Legenda o pětilisté růži- Kapitoly XVII, XVIII, XIX, XX, XXI, XXII

Poznání

 

Bolest na hrudi, zřejmě památka na boj s pavoukem, který jej zalehl, se ozvala plnou silou. Každý hluboký nádech mu připadal, jako kdyby mu někdo jezdil nožem po žebrech. Ztěžka vstal a vydal se k míse s vodou. V zrcadle uviděl tvář zmoženého člověka, skoro se sám sebe lekl. Opláchl si obličej, aby se trochu probudil, a ze skříně vytáhl čisté svršky. Díky bohu, že si nezapomněl sbalit náhradní košili a kalhoty, s těmi, které se teď válely na podlaze vedle postele a příšerně zapáchaly, by nemohl vyjít ven z pokoje. Kručení v břiše mu připomnělo, že od včerejšího večera nepozřel ani sousto.

 

Oblékl se a ztěžka sešel po schodech do hostince, kde si dopřál pořádný oběd. Jako zázrakem z něj silný vývar, následovaný pořádným kusem vepřového masa, vyhnal únavu. Místo plánované návštěvy lázní, nad kterou ráno přemýšlel, se vydal zpět do svého pokoje prozkoumat knihu. Zapálil svíce na stole a zatáhl okenní závěsy, aby měl klid ke studiu. Místnost se ponořila do příjemného šera, stůl osvětlený plamínky svící lákal k prozkoumání knihy. Otevřel knihu. Na zažloutlém pergamenu uviděl spoustu tajemných znaků, které nepoznával. Otočil stránku, další a další. Ani jeden ze symbolů nepoznával. Rychle prolistoval celou knihu, aby ji vzápětí naštvaně zavřel. „Jak je to možné? Ještě včera v podzemí jsem jasně poznával jednotlivá slova!“ uvědomil si rozzlobeně.

„Snad celá včerejší noc v katakombách nebyla jen zbytečnou cestou,“ zoufal si. Netrpělivě přecházel po pokoji a přemýšlel, co se mohlo stát.

 

Došel až k oblečení pohozenému na zemi. Vzpomněl si na medailonek, který dal ráno, poté co vylezl z podzemí, do kapsy kalhot. Zdálo se, že má magickou moc a už několikrát mu pomohl v boji proti černokněžníkovým zlým silám. Vrhl se k oblečení pohozenému na posteli a z kapsy vytáhl zlatý přívěsek. Stiskl ho v dlani a s očekáváním znovu otevřel knihu. Slova v ní mu najednou začala dávat logiku. Jako smyslů zbavený se začetl do řádků té tajemné knihy. Očima přejížděl kostrbatým písmem napsané věty.

 

Obličej osvícený plameny svící se mu několikrát ošklivě zakabonil, kniha byla plná magie tak černé, že si až do dnešních dnů nedokázal představit, jaké mohl černokněžník napáchat škody, kdyby jen zázrakem neskončil v plamenech pekelných po nezdařeném pokusu. Brzy narazil na kapitolu popisující zakletí lidí a zvířat. „Předmět magický nutno očarovat jest, do něj pak zakletou duši uvrhneš. Pokud předmět zničen jest, tvor svobodný znovu bude,“ hlásala kniha. „Předmět zničen může být jen jinou věcí magicky oplývající.“

 

„Zvláštní, Kristýnka říkala, že pokud kletbu na pergamenu přečtu, tak ji zbavím prokletí. Teď abych sháněl ještě něco, čím ten pergamen zničím,“ mumlal si nespokojeně Richard pod vousy, ale pokračoval ve čtení. „Pokud na kus pergamenu kletbu napíšeš, opětovným přečtením jest bytost kletby zbavena.“ Nadšeně bouchl pěstí do stolu, až svíčky nadskočily a plamínky zablikaly ztemnělou světnicí. Teď už jen zjistit, jak a čím přemoct vlka hlídajícího pergamen.

 

Ani nevěděl, kolik času už nad knihou strávil. Se zájmem hltal další její stránky a hledal cokoliv, co by mu pomohlo uspět proti příšeře hlídající pergamen. Další kapitoly obsahovaly recepty na lektvary, tajemné kletby schopné mrzačit a zabíjet, ale i návody, jak léčit různá zranění. Zbývalo mu posledních pár stránek, když konečně narazil na něco zajímavého. „Dračí krev,“ zašeptal si sám pro sebe název kapitoly. „Zbraň mocnější nad všechny vytvoříš ponořením jí do dračí krve. Takto mocná zbraň schopná jest zničit vše magické i lidské.“ Richard si větu nevěřícně přečetl několikrát po sobě.

 

„To by mohl být způsob, jak zabít vlka na hradě,“ došlo mu. Zároveň jej však vůbec nenapadlo, kde by sháněl dračí krev. O dracích slyšel jen v legendách nebo jiných báchorkách, co se vyprávějí před spaním dětem. A i ty pohádky vždy končily tím, jak statečný rytíř draka zabil a vysvobodil princeznu. Jinak o dracích neslyšel. „Možná, že žijí někde daleko na severu,“ napadlo jej. Ale i tuhle myšlenku zavrhl. Trmácet se někam do neznámých končin s nejistým výsledkem se mu nechtělo. Navíc zabít draka by bylo nejspíš nad jeho síly. Úplně se viděl, jak se plíží nějakou jeskyní, kde sídlí drak, tiše našlapuje a pak jej bez varování spálí na prach dračí oheň. „Prostě blbost,“ usmál se při té naivní představě.

 

Znovu pohlédl do knihy, kde na konci stránky spatřil malý nápis „meč“. Pročetl zbytek knihy v naději na nějaké smysluplnější řešení jeho problému, ale nic nenašel. Unavený z dlouhého čtení a studia svěsil hlavu do dlaní. V hlavě měl najednou prázdno. Svíce na stole už pomalu dohořívaly, a tak se rozhodl srovnat si myšlenky procházkou po městě.

 

Oběd u starého přítele

 

Překvapilo jej, jak moc se do knihy začetl. Jakmile otevřel dveře hostince, objevila se před ním liduprázdná ulice. Nad dlažebními kostkami se vznášel ranní opar, kdy zatím slabé slunce, vycházející nad vrcholky budov, vysoušelo ranní rosu. Vydal se vstříc do ulic probouzejícího se města.

 

Příjemný zpěv ptáků ho doprovázel až k městské bráně. Po delší době se cítil zvláštně odpočatý a klidný, navzdory probdělé noci. Z užívání nádherného jarního dne, ho vyrušil hlasitý, bujarý výkřik nesoucí se odkudsi od hradeb.

 

„Ty jsi na ten oběd zapomněl, že?“ Otočil se a u brány spatřil svého starého kamaráda Josefa, kterého potkal před pár dny. V tom zmatku úplně zapomněl na pozvání na oběd. Svižným krokem vyrazil k bráně, aby se strážnému omluvil za svou zapomnětlivost. Ten však jen mávl rukou a hned začal vyprávět o krušné noci, kdy musel klidnit dva opilce, kteří se chtěli porvat před místní hospodou. „A když se po mně jeden z nich ohnal pěstí, na poslední chvíli jsem uhnul a jeho pěst mi prosvištěla kolem pravého ucha…“ Jeho barvité vyprávění, při kterém se kroutil a předváděl proběhlý souboj, přehlušily kostelní zvony. „Šest ráno,“ utnul zničehonic své vyprávění Josef. „Čas jít na kutě, stav se dneska na oběd, dopovím ti tu historku.“ S těmi slovy se nezvykle svižně rozběhl směrem k domovu. Richard sledoval vzdalujícího se kamaráda s pobaveným úsměvem. Jeho poskakující břicho při běhu připomínalo vlny na rybníku. Byl to ale ten nejupřímnější a nejzábavnější kamarád, jakého znal.

 

Aby se vyhnul rannímu shonu, vyrazil Richard pryč z města. Svižným tempem došel na kopec tyčící se nedaleko od města, kde se u kraje lesa posadil. Okamžitě jej obklopily známé zvuky přírody. Z hloubi lesa uslyšel ťukání datla, slabé, sotva slyšitelné vypísknutí zajíce rychle se schovávajícího před poštolkou, která létala nad polem. V dáli uviděl srnky, které zrovna někdo vyrušil a ladnými skoky přeskákaly přes pole schovat se do nedalekého remízku.

 

Konečně klid, zasnil se Richard a nechal se prostupovat krásou přírody. Tolik prospěšný odpočinek mu otevřel mysl. Do hlavy se mu znovu začaly vkrádat myšlenky na úkol. „Meč, dračí krev… Co znamená ten meč? Nebylo by lepší než se shánět po dračí krvi zkusit zjistit něco víc o té zbrani?“

Myšlenky mu vířily hlavou a on nevěděl, kterou uchopit, ani čeho se chytit.

 

Najednou si vzpomněl na to, co mu říkal král o pradávné bitvě s černokněžníkem, kterou svedl jeho otec. Ten čaroděje zranil v bitvě někde u Brtnice. Střílky, Střelice, nebo že by snad Střeliště? Název toho místa se mu teď úplně vykouřil z hlavy. Zaujala jej však jedna věc. Podle toho, co je psáno v knize, má být čaroděj, ostatně jako cokoliv magicky zakletého, prakticky neporazitelný. Král ale černokněžníka zranil. Že by v tom hrála nějakou roli magie? Ta stopa stála za prozkoumání. Jenže starý král byl mrtvý. Bude se muset vypravit do Telče, kde sídlí jeho pán, a zkusit zjistit více. Kostelní zvony v dáli odbily jedenáctou hodinu a nastal čas na slíbenou návštěvu u Josefa. Ztěžka se vyhrabal na nohy a vyrazil zpátky do města.

 

Dveře mu otevřela starší paní kypřejších tvarů a okamžitě se na něj vrhla, aby jej přátelsky objala. „Vy musíte být Richard! Pepík mi o vás hodně vyprávěl. Pojďte dovnitř, brzy budeme podávat na stůl.“ Richard, překvapený tak vřelým uvítáním, vstoupil do domku. Ovanula ho mámivá vůně z kuchyně, na pánvi se v pořádné vrstvě sádla smažily koblihy a vedle nich v hrnci bublala polévka.

 

Vzpomněl si na jejich kuchařku Lindu a na jídla na hradě, kdy se sešla celá posádka a společně hodovali a vyprávěli si, jaký měli den. Zastesklo se mu, snad se brzy vrátí. Paní domu uviděla smutný pohled návštěvníka a okamžitě jej usadila ke stolu. „Vydržte, jídlo bude hned,“ zašveholila. „Josefe, máš tu hosta,“ zakřičela na celý dům a šla se věnovat plotně. Sotva Richard dosedl k prostřenému stolu, vylezl z vedlejší místnosti rozespalý Josef. Promnul si oči a jakmile spatřil Richarda, jako by do něj někdo nalil živou vodu. Přiskočil ke stolu, dosedl na židli a hned začal vyprávět zbytek příběhu o noční rvačce, který ráno Richardovi nedopověděl.

 

„Už se to nese,“ zahlaholila dobromyslně hospodyně a na stole přistál hrnec nudlové polévky, ze které se ještě kouřilo, následovaný mísou řádně pocukrovaných koblih. Hospodyňka, Myška, jak jí říkal její muž, přisunula před každého talíř. Když si nandali, pomodlili se a pustili se do jídla.

 

Silný vývar, následovaný pořádnými koblihami, přišel Richardovi vhod. Brzy se musel rozvalit na židli a rozepnout si pásek od kalhot. Příjemně unavený a plný skvělého jídla ho začal přepadat spánek. Nezapomněl však na svůj úkol. „Pepo,“ otočil se ke strážnému. „Ty jsi byl se starým králem v té bitvě, ve které padl?“ „Jasný,“ odpověděl Josef a bez jakéhokoliv přemlouvání se dal do vyprávění.

 

„Člověče, to byl tehdá masakr, sešla se nás před hradem, Střeliště se mu říkalo, snad stovka, nejtvrdší a nejlepší bojovníci, co mohla naše země nabídnout. A v čele náš král Karel, budiž mu země lehká. Dodneška si pamatuju, jak seděl na koni, mával tím svým lesklým mečem a pobízel lučištníky k palbě. Pak jsme se všichni rozeběhli k útoku. Bojovali jsme proti nějakým temným válečníkům, velel jim jakýsi chlapík, říkalo se, že je to černokněžník. Těch temných byla asi polovička co nás. Ale i tak jsme dostávali na frak. Když se naše vojska srazila, ani ti nemusím popisovat, co to bylo za melu, nevěděl jsem, kde je vlevo a kde vpravo. Dva z nich jsem sundal a pak jsem dostal palcátem do helmy.“ Sklonil hlavu a ukázal Richardovi jizvu, která mu po úderu do helmy zůstala. „No a padl jsem jak podťatý. Co se dělo pak, už nevím,“ poškrábal se na hlavě a pokračoval.

 

„Ale když jsem se probudil, všude kolem ležely jen mrtvoly, z hradu na kopci se kouřilo, ale nikde nikdo. Po chvíli jsem zahlédl postavu v tmavém plášti, jak míří směrem ke zřícenině. Netušil jsem, kdo to je, ale podle pláště bych si vsadil, že jeden z temných. Belhal se a opíral se o králův meč. Po chvíli vylezl ven z hradu, ale už bez meče. Vydal se dolů z kopce, nejspíš chtěl utéct, když jej o několik metrů dál zasáhl šíp a on padl mrtvý k zemi.

 

To už přijely naše posily. Pak jsem znovu upadl do mdlob a vzbudil jsem se až v lazaretu. Měl jsem obrovské štěstí, jako jediný jsem přežil, náš pan král byl v bitvě těžce raněn, našli jej zle dobitého a v bezvědomí. O pár dní později zemřel. Prý se utkal s čarodějem tváří v tvář a navzájem se nepěkně pocuchali. Zraněný černokněžník uprchl, ale krále zranil svou čepelí tak, že žádný z našich felčarů si nevěděl s ránou poradit.“

 

„Ale každý příběh má dobrý konec,“ usmál se. „V lazaretu mě ošetřovala jedna moc pěkná sestřička,“ mrkl spiklenecky na Myšku. „Zamilovali jsme se do sebe a ona se pak stala mou ženou,“ dopověděl a láskyplně se přitiskl ke své milované ženě. „Taky mu to trvalo, než mě udolal, otáčela se za mnou tehdá spousta chlapů, ale nakonec se mu to povedlo,“ dodala se smíchem a vlepila Pepovi pusu na čelo. „Ale já věděla už od začátku, že on je ten jediný,“ zašeptala do ucha Richardovi, když se kolem něj prosmýkla. „Taková romantika,“ usmál se zasněně Richard. „Moc vám to přeji.“ Povídali si a smáli se až do večera. A vyprávěli by i dál, Josefa ale čekala další noční hlídka a Richard se omluvil, že se musí jít pořádně vyspat. Odešel proto s Josefem do podvečerního města. Před hostincem se rozloučili, popřáli si hodně štěstí a vydali se každý za svým cílem. Pro Richarda to byla po dlouhém dni jeho postel v hostinci. Před spaním ještě spřádal plány na cestu na Střeliště, byl si jistý, že meč krále Karla je onou magickou zbraní, kterou musí najít.

 

Cesta z města

 

Brzy ráno, po zaplacení útraty v hostinci a vrchovatém talíři plném ovesné kaše, osedlal svého koně a jižní branou opustil město. Příjemný pocit, že se věci daly do pohybu, pátrání pokročilo a on je znovu na cestě, mu vykouzlil úsměv na tváři. Široká stezka, lemovaná stromy, jej vedla do mírného kopce. V brzkém dopoledni potkal jen pár poutníků mířících do města a dva formanské vozy, naložené tak, že se jejich náklad při projetí výmolu nebo přejetí většího kamene na cestě málem vysypal z vozu ven. Slunce hezky hřálo a dodávalo okolní krajině skoro pohádkový ráz. Ani se nenadál a vyjel na kopec nad městem, kde včera rozjímal. Ještě naposledy se otočil směrem k Jihlavě.

 

V údolí pod sebou spatřil desítky domů lemovaných hradbou. Všemu vévodila věž kostela svatého Jakuba. Občas jeho zvony proklínal, když jej budily ze spaní nebo rušily jeho soustředění. Musel však uznat, že kostel je to krásný. Usmál se pod vousy při představě jeho přátel, pro které bylo město domovem. Dobromyslného Josefa, jeho ženy, úžasné kuchařky Myšky, a Petra, jeho spolubojovníka a kamaráda na život a na smrt. Uvědomil si, že se ani pořádně nerozloučil. Usmyslel si, že se do města musí brzy podívat. Se vzpomínkami na přátele otočil svého koně směrem k dalšímu putování a společně vyrazili.

 

Podle mapy, kterou zkoumal při snídani, si jako první cíl vybral Brtnici. Až sem by měla vést krásná cesta. Za městečkem potom uhne na jihozápad a k večeru by měl být u Střeliště. Na mapě vypadala cesta více než klidně, ale jak Richard věděl, realita bývá často úplně jiná. Zatímco v nejbližším okolí Jihlavy byly lesy vykácené, čím víc mířil na jih, tím byly lesy hustší a tajemnější. Konečně se před ním začala na horizontu objevovat věž brtnického kostela. Vyjel na kopec, kde se pod ním rozprostřel výhled na romantické městečko, jehož dominantu, hrad a kostel, rozpoznal už z dáli. Na chvíli se zastavil, vyndal mapu a podle sluníčka odhadoval směr, jakým leží tajemná zřícenina Střeliště. Výhledu na hrad mu však zacláněly okolní kopce, obrostlé hustými lesy.

 

Vrátil mapu zpátky do brašny a vydal se přímou cestou do údolí, kde brzy projel kolem prvních domů, které jej uvítaly v městečku. Zamířil rovnou ke kostelu, kde se chtěl místních poptat na cestu. U říčky pod kostelem seděla stařenka s šátkem uvázaným přes šedivé vlasy, opírala se o hůl a zasněně koukala do vody, valící se přes kameny v korytě potoka. Richard přijel blíž, seskočil z koně a uvázal ho k nedalekému zábradlí. Vydal se přímo ke stařence. „Dobrý den, babičko,“ oslovil ji. „Nevíte prosím vás, kudy na Střeliště?“ Stařenka se ulekla, pokřižovala se a zděšeně povídá „Ale mládenče, co bys chtěl na tom prokletém místě? Ani za dne se tam nikdo neodváží a v noci tam tančí mrtví.“ „Potřebuji si tam něco vyzvednout, babičko.“ „Nechoď tam, mládenče, pár odvážlivců se tam vydalo, ale žádný se nevrátil zpátky,“ naléhala paní. „Ale já musím, dělám to pro lásku,“ odvětil Richard. „Když tedy pro lásku,“ odmlčela se na chvíli babička, „tak se dej tímhle směrem, brzy dojdeš k malé samotě stojící u cesty, u domku se otočíš vlevo a vstoupíš do lesa, půjdeš pořád podél potoka a brzy už tu zříceninu najdeš. „Děkuji vám, babičko, pán bůh vás ochraňuj,“ rozloučil se Richard, odvázal koně, vyskočil na hřbet a vyrazil. Když projížděl kolem místa, kde seděla babička, bylo už prázdné. Vydal se po cestě, kterou mu poradil, a brzy našel i samotu, kde měl odbočit.

 

Bludný kořen

 

Seskočil z koně a uvázal jej k jednomu z trámů, které zbyly ze samoty. Sám se vydal k lesu. Větve mohutných stromů se dotýkaly hustých křovin a vysoké trávy. Už z kraje působil les jako neproniknutelná džungle. Vrátil se zpátky k uvázanému koníkovi. „Nu, starý brachu, tudy neprojedeme. Dál budu muset sám, počkej tu na mě, brzy se vrátím.“ S těmi slovy odvázal batoh a zbraně z koňského sedla a vydal se k lesu.

 

Sehnutý se protáhl pod nízkou smrkovou větví a zůstal stát na kraji lesa. Ač bylo venku krásné a slunečné květnové odpoledne, tady panovala temnota. Od úst mu vyšel obláček páry. Mráz a ještě jiný, jakýsi nepojmenovaný pocit, mu přeběhl po zádech. Cítil, že je v lese cosi tajemného a hrozivého. Z batohu vytáhl svetr, o kterém si myslel, když si ještě na hradě balil batoh, že je zbytečný. Teď mu však přišel vhod. Chvíli ještě pozoroval okolí, s nataženým lukem v ruce. Ticho, to neuvěřitelné ticho. Sotva pár metrů od něj přece stojí jeho kůň, když byl ještě na cestě, slyšel různé zvuky z přírody. A tady zase jen to prazvláštní ticho, skoro jako v podzemí. Zhluboka se nadechl a vydal se hledat potok. Tiše se proplétal mezi větvemi, obcházel křoví a bedlivě naslouchal, zda neuslyší šumění vody nebo jakýkoliv jiný zvuk. Do uší mu však doléhal jen zvuk vlastních kroků. Pořád se nemohl zbavit pocitu, že je tady něco špatně. Neustále se celý nesvůj otáčel a často zastavoval.

 

Brzy narazil na zvláštní břízu, rostoucí nakřivo. V lese plném smrků a dubů to byla zatím jediná bříza, kterou viděl. Tiše se plížil dál. Brzy narazil na malé jezírko, ze kterého vytékal potůček. Že by to byl ten potůček, o kterém mluvila babička? Zaradoval se a vyrazil po proudu. Proplétal se ztichlým lesem, následoval potůček, přelézal kořeny a občas, když mu to okolní terén nedovolil, musel jít korytem potoka. Čas jako by se zastavil a slunce, jehož paprsky nepronikly hustými větvemi stromů, dělaly z lesa temné místo. Najednou se zastavil, přímo před ním stála znovu ta křivá bříza, kterou viděl předtím, než narazil na potok.

 

A ani potok tam najednou nebyl. „Musel jsem někde sejít z cesty,“ pomyslel si Richard a vydal se znovu najít jezírko a potok. Měl štěstí, v hustém lese je našel poměrně snadno. Znovu se vydal podél potoka, znovu ty stejné větve, křoví a kameny. A znovu, nevěděl jak, potok zmizel o on se opět ocitl před břízou. Bloudil stále dokola a nemohl najít cestu ven z bludného kruhu. Únavou a zvláštní atmosférou lesa, se skoro nedýchatelným a těžkým vzduchem, mu v hlavě hučelo. Připadal si, jako kdyby měl místo hlavy včelí úl. „Mysli, mysli,“ snažil se donutit k přemýšlení. „Střeliště by odsud měly být asi na východ.“ Ta myšlenka protrhla hráz jeho prázdnoty v hlavě. Bojoval s tím hučením a přemýšlel, kudy z toho lesa ven. „Lišejníky,“ napadlo jej, „Ty vždycky rostou na severní straně stromů.“

 

Zaradoval se a vydal se hledat lišejník. Brzy jej našel na staré borovici. Otočil se směrem vpravo od rostoucí houby a vydal se směrem na východ. Snažil se držet směr, občas zahlédl mezi probleskujícími stromy potůček, podél kterého šel. Snažil se držet si jej v dohledu, ale moc se nepřibližovat. Byl si jistý, že tudy určitě nešel, alespoň se tedy vymotal z bludného kruhu. Jaká byla jeho úleva, když po náročném pochodu spatřil mezi stromy probleskující oranžovou záři. Konečně našel konec toho prokletého lesa. Protáhl se posledním křovím a zůstal stát na louce. Slunce zrovna končilo svou denní pouť a posledními paprsky osvětlovalo zříceninu starého hradu na kopci, cíl Richardovy cesty. A tak si v posledních okamžicích dne mohl z dálky prohlédnout zbytek kulaté věže, u níž chyběl kus střechy a několik kusů kamenů, které mohly být kdysi obytnou místností, kuchyní, nebo čímkoliv jiným, co bylo na hradě potřeba. Venkovní opevnění odsud neviděl vůbec, nejspíš bylo pobořené při té velké bitvě, o které mu vyprávěl Josef. Unavený z dlouhé cesty se rozhodl, že dnešní noc stráví na louce a do hledání meče se pustí zítra.

 

Tanec mrtvých

 

Srpek měsíce vystoupal nad věž hradní zříceniny a společně se zpěvem cvrčků probudil Richarda ležícího pod tenkou dekou. Květnové noci ještě nepatřily k nejteplejším, tak se právě zimou probuzený mladík snažil zachumlat do deky, aby se alespoň trochu zahřál. Jako mávnutím kouzelného proutku ustal zpěv cvrčků a rozhostilo se několika vteřinové ticho. Svět jako by se zastavil. O to děsivěji zazněl znenadání pronikavý výkřik. Na louce pod hradem se zjevily přízraky, skoro jako by vyrostly přímo ze země. Průsvitné postavy, oděné do brnění a plášťů, se na sebe vrhly jako při boji. Jindy ztichlá a opuštěná louka teď ožila děsivou bitvou. Cinkot mečů, křik raněných a pobízení velitelů se odráželo od temné hradby lesa s hlasitou ozvěnou. Richard sedící na louce nemohl uvěřit vlastním očím.

 

Z druhé strany louky, za Richardovými zády, se ozvalo koňské zaržání. U kraje lesa tam stálo nejméně dvacet přízračných jezdců, od hlavy až k patě odění v brnění a na štítech znak pětilisté růže. Koně nervózně popocházeli a celá kavalerie zřejmě čekala na povel k útoku. Ochromený Richard se strachem pozoroval tu zvláštní podívanou, než mu došlo, že pokud jezdci dostanou povel k útoku, převalí se rovnou přes něj. A i kdyby to nebyly přízraky, těmhle jezdcům rozhodně nechtěl stát v cestě. Rychle si sbalil své věci a rozběhl se schovat do nedalekého remízku. Odsud měl skvělý výhled na probíhající řež.

 

Připlížil se blíže k hradu. Konečně začal alespoň vzdáleně rozeznávat jednotlivé vojáky a mohl tak přemýšlet nad tím, kdo je ve výhodě. Oproti počátku bitvy teď na zemi leželo spousta padlých bojovníků z obou stran. Těch s růží na štítech a pláštích ale bylo o poznání více. Richard nechápal, proč si ještě nezavolali posily, které jen čekaly na povel, aby mohly vyrazit k útoku. Zabral se do pozorování bitvy tak moc, že si neuvědomoval že vojáci nejsou opravdoví, ale jen přízraky. Mimo veškeré dění na poli si všiml dvou osamocených válečníků bojujících kousek dál od ostatních. Tancovali kolem sebe tanec mrtvých, meč narážel do meče, oba mrštně uhýbali protivníkovým ranám, ale zdálo se, že bojovník v plášti s růží je přece jen lepší bojovník. Uštědřil tomu s kápí na hlavě několik ran. Zakuklenec však stále statečně bojoval a nehledíc na svá zranění čekal na protivníkovu chybu. A ta přišla vzápětí. Bojovník v plášti uklouzl na jednom z kamenů, zavrávoral a na krátký okamžik ukázal nekryté břicho. Zakuklenec využil příležitosti a proklál protivníka mečem. Ten padl k zemi jako podťatý. „Král je mrtvý,“ rozezněl se nad celým bojištěm zlověstný hlas zakuklence. Než však dozněla ozvěna hlasu, král z posledních sil povstal a sekl nepřítele mečem přes nohy. Oba muži zůstali ležet bez hnutí na zemi.

 

Rozhostilo se ticho. Bitva byla dobojována. Vypadalo to, jako by pod hradem nezbyl nikdo živý. Přesto však po chvíli vstal jeden z vojáků a odbelhal se ke králi. Sebral mu meč a klopýtavým krokem jej odnesl do hradu. Mezitím se za Richardovými zády s dusotem rozjely posily mířící k bojišti. Jakým překvapením však pro Richarda bylo, když uviděl zakuklence plazícího se pryč z bitevního pole. Jedna noha, uťatá pod kolenem, mu zůstala ležet vedle mrtvého krále a raněný tak za sebou nechával krvavou skvrnu až do nedalekého křoví, kde zmizel.

 

Jakmile přízračná jízda dorazila na louku, kde probíhala bitva, rozplynula se. A s ní i všechny ostatní přízraky. Znenadání se oteplilo a vše vypadalo jako by žádný boj neproběhl. I cvrčci znovu rozehráli svou serenádu. Jen ochromený Richard až do rána neusnul.

 

 

Poklad ve studni

 

Vycházející slunce, prosvěcující mlhu rozprostírající se na louce a halící nedalekou zříceninu do tajemného oparu, dávalo tušit konec přízračné noci. Richardovi stále nedocházelo, co to vlastně viděl. Že by mrtví z té dávné bitvy znovu vstali, aby si řež zopakovali? Je možné, že neměli klid ani po smrti? Možná proto se lidé z blízkých vesnic báli chodit do lesa a k hradu. I včerejší průchod lesem připomínal překročení bludného kořenu. Je možné, že černokněžník brání své bohatství i po smrti? S těmito myšlenkami vyndal z batohu krajíc chleba a pustil se do skromné snídaně. Po jídle si sbalil své věci a vyrazil po louce, mokré od ranní rosy, přímo ke zřícenině.

 

Kdysi malý hrádek, nyní ze všech stran pobořený, byl plný skrýší a temných zákoutí. Připravený na možný útok překročil Richard, s dýkou v ruce, spadený trám a vstoupil do útrob starého hradu. Všude byly popadané kameny, kusy dřeva a na několika místech patrné známky boje. I po letech našel na zemi několik šípů, mezi kameny se válela helma a opodál stál o zeď opřený štít. Jako by se tu před lety zastavil čas. Vydal se k polorozbořené věži. U země byl vyražený nízký otvor, dost široký na to, aby se jím dospělý muž proplazil po břiše. Sundal tedy batoh a pomalými pohyby se vsoukal do útrob věže.

 

Shora, propadlou střechou, k němu dopadal sluneční svit, stíněný několika větvemi vzrostlého dubu. Při pohledu vzhůru zjistil, že na zbytku věže je malá podlážka, ke které vedl provazový žebřík. S myšlenkou, že odtud by byl skvělý výhled do okolí, se vyšvihl na žebřík a vylezl na vrzající podlážku. Otevřel se mu pohádkový výhled do okolí. Všude, kam dohlédl, byly louky a lesy. Nikde ani živáčka. Při pohledu dolů zjistil, že kromě věže, na které stál, je u hradu jen jedna malá budova s propadlou střechou. Okolo hradu se povalovaly hromady kamení ze zbytků rozbořeného opevnění. Najednou si všiml, že za budovou leží do kruhu vyskládané kameny, vypadající jako stará skruž studny. Naplánoval si, že nejdřív prozkoumá zbytek budovy pod věží, a pokud bude pátrání neúspěšné, podívá se i na studnu.

 

Slezl z věže, protáhl se dírou u země a přes malé nádvoří zamířil k polorozpadlé budově. Místo, kde původně stály dveře, bylo zasypané sutí a padlými trámy. Protáhl se proto malým oknem. Úzké okno neposkytovalo moc prostoru pro rozhled, a tak při doskoku dovnitř dopadl přímo na ostrý kámen, po kterém mu uklouzla noha a on se rozplácl na špinavé podlaze. Když vstal a oprášil se, napadaje těžce na kotník, který si narazil, objevila se před ním místnost plná spadlých, ohořelých trámů. Proplétal se mezi nimi, nahlížel pod ně a pečlivě propátrával každé zákoutí a skrýš ve zbořené místnosti. Bezvýsledně. Rozhodl se proto podívat se na studnu.

 

Dobelhal se k rozbitému okruží a nahlédl dovnitř. Ze dna studny, pod hladinou vody, na něj zasvítil podivný záblesk. Zaostřil a v záblesku poznal rukojeť meče s kamenem vsazeným přímo do jeho hlavice. Zaradoval se, z batohu vyndal lano a uvázal jej k nedalekému stromu. Druhý konec hodil do studny a přelezl zbytky okruží. Stísněné stěny úzké studny byly slizké a klouzavé, každý pohyb znamenal nebezpečí pádu do hloubky. I když Richard věděl, že stejně bude muset pod vodu, aby vylovil meč ze dna, pádu by se rád ušetřil. Už se blížil k hladině, jen kousek už jej dělil od skoku do vody. Nadechl se z plných plic, připravený skočit do vody a vylovit meč. Sbíral odvahu, když najednou jej něco chytilo za nohu a stáhlo pod hladinu.

 

Ledová voda mu plnila nosní dírky a okolní svět se změnil v rozmazanou šmouhu. Bojoval jako zvíře a snažil se dostat nad hladinu, aby se mohl nadechnout. Kolem se míhala špinavá voda, občas se zaleskla část meče a najednou spatřil ty žluté žhnoucí oči a zlovolný úsměv plný ostrých zubů. To cosi, co jej stáhlo pod hladinu, mu přiložilo jednu ruku s nepřirozeně dlouhými prsty na ústa a tlačilo jej ke dni studny, ve snaze jej utopit. Richard se zmítal, kopal kolem sebe a nohama přitom narážel na kamenné zdi studny. Tvor se dál smál svým ďábelským smíchem a Richardovi se pomalu začalo vlivem nedostatku vzduchu zatmívat před očima. Vyděšeným pohledem koukal tvoru přímo do očí, když si všiml otevírajících se žáber na jeho krku. Z posledních sil vrazil dýku přímo do žaber. Protivníkovy zorničky se rozšířily strachem, pustil Richarda a chytil se za krk. Voda se začala barvit narůžovělou barvou krve. Chrčení, děsivý zvuk posledního a marného boje o život, už Richard neslyšel. Nějakým zázrakem se dostal nad hladinu, šlapal vodu a lapal po dechu.

 

Jednou rukou se chytil lana, z očí mu tekly slzy a bolest na plicích vlivem nedostatku vzduchu se zvyšovala. Konečně se po pár chvílích dostatečně vydýchal. Zhluboka se nadechl a potopil se přímo do míst, kde se leskl meč. Cestou pod hladinou potkal už nehybné tělo nazelenalé příšery, kterou zabil. Odkulil kámen, pod kterým byla čepel zaseknutá a divoce se i s mečem v ruce odrazil nezraněnou nohou ode dna studny. Vyjel nad hladinu, aniž by musel jedinkrát máchnout rukama. Meč si protáhl za opasek a pomalu stoupal po laně, nohy mu klouzaly po slizké stěně a on několikrát málem spadl zpátky do ledové vody. Ještě poslední kousek a bude z té proklaté studny venku. Nad hradem mocně zahřmělo a on ucítil prvních pár kapek deště, dopadajících na jeho zmáčené oblečení. Vyhoupl se nad ostění studny a vysílením dopadl na zem.

 

Na povrchu jej přivítaly sloupy deště, husté tak, že bylo sotva vidět na druhý konec malého hrádku. Znovu se s ohlušujícím hukotem zahřmělo, zřícenina se na okamžik rozsvítila a všude kolem bylo cítit obrovské napětí. Richard cítil, jak se mu ježí vlasy a chlupy. Do věže právě udeřil blesk a ta se začala hroutit sama do sebe, pár kamenů spadlo i na zbytky vedlejší budovy. Richard věděl, že pokud tu zůstane ještě chvíli, tak jej tahle pekelná bouře pohltí. Sebral ze země batoh a rozeběhl se, s mečem v ruce, pryč z té proklaté zříceniny. Kličkoval mezi padajícími kameny, vyhýbal se dírám a přeskakoval křoví. I přes urputnou bolest v naraženém kotníku zvládl utéct z řídkého lesa, obklopujícího zříceninu, zpátky na louku, kde padl vysílením na zem. Bouře ustala, byl znovu krásný květnový den. Richard se ohlédl k místům, odkud před okamžikem utekl. Na kopci, kde stávala stará zřícenina, nyní zbyl jen holý kopec se třemi duby.