Legenda o pětilisté růži- Kapitoly XXVIII, XXIX, XXX

Cesta domů?

S pergamenem v batohu a rozpadající se zříceninou za zády se dvojice vydala směrem k Richardovu koníkovi. Po vypjatých chvílích se oběma ulevilo, mladík, který se představil jako Michal, se rozpovídal. „Byl jsem pasákem oveček, často jsem chodil na louky pod zříceninu. Až se tu najednou objevil on. Pozoroval jsem zrovna stádo pasoucí se na louce pod hradem, když mi někdo zaklepal na rameno. Leknutím jsem málem nadskočil, otočil jsem se a pohlédl do rudých očí. Od té chvíle se ze mě stal jeho služebník v těle vlka. Měl sem hlídat jeho sídlo proti nezvaným hostům. Ten obojek a jeho kletba ze mě udělali zrůdu. Ani nevím, kolik lidí a zvířat jsem zabil…,“ odmlčel se Michal.

Richard jej soucitně poplácal po rameni „Nic si nevyčítej, byl jsi zakletý a nebyla to tvá chyba. Teď jsi znovu svobodný a je jen na tobě, jak se svým životem naložíš,“ usmál se na mladíka. Tomu Richardova slova spravila náladu a dodala nový elán do života. „Půjdu teď navštívit své rodiče, pokud jsou ještě naživu, přece jen uplynulo už hodně let, co jsem se ztratil. Když jsem tudy chodíval s ovečkami, byly tyhle stromy vysoké jako já, a teď…,“ ukázal rukou na vzrostlé smrky a začal se smát.

Brzy dorazili k věrně čekajícímu koníkovi, uvázanému u stromu. Richard jej láskyplně pohladil. „Tak,starý brachu, máme hotovo, teď už se jen vrátíme domů.“ Přivázal svůj batoh a zbraně k sedlu a oba muži se vydali do vesnice. Už mezi prvními domy ve vesnici jímala Michala zvláštní nostalgie. Vyprávěl Richardovi, kdo v domech bydlel, kde měl přátele a s jakými dětmi si jako malý chlapec hrával.

Najednou se zastavil. Naskytl se mu pohled na polorozpadlé stavení. Jedna polovina vrat ležela na zemi, druhá bezmocně visela na posledním pantu. Okna vymlácená, omítka oprýskaná. Mladíkovi stekla po tváři slza. „Tak tohle byl můj domov,“ prohlásil smutně a rozběhl se ke stavení, kde zmizel v jeho útrobách. Richard se posadil před stavení, potřeboval si chvíli odpočinout, navíc chtěl nechat Michalovi soukromí, aby se mohl přivítat se svými rodiči.

Z okna vedlejší chaloupky vykoukla starší žena s šátkem uvázaným kolem hlavy. „Co tu děláte?“ křikla po Richardovi. Ten vstal a volným krokem se vydal ke stařence. Mezitím z vrat vyšel mladík. Stařenka si protřela oči, v domnění, že ji šálí zrak. „Michale? Jsi to ty?“ vykřikla nadšením. Mladík přiběhl k oknu. „Teto Dvořáková, rád vás vidím, kde jsou mí rodiče?“ Babička se rozplakala a začala vyprávět smutný osud rodičů po mladíkově zmizení.

„Když jsi se před lety ztratil, rodiče prochodili okolí, hledali tě po všech čertech, stále doufali, že se objevíš. Zpočátku jim pomáhala celá vesnice, ale časem si uvědomili, že naděje na tvé nalezení jsou marné. Rodiče však nikdy nepřestali doufat. Nakonec jim žalem a beznadějí puklo srdce nad tvou ztrátou. Oba zemřeli, společně, pod jabloní, co máte na zahradě. Jsou to už dva roky…“

Mladík zdrcený ztrátou svých rodičů se usedavě rozplakal. Myslel na všechny chvíle, které strávil se svými rodiči. Na slunné letní večery, kdy seděli venku a na ohni si opékali jablka, na maminčinu vyhlášenou hrachovou kaši, na tatínka a jeho hračky, které mu vyřezával za dlouhých zimních večerů v malé dílně. Na společné večery plné pohádek a vyprávění. Zármutek se mu prožíral až do hloubi duše. „Co teď budu dělat? Vše, pro co jsem chtěl žít, je ztracené.“ Richard objal mladíka kolem ramen, sám měl co dělat, aby se při pohledu na Michala žalem nerozplakal.

„Jestli chceš, pojď se mnou, na hradě pro tebe bude určitě místo.“ S těmi slovy podal Michalovi ušmudlaný kapesník, aby si mohl otřít slzy. „To bys pro mě udělal?“ „Jistě, na hradě najdeš svou novou rodinu.“ „Děkuji ti, chtěl bych se ještě naposledy rozloučit, počkáš na mě?“ „Samozřejmě, že počkám.“ Richard pozoroval Michala odcházejícího k hřbitovní bráně u nedalekého kostela. Bylo mu těžko u srdce. Tolik zmařených lidských osudů kvůli jednomu nenasytnému čaroději toužícímu po moci.

Nový domov

Cestou ke kostelu natrhal kvítí okolo cesty. Hřbitovní brána vedle kostela hlasitě zaskřípala do jinak tichého dne. Pod nohama mu křupaly jemné kamínky, kterými byly lemovány hroby zemřelých. Po chvíli hledání konečně našel, co hledal. Zarostlý hrob svých rodičů. Odhrnul kopřivy zpola zakrývající jména na náhrobku. Do očí mu znovu vstoupily slzy a on se rozplakal. Své milované rodiče už nikdy nespatří. Hlavou se mu znovu začaly míhat vzpomínky na dětství, na čas plný lásky a víry, který už se nevrátí. Pomodlil se za jejich duše, utřel si slzy do rukávu a rozloučil se s těmi, které v životě nejvíc miloval.

Cestou posmutněle mlčel, srovnával se se smrtí svých rodičů a s tím, že na světě zůstal sám. Tedy až na Richarda, který se ho bez váhání ujal a přijal jej na svůj hrad. Koukal teď na muže, jedoucího krokem na svém koni, jak si zasněně prohlíží okolní krajinu a užívá si klidu. Ten pohled jej uklidnil, uvědomil si, že minulost nezmění a vyhlídka na nový život jej lákala. Život na hradě uprostřed lesů, mezi skvělými lidmi, tak jak mu to Richard vyprávěl. Začal se těšit a znovu se mu, po dlouhé době, roztáhl úsměv na tváři.

Oba muži se při jízdě na koňském hřbetu střídali, a ač měl Michal zpočátku strach, brzy si osvojil techniku jízdy a začal si užívat výhled z koňského hřbetu. Brzy dorazili do Brtnice. S vědomím, že tímhle zdlouhavým stylem cestování jim bude cesta trvat do soudného dne, vytáhl Richard z kapsy posledních pár zlaťáků a koupil Michalovi mladého koně. Mladík nadšeně vyskočil do sedla a tryskem se rozjel pryč z města, Richard měl co dělat, aby jej dohnal. Vítr ve vlasech a vlastní kůň pod ním. Michal nevěřil, že ještě někdy bude takhle šťastný. Znovu pocítil dětskou radost a vděčnost za to, že je naživu.

Cestou se utábořili u malého rybníka, kde přečkali noc. Michal unavený dlouhou cestou a náročným dnem usnul, jako když ho do vody hodí, ani nevnímal Richardovy plány na další den. Richard ještě chvíli seděl u ohně, hleděl do plamenů a v hlavě si přehrával události posledních pár dní. Měl štěstí, že je ještě naživu. S myšlenkou na Kristýnku a na odpočinek na hradě pozoroval dorůstající měsíc. Úplněk se blížil, už za pár dní se konečně setká se svou milovanou. Nad ránem, kdy oheň vyhasl a do noci zářily jen žhavé uhlíky, konečně usnul.

Brzy ráno zase vyrazili na cestu. Pro Michala, který nikdy nebyl tak daleko od domova, to byla nová zkušenost, obdivoval okolní krajinu a neustále se Richarda vyptával na místa, která viděli po cestě. Ten mu trpělivě odpovídal. Brzy se před nimi otevřel výhled na lesní oboru, ze které se nad stromy tyčila hradní věž. „Konečně doma,“ poznamenal Richard a popohnal koně k cestě ústící do obory.

Mladík celou cestu k hradu obdivně otáčel hlavou. Ve stínech lesa se proháněly srnky, tu a tam zahlédl zajíce a nad korunami stromů jim létala poštolka, která se svými pisklavými zvuky kroužila nad oběma jezdci. Les začal řídnout a před Michalem se objevila vysoká hradní věž, už uviděl i otevřenou bránu. Zastavil se a zíral s otevřenou pusou. „Tohle je odteď můj nový domov,“ pomyslel si skoro s posvátnou úctou. Jezdci projeli branou, kde se na ně vyřítila psí smečka, nadšeně vítající navrátivšího se pána i s jeho novým kamarádem.

„Co je to za hluk?“ vylezla z kuchyně kuchařka Linda, když uviděla dva jezdce. V jednom z nich poznala hradního pána a vyběhla přímo proti nim s křikem ozývajícím se celým hradem „Richard se vrátil!“ a skočila hradnímu pánovi přímo do náruče.Všichni se seběhli, aby se přivítali a poznali nového člena hradního osazenstva. Richard odmítl nabízenou oslavu návratu s tím, že je unavený, a po lehké večeři se odebral do své komnaty, kde konečně usnul spánkem spravedlivých. Na hradním nádvoří mezitím u pečeného kuřete a trochy vína probíhalo halasné seznamování s Michalem.

Ten když usínal ve svém novém domově, malé komůrce, kterou si zařídil podle sebe, byl konečně šťastný. V duchu děkoval Richardovi za možnost jít s ním. Po všech strastech se jeho život konečně začal měnit k lepšímu.

Pětilistá růže

Ráno po návratu z výpravy se Richard probudil nebývale odpočatý a plný sil. Líně se protáhl a jal se vybalovat své věci. Do úplňku, kdy se mohl sejít s Kristýnkou a zlomit kletbu, zbývalo ještě pár dní. Těšil se, ale zároveň byl s blížícím se dnem stále nervóznější. „Co když přečtení svitku nebude fungovat? Co když tím vílu neosvobodí, ale spíš jí ublíží?“ Pochyby a špatné myšlenky se snažil zaplašit prací. Přes den, kdy bylo na hradě stále co dělat, to nebyl problém. Ale jakmile večer ulehl ve své komnatě, zaútočily zpátky v plné síle.

Konečně nastala ta poslední noc, kdy měsíc na obloze skoro dorostl do plného kruhu. Noc strávil nervózním převalováním se v posteli a milosrdný, ale krátký spánek přišel až k ránu.

Nevyspalý Richard se vysoukal ze své postele. Ranní slunce ještě nevyšlo nad obzor a hrad se tak halil v příkrovu tmy. Omyl se, vyšel ze své komnaty a nervózně vyšplhal na věž. Dnes byl ten den, den, kdy se ukáže, jestli dokáže vysvobodit Kristýnku z jejího prokletí. Snažil se nemyslet na to, že by mohl selhat. Shlížel z věže do okolí, kde vycházející slunce vysoušelo z okolních lesů rosu a nad stromy se tak vznášel lehký mlžný opar. Z plných plic se nadechl. „Tady jsem doma,“ uvědomil si a ta myšlenka mu dodala odvahu. „Možná už večer tu budu stát s Kristýnkou a společně budeme pozorovat západ slunce nad lesem,“ zasnil se.

Nastal čas vydat se na cestu. Prošel ještě spícím hradem, otevřel bránu a vstoupil do lesa. Miloval ten klid, doprovázený jen zvuky přírody. Kráčel stezkou, ze které brzy uhnul a zmizel mezi lesními křovinami. Tak jako mnohokrát, když hledal svou milovanou vílu. Konečně dorazil až k bažině, kde se tenkrát poprvé setkali.

Natěšený na svou milovanou se posadil a zády se opřel o strom, aby mohl pohodlně pozorovat okolní přírodu. S výhledem do míst, odkud víla přicházela, jen tak posedával a lelkoval. Uběhla už dlouhá chvíle a slunce se začalo pomalu klonit k západu. „Že by na mě zapomněla? Nebo se jí něco stalo?“ děsil se Richard. Vstal a svižným krokem se vydal do míst, odkud vídával vílu přicházet. Prolezl křovinami, prošel okolo velkého vzrostlého dubu, jediného listnatého stromu široko daleko. Vyšplhal na menší kopec, z jehož vrcholku uviděl malý záhonek, plný seschlých sazenic a opodál vchod do malé jeskyně.

S dýkou připravenou k obraně se tiše připlížil k jeskyni. Opatrně nahlédl dovnitř, kde na loži ze smrkových větví ležela jeho milovaná. Byla bílá jako smrt, vypadala jako mrtvá. Poděšeně schoval dýku a rozběhl se ke Kristýnce. Ta jen neznatelně zamrkala očními víčky. Stále dýchala, ale bylo vidět, že její život visí na vlásku. Pohladil ji po jejích rudých vlasech. Sotva slyšitelně zašpitla. „Přečti ten pergamen, jen tak mne zachráníš.“ Richard rozvinul svitek a klepajícím se hlasem začal předčítat.

“Libera hanc animam innocentem a maledictione quae in eam imposita est. 
Utinam iterum libera fiat.”

Ač zněl jazyk cize, Richard díky medailonku přesně věděl, co říká. Jakmile dočetl poslední slovo, země se zachvěla jako při zemětřesení. V dáli se ozvalo dunění hromů, celý les zachvátila temnota, zvedl se silný vítr, odnášející s hlasitým šuměním listí a spadené větve. Pergamen, který Richard držel v ruce, najednou vzplál oslňujícím modrým plamenem. Richard jej leknutím hodil na zem, kde svitek dohořel.

Tak jak bouře nečekaně přišla, tak také odešla. Během okamžiku byl venku znovu krásný jarní den. Místo pergamenu teď na zemi ležela zlatá růže s pěti listy. Richard ji sebral a pohlédl na Kristýnku. Ta jako by zkameněla. Ležela na svém lůžku, už ani nedýchala. Přiskočil k ní, zkoušel s nebohou vílou zatřást, probrat ji. Ani náznak života. Rozplakal se, plakal pro lásku, pro milované děvče, pro které by zemřel. Najednou jako by svět přestal dávat smysl. Vzal růži, položil ji dívce na hruď a letmo jí dal pusu na čelo. Její čelo bylo najednou znovu teplé, víla otevřela oči a usmála se svým kouzelným úsměvem na svého zachránce. Dojetím a štěstím se oba rozplakali. Dokázali to, kletba byla zlomena.

Za několik dní se konala velkolepá svatba. A ne jen jedna. Jelikož nikdy nevíte, kde narazíte na životní lásku, zamiloval se Michal do kuchařky Lindy a požádal ji o ruku. K oltáři tedy šly páry dva. Mezi pozvanými hosty byl i Petr, Josef se svou Myškou a pozvání přijala i Kristýnčina maminka, která svou dceru viděla po dlouhých letech. Konečně byl taky konec hádkám nad pojmenováním hradu. Podle přívěsku s pětilistou růží, který Richardovi tak pomohl, pojmenovali hrad podle růže- Rosenstein, ale aby to bylo všem srozumitelnější, začali mu po našem říkat Roštejn.