Vražda v Koberně - Prolog

Krajinou se ozvalo ostré, jasné zahoukání. Zvuk, jenž k tomuto regionu náležel. Úzkokolejka…

Psal se srpen roku 1968. Válka skončila před třiadvaceti lety, ale lidé stále nebyli svobodní, třebaže se kdeco povolovalo… Ale na jak dlouho?
Vzduch byl těžký a na obzoru se kupila olověná mračna. Bouřka visela ve vzduchu už několik dní.
Do staré pohraniční osady, jejíž německé jméno již upadalo v zapomnění, dorazila Hilda.
Hilda se zastavila u branky jednoho stavení. Dřevo, kdysi natřené na zeleno, bylo šedivé a rozežrané hnilobou. Svatý obrázek na sloupku chyběl, zbyl po něm jen světlejší flek v omítce. Hilda si přehodila těžkou kabelu z jednoho ramene na druhé a setřela si pot z čela. Cítila, jak jí srdce tluče až v krku.
Přiblížila se k domu, na jehož zápraží se líně motala špinavá slepice, kradmo klovající do hlíny. V uších jí zaznělo hrubé zařehtání… Ach, stáje. Poohlédla se.
Vše pustlo, ale Hilda nezapomněla. Nikdy nezapomene. Vždyť tady vyrostla.
Slza tekla po zemdlené tváři…
„Už nám to nepatří… Ich fühle mich wie ein Fremdkörper,“ problesklo ženě hlavou.
Hilda svírala v rukou žlutý dopis.
Dveře stavení se otevřely dřív, než stihla zaklepat.
Žena, která stála na prahu, byla mladší. Měla vyhrnuté rukávy a ruce od mouky. Oči měla přimhouřené, ústa stažená do úzké čárky. Neuhnula pohledem, neudělala krok stranou, aby nabídla cestu dovnitř.
Hilda polkla ukazujíc žlutý dopis. „Přišla jsem pro… psala jsem vám.“
„Pojďte dál,“ sykla paní domácí a uvedla Hildu do předsíně, jež byla cítit po naftalínu.

Hostitelka si otřela ruce do zástěry, sáhla do kapsy a vytáhla sevřenou pěst. Rozevřela ji. Na dlani se zaleskla brož. Malá, filigránsky zpracovaná stříbrná květina, uprostřed níž se třpytil drobný, mléčně zakalený kamínek.
„Krása!“ zvolala Hilda.
Paní domácí sevřela pěst… Ruka zmizela zpátky v kapse zástěry.
„Ta je moje!“ prohlásila. „Dům, stáje, pozemky, zlato a všechny cennosti patří jen mně a mé rodině! Co já jednou držím, to už z ruky nedám. A už vůbec ne vydřiduchům, kteří prohráli válku.“
Kůň znova zařehtal.
„Mlč, ty potvoro jedna!“ hubovala hostitelka hledíc otevřeným oknem ke stájím. „Dneska tady bude klid!“
Přezíravé oči ženy koukaly na návštěvu.
Hildě se stáhlo hrdlo. Sotva popadla dech. Jako by ji sevřel onen ženin chlad.
„Klid,“ přiložila si hostitelka ukazovák k ústům. „Tady už nikdo ani nemukne…“
Otočila zrezivělým klíčem ve dveřích…

Pouhých pár hodin poté, ve tmě srpnové noci, se zjevila ve hvozdu silueta postavy.
Déšť smáčel hlínu. Ta toho dne ukryla tajemství…

...Pokračování příště