Vražda v Koberně - 1. kapitola Dopis

I.

Psal se duben roku 2025. Nevím, kde bych lépe začal než právě dnem, kdy mi byl doručen dopis, který mě uvrhl do děje, ze kterého nebylo úniku… 

Zrovna jsem úspěšně dokončil aktualizaci webové aplikace.  Zaplavil mě pocit uspokojivého vyčerpání. 

Zašel jsem si do kuchyně pro misku plnou zelených oliv. Doslova jsem se zřítil na gauč, líně jsem se natáhl pro ovladač a zapnul televizi. Do pokoje vtrhla kakofonie zvuků z jakési příšerné reality show, kde se účastníci svlékali nejen z oblečení, nýbrž i z posledních zbytků své důstojnosti. Pořad uváděla moderátorka, jejíž jazykový projev byl urážkou pro každého, kdo kdy slyšel o větné stavbě. Když z jejích úst zaznělo obecně české „Přišli dýl“, dostavil se u mě pocit fyzické nevolnosti a tu hrůzu jsem okamžitě vypnul! 

Nastalo ticho. Můj pohled sklouzl ke smaltovanému obrazu od mé drahé kamarádky Martiny. Maják, útesy a moře… Dům v Horních Bludovicích, v části zvané Špluchov. Možná právě proto mi občas šplouchalo na maják. 

Právě když jsem začínal pomalu upadat do příjemné letargie, dveře do obývacího pokoje se tiše, až neslyšně otevřely.  

Vstoupil Marián Veškrna, čilý padesátník.  Mario, jak jsem ho oslovoval, byl můj mým zahradníkem, sluhou, občas kuchařem, někdy šoférem, ale i amatérským psychoterapeutem. Díky němu jsem svou dyspraxii zvládal lépe. 

Černé vlasy, tmavě hnědé oči, znatelnější husté obočí a mírně orlí nos mu dodávaly jižanské vzezření. Neustále mi tvrdil, že jeho rodina pochází ze Slovenska. 

„Pane Michale,“ ozval se Mario svým obvyklým, lehce formálním a uklidňujícím hlasem, „něco pro vás mám.“ 

V opálené ruce držel obyčejnou, papírovou obálku. Dopis? 

Umělá inteligence mi nedávno vykládala teorie o cestování v čase a důsledcích narušení kauzality v paralelních vesmírech. A teď si tady někdo dovolí použít takový archaický komunikační prostředek s naprosto nejistým doručením? 

Váhavě jsem natáhl ruku a převzal od Maria bílou obálku. Adresu, mé jméno a bydliště v Horních Bludovicích psal kdosi roztřeseným, avšak stále energickým písmem. Prsty se mi lehce chvěly, když jsem nehtem zajel pod chlopeň a opatrně, jako bych otevíral Pandořinu skříňku, obálku rozlepil. 

Uvnitř se skrýval jediný list, přeložený na třetiny. Papír byl nažloutlý, s jemně linkovanými řádky, a jeho vůně mi připomněla směsici zatuchliny a naftalínu, přesně takovou, jaká se vždy linula z babiččina svátečního pokoje. 

Pustil jsem se do čtení dopisu. 

 

Milý Michale, 

 

zvu Tě na oslavu svých osmdesátých narozenin, která se uskuteční o víkendu 16. – 18. května v mém domě v Koberně u Slezských Rudoltic. Čas nechci nařizovat, ale buď tady nejpozději v 18:00. Nebude to oslava v pravém slova smyslu. Bude to setkání naší skvělé rodiny… 

Moc si přeji, aby sis našel čas. Bude připravena hromada jídla. Nebude chybět zabíjačkové ani sladké. Vše, na co si vzpomeneš. 

Nechci žádné dárky, jen si přeji vidět celou svou rodinu… Pohromadě. Užijeme si ty chvíle společně. 

Jako tehdá… 

 
S láskou 
Koberenská babička  

 

Papír mi klesl do klína. 

„Ta ženská pořád žije!“ prohodil jsem. 

Mario, který taktně stál celou dobu opodál a předstíral, že si prohlíží jeden z abstraktních obrazů, se nenápadně otočil. 

„Soudím, že to není zpráva o dědictví, nebo parte?“ prohodil s úsměvem. 

„Je to mnohem horší, Mario,“ vydechl jsem. „Ona slaví! Osmdesátiny. Ten dopis je pozvánka.“ 

„Kdo slaví? Babička?“ 

Přikývl jsem. 

„Úctyhodný věk,“ podotkl Mario neutrálně. „To je… Ehm… Chystá se velká oslava?“ 

„To si pište, že se chystá. Babička Alena nedělá nic malého. Oslava se potáhne tři dny!“ 

„Kde to slaví?“ 

„U sebe doma.“ 

Mario se zamyšleně poškrábal na uchu. „Ehm...? Bydlí v té malé vesnici v Sudetech, že? Tam, kde lišky tam dávají dobrou noc, že?“ 

„Ano, dávají a pak vás sežerou,“ ušklíbl jsem se. „Koberno na Osoblažsku. Kraj, kde se v polovině minulého století zastavil čas. Lidé jsou tam věru milí, vážně. Pochopitelně s výjimkou mé babičky. Ta by dokázala zkazit náladu i dalajlámovi.“ 

„To je ta přísná babička, že?“ tázal se Mario a přešel k oknu, aby okem zkontroloval zahradu. 

„Přísná?“ zasmál jsem. Cítil jsem, jak se mi sevřel žaludek. „Bestiální? Tyranská? Asi tak bych nejlépe vyjádřil její podstatu.“ 

Promnul jsem si spánky. Do mysli se mi draly nepříjemné vzpomínky… 

 

Omládl jsem bezmála o dvacet let! Stál jsem v chladné chodbě koberenského stavení. Cítil jsem naftalín a zápach spařené cibule a těžkou, nasládlou vůní vepřového. Vešel jsem do tmavé jídelny, kde se babička ládovala škvarkovým chlebem.  

Když mě spatřila, panovačně přivřela oči a změřila si mě dlouhým, ledovým pohledem, kterým by uhasila i soptící Etnu. Ukázala mi talíř se suchým rohlíkem a rázně pravila: „Vstal jsi o deset minut později! Co z tebe jednou bude? Já už od rána vyvařuju, abyste se měli dobře, a ty si toho nevážíš! Za pohrdání pravidly si nic víc než rohlík nezasloužíš. Nu, je to jen deset minut. Smíš si ho osolit.“  

Váhavými kroky jsem došel židli, potichu se usadil a natáhl se pro umaštěnou solničku. Vypadla mi z ruky.  

„Máš ruce jako olšové sáně!“ prohlásila babička. „Co z tebe jednou bude?!“ Připadalo mi, že se zmenšuji. Přestal jsem pomalu dýchat, aby ani zvuk mého dechu babičku neprovokoval. 

 

„Vojenská výchova,“ vyrušil mě z přemítání Mario. 

Kroutil jsem hlavou. „Na přelomu druhého a třetího tisíciletí? Ne!“ 

„Už jsme vaši babičku jednou dvakrát řešili, takže si pamatuju, jak se k vám a sestřenicím chovala, ale jedna věc mi není jasná…“ 

„Bez ostychu se ptejte.“ 

„Vaši rodiče nezasáhli?“  

„Mám-li být upřímný, hodně věcí jsme si nechávali pro sebe. Báli jsme se. Něco jsme občas utrousili a moje matka na to reagovala slovy: ‚Dobře, už vás tam příště nezavezu.‘ Ale zavezla… Opakovalo se to znovu a znovu! Měl jsem to vykřičet do světa, nějak zasáhnout. Byl jsem asi… srab!“ 

„Byl jste dítě…“ 

„Byl jsem nejstarší z dětí. V době posledních prázdnin v Koberně mi bylo dvanáct! Dvanáctiletý kluk už chápe, co je dobré a co špatné. Mohl jsem něco udělat. V roce 2007 jsem mohl zavolat na linku důvěry, říct to na policii, prostě... něco! 

„A váš dědeček u toho nebýval, že?“ 

Dědeček Felix… 

 

Babička stála u plotny a dědeček vstoupil do kuchyně v zablácených holínkách. „Dědku mizerná!“ vrhla na něj babička vyčítavý pohled a zdálo se, že mu pohrozila vařečkou. „Až dovářím, ta podlaha bude lesk blesk!”  

Dědeček sklopil smutné oči a beze slov odešel ven. Pravděpodobně do lesa. Tam to měl nejraději.  

„A ty na patnáct minut do kouta!” křičela babička, když mě zahlédla ve dveřích do kuchyně. „Nebudeš poslouchat rozhovory dospělých. Co jsem ti říkala, neslyšíš?!“ 

 

„Ano, nebýval u toho,“ přikyvoval jsem Mariovi. „Babička snad měla srdce z kamene!“  

„Možná se změnila,“ nadhodil Mario opatrně. „Lidé na stará kolena měknou. Už je to přece dlouho, co jste ji neviděl.“ 

„Ano, dobrých deset let se této entitě vyhýbám!“ prohlásil jsem pevně. „Jsem přesvědčen, že kamenné srdce nikdy nezměkne, možná časem zvětrá…“ 

„Pojedete tam?“  

„Netuším,“ přiznal jsem a zahleděl se do podlahy. „Část mého já chce vidět, jak se babička zatváří, až nepřivezu žádný dárek. Ale ta druhá část křičí, ať zůstanu doma.“ 

Zmáčkl jsem rty. 

„Musím se omluvit,” prohlásil Mario. „Půjdu se podívat na buxusy u vjezdu. Musím zkontrolovat, jestli ty mizerné housenky po aplikování postřiku konečně pomřely.“  

S lehkou úklonou se otočil a tiše opustil obývací pokoj. Ještě jsem zaslechl, jak si pro sebe na chodbě polohlasně mumlá: „Věřím, že housenky pomřely, ale koberenská babička žije a slaví… Slaví osmdesátiny.“ 

Musel jsem se pousmát. 

Abych se uklidnil, uvařil jsem si svůj oblíbený levandulový čaj a uvažoval jsem, co podniknu dál. S kým se poradit? Komu se svěřit? 

Natáhl jsem se pro mobil a vytočil číslo své sestry.  

Ozvalo se její typické, trochu uspěchané a nejisté: „Ano?“ 

„Ahoj Simčo, to jsem já, Michal,“ pozdravil jsem. „Máš chvilku? Neruším?“ 

„Bratře! Ahoj!“ prohlásila překvapeně. Zaslechl jsem něco, co znělo jako šustění papírů. „Ale, víš co, docela jo. Zrovna se tu probírám nějakýma fakturama, ale na tebe si čas udělám vždycky. Co se děje? Něco důležitého?“ 

„Jak se to vezme,“ odpověděl jsem váhavě. „Hele, přišel ti taky… ehm… dopis od naší milované babičky?“ 

Simona se nervózně zasmála. „Ježíš, dopis! Ty mi čteš myšlenky! Zrovna jsem ho držela v ruce. Co se v něm píše?“ 

Seznámil jsem sestru s obsahem dopisu. 

Čekal jsem jakoukoli reakci – povzdech, zděšení, snad i nějakou peprnou poznámku. Ale Simona mě překvapila. 

„Osmdesátiny? Fakt? To je super!“ vykřikla nadšeně. „Už jsem tam pár měsíců nebyla! Uděláme si hezký rodinný víkend!“ 

„Takže ty… ty se na to těšíš?!“ zeptal jsem se vyjeveně. 

„Jasně! Bude to super! Musím něco koupit. Vezmu to přes Polsko. Můžeš se mnou, když tak strašně tvrdíš, jak umíš každou řeč.“ 

„Mám-li být upřímný, raději bych si nechal vrtat koleno, než babičce něco koupovat! Prokážu ji tím dokonce laskavost.“ 

Zasmál jsem se. 

„No, to není moc vtipné. Babička si aspoň něco malého zaslouží. Koupím jí aspoň nějakou kytičku a vínečko.“ 

„Přečti si její dopis,“ namítl jsem. „A pochopíš to!“ 

„Pochopit co? Pochopit to, že chceš ušetřit za každou cenu?“ 

Od srdce, byť se značnou dávkou podivu, jsem se doslova rozchechtal. 

„Nemá cenu s tebou diskutovat. Tvá paměť pracuje na pozoruhodném mechanismu. Všechny špatné vzpomínky se ti z paměti buď úplně vytratily, nebo přetavily v cosi roztomilého!“ 

„Zato ty si pamatuješ jen to špatné!“ 

„Protože to dobré nestálo za zapamatování!“ vyjel jsem. „Chceš snad tvrdit, že jsme trůnili na vladařském stolci?!“ 

„Bože. Jednou jsi musel sedět v koutě, protože jsi naschvál rozbil vázu, a teď tady z toho budeš dělat katastrofu.“ 

„Já jsem vázu nerozbil. To Ester… A co Ester přivázaná ke stromu?!“ 

„To už sis přibarvil,“ prohlásila sestra ostřeji. „Byli jsme děti.“ 

„Právě,“ odpověděl jsem. „Byli jsme děti. Pouhé děti…“ 

„Podívej se na děti v Somálsku. Kdybych mohla, tak si je vezmu domů všechny!“ 

„Kdybych si měl vybrat mezi všemi somálskými dětmi a jednou koberenskou babičkou, asi bych… A Davida bereš s sebou?“ 

David měl tu čest stát se před dvěma roky Simoniným manželem. Doposud jsem nepochopil, jak někdo, tak prakticky založený si mohl vzít mou sestru. 

„Samozřejmě. Babičku ještě neviděl,“ odpověděla mi nadšeně. 

„To je šťastný člověk! Tak proč mu to kazit? Dej mi ho k telefonu a hned ho varuju.“ 

„Jsi hrozný. Takže nepojedeš?“ 

Podíval jsem se z okna. 

„Ale jo,“ pronesl jsem pevně. „Pojedu! Chci vidět tvou reakci.“ 

„Reakci na co?“ 

„Na všechno,“ odpověděl jsem tajemně. 

„Já se z tebe picnu. Hlavně už žádnou válku!“ 

Hořce jsem se usmál.  

„Milá pacifistko, nezačal jsem ji… Já rozhodně ne!“ 

 

II.

Probudil jsem se do šedivého rána. Pátek šestnáctého května.  

Žaludek se mi nepříjemně svíral. Otrávená nálada se dokonale zrcadlila na olověné obloze. 

Zamířil jsem do koupelny. V zrcadle jsem spatřil čerstvého třicátníka. Tmavé, poněkud neposedné vlasy mi trčely do všech stran. Pod modrýma očima se rýsovaly tmavé kruhy. Mé jinak ostré rysy tváře dnes halil jakýsi melancholický opar. 

Po ranní hygieně jsem si uvařil espresso, opekl dva tousty a dopřál si hrst výběrových oliv. 

Instruoval jsem Maria, který dorazil, jako vždy s přesností švýcarských hodinek, v devět hodin. 

„Dovezeš mě po obědě na šenovské nádraží,“ vysvětloval jsem Mariovi. „Má sestra se chystá autem. Společnost jí bude dělat její manžel a naše matka. Korunu všemu nasadil ďábelský plán zastavit se v Polsku na údajně výhodné nákupy.“ 

„Co máte proti Polsku?“ tázal se Mario. 

„V podstatě nic! Ale ta představa několika hodin strávených s matkou, se kterou si už léta nemám co říct, zatímco moje sestra bude nadšeně plánovat nákup všech těch serepetiček, je děsivější než většina hororových filmů!“ 

„Možná byste se obrnil a pak byl shovívavější i ke své babičce,“ napadlo Maria. 

„Ne, děkuji. Vypravím se do Koberna vlakem! Aspoň cesta bude poklidná, cíl ovlivnit nedokážu.“ 

V odpoledních hodinách jsme dorazili mým autem na šenovské nádraží.  

„Ahoj, Mario,“ loučil jsem se a předal mu klíče od auta. „Snad to ve zdraví přežiju.“ 

Zamířil jsem rádoby podchodem a rozpadajícími se schody na šenovské nástupiště ve směru Ostrava-Svinov.  

Moderní dvoupatrová souprava dorazila na minutu přesně. Nastoupil jsem, usadil jsem se k oknu a sledoval ubíhající krajinu.  

Měl jsem v hlavě brouka… Nebo housenku?  

V mysli jsem si hrál s podivnou představou. Viděl jsem docela živě, jak koberenská babička zelená a vstupuje do larválního stádia zavíječe zimostrázového. Nožkami se drží buxusu a okusuje ho… Ničí onen okrasný keř. Pustoší jej stejně jako křehkou psychiku a mentální zdraví svých vnoučat. Jak tomu udělat přítrž? Jak? 

„Postřikem…,“ zašeptal jsem.