Legenda o pětilisté růži- Kapitoly XXIII, XXIV, XXV, XXVI, XXVII

Zvláštní setkání

 

Když se dostatečně vydýchal a odpočinul si, vydal se zpět k lesu. Už při výhledu z věže nyní již bývalého hradu si uvědomil, že jiná cesta než přes les jej zpátky nedovede. Kulhavě se došoural ke kraji lesa a nemotorně zmizel pod větvemi. Jaké bylo jeho překvapení, když jej les přivítal vlídně. Žádná památka po temnotě a hrůzách minulého dne. Brzy našel i potok, podél kterého včera šel. Dnes však k žádnému bloudění nedošlo, a tak brzy narazil na druhý konec lesa, kde vylezl na hlavní cestě. Samota, kde nechal uvázaného koníka, byla na dohled. To, co šel včera celé odpoledne, dnes zraněný ušel za zlomek času.

 

Dobelhal se k samotě, kde pohladil svého koníka, nemotorně se vytáhl do sedla a s mečem, zabaleným v přikrývce a skrytým před zraky všech, se vydal zpátky do Brtnice vyhledat felčara, který by mu vyléčil zraněný kotník. Při příjezdu do města jej přivítal čilý ruch. Oproti liduprázdným uličkám včerejšího dne městečko ožilo. Na náměstí rozmlouvali lidé, děti si hrály v ulicích a všichni se zájmem hleděli na zraněného jezdce. Někteří se strachem, jiní s radostí v očích. Richard projel náměstím k hostinci, kde stáli uvázaní koně. Slezl ze hřbetu a přivázal svého koníka.

 

„Děkuji ti, panáčku,“ zašveholila stařenka, která jako by se zjevila odnikud. Uvědomil si, že je to ta stejná, která mu včera ukázala cestu. „Zbavil si nás prokletí, stín černokněžníkovy minulosti se nad námi držel a nedovolil nám radovat se ze života. Zbořením hradu a zabitím plovatce ve studni si zlomil prokletí.“ S těmi slovy se usmála a lehce se uklonila. Richard netušil, jak tohle všechno ví. „Vidím, že máš zraněnou nohu,“ mrkla směrem k naraženému kotníku. „Pojď se mnou, vyléčím ti ji.“ Společně pak pomalou chůzí vyrazili k jednomu z malých domků poblíž náměstí. Jakmile vstoupil do stísněné komůrky, plné roztodivných vůní a kádinek, zamotala se mu z vydýchaného vzduchu hlava. „Posaď se sem,“ ukázala stařenka na jednu z židlí u stolu. „Nohu si polož na druhou židli.“ Richard poslechl a uvelebil se na sesli. Babička vyhrnula nohavici jeho kalhot, chvíli si něco sama pro sebe mumlala a nakonec sáhla do jedné z poliček, odkud vyndala mast. Pomazala zraněný kotník. Ledová mast Richarda zastudila, ale okamžitě pocítil úlevu. Jako zázrakem přestal kotník bolet. „Máš ještě nějaké zranění, na které bych se měla podívat?“ zeptala se stařenka. Richard přisvědčil a ukázal jí spáleninu po pavoučím jedu. Když si vyhrnul košili, aby mu babička mohla ošetřit utržená zranění, vypadl mu zpod košile zlatavý přívěsek s pětilistou růží.

 

Stařenka se zastavila v půli pohybu, miska s mastí jí vypadla z rukou a roztříštila se na kamenné podlaze. Přiskočila k Richardovi, do rozklepaných rukou vzala přívěsek a láskyplně si jej prohlížela. „Přesně takový patřil mé dceři, co před lety zmizela,“ rozplakala se usedavým pláčem. Richard ji chtěl obejmout kolem ramen, aby ji utěšil. Ona jej však odstrčila a hrubým hlasem okřikla: „Kde jsi ho vzal, ty zloději, co jsi udělal mé dceři?“ Vzala z rohu místnosti pohrabáč a výhrůžným pohledem koukala na zraněného mládence. Ten zvedl ruce ve smířlivém gestu a klidným hlasem se rozpovídal o tom, jak potkal Kristýnku v lese, jak mu zachránila život a dala mu medailonek a jak on se jí teď snaží vysvobodit.

 

Babičce se do očí znovu vhrnuly slzy. Tentokrát ovšem slzy štěstí. Už ani nedoufala, že o své ztracené dceři někdy uslyší, a teď tu před ní sedí mládenec, který neváhá riskovat svůj život, aby ji osvobodil. Bojovná nálada byla pryč a stařenka se začala o překot omlouvat. Richard ji objal a konejšivými slovy jí slíbil, že Kristýnku vysvobodí a brzy se zase setkají. Při ošetřování rány po pavoučím jedu pak babičce vyprávěl o dobrodružstvích v jihlavském podzemí a na Střelištích, ona mu na oplátku povídala o Kristýnčině dětství, o bylinkách a o tom, jak Kristýnku učila lásce k přírodě.

 

Večer se nachýlil, a zatímco babička odešla spát, Richard ještě dlouho do noci za svitu měsíce prosvítajícího malým oknem chaloupky přemýšlel, jak se zítra vypořádá se zlým vlkem. Měla to být poslední překážka před získáním pergamenu a osvobozením Kristýnky. Zvládl toho už tolik, ale najednou měl z nadcházejícího dobrodružství čím dál větší strach. Hlavou se mu honila spousta otázek. Co když ten meč nebude fungovat? Co když ho bestie dostane dřív, než stihne zbraň vůbec použít? Po únavném přemýšlení a strachování se konečně nad ránem únavou usnul.

 

 

Na průzkum

 

Brzy ráno se rozloučil se stařenkou, osedlal koníka a se slibem, že se brzy vrátí i s Kristýnkou, odjel směrem k Rokštejnu. Babička ještě dlouho stála u domku a se slzami v očích pozorovala vzdalujícího se jezdce. Stoupal dlouhou alejí do kopce, nahoře se ohlédl, aby přes řádku polí zahlédl věž brtnického kostela, vyrůstající nad horizontem. Hned poté se ponořil do lesa, kudy vedla úzká cesta.

 

S lukem, připraveným ke střelbě nebezpečných zvířat, která mohl potkat, projížděl tichým lesem. V dáli občas zaslechl zašustění větve nebo křoví, to když některý ze zvířecích obyvatel lesa zaslechl klapot kopyt dopadajících na kameny lesní cesty. Slunce probleskovalo mezi větvemi stromů a na zemi vytvářelo zvláštní stínové obrazy. Hvozd brzy skončil a před Richardem se otevřel výhled na malou vesničku, sotva o pár domech, s malým kostelíkem na návrší. Podle babičky by se měl dát za vesnicí vlevo a úzkou stezkou tak dorazit přímo k hradu. Překvapilo jej, že ač byl blízko, nikde nezahlédl ani kousek věže rozbořeného hradu.

 

Projel vesničkou, kde u malého rybníčku uviděl malé kluky, chytající na udičku ryby. Ti jakmile uviděli ozbrojeného jezdce, nechali udice udicemi a okamžitě se k němu rozběhli, očekávajíce vyprávění dobrodružných příběhů. Zatarasili Richardovi cestu a žadonili o povídání. Seskočil tedy z koně a nabídl klukům výměnný obchod. Jeden příběh za to, že mu ukážou správnou odbočku ke hradu. „K tomu prokletému hradu nikdo nechodí,“ zašveholil jeden z chlapců. „Proto tam taky jedu já, abych zříceninu zbavil prokletí,“ prohlásil se smíchem Richard. Kluci si obdivně hvízdli a souhlasili, že mu správnou odbočku ukážou.

 

Společně se posadili k cestě, Richard z batohu vytáhl krajíc chleba a kousek špeku a společně se dali do jídla. Vyprávěl jim o velké bitvě u hradu Střeliště, tak jak to slyšel od Josefa. Kluci bedlivě poslouchali, zabráni do příběhu tak, že úplně zapomněli na jídlo. Když vyprávění skončilo, nasedl Richard zase na koně a kluci mu ukázali cestu ke zřícenině. Rozloučili se, a zatímco chlapci šli zase zkoušet štěstí na rybník, Richard vjel úzkou cestičkou do lesa. Ještě chvíli se s koněm proplétal hustým lesem, kam už léta nejspíš nikdo nevkročil, než se rozhodl, že s koníkem se tu opravdu neprotáhne. Seskočil proto z hřbetu, koně uvázal a dál se vydal pěšky.

 

Podle vyprávění kluků by to k hradu mělo být, co by kamenem dohodil. Prý vstoupí do lesa a brzy uvidí zřícené zdi. Kdo ví, jak to kluci mysleli. On už se řádnou chvíli plížil lesním porostem a stále nic. Že by snad zabloudil? Najednou uslyšel vzdálené vrčení. Zlověstný zvuk, který nepatřil žádnému z tvorů, které Richard znal. Tiše, s napřaženým mečem, připravený se kdykoliv začít bránit proti útoku, vyrazil za zvukem. Obešel husté křoví přímo před sebou a za ním spatřil staré zdi tajemné zříceniny. Těžce polkl. „Tak už je to tady,“ pomyslel si lehce nervózně a tiše se vydal ke staré zdi. Vrčení nesoucí se z útrob hradu zesilovalo. Postupoval podél zdi a doufal, že se příšera neobjeví nad ním. Pokud by seskočila ze zdi jemu rovnou na hlavu, měl by to spočítané. Konečně dorazil k místu, kde kdysi bývala hradní brána, dnes tu po ní zůstalo jen pár kamenů na zemi. Opatrně nakoukl za zídku a spatřil hrad v celé své kráse. Vedle hranolové věže stály zbytky paláce, jehož otvory po oknech prosvítalo světlo. Okolo stály už jen zbytky zbořených budov, co kdysi, za časů starých králů, bývaly nejspíše kovárny nebo stáje. Nad tím teď neměl čas přemýšlet, přímo pod věží si totiž všiml obrovské černé bestie. Chlupatá příšera procházela od paláce k věži a větřila. Nejspíše ucítila člověčí pach potu, otočila se k místu, odkud ji Richard pozoroval, stoupla si na zadní a s hrozivým řevem, při kterém tuhla krev v žilách, dala najevo, kdo je pánem hradu. Richard se schoval za zídku a usoudil, že tudy cesta do hradu nevede. Stáhl se proto zpátky do lesa a doufal, že se za ním příšera nevydá. Alespoň teď věděl, jak hrad i příšera vypadají, a mohl tak vymyslet plán.

 

Ticho před bouří

 

Schovaný za vzrostlou borovicí měl skvělý výhled na polorozbořený hrad. Pozoroval bestii, jak stále nervózně větří mezi zbytky starých zdí. Nepochyboval, že hledá jeho pach a očekává návštěvu neznámého vetřelce.

 

Věděl, že proti obrovskému vlku nemá v přímém boji sebemenší šanci. Vlk byl minimálně dvakrát tak velký jako on sám, obrovskou prackou by s ním hodil o zeď jako s hadrovou panenkou a svými tesáky by ho roztrhal na kaši. Musí vymyslet nějakou lest.

 

Při pozorování zříceniny si všiml vysoko položených oken v jedné z polorozbořených zdí. Najednou ho napadl plán, sice riskantní ale možná to byla jediná možnost, jak bestii udolat. Teď už jen najít do hradu z druhé strany nějaký vlez, kudy by se nepozorovaně dostal ke zdi.

 

Těžce se zvedl, s tlukoucím srdcem jako by šel na popravu se tiše a oklikou plížil kolem staré zříceniny. Schovaný za keři a stromy došel až k úzké říčce překlenující cestu k hradu. O kousek dál spatřil rozpadlý dřevěný most vedoucí k vybouranému vchodu na nádvoří. Ten viděl už ze svého pozorovacího místa za borovicí. Nemohl však přijít hlavním vchodem vlkovi přímo před čumák. To by měl hned spočítané. Přeskákal potok po kamenech a doskočil na druhý břeh. Noha mu ujela na blátě tak, že se málem vyválel ve studené vodě tekoucí říčky. Na poslední chvíli získal ztracenou rovnováhu, přepadl dopředu přímo do křoví, které hlasitě zapraskalo.

 

Chvíli naslouchal, okolní ticho narušovalo jen vzdálené vrčení hlídkující příšery. Nepochyboval, že bestie ten hluk nezaslechla. Vrčení se ale nepřibližovalo, proto se rozhodl jít potichu dále. Tiše se plížil lesním porostem, dával teď už pozor, aby jej neprozradil jakýkoliv hluk. Stačila jedna suchá větvička, která by zapraskala po nešikovném došlápnutí, nebo jedna šiška, jež by spadla ze stromu, a celé dosavadní snažení mohlo být marné. Opatrně došel až k cestě vedoucí k vesnici, od které přišel.

 

Rozhlédl se a rychle přeběhl přes pěšinku. Tiše zaplul do bezpečí vysoké trávy. Byl teď sotva pár metrů od zbytků hradeb. Teď zbývalo jen nalézt nějakou skulinku mezi zdmi a proplížit se do hradního jádra. Jak nejtišeji uměl, se plížil podél kamenné zdi. Důkladně se rozhlížel, zda nezahlédne nějakou díru, nebo nedejbože příšeru shlížející na něj z hradeb. Vyplatilo se, po chvíli, která se zdála jako věčnost, zahlédl úzký průlez pod hradbou.

 

Vylezl po krátké, ale příkré stráni, aby mohl skulinou nahlédnout do hradu. Jen co by kamenem dohodil, spatřil před sebou vyhlídnutou zeď s okny. Kdyby vyběhl, mohl by po vyčnívajících kamenech vyšplhat až do jednoho z vrchních oken, odkud by měl na bestii výhled. Odtud ji pak mohl zkusit poranit šípy, případně mohl dorážejícího netvora sekat mečem seshora.

 

Pokřižoval se a se srdcem až v krku prostrčil luk a toulec s šípy společně s mečem otvorem pod hradbami. Pak se tudy sám tiše protáhl. Rychle se rozhlédl kolem sebe, bestii nikde neviděl, ani neslyšel její vrčení nebo dech. Doufal, že je někde na druhé straně hradu. Nervózně se blížil ke zdi s okny. Už jen kousek mu chyběl k prvnímu vyhlédnutému kamenu, po kterém by vyšplhal do okna, když kousek od něj s hlasitým prásknutím dopadl na zem uvolněný kámen z rozpadlé zdi.

 

Ani nevěděl, jak rychle se to semlelo. Příšera vyrazila za hlasitou ranou a Richard, jakmile uviděl supící bestii se žhnoucíma očima přeskakující zídku nedaleko od něj, dvěma rychlými skoky doběhl přímo k prvnímu úchytu a s nebývalou mrštností, o které ani nevěděl, že je jí schopný, šplhal do okna. Ani se nestihl podívat za sebe. Jen slyšel zuřivé supění a vrčení pod sebou, ke kterému se přidaly drápy narážející na zeď. Pak ucítil prudkou bolest v lýtku, když jej jeden z drápů zasáhl do nohy. Naštěstí až ve chvíli, kdy se vyšvihl do vyhlédnutého okna. Tady se, těžce oddechující, přimáčkl ke zdi.

 

Poslední souboj

 

Nestvůra neúnavně dorážela na hradní zeď, naštěstí nedosáhla až na Richarda, i když její přední tlapy dopadaly nebezpečně blízko jeho úkrytu. Cítil, jak se celá stěna pod náporem obrovského zvířecího těla houpe. Musí se začít bránit, jinak příšera shodí zeď i s ním a on se pak, pokud jej nezabije pád, stane lehkou kořistí.

 

Překonal bolest v noze a kulhavě se postavil, opíraje se přitom o stěnu. Zuřivé, narudlé oči se přibližovaly a vzdalovaly v rytmu rozzuřených vlčích skoků. Richard vytáhl meč a neobratně se po příšeře ohnal. Slabá rána, která sekla do vlčí tlapy, však bestii ještě víc rozohnila. Bolest z utrženého zranění jako by dodala vlku sílu a ten teď skákal ještě výš ve snaze zasáhnout nezvaného návštěvníka.

 

Několikrát vlčí tlapa Richarda jen o vlásek minula a zanechala na jeho oblečení kapky krve ze zraněné tlapy. Richard se snažil odrážet útoky, ale chvílemi byl rád, že udrží rovnováhu. Příšera dorážela stále silněji a mladíkovi začaly docházet síly. Máchal mečem pod sebou a jeho zraněná noha se začala čím dál tím víc bolestivě ozývat.

 

Křesání drápů o kameny, spolu s vražedným vrčením, se ozývalo jinak tichou zříceninou s hrozivou ozvěnou. Jeden z drápů právě sekl do kamene přímo pod Richardovou nohou. Uvolněný kámen se pod kymácejícím se mladíkem uvolnil a narazil přímo do čumáku dorážející bestie. Ta překvapená tímhle nenadálým útokem na malý okamžik přestala dorážet. To bylo Richardovo štěstí, protože ten kvůli uvolněnému kamenu zavrávoral tak, že po hlavě vypadl z okna přímo k nohám obrovského vlka. Za letu máchal mečem ve snaze ještě naposledy získat rovnováhu. Marně, při tvrdém dopadu se mu zatmělo před očima. Rozmazaným pohledem viděl, jak se blíží velký černý stín. Z posledních sil máchl mečem směrem k bestii. Pak mu bolestí a vysílením padla hlava na stranu a on omdlel.

 

Probudila jej třeskutá bolest po celém těle. Hlava se mu mínila rozskočit a on nevěděl, co se stalo. Zamlženým pohledem zkoumal okolí. Zbytky zdí mu připomněly právě proběhlý souboj. Rychle se posadil, nahmatal vedle ležící meč a pozpátku se začal sunout ke zdi, kterou měl za zády. Očekával útok, který však nepřicházel. Strachy zelený seděl opřený o zbytek zdi, s mečem napřaženým v klepajících se rukou. Kde je příšera? Proč ho nesežrala nebo nezabila? Je tohle peklo? Nebo očistec? Bude muset svůj poslední boj prožívat donekonečna stejně jako ti mrtví na louce pod Střelištěmi?

 

Z úvah ho vytrhlo slabé oddechování a chrčení zpoza zdi. Znělo skoro až lidsky. Richard se odhodlal a po čtyřech, s mečem napřaženým před sebe, nakoukl za zeď. Na zemi tam ležel zraněný mladík, na rukou měl krev a u krku slabou ránu. O kousek dál ležel rozťatý řetěz, jenž v místech přeseknutí ještě oranžově zářil.

 

Richard se doplazil za mladíkem a nepatrně mu strčil do ramene. Ten se probral a s hrůzou v očích zůstal civět na bojovníka s mečem. „Prosím, nezabíjej mne. Nechtěl jsem ti ublížit, to byla ta má vlčí povaha,“ rozplakal se zraněný mladík prosící o milost. „Neboj, neublížím ti,“ odpověděl mu Richard a položil meč vedle sebe. Do ruky vzal přeťatý řetěz ležící opodál. „Tímhle tě měl čaroděj ve své moci?“ zeptal se mladíka. Ten přikývl „Když jsi ležel na zemi, posledním úderem mečem jsi zavadil o řetěz na mém krku a ten se přetrhl. Tím si mě zbavil kletby.“

 

Richard vytáhl z batohu pár obvazů, aby ošetřil jak sebe, tak mladíkovu zraněnou ruku. Při obvazování ruky mladík spatřil, jak se na Richardově hrudi zaleskl medailonek s pětilistou růží. „Ten medailonek znám, patřil kdysi jedné dívce, kterou černokněžník zaklel. Chlubil se tím, že až vyhraje válku s králem, tak si ji vezme za ženu. Co se s tou dívkou stalo?“ zeptal se mladík. „Kvůli ní jsem tady, hledám svitek, který ji zbaví jejího prokletí. Měl by být schovaný tady někde na hradě,“ rozhlédl se Richard. „Něco si ten starý čaroděj schovával ve věži, prý je to důležité a měl jsem to hlídat jako oko v hlavě.“ „Tak se podíváme, co tam schovává za poklady,“ prohlásil s úsměvem Richard. Oba vstali a vydali se do polorozbořené věže. Kousek nad jejich hlavami byl malý zbytek dřevěné podlážky. Richard vysadil i přes zraněnou nohu mladíka na ramena a ten sundal z podlážky malou truhlici uzamčenou visacím zámkem. Ten se rozpadl po pouhém doteku čarovného meče. Po otevření víka jejich pohledy utkvěly na pergamenovém svitku.

 

Oběť pro lásku

 

Horečka pomalu ustupovala, slabost ji však opouštěla jen velice pomalu. Ležela už skoro celý týden. Noční můra a pomoc Richardovi ji vyčerpaly skoro k smrti. Prvních pár dní sotva otevřela oči. Teď už do sebe naštěstí byla schopná dostat trochu vody a pár lžiček sladkého medu, který jí dodal trochu sil.

 

Po několika dnech v tmavé jeskyni se konečně vysoukala ven na sluneční svit. Přivítal ji krásný den. Vlahý jarní vzduch působil na její vílí tělo jako balzám, tváře začaly růžovět a na tváři se jí usadil úsměv. Nadechla se z plných plic. Celým tělem jako by jí prolétlo jarní probouzení přírody. Ještě zesláblá došla na kraj lesa, kde se posadila a pozorovala okolní přírodu.

 

Na tvář jí dopadaly sluneční paprsky a stále ještě zesláblá Kristýnka jen seděla a nechala se hýčkat okolní přírodou. Ve své fantazii se nechávala unášet do dalekých krajů, představovala si, co asi dělá milovaná maminka a jak se daří Richardovi. Pokud dodrží slib, tak by se měl každým dnem vrátit. Ach, jak se na něj těšila. Srdce se jí myšlenkou na jejího milovaného málem rozskočilo radostí.

 

Ani nevěděla jak, ale strávila na kraji lesa celé dopoledne touláním se v myšlenkách. Probral ji až zvuk kručícího břicha. Vzpomněla si na zbývající zásoby medu v jeskyni. Jakmile vstala, projel jí v zádech mrazivý závan, skoro jako zásah ledovým kouzlem. Jako podťatá se sesunula k zemi. Mechový polštář zmírnil její pád, když upadla do mdlob.

 

Ve snu viděla Richarda v okně staré zříceniny, jak pod sebou máchá mečem. U zdi pod ním poskakoval obrovský černý vlk dorážející na jejího milého. Díky medailonku slyšela tlukot Richardova srdce, byl z něj cítit zvířecí strach z dorážející bestie a únava z dlouhého souboje. Snažila se mu na dálku poslat alespoň kousek síly k jeho zoufalému boji. Dříve než stačila cokoliv udělat, stalo se něco strašného.

 

Uvolnil se jeden z kamenů pod nohama jejího milovaného a zasáhl příšeru přímo do čumáku. Hned za uvolněným balvanem však spadl i Richard, který neudržel rovnováhu. Ještě za krkolomného letu stihla Kristýnka natáhnout ruku, aby kouzlem zmírnila Richardův pád. I tak byl ale mladíkův dopad tvrdý. Příšera se pomalu přibližovala k ležícímu tělu a s vidinou snadné kořisti postupovala beze strachu. To byla její obrovská chyba.

 

Jakmile se přiblížila na dosah a Richard mohl cítit zápach z její tlamy, vyslala Kristýnka kouzlem sílu na pomoc zraněnému Richardovi. Ten z posledních sil máchl mečem proti příšeře a vyčerpáním omdlel. Příšera zmizela, ale to už Kristýnka neviděla. Její poslední vyslané kouzlo bylo příliš náročné. V záchvatu strachu o svého milého přecenila své síly. Nastala temnota….

 

Probudila se, když dorůstající měsíc osvětloval kraj lesa. Zamlženým pohledem spatřila tmavé siluety stromů vystupujících ze tmy. Za zády uslyšela kvákání žab od nedaleké bažiny, zdáli se k nim přidalo soví houkání. Na smrt zesláblá a neschopná vstát se pomalými pohyby začala plazit k nedaleké jeskyni. Trocha rosy z mechu, na kterém ležela, ji alespoň trochu probudila.

 

S přerývavým dechem, přerušovaným jen kašlem, který se s ozvěnou odrážel v tichém lese, se odplazila z mechového polštáře. Jeskyně byla, co by kamenem dohodila. Už jen kousek a bude zpátky doma. Slzy z nezměrné únavy jí tekly po tvářích, rozškrábané ruce a nohy od trnů a šlahounů, kterými se musela poslední kousek před jeskyní proplazit, jí bolely jako čert. Konečně dorazila do jeskyně, kde vklouzla do svého pelechu a vyčerpaně omdlela.