Luna : Ride or Die = Kapitola 3 - Den před jízdou

 

Kapitola 3 - Den před jízdou

 

Pátek přišel rychleji, než Isabela čekala a přesto se vlekl.

Už od rána měla pocit, jako by se svět schválně zpomalil. Ve škole seděla v poslední lavici, loktem se opírala o stůl a pohledem sjížděla kapky na okně. Venku bylo zataženo, po noční bouřce zůstaly na parkovišti louže a obloha vypadala, jako by se ještě nerozhodla, jestli se má úplně rozpadnout, nebo dát městu pokoj.

Učitel něco monotónně vysvětloval o literatuře, ale Isabela ho skoro nevnímala. Stránka v sešitě před ní zůstávala prázdná, jen v rohu měla bezmyšlenkovitě načmáranou silnici, pár šipek a vedle toho jediné slovo: Sobota.

Každých pár minut sjela očima na telefon schovaný pod lavicí žádná nová zpráva jen ta včerejší, Pořád otevřená v hlavě jako neklidná rána.

Nazdárek, závodníci...

Pozvánku přijala už ve chvíli, kdy ji dočetla žádné přemýšlení žádné „možná". Jen ten známý tah v hrudi, co přicházel pokaždé, když cítila rychlost ještě dřív, než nastartovala. Věděla, kde se jel první závod. Věděla, že zápis  je dneska do tří a věděla, že tam bude.

Ale taky věděla, že sama by to nezvládla potřebovala tam Eedmunda.

Když konečně zazvonilo, byla na nohou dřív než zbytek třídy. Hodila si batoh přes rameno, sebrala bundu a bez jediného ohlédnutí vyšla z učebny. Na chodbě to hučelo hlasy, smíchem a kovovým boucháním skříněk. Pro ni to byl jen hluk nic víc.

Venku ji studený vzduch uhodil do tváře tak prudce, až se na chvíli zastavila. Parkoviště za školou bylo mokré, asfalt tmavý, lesklý, a její auto tam stálo jako cizí zvíře mezi uklizenými vozy rodičů a učitelů. Obyčejné na první pohled unavené trochu omlácené přesně tak, jak potřebovala.

Nikdo nesměl vidět, co v sobě doopravdy má.

Odemkla dveře, hodila batoh na sedadlo spolujezdce a chvíli jen stála vedle auta. Přes střechu přejela dlaní lak byl chladný.

„Ještě chvíli," zamumlala. „A pak jim všem ukážeš."

Nasedla, nastartovala a motor se ozval nízkým, známým vrčením to byl jediný zvuk, který ji dokázal opravdu uklidnit.

Edmundova garáž stála o pár ulic dál od staré benzínky, za rezavým plotem a polorozpadlou dílnou, kterou by normální člověk minul bez povšimnutí. Jenže Isabela věděla, že za těmi ošoupanými vraty je něco úplně jiného než chaos.

Tam to mělo řád.

Zatáhla ruční brzdu, vystoupila a dveře garáže už byly pootevřené. Zevnitř se ozývalo šumění starého rádia, kovové cinknutí nářadí a známá vůně benzínu, oleje a horka, které se drželo mezi stěnami i v chladném počasí.

„Edmunde?" zavolala.

„Vzadu," ozvalo se.

Vešla dovnitř podlaha byla posetá tmavými skvrnami, na stolech ležely klíče, šrouby a rozebrané součástky na zdi visely staré plechové cedule, jedna prasklá helma a police plná krabic, ve kterých se vyznal jen on. Rádio v rohu chrčelo nějaký starý rockový song, sotva slyšitelný pod zvukem kompresoru.

Edmund ležel napůl pod cizím autem, nohy mu trčely ven a v ruce držel ráčnu.

„No konečně," zamumlal, aniž by se na ni podíval. „Myslel jsem, že ses rozmyslela."

Isabela se opřela o pracovní stůl. „Nikdy."

Edmund zpod auta vyjel, sedl si na beton a otřel si ruce hadrem. Na čele měl šmouhu od oleje a v očích přesně ten výraz, který míval pokaždé, když šlo o něco důležitého už to nebyl jen kluk, se kterým jedla pizzu a probírala život tady byl doma tady byl nebezpečně dobrý.

„Tak?" řekl. „Napsali?"

Místo odpovědi vytáhla telefon a hodila mu ho do ruky.

Edmund přelétl zprávu očima jeho obočí se lehce zvedlo a pak se koutky úst pohnuly do úsměvu.

„Takže je to oficiální."

„Jo."

„Zápis do tří?"

„Přesně."

Podal jí telefon zpátky a pomalu vstal pak obešel její auto, jednou ho celé přeměřil pohledem a zastavil se u kapoty.

„Otevři."

Isabela bez slova zatáhla za páčku a Edmund nadzvedl kapotu chvíli se jen díval dovnitř. Mlčel tak dlouho, až ji to začalo znervózňovat.

„Tak co?" zeptala se.

Prsty automaticky přejel po hadicích, svorkách, krytu motoru znal to auto skoro stejně dobře jako ona.

„Řeknu to jednoduše," prohodil nakonec. „Jestli chceš vyhrát, budeme to muset posunout o level výš."

„Kolik?"

Edmund zvedl oči. „Všechno."

Chvíli bylo ticho jen rádio chrčelo a někde ve vedlejší místnosti kapala voda do kovového kýble.

Isabela se podívala na motor na svoje ruce na auto a na vše, co pro ni znamenalo.

Nebyl to jen stroj.

Byla to jediná věc v jejím životě, kterou měla pod kontrolou.

„Tak začni," řekla.

Edmund se pousmál, ale v očích se mu zablesklo něco ostřejšího. „To jsem chtěl slyšet."

Další hodina zmizela v rytmu práce.

Edmund otevřel skříně, házel po stolech nářadí, kontroloval části motoru, sáhl po zvedáku a za pár minut už bylo auto nahoře. Isabela si svázala vlasy, odložila bundu a přidala se k němu bez řečí. Podávala mu klíče, držela světlo, utírala ruce špinavé od oleje do starého hadru a snažila se nevnímat, jak jí čas utíká pod prsty.

„Brzdy budou chtít doladit," zamumlal Edmund.

„To zvládneme."

„Zvládneme všechno, ale ne za dvě minuty."

„Tak mluv míň a dělej víc."

Pobaveně na ni pohlédl. „To je moje hláška."

„Odteď už ne."

Usmál se a znovu se ponořil do práce.

Právě tyhle chvíle Isabela milovala ne závod samotný nebo výhru ale to ticho mezi tím. Soustředění kov a olej pocit, že svět je na chvíli zúžený jen na pár šroubů a rozhodnutí, která dávají smysl.

Venku projelo auto.

Oba ztuhli téměř ve stejnou chvíli.

Nebyl to hlasitý průjezd, spíš pomalé sunutí po ulici. Edmund automaticky zhasl lampu nad motorem a otočil hlavu ke škvíře ve vratech. Isabela sevřela v ruce klíč tak pevně, až ji zabolely prsty.

Motor venku na pár vteřin zpomalil.

Pak zase odjel.

Edmund zůstal ještě chvíli nehybný. „Možná nikdo," řekl tiše.

„A možná taky jo."

Podíval se na ni. „Říkal jsem ti, že po posledním závodě budou čmuchat. Tohle už není jen hra."

Isabela si založila ruce na hrudi. „Nikdy nebyla."

Tentokrát se neusmál.

Jen přikývl.

Když se hodiny na zdi přehouply přes půl druhé, garáž už vypadala jako bitevní pole. Na zemi ležely dva klíče, otevřená bedna s náhradními součástkami, prázdná plechovka od energy drinku a na blatníku jejího auta mastný otisk Edmundovy ruky.

„Hotovo to není," řekl a otřel si čelo předloktím, „ale na zápis můžeš večer to doděláme a zítra jen poslední test a pak..."

„Sobota," doplnila ho.

„Sobota."

Isabela se podívala na hodiny. „Jestli chci stihnout zápis, musím jet teď."

Edmund sáhl do kapsy mikiny, vytáhl malý šroubek, co celou dobu držel mezi prsty, a hodil ho do krabičky na stole pak se o ni opřel bokem.

„Chceš, abych jel s tebou?"

Na chvíli o tom přemýšlela.

Možná by to bylo jednodušší klidnější a bezpečnější.

Ale něco v ní to odmítlo.

„Ne," řekla nakonec. „Tohle musím udělat sama."

Edmund ji chvíli sledoval pak pomalu kývl. „Dobře."

Vzal z police černou kšiltovku a hodil jí ji překvapeně ji chytila.

„Na co to je?"

„Na to, aby ses tam netvářila jak školní premiantka, co zabloudila mezi špatné lidi."

Isabela si odfrkla. „Moc vtipný."

„Já to myslím vážně."

Podívala se na kšiltovku pak na něj. „A co když tam budou ti samí lidé jako minule?"

„Budou." Edmund pokrčil rameny. „A možná i horší."

„Skvělé."

Přistoupil k ní blíž a ztišil hlas. „Poslouchej zajdeš tam, zapíšeš se, na nic se zbytečně neptáš a hned odjedeš. Žádné hrdinství ani provokace a jestli uvidíš někoho, kdo ti nebude sedět, otočíš se a mizíš. Jasný?"

Isabela kývla. „Jasný."

„A napiš mi, jakmile budeš pryč."

„Dobře, tati."

Tentokrát se zasmál krátce, ale opravdově. „Vypadni už."

Když znovu seděla za volantem, ruce měla ještě umazané od oleje nevadilo jí to naopak. Připomínalo jí to, že to celé je skutečné.

Nasadila si Edmundovu kšiltovku, nastartovala a vrata garáže se za ní pomalu zavřela.

Město venku působilo jinak než ráno těžší a napjatější.

Jela po stejné trase jako tehdy, na místo, které vypadalo opuštěně jen pro lidi, co nevěděli, kam se dívat. Starý areál na okraji rozbitý asfalt ticho, které nikdy nebylo úplné.

Čím víc se blížila, tím silněji cítila to známé mravenčení v žaludku.

Nebyl to strach bylo to něco horšího ...tešení.

Stáhla okénko o pár centimetrů. Vzduch byl chladný a nesl s sebou pach deště, prachu a benzínu.

Před ní se v dálce objevila známá silueta místa, kde se minulý závod rozpadl dřív, než mohl začít.

Druhá šance.

Jenže Isabela moc dobře věděla, že druhé šance nebývají zadarmo.

A přesto na plyn sešlápla o něco víc.

Isabela se narovnala a pomalu se na sebe podívala do zpětného zrcátka.

Chvíli jen mlčela.

Kšiltovka od Edmunda jí stínila oči, ale nestačilo to. Pořád to byla ona. Pořád stejný obličej, stejné rysy, které by někdo mohl poznat, kdyby se díval dost pozorně.

Zamračila se a lehce si kšilt stáhla níž do čela.

„Ne... tohle nestačí," zamumlala tiše pro sebe.

Pohled jí sklouzl na digitální hodiny na palubní desce.

14:00.

Zhluboka se nadechla.

„Mám ještě hodinu."

Najednou se její výraz změnil. V očích se jí zableskla myšlenka.

Bez dalšího přemýšlení zatáhla ruční brzdu, prudce zařadila zpátečku a auto se s krátkým škubnutím rozjelo dozadu. Pneumatiky zaskřípaly o asfalt a Isabela otočila volant tak rychle, až se celé auto protočilo v ostrém oblouku.

Motor zavrčel hlasitěji, než bylo nutné.

Pak už jen sešlápla plyn a vyrazila zpátky směrem do města.

Jela rychle.

A věděla to.

Ale bylo jí to jedno.

Ulice kolem ní ubíhaly v rozmazaných pruzích barev – šedá, černá, světla semaforů, odlesky na mokrém asfaltu. Ruce měla pevně sevřené kolem volantu, prsty napjaté.

V hlavě jí znovu zazněl Gustavův hlas.

„Podívám se na to."

Zatnula zuby.

„To nedovolím," zašeptala.

Nemohla riskovat, že ji někdo pozná. Ne tam. Ne mezi lidmi, kteří si pamatují každou tvář, každé auto, každý detail.

Nešlo jen o závod.

Šlo o všechno.

O deset minut později zpomalila.

Zahnula do úzké ulice mezi dvěma starými budovami, které vypadaly, jako by už dávno měly být zbourané. Omítka opadaná, okna špinavá, žádný život.

Jen ten malý krámek mezi nimi.

Nenápadný. Téměř zapomenutý.

Kdyby člověk nevěděl, že tam je, minul by ho bez jediného pohledu.

Isabela zaparkovala těsně u chodníku, vypnula motor a zůstala sedět.

Ticho.

Jen tikání chladnoucího motoru.

Položila ruce do klína a na chvíli zavřela oči.

„Dobře... zvládneš to."

Pak vystoupila.

Dveře lehce klaply a zvuk se rozplynul v prázdné ulici.

Přešla pár kroků ke dveřím krámku. Dřevo bylo staré, barva oprýskaná, kliky ošoupané od let používání.

Zvedla ruku a zaklepala.

Jednou.

Dvakrát.

Nic.

Zamračila se a zaklepala znovu, tentokrát silněji.

„No tak..." vydechla.

Pořád nic.

Napětí v ní pomalu začalo růst. Nebyl čas. Každá minuta se počítala.

Povzdechla si a otočila se, že odejde.

Dveře se pootevřely.

Jen o pár centimetrů.

Isabela se okamžitě otočila zpátky a přistoupila blíž.

Ve škvíře byla tma.

„Kdo je to?" ozval se zevnitř tichý, opatrný hlas.

Isabela polkla.

„Isabela," odpověděla.

Ticho.

Krátké, ale těžké.

„Heslo?"

Zarazila se.

Srdce jí na okamžik přeskočilo.

Tohle bylo nové.

Nikdy předtím po ní nikdo nic takového nechtěl.

Rychle přemýšlela. Myšlenky se jí honily hlavou, ale žádná nedávala smysl.

Pak jí to došlo.

„Ride or die," řekla.

Dveře se prudce zabouchly.

Isabela sebou trhla.

Ještě ani nestihla zareagovat, když se dveře znovu otevřely – tentokrát dokořán.

„Jsi to ty, drahoušku?"

Ve dveřích stála stará žena opřená o hůl. Na první pohled křehká, ale její oči byly ostré. Pozorné. Viděly víc, než by měly.

Isabela přikývla. „Ano. Jsem to já."

„Tak pojď rychle dovnitř," řekla žena tiše, ale důrazně. „Ať nás nikdo nevidí."

Isabela neváhala.

Vešla dovnitř.

Dveře za ní okamžitě zapadly.

Uvnitř to bylo jiné, než si pamatovala.

Dřív to tu působilo živě. Přeplněné věcmi, které nedávaly smysl, a přesto dohromady tvořily zvláštní, útulný chaos.

Teď...

Krabice.

Poloprázdné police.

Prach.

Jako by se ten prostor pomalu rozpadal.

Isabela se pomalu otočila kolem své osy, očima přejížděla místnost.

„Vy se... stěhujete?" zeptala se opatrně.

Žena se na chvíli odmlčela.

„Těžké časy, dítě," odpověděla nakonec tiše.

Pak se posadila do starého křesla.

„Dáš si něco?"

Isabela zavrtěla hlavou. „Ne, děkuji. Já... jsem tu jen na skok."

Sedla si naproti ní.

Chvíli bylo ticho.

Pak stará žena zvedla oči.

„Tak povídej. Co tě ke mně přivádí?" usmála se slabě. „Auto slouží?"

Isabela se pousmála. „Ano. A moc."

Zarazila se.

„Jen..."

„Jen?" zopakovala žena klidně.

Isabela se nadechla. Pomalu. Snažila se dát dohromady slova.

„Potřebovala bych pomoc," řekla nakonec. „Ohledně závodů."

Žena ji pozorovala.

„Ve tři se musím zapsat na jízdu," pokračovala Isabela. „V sobotu."

Polkla.

„A nechci, aby mě někdo poznal."

Ticho.

Dlouhé.

Těžké.

Žena se opřela víc do křesla a její pohled ztmavl.

„Chápu."

Krátká pauza.

„Bojíš se policie..."

Ještě kratší.

„...a Gustava."

Isabela nic neřekla.

Nemusela.

Stačilo, jak se na sebe dívaly.

Stará žena pomalu přikývla.

„Dobře," řekla nakonec tiše.
„Tak z tebe uděláme někoho, koho nikdo nepozná."

Stará žena se pomalu narovnala v křesle, opřela se o hůl a zvedla hlas směrem dozadu.

„¡Oye, chico! Deja de empacar las cajas y ven aquí un momento."

Pak se znovu podívala na Isabelu a jemně se usmála, jako by tím chtěla zmírnit napětí, které se mezi nimi usadilo.

Isabela tomu rozuměla. Španělština jí nebyla cizí – byla její součástí. Přesto jen mlčky přikývla a úsměv jí na rtech zůstal spíš opatrný.

Zadní závěs se odhrnul.

Ve dveřích stál mladý kluk, sotva o pár let starší než ona. Tmavé vlasy, hubená postava, ale oči pozorné. Rychle si Isabelu přeměřil, pak přesunul pohled na starou paní.

„¿Sí?" zeptal se.

„Musíme Isabel změnit identitu," řekla žena klidně, ale pevně. „Jméno, vzhled... všechno. Na závodech ji nesmí nikdo poznat."

Kluk bez zaváhání kývl.

„¿Tenemos todavía esa cosa?" dodala.

„Sí," odpověděl krátce a zmizel zpátky za závěsem.

Isabela se na starou paní podívala, v očích otázku.

„Co se děje?" zeptala se tiše.

Žena se jen pousmála.

„Uvidíš, dítě."

Po pár vteřinách se kluk vrátil.

V rukou nesl krabici. Ne velkou, ale dost těžkou na to, aby ji položil opatrně na zem.

Stará paní kývla směrem k ní.

„Otevři."

Isabela si k ní přikleklá. Na okamžik zaváhala, jako by cítila, že tímhle něco začíná. Pak víko nadzvedla.

A zůstala zírat.

Uvnitř ležela kombinéza.

Zlatavo-černá. lesklá, ale ne lacině. Tmavá jako noc, s jemnými zlatými liniemi, které se táhly přes látku jako světlo na mokrém asfaltu.

Vedle ní helma. Ve stejných barvách.

Dokonalá.

„Wow..." vydechla Isabela. „Ta je... nádherná."

Stará žena se usmála. Tentokrát jinak. Hlouběji.

„Vím," řekla tiše. „Pokaždé, když se na ni podívám... vidím svobodu. A tu touhu být volná."

Isabela zvedla oči.
„Vy jste závodila?"

Žena se krátce zasmála a zavrtěla hlavou.

„Kdepak, dítě. Já ne."

Na chvíli se odmlčela.

„Ale můj syn..."

Isabela se narovnala a podívala se na ni znovu. Tentokrát pozorněji.

Žena pokračovala pomalu, jako by každé slovo vážila.

„Byl to velký závodník. Miloval rychlost. A miloval vítězství."
Pohled jí sklouzl ke kombinéze.
„Chtěl pomoct mně. Naší rodině. Abychom se měli líp."

Zhluboka se nadechla.

„Jenže normální prací to nešlo. Ne když jsi uprchlík. Víš to sama."

Isabela mlčky přikývla.

„Neměli jsme peníze. Utíkali jsme. Skrývali se."
Hlas se jí lehce zachvěl.
„A on začal jezdit. Tohle..." kývla ke kombinéze, „byla jeho cesta."

Ticho.

„Nikdy mi neřekl, že ty závody jsou nelegální," dodala tiše. „Možná mě chtěl chránit. Možná nechtěl, abych se bála."

Isabela přejela prsty po látce kombinézy. Byla pevná. Studená. Skutečná.

„A váš syn je...?" zeptala se opatrně.

Žena se na ni podívala.

„Je mrtvý."

Ticho se v místnosti rozlilo jako těžký dým.

„Ale to je příběh na jindy," dodala po chvíli a narovnala se. „Teď..."

Ukázala na kombinézu.

„Tohle bude tvoje druhá identita."

Isabela zvedla oči.

„Od té chvíle už nebudeš jen Isabela."

Žena se k ní lehce naklonila.

„A hlavně – tu helmu nesundávej nikdy ne dokud nebudeš vědět, že jsi v bezpečí."

Isabela se zamračila.
„Proč?"

Ženin pohled ztvrdl.

„Protože na těch závodech nečíhá jen policie."

Isabela se zarazila.
„Jak to myslíte?"

„Jsou tam i jiní," odpověděla tiše. „Organizace. Lidé, co chytají ty, kteří sem nepatří."
Krátká pauza.
„Cizinecká policie... a další."

Isabele se rozbušilo srdce.

„Jak to—"

„Vím to už delší dobu," přerušila ji žena klidně. „Ty a tvoje rodina se tu schováváte."

Isabela ztuhla.

„Tvoje matka... byla u mě a ne jednou. Dávala jsem jí potají léky na bolest."

Isabele se sevřel žaludek.

„Jdou po vás," pokračovala žena. „Dávej si pozor."

„Kdo?" vydechla Isabela. „Policie?"

Žena pomalu zavrtěla hlavou.

„Ne."

Zvedla oči.

„Někdo horší."

Ticho.

„Jakmile vyhraješ a získáš peníze... odejdi," řekla pevně. „Uteč. Vezmi matku a zmizte. Daleko."

Isabela sevřela ruce v pěst.

„Gustavo... není dobrý člověk," dodala žena tiše. „Znám ho až moc dobře."

Isabela se zamračila.
„Jak tohle všechno víte?"

Žena se na ni podívala.

Dlouze.

A tentokrát se neusmála.

Stará paní se na Isabelu chvíli dívala. Její pohled byl klidný, ale hluboký, jako by v ní četla víc, než Isabela sama chtěla ukázat.

„Teď není správná doba," řekla nakonec tiše.
„Ten čas nadejde... až budeš na správném místě."

Natáhla ruku a jemně ji pohladila po vlasech. To gesto bylo nečekaně něžné. Mateřské.

„Teď si ji obleč," dodala a lehce pokynula ke krabici. „Šup. Ať vidíme tvoje nové já."

Isabela se pousmála. Nervozita v ní pořád byla, ale teď už se míchala s něčím jiným.

S očekáváním.

Přikývla a bez dalších slov zmizela za závěsem dozadu.

V místnosti zůstalo ticho.

Stará paní pomalu vzala helmu do rukou. Prsty přejela po jejím hladkém povrchu, po zlatých liniích, které se leskly i v tlumeném světle.

Na okamžik zavřela oči.

Vzpomínky přišly samy.

Rychlost. Smích. Motor, který zněl jako srdce.
A pak... ticho.

Když oči znovu otevřela, lehce se jí zaleskly.

„Tentokrát to musí dopadnout jinak," zašeptala skoro neslyšně.

Závěs se pohnul.

Isabela vyšla ven.

Na sobě měla kombinézu. Zlatavo-černá látka kopírovala její postavu, zakrývala všechno – slabiny, nejistotu, minulost. Vypadala jinak. Silněji.

Sebevědoměji.

Jako někdo, kdo ví, kam jde.

Stará paní se pomalu narovnala.

A na chvíli jen mlčela.

„...moc ti sluší," řekla nakonec tiše, skoro dojatě.

Natáhla k ní ruce a podala jí helmu.

„Tady."

Isabela ji vzala. Byla těžší, než čekala. Skutečnější.

Držela ji před sebou a na okamžik se zarazila.

Jako by držela něco víc než jen kus výbavy.

Jako by držela novou verzi sebe.

„A teď..." promluvila stará paní a její hlas znovu zpevněl, „jak se chceš jmenovat, dítě?"

Krátká pauza.

„Tvoje identita musí skrýt všechno, co by tě mohlo prozradit."

Isabela zvedla hlavu.

Tentokrát nepřemýšlela dlouho.

Nepotřebovala to.

To jméno v ní bylo už dávno.

„Luna," řekla klidně.

Okamžitě.

Bez zaváhání.

Stará paní se usmála.

„Luna..." zopakovala pomalu, jako by to jméno testovala na jazyku.

Pak přikývla.

„To jméno si tě najde samo."

Isabela –
ne.

Luna –
se podívala na helmu ve svých rukou.

A poprvé měla pocit, že se může schovat.

A zároveň být víc vidět než kdy předtím.

Isabela se na sebe dívala do zrcadla.

Chvíli mlčela.

Pak se její rty lehce pohnuly.

„Luna," řekla tiše.

Zvedla bradu o něco výš.
Pohled v očích se změnil.

„Světlo ve tmě..." dodala pomalu. „A to jsem přesně já."

Neznělo to jako otázka.
Bylo to rozhodnutí.

Stará paní se zvedla z křesla a pomalu k ní došla. Zastavila se těsně za ní a podívala se na její odraz v zrcadle.

Neviděla Isabelu.

Viděla někoho jiného.

„Vítej, Luno," řekla klidně. „Oficiálně jsi právě přivedla k životu svoje druhé já."

Natáhla ruku a podala jí malou, nenápadnou krabičku.

Isabela ji vzala a nechápavě se na ni podívala.

„Co to je?"

Žena se na ni zadívala vážněji než kdy předtím.

„Otevři to až po skončení závodu," řekla tiše.
Krátká pauza.
„Ať dopadne jakkoliv."

Isabela na okamžik zaváhala, ale pak přikývla.
„Dobře."

Krabičku si schovala.

„No..." povzdechla si stará paní a lehce se narovnala. „Je čas, aby ses šla zaregistrovat. Jinak to nestihneš."

Isabela se na ni dlouze podívala.

Pak k ní přistoupila a bez varování ji objala.

Pevně.

Stará paní ji objala zpátky. Stejně pevně. Možná ještě víc.

„Jak vám tohle vrátím?" zašeptala Isabela.

Žena ji pomalu pustila a pohladila ji po rameni.

„Mé dítě... hlavně si připrav hezkou budoucnost."

Isabela přikývla.

Otočila se ke dveřím, ale ještě se zastavila.

Znovu se na ni podívala.

„Pokud ten závod vyhraji..." řekla tiše, ale jistě, „tak se vám taky změní život. To vám slibuji."

Stará paní se jen usmála.

Neřekla nic.

Isabela otevřela dveře.

Chladný vzduch ji udeřil do tváře, ale tentokrát ji nezastavil.

Vyšla ven.

Dveře se za ní zavřely.

Došla k autu, otevřela dveře a posadila se za volant.

Na chvíli zůstala sedět bez pohybu.

Pak pomalu nasadila helmu.

Svět se ztlumil.

Zvuky se změnily.

A ona taky.

Motor naskočil.

Tentokrát to nebyla Isabela, kdo držel volant.

Byla to Luna.

Zařadila.

Pomalu vyjela z ulice.

A mířila tam, kde se rozhoduje o všem.

Motor pod ní tiše vrněl, ale měla pocit, jako by cítila každý jeho pulz.

Luna jela městem, které už dávno ztratilo svou denní tvář. Světla lamp se rozmazávala na mokrém asfaltu do dlouhých zlatých pruhů a každé auto, které minula, působilo cize. Jako by sem nepatřilo.

Jako by sem nepatřila ani ona.

Uvnitř helmy bylo zvláštní ticho. Tlumené. Bezpečné.
Její dech se odrážel o plexisklo a vracel se zpátky k ní.

Nadechla se pomalu.

Vydechla.

A s každým dalším kilometrem měla pocit, že zůstává někde za ní vtom domě v těch hádkách a  tom chaosu.

Tady už nebyla Isabela.

Tady byla Luna.

Zahnula z hlavní silnice do úzké, téměř neosvětlené ulice.

Okolí se změnilo.

Budovy byly nižší, starší, oprýskané. Výlohy nahradily zavřené plechové dveře, graffiti a rozbitá okna. Vzduch byl těžší a vlhký nesl v sobě pach benzínu, cigaret a něčeho kovového.

Něčeho, co připomínalo nebezpečí.

Luna zpomalila v dálce se objevilo světlo. Ne rovnoměrné a ne klidné.

Blikající.

Pohybující se.

Jak se přibližovala, začaly se vynořovat první obrysy.

Auta.

Nízká, agresivní, upravená. Některá stála se zapnutými světly, jiná byla ponořená do stínu, ale i tak z nich vyzařovalo něco, co bylo slyšet i bez zvuku.

Síla.

Rychlost.

Hlad.

Lidé se pohybovali mezi nimi. Opírali se o kapoty, seděli na blatnících, kouřili, smáli se – ale ten smích nebyl lehký. Byl ostrý. Napjatý.

Hudba hrála někde v pozadí, hluboký beat, který vibroval až v hrudníku.

Luna zpomalila ještě víc a nechala auto pomalu dojet na kraj prostoru.

Nechtěla na sebe upozorňovat.

Ještě ne.

Motor nechala běžet. Ruce měla stále na volantu, prsty pevně sevřené.

Pozorovala a vnímala.

Každý pohyb každý  detail. Nikdo ji nepoznal.

Nikdo nevěděl, kdo je  a  to jí dávalo výhodu.

Nakonec motor vypnula zvuk utichl.

Na okamžik se všechno zdálo hlasitější – hudba, hlasy, vzdálené burácení jiného auta.

Otevřela dveře a vystoupila několik hlav se otočilo ne kvůli ní ale vvůli autu.

Vždycky to bylo o autě.

Luna zavřela dveře a narovnala se.

Kombinéza se ve světlech jemně leskla, zlaté linie zachytávaly každý odlesk. Nebyla křiklavá, ale nedala se přehlédnout.

Udělala první krok pak další šla pomalu, klidně, mezi nimi. Cítila jejich pohledy jak ji měří jak si ji zapisují do paměti.

Jeden kluk s cigaretou mezi prsty se na ni ušklíbl.

„Hej," prohodil směrem k ní. „Nová?"

Luna nezpomalila a neodpověděla jen prošla kolem něj, jako by tam ani nebyl.

To bylo někdy silnější než jakákoli odpověď.

Na konci prostoru stál stůl starý ošoupaný položený mezi dvěma auty, jako by tam ani nepatřil.

Za ním seděl chlap s kapucí staženou do čela. Vedle něj stál další, opřený o kapotu, ruce zkřížené na hrudi. Oči měl neustále v pohybu sledoval a vyhodnocoval.

„Další," ozval se ten sedící, aniž by zvedl hlavu.

Luna přistoupila blíž. Cítila, jak se napětí kolem ní lehce stáhlo. Jak si ji víc všímají.

Zastavila se přímo před stolem.  „Jsem tady na zápis," řekla její hlas byl tlumený helmou, ale pevný.

Muž konečně zvedl oči na okamžik ji přejel pohledem od helmy dolů a zpátky.

Zastavil se o vteřinu déle, než bylo běžné.

„Jméno?" zeptal se.

Krátká pauza.

„Luna."

Propiska se zastavila muž se na ni znovu podíval pak pomalu přikývl a začal psát.

„Auto?"

„GT-R."

To už vyvolalo reakci.

Ten druhý chlap se lehce odlepil od kapoty a podíval se jejím směrem. V očích měl zájem.

„Tak jo..." zamumlal si pro sebe.

„Startovný znáš," pokračoval zapisující.

Luna sáhla do kapsy a vytáhla peníze.

Nepočítala je jen je položila na stůl.

Muž je přejel pohledem, rychle je přepočítal a kývl.

„V pohodě."

Zapsal poslední věc.

„Závod ve 23:00. Trať znáš."

Zvedl na ni oči.

„A poslouchej..." jeho hlas trochu ztichl
„když se něco posere... nikdo tě z toho tahat nebude."

Luna se ani nepohnula.

„To ani nečekám," odpověděla klidně.

Otočila se a udělala krok zpátky do davu.

A tehdy to ucítila ten pocit těžký a nepříjemný jako když tě někdo sleduje příliš dlouho.

Neotočila se hned jen zpomalila. Srdce jí začalo bít o něco rychleji.

Pak se lehce, téměř neznatelně, otočila pohledem přejela dav.

Tváře.

Postavy.

Stíny.

A tam.

Na okraji opřený o černé auto.

Stál někdo nehybně až moc klidně.

A díval se přímo na ni.

Pokračování příště :)