Kvapem za vlakem - část druhá

Kvapem za vlakem - část druhá

Anotace: ... a jde do tuhého...

Nádrž byla opravdu téměř prázdná a jediná benzinka, kde měli tehdy noční provoz, pět kilometrů daleko. Naštěstí to bylo po cestě. Když jsme se blížili k pumpě, otočil se otec k mámě: „Vytáhni už peněženku.“
„Já si nebrala peníze.“ udiveně na něj koukla.
„Cože?“
„No, neměla jsem v plánu si něco o půlnoci kupovat.“
Atmosféra ve voze začala houstnout.
„A k čemu máš tu kabelu?“
„Na kapesník a jelení lůj…“
Otec málem rozčílením spolknul jazyk. Zhluboka vydechl. „Ještě, že já mám u sebe vždy aspoň pár drobných…“
Nevím, kolik drobných měl táta na mysli, ale když obrátil všechny kapsy a vysypal všehovšudy 38 korun, bylo jasné, že až tak doslova to asi nemyslel.
„Tak nic. Podej mi hřeben.“ natáhl ruku k mámě.
„Co to?“
„Máš v tom svém vaku hřeben?“ Máma udiveně kroutila hlavou a zapátrala v kabelce. „Prosím, pane.“
Táta si natočil zrcátko, udělal si pěšinku, odkašlal si a vylezl ven.
„Kam jde?“ udiveně jsem se zmohla na slovo.
„Očividně dovnitř.“
Obě jsme pozorovaly, jak se za tátou zavírají dveře obchodu čerpací stanice a ani nedutaly. Po chvíli vyběhl ven. Vytáhl čerpací pistoli a natankoval.
„Tak co?“ sondovaly jsme zvědavě, když otec opět usedal za volant.
„Ukecal jsem je. Nechal jsem tam ale občanku i řidičák.“
„Aha. A na co teď budeš řídit?“
„Na ten benzín, Libuško… .“
Opět jsme se rozjeli.
Jelikož nás tato veselá kratochvíle poněkud zdržela, táta se obul do pedálů. Ještě, že v noci moc aut nejezdí. Že jedeme takřka na chlup přesně, bylo znát z rychlosti jízdy. Ačkoliv naši vášnivě rozebírali, co vše se během poslední hodiny stalo, nevnímala jsem je. Raději jsem se koukala z okna a snažila se trošku odreagovat. Venku se zdál být běžný noční klid. Krajina, jež se ztrácela ve tmě hned za autem, mě tak nějak uklidňovala. Nebylo toho ani moc vidět. Jen v dáli malé červené světýlko.
Ale co to? Světýlko začalo blikat a velmi rychle se přibližovalo.
STOP!_STOP!
Už nás dohnalo, ba dokonce předehnalo.
Policie!
V tu chvíli by se ani v jednom z nás krve nedořezal. Nemohla jsem tomu uvěřit. Komu jsem co udělala, že mi to moře nepřeje?
„Sakra! Ještě ti nám tady chyběli...“ Táta chtíc nechtíc zastavil.
Odepnul pás, otevřel dveře, vyšel a zvedl ruce jako na divokém západě: „Pánové, prosím, až na nádraží! Chytáme zahraniční rychlík.“
K úžasu rychle pochopili. Všichni, tátou nevyjímaje, naskákali zase do aut a jelo se dál. Jako o závod. Rychlík dle papírku vyjížděl ze stanice za 7 minut a my měli před sebou téměř 15 kilometrů.
„Ještě že tak. Zabásnout tě můžou i na peróně.“ oddechla si máma a položila svému muži ruku na koleno.
„Za dnešek to, maminko, vidím na dva roky natvrdo.“
Všichni jsme se rozesmáli.
Cesta už utekla velmi rychle. Když jsme vjížděli na nádražní parkoviště, hrstka lidí, co čekala na svůj spoj, zpozorněla. Ne každý den se asi vidí zběsilá jízda s parkováním za zvuku skřípajících brzd v závěsu s policií. Sotva utichl motor, vystartovali jsme z aut my, včetně našeho doprovodu. Hop krosnu na záda a doslova s větrem o závod na nástupiště číslo tři. Vlak tam už stál. Připadala jsem si jako v americkém filmu. Každý nás pozoroval. I zaměstnanci drah, co nás odněkud zahlédli, vycházeli ven a tvořili hloučky. Co se to asi děje? Koho honí? Všichni nám ustupovali z cesty. Už jsme byli v podchodu.
Píííííííísk! Ozvalo se a najednou bylo zřetelně slyšet, jak se lokomotiva rozjíždí. Nedokážete si představit, jak vám schodiště pod nohama rázem roste.
„Zastavte!“ křičeli všichni „ZASTAVTE!!!“
Vlak začal těžce brzdit. Otevřely se dveře a já se vrhala do vlaku i přes paní průvodčí, která v nich stála.
„Je v tom vlaku skupinka do Lotyšska?“ volal na ni otec a držel mě za ruku.
„Tak jedete nebo ne?“ rozčílila se průvodčí.
„Sedí v tom vlaku skupinka lidí, co jedou do Lotyšska?“ nenechal se táta odbýt
„Tak jedete?!?“ křičela ta dáma v modrém „nemůžete si takto zastavit vlak a ještě zdržovat. Vlak bude mít zpoždění, pane!“ byla už hysterická.
Já stále na schůdkách mezi nimi.
„Tak jsou tam??“ Na tátovi šlo vidět, že nemá daleko k nervovému vypětí.
„Ježiš, já nevím!!“ paní očividně už v tomto stádiu byla.
„Pojď dolů.“ zatáhl mě.
„Ale tati..!“
„Nevíme jistě, jestli to je on. Nenecháme tě jet někam do řiti!“
Když jsem viděla otcův výraz v obličeji, přestala jsem klást odpor. Diskuse nebyla očividně možná.
Rychlík se opět rozjel.
Přišlo mi to neuvěřitelné. Já nejsem ve vlaku! Přes slzy jsem neviděla. Dnes už asi po desáté. Sledovalo mě asi tisíc očí, nebo aspoň mi to v tu chvíli tak připadalo. Byla jsem pro nádražní obecenstvo celebritou večera, i když jsem o to vůbec nestála. Pozorovali každý můj krok, a pokud stáli v páru či hloučku, vzrušeně si špitali.
„Nebul“, houkl na mě táta a vzal mě kolem ramen.
„Tak pánové, jsem vám k dispozici.“ obrátil se sklesle k naší eskortě.
„To je v pořádku.“ mile se pousmál jeden z nich.
„Domů už jeďte ale pomaleji.“ mrkl na tátu ten druhý.
Zdvořile se rozloučili a odešli.
„Tak to je prima. A co podnikneme teď?“ zavýskla máma zvesela.
Obdivovala jsem její dobrou náladu. Já mám po zážitcích ze slané vody a ona si tu jásá.
„To Lotyšsko tam bylo!“ ozval se do ticha ženský hlas.
Všichni jsme se otočili. Stála tam starší paní, asi metr padesát, v kabátě divného střihu, šátek na hlavě a v ruce koženou kabelu plnou jablek. Jak stála pod lampou, která jí kolem dokola osvětlovala, mi připadla rovnou jako svaté zjevení. Kouzelná babička! To bylo první, co mi proběhlo hlavou. Před tím jsem si jí vůbec nevšimla. Takže to pro mě bylo jediné rozumné vysvětlení a já tomu prostě chtěla věřit. Určitě teď řekne nějaké zaříkávadlo a šoupne mě do toho vlaku.
„Prosím?“ přerušila máma ticho.
„V tom rychlíku ta skupinka do Lotyšska jela.“ odpověděla klidně paní.
„Ano? A víte to jistě?“ ubezpečoval se otec.
„Mluvila jsem s tou paní, co je vedla. Velmi sympatická mladá dáma. A taky velmi odvážná. Víte, jsem bývalá učitelka a nedalo mi to, když jsem viděla skupinku žáků, se nezeptat, kam jedou takhle v noci.“
„Paráda! Moc děkujeme!“ rozveselil se táta.
„Co je na tom parádního?“ nechápala jsem. Vždyť nám paní jen potvrdila, že jsme si nechali ten vlak ujet.
„Víme teda, že to byl tento vlak.“ pokračoval v nadšení „třeba ještě někde stojí. Nevíte prosím Vás, kde ještě ten vlak….“ otočil se na paní. Jenže tam už nebyla. Všichni jsme se rozhlíželi, ale jako by se po ní slehla zem, což mě jen utvrdilo v mé dřívější domněnce.
Libuš, máš ještě ten papírek?“
„Jaký papírek?“
„S těmi přestupy vlaku..“
„Mám, ale tam jsem si zapsala jen trasu od nás do Studénky.“
„Sakra. A proč jen do Studénky?“
„Copak jsem mohla čekat tuhle honbu za vlakem? Nastupovat měla u nás. Ne v půli trati.“ „Máš recht. Tak se jdeme zeptat.“
Na informacích jsme si pro jistotu nechali vyjet všechny časy rychlíku až na konečnou a během jednohlasné rodinné porady si vytyčili nový cíl. Bohumín. Byla to konečná stanice a dle časového harmonogramu se jevila jako nejvhodnější. Pokud se nic nestane, budeme mít půlhodiny náskok.
Autor Majrenka, 06.06.2014
Přečteno 643x
Tipy 2
Poslední tipující: Aiury
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Já bych se asi sesypala ... :DD

06.06.2014 18:29:18 | Aiury

za ten večer jsem se sesypala asi tisíckrát ;-))

06.06.2014 19:37:02 | Majrenka

Tak to Ti věřím ;) Tvá tetička musí být celkem akční, že? :D

06.06.2014 19:42:37 | Aiury

;-)

06.06.2014 19:44:07 | Majrenka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí