jeden dopis.

Ten ji zarazil.

Nebyl jako ostatní. Obyčejná obálka, ale její jméno bylo napsané ručně. Tmavým inkoustem. Příliš pečlivě.

Rozhlédla se kolem sebe.

Nikdo.

Otevřela obálku.

Stačila jedna věta.

Ty sis vážně myslela, že před námi utečeš?

Mariin dech se zadrhl.

Četla dál.

To ses velice spletla. Máme oči všude.
Dáváme ti týden, abys zaplatila své dluhy.
Jinak si tě najdeme. A bude to velmi ošklivé.
Už nebudeme posílat výhružné barevné dopisy.

80 táců.
Jinak bude zle.

Papír se jí v ruce třásl.

Zavřela oči.

V tu chvíli pochopila to, co se snažila celé měsíce popírat.

Před dluhy se nedá schovat.
Nezáleží, kam utečeš.
Najdou si tě.

Pomalu složila dopis, strčila ho do kapsy a vrátila se do domu. Gustavo pořád telefonoval. Smál se. Domlouval budoucnost.

Maria se posadila zpátky ke stolu.

Nalila si další sklenku.

A poprvé ji napadlo něco, co ji vyděsilo víc než ty řádky na papíře.

Že tenhle dům možná už brzy nebude nebezpečný jen pro ni.
Ale i pro Isabelu.

 

 

Ve škole bylo nezvykle hlučno.
Chodby voněly dezinfekcí a levnou kávou z automatu, někdo se smál, někdo si stěžoval na test z matematiky. Svět jel dál. Normálně. Až skoro urážlivě normálně.

Isabela seděla vedle Edmunda v lavici u okna.
On se k ní naklonil a polohlasem pronesl něco o tom, že jestli ještě jednou zapomene svačinu, jeho máma ho zabije pohledem dřív, než stihne dojít ke dveřím. Usmála se. Jen na vteřinu. Takové to krátké cuknutí koutků, které spíš bolelo, než těšilo.

Pak to přišlo.

„Isabelo Moralesová," ozvalo se zepředu třídy.
„Po hodině se za mnou zastavte."

Nic víc. Žádný důvod. Žádný tón navíc.

Edmund se na ni podíval.
„Průšvih?" zašeptal.

Pokrčila rameny. „Asi."

Hodina se táhla. Slova učitelky k ní doléhala tlumeně, jako by byla pod vodou. V hlavě se jí míchal obraz Matky u stolu, prázdné sklenky,  Gustava ... a teď tohle. Další fronta. Další místo, kde už nemá kam couvnout.

Když zazvonilo, všichni se zvedli a vyhrnuli ven. Isabela zůstala sedět. Chvíli. Pak se zhluboka nadechla a šla ke katedře.

Učitelka měla před sebou otevřené desky. Papíry byly srovnané až nepříjemně pečlivě.

„Posaďte se," řekla klidně.

Isabela si sedla naproti ní a položila ruce do klína, aby nebylo vidět, jak se jí lehce třesou prsty.

„Nejde o známky," začala učitelka. „Ty máte v pořádku. Jde o docházku."

Otočila jeden list.

„Za poslední měsíc máte čtrnáct neomluvených hodin."

Isabela nic neřekla.

„To už není náhoda. A není to ani jednorázové selhání."
Zvedla k ní pohled. Ne přísný. Spíš unavený.
„Je to poslední varování."

Ta slova visela ve vzduchu těžce, jako by měla váhu.

„Pokud se to bude opakovat," pokračovala učitelka, „budeme to řešit oficiálně. Se školním vedením. A ano... může to vést k vyloučení."

Vyloučení.

Isabela cítila, jak se jí stáhne žaludek. Neplakala. Neprosila. Jen přikývla.

„Rozumím," řekla tiše.

Učitelka zavřela desky. „Chci, abyste to zvládla. Ale musíte mi dát důvod vám věřit."

Isabela vstala, poděkovala a odešla.

Na chodbě stál Edmund, opřený o zeď, ruce v kapsách. Jakmile ji uviděl, narovnal se.

„Tak?" zeptal se.

Chvíli mlčela. Pak vydechla.
„Hoří mi to," řekla prostě. „Všechno."

Edmund kývl, jako by to byla ta nejlogičtější věc na světě.
„Tak to budeme hasit," řekl. „Spolu."

A poprvé od rána měla Isabela pocit, že aspoň jeden kout světa se jí ještě úplně nerozpadl.

Škola ten den utekla rychleji, než čekala.
Z matematiky psali test — nic katastrofálního, ale ani nic, co by jí zlepšilo náladu. Z angličtiny jen slovní úlohy a zápisky, zbytek hodin se rozplynul v nudném povídání, kdy všichni mluvili, ale nikdo neposlouchal.

Když zazvonilo naposledy, Isabela zamířila ke své skříňce. Už se viděla doma. V tichu. Aspoň na chvíli.

Jenže sotva ji otevřela, někdo do ní jemně strčil ramenem.

„Hej," zasmála se a otočila se. „Víš, že bys to neměl dělat. Nikdy nevíš, co ti příště můžu provést."

Edmund se zazubil. „Sranda."

Pak ale zvážněl. Jen nepatrně.
„Ne... vážně. Napadla mě jedna věc. Ten závod v sobotu."

Isabela okamžitě ztichla a rozhlédla se kolem sebe.
„Pšššt, Edmunde. Tady ne."

Instinkt. Automatický pohyb hlavy, kontrola chodeb.

Edmund se rozhlédl taky. „Nikdo nás neposlouchá."

Naklonil se blíž.
„Takže... ten závod. O kolik se hraje?"

Isabela se na něj podívala. Tentokrát už bez úsměvu.
„Tenhle závod má větší cenu," řekla tiše. „Čtyřicet tisíc."

Edmundovi se na vteřinu rozšířily oči.
„Ty jo... to je dost peněz."

„Jo," přikývla. „Právě proto chci dneska večer ještě jezdit. Potřebuju být připravená."

Edmund se na ni zadíval.
„Dnes večer?"

„Jo," pokrčila rameny. „Proč?"

Jeho výraz se změnil. Nebyl naštvaný. Spíš starostlivý.
„Dnes nemůžeš," řekl pevně. „Musíme napsat esej z angličtiny. Je dlouhá. A jestli zase vynecháš školu... všechno, co sis chtěla udržet, ztratíš během chvilky."

Isabela otevřela pusu, ale nepřerušila ho.

„Takže dneska," pokračoval, „budeš doma. Uděláš si věci do školy. Auto necháme u mě v dílně. Zítra mám praxi v autodílně, budu mít víc času dát ho do kupy před závodem."

Chvíli na něj jen koukala.
„Ale... já nemám z čeho ti zaplatit."

Edmund se usmál. Klidně. Upřímně.
„Isab. Už jsme o tom mluvili. Nechci po tobě nic. Jasný?"

Naklonil hlavu.
„Jsme v tom spolu."

Ta věta v ní něco pohnula.

„Budeš mít auto, který všechny převálcuje," dodal. „Hlavně abys dostala to, co potřebuješ."

Usmála se. Tentokrát opravdově.
„Díky."

„A ještě jedna věc," pokračoval Edmund a snížil hlas. „Musíme doladit, jak budeš vypadat. Podle toho, co jsem zjišťoval, je to velký prostor. Hodně lidí."

Zaváhal.
„Jestli má Luna zůstat neodhalená... musíme to vyřešit."

„Po sestře jsem našel pár hadrů," dodal rychle. „Nikdy je nenosila. Mohla bys—"

„Ne," přerušila ho Isabela. Pobaveně. „Mám vlastní outfit."

Edmund zvedl obočí.
„Jo?"

„Jo."

Zasmál se. „Tak paráda."

Podíval se na hodinky.
„Ty jo... mám hlad. Pojď, zvu tě na pizzu."

Isabela přikývla.
„Beru."

Vyšli ze školy vedle sebe, bez spěchu. A když nasedli do auta a zamířili do města, Isabela si uvědomila, že tenhle moment — obyčejná pizza, smích, kamarád na sedadle vedle — je možná to jediné normální, co jí v životě ještě zůstalo.

A právě proto se toho držela tak pevně.

Pizzerie byla plná i uprostřed týdne ale lidem to bylo jedno. Smích, hlasy, cinkání příborů. Vzduch voněl sýrem a pečeným těstem, okna se leskla od zapadajícího slunce.

Isabela se sesunula na lavici naproti Edmundovi a vydechla.
Ten den byl dlouhý. Moc dlouhý.

„Tak co," pousmál se Edmund, když před ně položili pizzu. „Aspoň něco normálního."

Vzala si kousek a chvíli mlčela. Pak se zadívala někam přes jeho rameno.

„Víš, co se mi zdá?" řekla tiše.

„Hm?" zvedl k ní oči.

„Že jednou odjedu," pokračovala. „Daleko. Budu mít malý byteček. Ticho. Svůj klíč. A nikdo mě tam nebude znát."

Usmála se, ale bylo v tom něco křehkého.
„Budu svobodná."

Edmund se opřel lokty o stůl.
„To nezní jako sen. To zní jako plán."

Isabela pokrčila rameny. „Možná. Jen zatím nevím, jak se k němu dostat."

V tu chvíli se pizzerií rozlehl hlas z televize zavěšené nad barem.

„Policie dnes zveřejnila záběry z včerejšího zásahu proti nelegálním pouličním závodům..."

Isabela ztuhla.

Na obrazovce se objevily noční ulice, rozmazaná světla, auta v plné rychlosti. Sirény. Křik. Policie naháněla závodníky úzkými uličkami.

„Někteří účastníci byli zadrženi na místě, jiným se podařilo uprchnout..."

Isabela sklopila hlavu. Prsty sevřela okraj talíře.

„Policie zároveň uvedla, že posílí kontroly a dohled nad podobnými akcemi..."

Edmund si všiml, jak se stáhla.

„...a vyzývá veřejnost ke spolupráci. Pokud si občané všimnou nelegálních závodů, mají neprodleně kontaktovat policii."

Televize ztichla, pizzerie se zase ponořila do běžného ruchu. Ale pro Isabelu už bylo ticho.

Edmund se k ní naklonil.
„Jak se to vlastně stalo?" zeptal se potichu. „Jak to, že tam vlítli policajti?"

Chvíli váhala. Pak promluvila.

„Závod normálně odstartoval," řekla klidně, až nepřirozeně klidně. „Všechno bylo podle plánu."

Zvedla oči.
„A pak se v jedné zatáčce objevilo neznámé auto. Jelo s námi. Na první pohled... nic zvláštního."

Edmund poslouchal bez přerušení.

„Ale když projelo další tři auta před námi," pokračovala, „najednou se rozblikalo. A za ním se objevily posily."

Pokrčila rameny.
„A tím to začalo."

Na chvíli se odmlčela.

„Kdo měl štěstí, ujel. Kdo ne... toho sebrali."

Edmund se nadechl.
„A ty?"

„Já měla štěstí," řekla tiše.

Chvíli mlčeli. Pak Edmund natáhl ruku a jemně se dotkl její.

„Hele," řekl klidně. „Teď jsi tady. Se mnou. Ve středu večer v pizzerii."

Usmál se.
„A to je pořád realita."

Edmund se na obrazovku ještě jednou podíval, pak zpátky na Isabelu.

„Víš, jak to policejní auto vypadalo?" zeptal se potichu.

Isabela zavrtěla hlavou.
„Ne. Nemělo nic, podle čeho by se dalo poznat. Žádné barvy, žádné znaky."
Zaváhala.
„Prostě... se tam objevilo z ničeho nic."

Edmund si povzdechl.
„Tak to si teď musíš dávat hodně pozor."

„Jo," přikývla. „To jo."

Chvíli mlčel, jako by v hlavě skládal puzzle.
„Musíme taky počítat s tím," řekl nakonec, „že se může objevit znovu. V sobotu."

Isabela se na něj podívala vážně.
„S tím počítám," řekla. „Proto musím být zahalená. Aby mě nikdo nepoznal."

Edmund přikývl.
„Hlavně se nesmíš dostat do průšvihu s policií."

„Vím," odpověděla tiše.

Opřel se dozadu.
„Takže musíme vymyslet ještě plán B."

„Plán B?" zvedla obočí.

„Jo," kývl. „Nouzový stav. Když se to posere."

Isabela se nadechla.
„A co ten plán B je?"

Edmund se na ni podíval. Neusmíval se.
„To ti řeknu, až ho budu mít."

Mezi nimi se rozhostilo ticho. Ne nepříjemné. Spíš těžké. Plné věcí, které se ještě nestaly — a možná ani neměly.

Venku se setmělo. Středeční večer pokračoval dál, jako by nic nehrozilo.

Isabela se ani nehnula.
Pizza před ní vychladla.
Hluk pizzerie zmizel, jako by někdo stáhl zvuk.

Dívala se jen na obrazovku.
Na blikající světla.
Na auta, která ujížděla tmou.

A věděla jedno:
v sobotu už nepůjde jen o peníze.

 

*******************************************************

 

 

Konec kapitoly.

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ :)