Zatracení Loundoulienu 8

Anotace: Přátelé se loučí, jejich cesty vedou na opačné strany…

Obloha pomalu utíkala, a pak se Noras konečně blížil zpět. Dyren byl rád, ale přesto měl ruku na jílci.
„Nikdo tam nebyl, a přece tam něco bylo,“ šeptl Noras.
„Kdo tam byl,“ zajímal se vystrašený člověk.
„Neviděl jsem ho, jen jsem tušil, že tam někdo je. Sledoval mě a možná ještě sleduje,“ polkl a rozhlédl se.
„Jdeme pryč,“ šeptl a už se zase plížili.
„Musíme se nenápadně schovat, teď už vím, že tu někdo je,“ zamumlal k člověku. „Támhle, až budeme u té lebky,“ upřesnil vzápětí.
Plížili se, ale bylo jisté, že jsou dobře vidět. Však se nemohli neviděným očím tak rychle ztratit. Byli už jen asi 4 metry od obrovské lebky. Oba dva se připravovali. Srdce jim bušilo, museli to udělat během vteřiny.
Dělali, jakoby chtěli utéct a kolem lebky jen projít. V mžiku se Dyren skulil k lebce a elf skočil ke stromu. Dyren se pevně přitisknul, byl napasovaný v dolíku u stěny lebky. Pro neznalé oko by Noras vypadal jako silná větev čnějící od kmene. Nebylo slyšet ani dýchání. Mylně si tedy mysleli, že je špeh ztratil. Omyl bylo vlastně i to slovo špeh.
Hrot šípu čněl Norasovi pár centimetrů od obličeje, když se chtěl ujistit, zdali se jeho plán vydařil. Úlekem ustoupil. Před ním stál muž s napjatým lukem a další dva stáli vedle a další se objevovali různě po lesíku. Noras jich napočítal pět.
„Núen alvori,“ vyslovil Noras.

(Pozn. Následující rozhovor byl veden v elfím jazyce, ale pro srozumitelnost je zde zachycen lidskou řečí)

„Mám toho člověka,“ ozval se šestý hlas.
„Co tu dělá šest nočních elfů, nebo je vás víc?“ pokračoval Noras pohrdavým tónem hlasu.
„A co tu děláš ty?…Denče,“ zeptal se ho elf, který na něj stále mířil.
„To vás nemusí zajímat,“ odštěkl Noras.
„Bývaly časy, kdy nás to nemuselo zajímat,“ vzdychl elf. „Ale nyní je to jiné, kouzelník dobra má mnoho špehů.
„O jakém kouzelníku dobra to mluvíš?“ podivil se Noras.
„Lothor Mende,“ řekl tajemně elf.
„Tak toho neznáme, takže s ním nemáme ani nic společného,“ bránil se Noras.
„Rád bych ti věřil denče,“ řekl elf. „Ale vypadá to, že směřujete přímo k němu…“
„Ne, my jsme šli jenom zjistit, co způsobuje ten hrozný kravál,“ osvětloval Noras.
„Tak teď už to víte,“ pravil neznámý. „Ten hluk způsobují skřeti. Těží v dolech pod Horou a používají k tomu výbušniny. Není to daleko, ale váš přítel by se zřejmě unudil k smrti, než by jste se vrátili.“
„Nepřekvapuje mě, že víte o skřetech, ale o Jarinovi, který nedělá žádný hluk?!“ podivil se Noras.
„Možná chrápe hlasitěji než skřetí trhavina,“ rozesmáli se všichni elfové a konečně sklopili luky.
„O skřetech víme, protože musíme mít přehled okolo nepřátel. Válka je blízko a je zbytečné si nalhávat, že tomu tak není.“ To byla poslední slova, která řekl, protože pak zmizeli stejně jako se objevili.

„Pomalu se rozednívá, měli bychom se vrátit, abychom alespoň chvíli spali, než vyrazíme na cestu,“ pobídl Dyren šokovaného elfa. „Co byli zač, vypadalo to, že se nemáte příliš v lásce.“
„Byli to noční elfové. Vyvrhelové elfího národa,“ procedil skrz zuby Noras. „Místo, aby se radovali ze dne, opěvují noc. Místo slunce měsíc, místo barev stíny,“ dodal a pak se odmlčel.
„Asi nemá cenu jít dál, když víme, že to jsou skřeti, kteří používají výbušniny. Kdo ví, co tu ještě můžeme čekat, když jsme nevěděli ani o šesti elfech,“ řekl Dyren a otočil se za elfy. Noras mu však neodpověděl, mohl sice namítnout, že to byli temní elfové a ti jsou v noci jen těžko spatřitelní, ale byl příliš podrážděn.
Elfové neměli příliš v lásce své temné druhy. Noční elfové se odtrhli před mnoha věky a od té doby žili sami ve skryté komunitě. Jejich království v mlhách na jihu je odloučeno od světa, skryto cizím očím. Oni ale možná vědí o tomhle světě víc než jeho obyvatelé. Zajímají se o jeho problémy, i když jsou daleko, nedělají, že nevidí. Noras je ale bral, jako ty zlé. Znal je jen jako vyvrhele. Myslel si o tom své, nemají tu, co pohledávat, není to jejich kraj a starosti.
Zanedlouho byli z lesa venku, ale Jarin nikde.
„Někde pod stromem, říkali,“ připomněl Dyren. Projeli okolí očima. U skupinky stromů na pokraji svažujícího se kopce uviděli černý obláček. Jarin tam podřimoval, nebo spíš tvrdě spal, dalo jim totiž práci ho vzbudit, ale kdo by se mu divil.
Zanedlouho už spali všichni v táboře. Tuhle noc nikdo nedržel hlídku nad jejich spánkem. Noras se sice obával temných elfů, ale také se podvolil únavě.
Zbytek noci rychle utekl a znovu se probudili do tichého rána. Čekala na ně další složitá volba. Dyren byl rozhodnutý, že půjde na sever. Možná na skřety, možná k Lothorovi, ale skoro jistě za smrtí. Teřná hora ho lákala, ale možná ještě víc chtěl zase vidět rodnou zem. Pak by se asi stejně vydal do Zelfienu žádat o pomoc.
Marně ho však Jarin přemlouval, argumentoval pro východní cestu. I když si to Jarin nechtěl připustit, Dyren měl jiný cíl cesty a v Zelfienu by se stejně rozešli.

„Sbohem,“ vzdychl Jarin. „Ale sám víš, že bych raději řekl nashledanou.“
Člověka to rozesmutnilo, ale názor nezměnil.
„I malé věci mohou rozpoutat ty velké,“ řekl. „Nemohu to již dál odkládat. Bojím se, že když bych nešel teď, pak už nikdy. Jestli budeš moci, přiveď pomoc ze Zelené říše. Prosím teď už běžte,“ pobídl je Dyren.
Hlas se mu třásl a oči slzely. Rychle sebou trhl na druhou stranu.
Hleděli na něj, dokud nebyl za kopcem. Neotočil se, nemohl, pak by se musel vrátit. Oni také doufali, že si to rozmyslí, a tak tam stáli, než také vyrazili na cestu. Bylo to snad naposled? Tohle dobrodružství mohlo být zajímavé, ale cesty se rozcházely do nejasné šedi.