I.

V Opavě mě čekal první přestup… Navštívil jsem trafiku, kde jsem si zakoupil kávu a cigarety. Sotva jsem dopil poslední doušek překvapivě dobrého espressa, ohlásil nádražní rozhlas příjezd rychlíku Praděd směřujícího do Olomouce.

Venku se mezitím rozpršelo.

Vlak majestátně přisvištěl. Sebral jsem svou nevelkou cestovní tašku a zařadil se do malého hloučku lidí chystajících se nastoupit. A právě tam, u dveří jednoho z vagónů, jsem potkal známou osobu.

„Michale!“

Okamžitě jsem ten hlas poznal! Otočil jsem se a srdce mi poskočilo. Kousek ode mě stála moje sestřenice.

Ester…

 

Kus prasečího rypáku zabodnutý na vidličce se zmítal ve vzduchu poblíž Esteřiných úst. „Tak ty nebudeš papat prasátko, Esterko?“ smála se zákeřně babička držíce onu vidličku.

„Nechci maso!“ vykřikla malá Ester plačtivě. Tvrdé, nedoholené štětiny na prasečím rypáku šimraly Ester pod nosem, ale nedala se. Úspěšně vzdorovala.

Já, moje sestra, sestřenice Magdaléna a bratranec Jirka jsme netknutě seděli u stolu a pozorovali, co nastane.

„Když nebudete jíst maso, budete slabí a umřete!“ varovala nás babička. „Otevři tu hubu, Ester!“

Ester pootevřela ústa a plivla babičce do tváře.

Trest následoval brzy. Ester byla demonstrativně přivázána lanem k velkému dubu na louce za stájemi.

„Z Polska se sem za chvíli přiženou supi,“ pronesla babička klidně. „Ucítí slabou holčičku, které nechutná maso, a začnou ji škubat na cáry!“

 

„Vnímáš?!“ probrala mě Ester ze vzpomínek.

Připadlo mi, jako by vypadla z nějakého artového filmu o rebelkách. Krátce střižené plavé vlasy, s jednou stranou vyholenou o poznání více než druhou, jí dodávaly rošťácký výraz. Měla osmadvacet let a energie z ní sálala jako z čerstvě nabité baterie. Svou štíhlou, sportovní postavu dnes zabalila do neformálního oblečení a tmavě zelené větrovky. Její modrošedé oči na mě zamrkaly a na tváři se jí rozlil široký, upřímný úsměv. Než jsem se nadál, stála vedle mě a věnovala mi objetí.

„Ester! Co ty tady?“ vyhrkl jsem překvapeně. „Poznala jsi mě po všech těch letech?“

„Samozřejmě. Vypadáš pořád stejně. Tvé modré oči, jako mají koťátka, tě prozradí i v šedesáti! A v té žluté bundě záříš kilometr daleko, zvlášť v takovém počasí.“

Zaregistroval jsem, že za Ester stojí její matka, moje teta Jarmila. Čerstvá padesátnice s postavou o něco menší, zato plnější než její dcera. Vlasy nosila v podobném odstínu jako Ester, avšak v daleko konvenčnějším střihu a na první pohled působila o poznání klidněji.

„Ale, podívejme se, koho to tady máme!“ rozhodila nadšením teta Jarmila ruce.

Její pohled sklouzl někam za mě do útrob vagónu. „Jé, Maruška! Vidím tam známou z Krnova. Promiňte na okamžik,“ oznámila nám spiklenecky a prosmýkla se kolem nás za svou kamarádkou.

Ester protočila oči, a jakmile teta zmizela z doslechu, vyhrkla s úlevou: „To je úplně nejlepší možné řešení! Matka je někdy nesnesitelná.“

„Nesnesitelná?“ podivil jsem se a pomohl Ester s taškou do vagónu, ve kterém jsme hledali volná místa. „Proč myslíš?“

Pokrčila rameny, zatímco si energicky shazovala větrovku. „Ále, znáš to.  V mých očích jsou občas všichni nesnesitelní. Jsem zkrátka divná,“ zasmála se a usadila se na volné dvousedadlo u okna. „Posaď se.“

„No, to jsem se teda podivil, že zrovna ty jedeš za babičkou,“ řekl jsem, když se dal vlak do pohybu. „Nebo tě k tomuto kroku donutila teta Jarmila? Nebo jedete někam jinam?“

Ester se ušklíbla. „Donucena? Kdepak. Každý má přece své důvody, ne? Jedu si pro prvotřídní drama!“ Oči jí jiskřily pobavením. „Chci si užít ten pocit, jak budu nad věcí, zatímco babička bude zuřit. Tentokrát se jí vzepřu. Jestli mi zase zkusí vnutit nějaký vepřový hnus, uzemním ji! Jsem stále vegetariánka a navždy budu. A přiznávám se, že masožravci trochu opovrhuju.“ Pohlédla na mě s šibalským úsměvem. „Ty jsi přesně ten typ, co by měl být vegetariánem. Máš na to dost lidské odvahy, Michale. Nebo dost odvahy proti lidem?“

Zasmál jsem se.

„Mám-li být upřímný, maso bych omezit dokázal, ale olivy ne!“

„Vážně jsi pořád stejný. Ve všem!“

„Zdalipak je stejná i babička?“

„Babka?“ vytřeštila Ester oči. „Celý její život je tak neuvěřitelně zkažený, že snad už musí být prohnilá na kost! Je stejná, určitě se nezměnila! Vysmívám se jí. Celé její osobnosti! Všem jejím nesnesitelným pravidlům a metodám.“

„Spravedlnost je věru někdy slepá, ale občas je jen unavená dívat se na ty zkažené skutky pořád dokola,“ zamyslel jsem se nahlas. „Ale máš pravdu, babiččiny metody byly… špatné.“

„Špatné? Byly toxické!“ střelila po mně Ester ostrým pohledem. „A co Simona? Zaslechla jsem, že jede taky. Tvoje mamka totiž volala mé mamce. Prý chtějí koupit babce nějaké víno, nebo co? Úplně se tomu vysmívám!“

Přikývl jsem.

„Simona má jen jedny brýle… Růžové.“

„No, víš co? Mně se její přístup ze své podstavy líbí,“ řekla Ester překvapivě. „Nepopírám zlo jako ona, ale kdyby každý dokázal vidět jen to dobré a to špatné ignorovat, zlo by na světě nemělo jedinou šanci.“

Chvíli jsme mlčeli a dívali se na ubíhající krajinu Poopavské nížiny.

„Pamatuješ na ty výlety na kole kolem rybníků?“ prolomila ticho Ester. „Byly to Pavlovické rybníky, že? Nebo na tu zříceninu hradu Fulštejn?“

Úsměv se mi samovolně rozšířil.

 

Malá Ester táhla dědečkovo obří kolo do kopce, na němž stávala zřícenina hradu Fulštejn, který vyhodilo švédské vojsko roku 1648 do povětří. „Ještě dva roky a já se na tom kole naučím!“ chichotala se.

„Kolo se zabavuje!“ vyskočil zpoza stromu bratranec Jirka. V ruce třímal lehce opracovaný klacek. „Jsem rytíř a nikdo nepronikne do naší pevnosti.“

Sestra běhala po lese s věnečkem z pampelišek na hlavě. „Rytíři Jirko, přišla jsem tě očarovat, abys byl hodnější, abys nekradl chudým pocestným trakaře!“

„Simi, to není trakař,“ upozorňovala důležitě Ester. „To je královský kočár. Ale mám nápad! Řekneme dědovi, aby nás vzal tím nejlepším královským kočárem do Lektvarové země!“

Všichni jsme zajásali a s proprietami rytířů, vil a jiných bytostí utíkali do Koberna.

„Jasně, děti,“ radoval se dědeček. „Pojedeme vláčkem do Osoblahy na vaše oblíbené limonády!“

 

„Jasně, že pamatuju,“ přikývl jsem.

Brodili jsme se ve vzpomínkách, v nichž se nám vybavovaly světlejší chvilky. Uvědomil jsem si, že se navzdory tomu všemu do Koberna trošičku těším. Možná ne na babičku a její dům, nýbrž na ten zapomenutý, ale Bohem požehnaný kout světa.

V Krnově jsme přestoupili na lokální vlak supící směrem k Třemešné ve Slezsku. Jakmile se vlak drkotavě rozjel, teta Jarmila k nám přisedla.

„Jak dlouho jsme se neviděli, Michale? Nevíš?“ zeptala se mě s úsměvem.

„Asi od dědečkova pohřbu,“ odpověděl jsem.

Teta vyprávěla o výhodné 24hodinové jízdence a levných nákupech v Polsku.

„A ještě Maruška říkala, že je v Polsku levný prací prášek a pere tak, že prádlo voní ještě měsíc. Neuvěřitelné. Ale jak se jen jmenuje?“

Usmál jsem se. Teta mi po těch letech připadala legračnější. Netuším, proč jí Ester nazvala nesnesitelnou.

„Mimochodem, slyšela jsem, Michale, že máš kuchaře, zahradníka, psychologa a nevím, koho ještě,“ počítala teta na prstech. „Taky bych chtěla vydělávat tolik peněz!“

„To všechno obstarává jedna osoba,“ vysvětloval jsem. „Můj věrný Mario. Jeden telefonát mé matky a takhle to dopadá. Drby! Nicméně, Mario je rozvedený a myslím, že je ve tvém věku, teto.“

„Má dost peněz? Asi ne, že?“ usmála se teta.

„Nechci mít nevlastního otce,“ uchechtla se Ester. „Ten vlastní mi stačil. Největší otrapa. Hned po babce.“

„Nemluv tak,“ napomenula ji Jarmila. „Říkala jsem, že budeme mít pěkný víkend. Opovaž se dělat nějaké drama.“

„Prvotřídní drama,“ zopakoval jsem Esteřina slova.

„V žádném případě!“ upozorňovala nás teta se zdviženým ukazovákem. „Musíme se chovat slušně. Jinak nám Magdaléna ukradne celý dům. A to nemůžeme přece dopustit!“

Má matka a teta Jarmila měly ještě jednu sestru, Elišku, a Magdaléna byla právě její dcerou.

„Jakým způsobem nám ukradne dům?“ nechápal jsem.

„Mám třetinu domu v Koberně!“ prohlásila energicky Jarmila. „Teda brzy k tomu může dojít. Po smrti mé mamky se dům rozdělí na tři části. Druhá třetina připadne pochopitelně Elišce a třetí tvé matce, Michale. Ale! Co jsem se dověděla od paní Kovalské, tak právě Magdaléna mou mamku často navštěvuje a nějakým způsobem kuje pikle…“

„Chystá se vraždit?“ vyhrkla Ester. „Babku?“

Jarmila se chytla za čelo a zakroutila hlavou.

„Ty tvoje vraždy! Jedna vražda v pohraničí stačila… Ne! To bych tu třetinu domu získala hned. Ale chce po babičce, aby na ni přepsala celý dům ještě za… no zaživa!“

„To teda koukám,“ žasla Ester. „Babka neměla Magdalénu nikdy ráda. Magda byla tak hloupá. Ve druhé třídě ještě ani neuměla číst. Bylo to tak, ne? Nechci na nikoho zbytečně házet špínu.  A vlastně… je mi to jedno. Kdyby lidi radši mysleli více na planetu. Ale peníze holt hýbou světem.“

„Už zase ta tvoje planeta, Ester „Ty si dej pozor, Michale!“ obrátila se ke mně s varovným pohledem. „Naše Esterka nemá ráda lidi, co jedí maso, jezdí autem – nedej bože nějakým velkým – a běda, jak někdo kupuje vodu v plastových lahvích. To je pak hned oheň na střeše.“

Usmál jsem se.

„Kdo všechno na oslavě bude?“ zeptal jsem se, abych trochu odlehčil téma Esteřiných environmentálních křížových výprav.

„No,“ poškrábala se teta na čele, „Magdaléna tam bude určitě. Bez pochyb. Prý má nového přítele. Viděla jsem jeho fotku na Facebooku. Nemám sice Magdu v přátelích, ale má vše přístupné… Ehm. Nějaký Němčour, snad.“

„Babička přece Němce přímo nenávidí!“ připomněl jsem.

„Je to tak. Babička bude mít radost asi jako osina v… No však víte kde.“ Pak dodala trochu klidněji: „Předpokládám, že dorazí i Eliška s Jiříkem. Ach, zajímalo by mě, jak se k té problematice domu staví Eliška. Stojí za svou dcerunkou, nebo ne?“

Jiřík, kterého zmínila Jarmila, byl Eliščin manžel.

„A co mladý Jirka?“ ptal jsem se na svého bratrance, syna Elišky a Jiříka.

„To nevím. Necháme se překvapit. A pak samozřejmě tvoje mamka a Simona s Davidem. Jmenuje se tak, že? Nikdo další z širší rodiny by tam být neměl. Ale u mé mamky si nikdy nemůžeme být ničím jistí. Je nevyzpytatelná.“

„A nesnesitelná!“ doplnila Ester. „Ale tentokrát se na její toxicitu těším!“

Než stačila teta zareagovat, vlak začal zpomalovat a zastavil na malém nádraží s nápisem Třemešná ve Slezsku. Nastal čas přestupu na legendární Osoblažskou úzkokolejku.

Po chvilce rozjímání na téměř liduprázdném perónu, jehož ticho narušovalo jen šumění deště, jsme nastoupili do proslulého vláčku.

Malé útulné vozidlo, v němž sedělo jen pár dalších cestujících. Se všemi jsme si vyměnili přátelský pozdrav a úsměv.

Vlak sebou škubl a pomalu se rozjel. Deštěm omytá krajina za oknem se sytě zelenala a vyvolávala v nás nesmírný klid.

„Tohle je taková nádhera!“ vydechla Ester a rozhlížela se kolem s dětským úžasem.

Mlčky jsme koukali z okna, jak se úzkorozchodné koleje vinou mírně zvlněnou krajinou lesů, luk a starých německých stavení. Celá dvacetikilometrová trať čítala přes sto oblouků a maximální rychlost vláčku nepřesáhla 40 km/h.

Ester po chvíli prolomila ticho: „Hele, znáte hit ‚Jeli jsme do Osoblahy‘? Zazpívala bych si ho!“

„Samozřejmě že znám,“ zamračila se teta Jarmila. „Žádné zpívání nebude. Ta písnička nedává vůbec smysl.“

Projeli jsme stanicemi Liptáň, Dívčí Hrad, Horní Povelice, Amalín, Slezské Rudoltice, z vlaku jsme obdivovali barokní zámek, a ani jsme se nenadáli a už jsme vystupovali v naší „vysněné“ stanici Koberno.

Měli jsme nesmírné štěstí, že momentálně nepršelo. Babiččina chalupa stála necelý kilometr od nádraží. Les střídala louka, občas se po cestě vynořil nějaký domeček.

Koberno…

Stará, zapomenutá pohraniční ves si obyvatelku, kterou představovala má babička, jistě nezasloužila. Ale kdo ví. V kraji prošpikovaném zjizvenou historií se pohnutý a komplikovaný osud mohl očekávat.

Dům babičky Aleny se na nás vynořil ze zachmuřeného odpoledne jako neústupná tvrz. Stál u cesty, jež se táhla z Dolních Povelic do Koberna.

Jeho kdysi žlutou fasádu ohlodal zub času do našedlé omšelosti. Pod oknem v okrovém štítu, kde jsem tušil babiččinu ložnici, rostl buxus. Sem zřejmě zavíječ nedorazil. Celé stavení působilo jako němý svědek téměř zapomenutých hříchů, podobně jako zašlý kamenný kříž krčící se v zdivočelé trávě.

Došli jsme k masivním dřevěným dveřím, které se nacházely na straně odvrácené od cesty. Vzadu za domem se táhly stáje, kdysi pýcha hospodářství, dnes už jen rozlehlé stavení bez dobytka.

Ester se nadechla a rázně zaklepala. Chvíli jsme čekali, než jsme za dveřmi uslyšeli šouravé kroky.

Zámek zachrastil a dveře se pomalu otevřely…

 

II.

Na prahu dveří stála babička Alena. Na tváři jí pohrával nezvyklý úsměv. Postarší dáma, sotva sto šedesát centimetrů vysoká, s úhledně sčesanými, téměř bělostnými vlasy. Líčka měla lehce narůžovělá jako jablíčka, ale v očích se jí stále zračila léty nezměněná přísnost, jež člověku prostupovala až do morku kostí. Na nose jí seděly brýle s tlustými obroučkami, které jen zvýrazňovaly pronikavost jejího pohledu.

„Ále, já vás vítám, děti moje,“ pronesla překvapivě milým hlasem. „Pojďte dál, zrovna jsem zadělala na něco moc poctivého k večeři. Ne, nezouvejte se! Svršky si odložte tady na věšáky.“ Její pohled sklouzl k Ester a v očích se jí jízlivě zablýsklo.

Zmohli jsme se jen na pouhý pozdrav. Připadalo mi, jako by mi v žilách tuhla krev…

Babička nás vedla úzkou chodbou, kde páchla směsice staroby a naftalínu, přes jídelnu až do obývacího pokoje, kde již seděla část rodiny.

Ocitli jsme se v minulosti. Těžký, tmavý nábytek z masivu stál podél stěn obložených tmavým dřevem. Ve vitrínách se tísnily porcelánové sady a figurky jelenů. V rohu místnosti stála několik let stará hi-fi věž a kousek od ní zastaralý CRT televizor, na kterém ležela háčkovaná dečka a na ní starodávný svícen. Okna zakrývaly těžké, takřka rudé sametové závěsy, které propouštěly jen minimum denního světla.

Moje sestra Simona, se svými dlouhými hnědými vlasy a zelenýma očima, štíhlá a s výrazem tak klidným a příjemným, až připomínala mladého, shovívavého kněze připraveného vyslechnout vaše hříchy a dát rozhřešení.

Vedle seděl její manžel David. Jeho přísný výraz a tvrdé rysy, podtržené světle hnědými vlasy a sportovní postavou, tvořily dokonalý protiklad k Simonině jemnosti.

V pohodlném, ušákovém křesle s květovaným potahem seděla moje matka Eva. S kaštanovými vlasy střiženými na mikádo, brýlemi s nenápadnými obroučkami a zelenýma očima nevypadala jako matka ani jednoho z nás. Byla štíhlá, elegantně oblečená do tmavě modrých šatů, které odpovídaly jejímu věku blížící se šedesátce.

„Tak, posaďte se, děti,“ vybídla nás babička a ukázala na volná místa na rozložitém gauči. „Po večeři vás ubytuju.“

„Ahoj, všichni!“ chopila se slova Simona. Její klidný a melodický hlas zněl jako balzám. „To je dobře, že jste dorazili. Jak se máte? Jakou jste měli cestu? My jsme se stavovali v Polsku a bylo to tam moc fajn. Koupili jsme si pár drobností a Davidovi nové boty na běhání…“

„Měl by sis taky koupit nové boty, Michale,“ doporučila mi matka jedovatě. Jedovatost zdědila po mé babičce, naštěstí v trošku filtrované podobě.

Povšiml jsem si začínajícího žraloka na špičce mé boty.

„Ráno byly v pořádku,“ podotkl jsem. „Asi za to může ta cesta z nádraží. Koberenský asfalt je drsný stejně jako život v této díře.“

„Jsi stále stejný, Michale. Neschopný vlastního života! A v tom sytě žlutém tričku vypadáš jako přerostlý kanárek,“ prohlásila moje matka. Sevřela spokojeně rty a v jejích očích se zračilo uspokojení z dobře namířené střely.

„Sluší mu to,“ zastala se mě Ester. „Žlutá barva Michala identifikuje.“

„Chcete čaj, nebo kávu?“ změnila téma babička.

Byl jsem nesmírně potěšen, že babička dokázala ukojit mou touhu po levandulovém čaji. Ester si vyprosila zelený čaj.

Babička se omluvila a odešla do kuchyně. Její odchod zanechal v místnosti zvláštní ticho, narušené jen tikáním starých pendlovek.

„Davide,“ prolomila ticho Ester. „Na vaší svatbě jsme se bavili o investování. Pořád se tomu věnuješ?“

„Samozřejmě,“ odpověděl David, tváře se rezervovaně. „Je to sice trochu adrenalin, ale když se zadaří, může to být hodně zajímavé.“

Ester na něj chvíli s mírně pozvednutým obočím hleděla. „Akcie, jo? Tak to je jiný svět než můj. To já spíš řeším, jak přesvědčit lidi, aby nekupovali tolik zbytečností a neprodukovali tuny odpadu.“

Simona, ve snaze odvést řeč od potenciálního konfliktu, se zeptala: „A kde vlastně teď bydlíš, Ester? Pořád v Opavě?“

„Jasně, zlatá Opava! Nedám na ni dopustit,“ prohlásila Ester hrdě. „Kousek od centra mám pronajatý byteček. Všude blízko, spousta zeleně, spousta historie. Kousek ode mě bydlí moje mamka. A co vy? Kde jste zakotvili?“

„My jsme si s Davidem postavili dům v Orlové,“ oznámila Simona pyšně. „Je to tam skvělé. Máme zahradu, bazén, klid! David to má kousek do práce…“

Ester se nepatrně otřásla.

„V Orlové? Dobrovolně?“ vyhrkla a pak se kousla do rtu. „Promiňte, to jsem asi neměla… Ale já si vždycky představovala Orlovou jako… No, však víte. Samý beton, komunismus, paneláky a staré centrum v rozkladu.“

„To už není pravda,“ ohradil se trochu dotčeně David. „Orlová se zlepšila. V okrajové čtvrti jsme si postavili dům.“

„Byl skoro zadarmo!“ prohlásila nadšeně Simona.

„Není v Orlové zvýšená kriminalita?“ vyzvídala opatrně Ester.

„Ta tvoje kriminalita!“ zaláteřila Jarmila. „V Orlové to nebude o nic horší než v Opavě. Dnes je to všude hrozné, mám ten pocit…“

Vybavila se mi v souvislosti s kriminalitou a tetou Jarmila slova, jež pronesla dneska ve vlaku sama teta.

„Teto?“ tázal jsem se hloubavě. „Dneska jsi ve vlaku pronesla větu ‚Jedna vražda v pohraničí stačila‘. Kterou vraždu jsi měla na mysli?“

„No přece tu z Dolních Povelic,“ opáčila Jarmila suše.

„Jaká vražda?“ vzala si slovo Ester. Tvářila se vůči své matce malinko vyčítavě. „O ničem nevím. Koho zavraždili?“

„No, Martu Zářeckou,“ odpověděla teta Jarmila. „Kamarádku vaší babičky, i když já jsem ji taky trošku znala. Stalo se to někdy v lednu… Nebo to byl ještě prosinec? Už si přesně nepamatuju. Byla to taková hodná, stará paní. Žila ve svém domě sama. Prý tam tehdy něco ukradli. Myslím, že se jednalo o nějaké starožitnosti. Chudák Marta! Celý život zasvětila historii a starým krámům, aby ji pak kvůli tomu zastřelili…“

„Na paní Zářeckou si sotva vzpomínám,“ přiznala Ester. „Kdo jí zavraždil?“

Teta Jarmila se na okamžik odmlčela. Pak tiše pronesla:

 „To se nezjistilo…“

„Logicky vzato, vrah může běhat mezi námi, že?“ zeptal jsem se.

„Ne, že může!“ vyhrkla Ester. „Vrah mezi námi běhá!“

Ve dveřích do obývacího pokoje se objevila babička s dvěma šálky čaje.

„Propána krále!“ vydala ze sebe.

Růžolící líčka zbledla, zorničky pohltily téměř celou duhovku…