LUNA: Ride or Die / Kapitola 2 - Druhá šance

 

Kapitola 2 - Druhá šance 

 

 

Isabela s Edmundem dojedli pizzu. Krabice zůstala otevřená na stole, okraje studené a mastné.

„Takže," protáhl Edmund a opřel se v židli. „Víme, že policie teď bude kolem závodění čmuchat, ale..."

 

Usmál se tím svým klidným, skoro drzým úsměvem.
„...to neznamená, že nás to ohrozí. Tvoje auto vytuním tak, že si pojedeš pro první místo."

Isabela se pobaveně usmála.
„Ty mi nějak hodně věříš."

Edmund se zasmál. „Cítím to v kostech."

Chvíli bylo ticho. Pak Isabela dodala:
„Pokud vyhraju, rozdělím se s tebou."

Edmund se zarazil. „Proč? Isab... já ty peníze nepotřebuji."
Podíval se na ni vážněji.
„Ty je potřebuješ víc než já. Aby ses mohla sebrat, vypadnout odsud... a začít žít tak, jak chceš ty."

Isabela jen přikývla.

Pak se podívala na telefon.
„Měli bychom vyrazit. Musím ještě napsat tu esej do školy."

„Jo," kývl Edmund. „Já taky. Tak jedem."

Cestou v autě mluvili o závodě. O detailech. O tom, co její auto ještě potřebuje. Slova plynula lehce, skoro automaticky, jako by si oba chtěli namluvit, že sobota je pořád jen obyčejný den.

Když zastavili před Edmundovým domem, vystoupil a naklonil se k otevřenému okénku.
„V sobotu to bude naše vítězství."

Zabouchl dveře, ještě jí zamával. Isabela mu zamávala zpátky.

Rozjela se směrem domů.
Ale domov to nebyl.

Uzkost ji přepadla náhle, bez varování. Sevřela volant o něco pevněji a pustila hudbu.

Red Blooded Woman – Kylie Minogue.

Basová linka zaplnila auto. Ulice ubíhaly kolem, světla se rozmazávala v červených a oranžových šmouhách. Isabela cítila, jak se jí s každým kilometrem uklidňuje dech.

Myslela na sobotu.
Na peníze.
Na auto.
Na Kalifornii.

Na to, že pokud to vyjde, bude mít šanci udělat víc než jen přežívat.

A pokud ne...
To si zatím nepřipouštěla.

Isabela zaparkovala na trávníku.
Příjezdová cesta byla zase plná nepořádku – nikdo se o ni nestaral. Stejně jako o spoustu jiných věcí v tomhle domě.

Zastavila. Vypnula motor.
Ještě chvíli seděla v autě a dívala se před sebe. Přemýšlela, co ji doma čeká. Jediná útěcha byla škola. Povinnost. Něco, co má aspoň nějaký řád.

Vystoupila, zamkla auto a zamířila ke dveřím.

Otevřela. Zabouchla za sebou.

A ztuhla.

Maria stála v obýváku oblečená v korzetu a podvazcích.
Gustavo pořád telefonoval, chodil sem a tam, jako by doma ani nebyl.

Maria si všimla Isabelina pohledu.
„Co tak koukáš?" vyštěkla podrážděně.

Bylo na ní znát, že se jí to nelíbí. Ani trochu.

Isabela nic neřekla. Sundala si boty a bez jediného slova vyšla po schodech nahoru. Do svého pokoje. Jakmile vešla, zamkla za sebou dveře.

Nechtěla přemýšlet o tom, co právě viděla.

Hodila batoh na zem a lehla si na postel. Strop byl známý, okoukaný. Tenhle pocit taky. Únava, která neměla nic společného se školou.

Najednou zavibroval mobil.

Isabela se pousmála. Edmund určitě na něco zapomněl. Natáhla se po telefonu.

Úsměv zmizel.

Zpráva nebyla od Edmunda.
Byla z cizího čísla.

„Zvláštní," zamumlala. Kdo by měl její číslo?

Otevřela zprávu.

A ztuhla.

SMS:
Nazdárek, závodníci.
Víme, že minulý závod se nepovedl – zásah policie a zrušení akce.
Fail. Ale máme pro vás dobré zprávy.

Druhá šance pro všechny.

Zveme vás na další závod, který se uskuteční v sobotu od 23:00.

Aby se situace neopakovala a kvůli vaší bezpečnosti proti poldům vám pozvánku tentokrát neposíláme přes mobil.
Zápis proběhne osobně v pátek.

Adresa: tam, kde se jel první závod.
Ano, šifra. Víte proč.

Kdo chce jízdu a tučnou sumu, přijde.
Zápisy do 15:00.

Těšíme se na vaše rychlá auta.
TG

Isabela položila telefon na hruď. Srdce jí bušilo rychleji.

Sobota.
Závod.
Peníze.

A najednou to nebyl jen plán.
Byla to pozvánka.

A ona věděla, že ji neodmítne.

Isabela věděla, kde se konal první závod.
Pozvánku přijme. Zapíše se.

Nemohla se dočkat, až to ukáže Edmundovi. Že jí napsali. Že to vyšlo.

Zespodu se ale ozvaly hlasy. Ostré. Vyhrocené.
Hádka.

Zase Maria a Gustavo.

Isabela si povzdechla už to nemohla poslouchat. Bylo to stejné každý den. Vytáhla sluchátka, nasadila si je a otevřela notebook. Esej do školy. Povinnost. Únik.

Koukla na hodinky.
Akorát čas psát, pak jít spát zítra je čtvrtek a v pátek začnou přípravy a v sobotu závod.

Venku se rozburácelo nebe zahřmělo blesky šlehaly tmou a vítr sílil.

Mezitím Maria seděla v obýváku. Kouřila jednu cigaretu za druhou.
Gustavo pil tvrdý alkohol.

Setkání nevyšlo bouře ho zrušila. Přesunuli ho na jindy.

„Vidíš, co jsi udělala?" vyštěkl Gustavo.
„Kdybys se půl hodiny nemalovala, mohli jsme to stihnout. Věděla jsi, jak je ten kšeft důležitý."

Maria se na něj ani nepodívala.

Pro ni bylo teď horší něco jiného.
To, že utekla.
A že po ní zase jdou.

Nevěděla, co dál.

Zvedla se a odešla do ložnice.

„Jak jinak," zařval za ní Gustavo. „Ty blbko, ty umíš jen utíkat a dělat mi problémy!"

Pak nastalo ticho.

Gustavo po chvíli usnul u televize. Prázdná sklenka mu vypadla z ruky.
Maria seděla u nočního stolku a brečela.

Přemýšlela, co dál.

Gustavo ji ničil prodával ji jako trofej. Peníze, které vydělala, nikdy neviděla. Jeho zuřivost byla neovladatelná několikrát ji zbil.

Její dcera s ní nemluvila.

Všechno se jí zhroutilo.

Podívala se na sebe do zrcadla. Viděla unavenou, zlomenou ženu, která musela pořád utíkat, protože nikde nebylo bezpečno.

Do týdne musí zaplatit osmdesát tisíc.
Jinak...

Nepřipouštěla si, co by mohlo přijít.
Ne sobě.
Ale Isabel.

Kvůli ní utekly z Mexika do Ameriky do Kalifornie. S nadějí, že je nikdo nenajde.

Našli je stejně.

Přemýšlela, kde sehnat peníze. Věděla, že dluhy jsou její ale ne všechny. Gustavo v tom jel taky. Půjčoval si od pochybných lidí, od gangů a teď je brali jako jeden cíl. Bez ohledu na to, kdo za co může.

Situace byla vážnější, než si kdy připustila.

A tak měla jen jednu možnost.

Znovu utéct.

Ale tentokrát...
ne před minulostí.

Tentokrát před Gustavem......

Příští kapitola -

Kapitola 3 - Den před jízdou - „Ne každý tam přišel jen závodit…“

Děkuji za přečtení :)