Stručný úvod k zdlouhavému vymytí mozku

Anotace: Popsal jsem toho dost na to, že ještě stále sedím doma na prdeli. Však názor nechám na Vás.

Sbírka: Jak se schovat tátovi pod sukni

                                                                                                                                                                                                                   1

Bylo pondělí večer a zítra státní svátek. Já neměl ani ponětí díky jaké slavné události budu mít zítra v práci příplatky, ale každý, kdo někdy věnoval svůj drahocenný čas vyděláváním peněz pro někoho jiného, tento pocit jistě také pozná. Nazývám tyhle chvilky večerní demencí. Takový ten moment, kdy sedíš ve svitu monitoru, při hudbě, která se ti pomalu snaží položit hlavu na vlastní rameno a přemýšlíš, jak ta kurva moucha vlastně dokáže sedět na zdi a nespadnout. Dnes to bylo ale trochu jinak. Hudba by byla, světlo také nestálo za nic, ale únava pořád nikde. V hlavě mi dunělo jak v pátek večer ve Vlněně. Cigareta jedna, dvě, tři, myšlenka stále stejná.

Jen abych v rychlosti vše objasnil i těm, co náhodou narazili prstem na myš při slepém brouzdání po netu. Tenhle literární průjem bude v budoucnu sloužit všem hlupákům, co se rozhodnou opustit svou rodinu, přátele a lidi, kteří jsou pro něj vším, kvůli vidině čehokoliv. V mém případě to byl zisk, změna klimatu, nebo pouhý útěk před smyčkou, která se mi neodvratně svírala kolem krku. Prago právě dokončilo své Zakázané ovoce a dohořela cigareta s pořadovým číslem XX a já stále přemítal, uvažoval a putoval svou cestou do hlubin kreténovi duše. Jak hluboko se dá dostat do vlastního Já? Asi od hrdla až po dno vypité flašky. Tak stále hledám a za zvuku přijíždějícího dezorient expresu zjišťuji, že otázkou není jak daleko, nebo snad jak dlouho, ale kdo tu bude až/jestli se vrátím. Kolik přátel jsou ti věrní a která je ta pravá? Přemýšlíte někdy nad tím, kolik seschlých ksichtů vlastně jednou bude sedět v té temné síni. Kolik z nich bude mít co říct? Je to vlastně důležité? Pro mě bude zadostiučiněním, když se zasmějí a uvědomí si, jaký jsem byl vlastně zmrd k pohledání. Ale to už jsme dost daleko že?

Takže zpět k mému dilema, rád bych vám představil alespoň někoho z lidí, pro mě důležitých. Je to zhruba 4 měsíce, co jsem ji poprvé uviděl. Jasné že je v tom ženská, to už bych snad ani nebyl já. Byla naprosto dokonalá, to rozhozené vrabčí hnízdo ji už z dálky činilo neodolatelně roztomilou. Se zaujetím jsem se nenápadně díval jejím směrem asi jako Japonec na dildo ve Štatlu. Blížila se, stále lepší a lepší. Konečně přinesla tu svou postavičku až k nám. Měl jsem v hlavě jen plyšovou opičku a zvuk jejích drnčících činel. Promluvila první a dostala mě do kolen svou slovenštinou. Teď asi každého napadne, že větší klišé než snažit se balit servírku ani není. Víte co si o tom myslím? Nasrat! Bohužel můj kamarád zvládl vydat hlásku dříve než já. O zhruba hodinu a  lahvi ginu jsem se konečně rozhoupal a zeptal se, co pije. Dnes má prý free večer, tak si dá víno. Uběhlo pár desítek minut, gin tekl proudem a na mé hrudi se pomalu rýsoval znak supermana. „Je to jen holka“ naivně řekl jsem sám pro sebe. Od té doby mám vitrínu podobnou co smažka po měsíčním crackovým mejdanu. Jediné co vím, že její číslo mě obešlo obloukem. Teď bych přeskočil pár týdnů, kdy jsem se jej prakticky marně snažil sehnat až k takzvanému oťukávání. No, pilo se, mluvilo, pilo a mluvilo, sakra ona je snad z jiné planety. Takovou jsem už dlouho nepotkal. Poprvé jsem doprovázel holku k domu s tím, že ji chci vidět i zítra (bylo 7 ráno, takže dnes). Takže vypnout svůj instinkt kreténa, obejmout, políbit na tvář a popřát dobrou… Kurva jsem v šalině, co jsem vlastně udělal? Jak jsem se tu ocitl? 3 minuty? To by byl krátký sex. Byl to krátký sex? Uvědomil jsem si, co se stalo. V ten moment jedoucí šálku, nacpanou ospale se kolíbajícími lidmi, zaplavil můj opilecký štěkavý smích. Já jí podal ruku jako kdysi ve školce. Vlastně ani tam ne. Nepamatuji si, že bych někdy holce podal ruku.

 S křečí v břiše jsem vpadl domů, hned zavřel oči. Stroj času zvaný postel mě hodil o 4 hodiny dál. Zvoní telefon, tak hlasitě a bodavě. Kouknu na něj a je to ona. Nějaké to opilecké jídlo, hodina v parku, prostě ideální druhé rande z fastfoodu a sdílenou kocovinou.

Každého sluníčkáře, co pláče při reportáži o koťátkách v hlavním vysílacím čase, teď asi napadne happy end. Sorry, to se nedočkáte. Vadí vám to? Nepokračujte! Nikdy jsem nebyl romantik a zamilované fotky svých přátel komentuji „Stejně se jednou rozejdete“. Tak, když jsme vytřídili zrno od plev, můžeme pokračovat. Dostal jsem se hluboko do stavu, odborníky z Jen pro muže, zvaného Friendzone. Ale povaha reality bývá nestabilní a já si teď uvědomuji, že díky našemu přátelství, mě může neustále obohacovat svou společností bez sebevětší hrozby hádky. Na tomto pseudo vztahu mi záleží více, než na jakémkoli předchozím. Proto tu teď sedím a vím, že za měsíc se má prdel odlepí od černého asfaltu a vydá se směr fish and chips, piva bez pěny a volantu na špatné straně. Nebude to týden, měsíc, tak jak dlouho ji vlastně neuvidím? To se dozvím časem. Doufám, že aspoň někteří z vás nechcípli nudou při četbě tohoto úvodu a budou pokračovat i dalším dílem mého rádoby cestopisného deníku. Těm ostatním se omlouvám, ale promarněný čas neproplácím.