...a starý začátek s úsměvem končí (DIASINUS - 12.)

Anotace: Diverbia in anima

12
…a starý začátek s úsměvem končí

Dívám se z okna jedoucího vlaku a svět tam venku mizí do ztracena, zmenšuje se v dálce a je nemožné ho zastavit. Nespal jsem již nesčtené množství týdnů, a přestože se už blíží konec celého toho šílenství, je mi samotnému divné, že vůbec necítím únavu a nemám na spaní dokonce ani pomyšlení.

Vlak poslušně uháněl z Paříže do Mnichova; můj příběh měl skončit tam, kde začal. Avšak ještě před chvílí, když jsem vám to všechno začínal vyprávět, byly mé úvahy mylné. Byl jsem přesvědčený, že už jen stačí nalézt odpověď na jedinou otázku: Kdy už konečně chcípne Randy Perkins?

Jenže to byla chyba. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že řada bude vždycky jenom na mně.

Ano, je nezpochybnitelnou pravdou, že touhy a přání nesmějí být životu nikdy upřeny, ale zároveň nesmějí být upírány ani smrti. Smrt má svůj smysl; spolu s ní totiž přichází i život; na každém konci se zároveň nachází i začátek něčeho nového. Když umře jeden příběh, narodí se jeho pokračování…

Mezi životem a smrtí funguje křehká rovnováha. Právě tyto dva protipóly tvoří veškerou existenci; musejí stát bok po boku a navzdory tomu (či snad právě proto), že se vzájemně vylučují, spočívá jejich rovnováha právě v neuspořádané konfrontaci.

A pokud se někdy střetnou, aniž by mezi sebou bojovaly, jako když déšť nezhasí plamen svíce, věřte, že jste svědky čehosi výjimečného a magického.

Randy Perkins zabil mou životní touhu i naději. Donutil mne pohřbít Puralbu Desipero, ačkoliv ona nemůže nikdy umřít. Ale to já sám jsem popřel její životnost, protože jsem byl příliš zesláblý a zmatený, než abych byl schopen ji přijímat. Člověk musí čas od času něco ztratit, aby si uvědomil skutečnou hodnotu onoho daru a také cenu jeho hledání. Randy byl rozsévačem smrti v mém životě, Randy byl moje smrt sama…

Avšak on byl také tím, kdo zasadil mou magnólii a spolu s ní i nové květy naděje. Smísil popel jedné skonalé touhy se svou krví a slzami smutku, aby se v mé duši zrodila touha nová – pokračování životního příběhu.

A je to právě má duše, moje existence, co v protiváze udržuje při životě Randyho. Proto já kontroluji dech a hlídám pravidelný tep své smrti; nikdy si nesmím dovolit nechat Perkinse umřít, jelikož smrt je spolunositelem tíhy mého života, a jestliže by Randy Perkins skonal, přestal bych spolu s ním existovat i já; zemřel bych. Protože právě smrt, která pokouší bytí a udržuje ve střehu jeho ctnosti, nejvíce posiluje náš život.

Randy Perkins se pohodlně rozvaloval na sedačce oproti mně a já věděl, že ve skutečnosti tam nikdo není. Až v německém městě přestoupím na vlak směřující do Prahy, Randy již bude pryč, a to někde velmi, velmi daleko ode mne; má duše se opět odebere do míst sladké bezstarostnosti. Ale já si samozřejmě moc dobře uvědomuji, že tomu tak nebude napořád a že se s Perkinsem jednoho dne zase setkám.

Vždycky mne fascinovala upřímnost Randyho slov, která chtěl mít vyrytá na svém náhrobku. Co na plat, že Perkins je výplodem mé duše, tudíž i součástí mé osobnosti; i tak jsou ta slova pouze jeho…

„Život je kurva. Ale ta nejlepší.“

Mně samotnému tento výrok sice připadá dosti nevhodný pro vyjádření věčné památky na můj život, ale na druhou stranu s tím tvrzením bez výhrad souhlasím; protestujte si, jak chcete. Ostatně Randyho verze původně zněla ještě trošku jinak: „… sice nejdražší, ale nejlepší.“ Ale nenechte se zmást prvním dojmem, raději si jich vytvořte více a pak si vyberte ten, co vám bude nejméně odpudivý. Sice se opakuji, jenže tak je tomu se vším; denně se vaše oči střetávají s nespočtem pohledů mnoha lidí, a každý člověk má ještě navíc nezměrné množství variací sebe samého. Snad právě proto, že se ve mně probouzí démon smrti, v podobě Randyho Perkinse, či věčná Puralba Desipero, muž na vozíčku, který pohnul nohou, nebo stařičký saxofonista, snad právě kvůli nim neexistuje nic tak samozřejmého, co bych si mohl dovolit pojmenovat slovem „já“.

Dveře kupé se otevřely a já vstoupil do předsálí jednoho malého kina. Ona už tam na mne čekala. Seděla na jedné z mnoha polstrovaných židlí, které tvořily dlouhou a prázdnou frontu pod barvami filmových plakátů. Seděla v té frontě jako zapomenutá představa; jako by ji tam někdo prostě zapomněl.

(Nechtěla mne opustit. Sice se tehdy z nádraží vydala jiným směrem, ale byl jsem to já, kdo šel špatně. To já nechal svou fantazii napospas zapomnění.)

Pevně jsem ji objal se šťastným úsměvem člověka, jenž došel k cíli cestou trnitou a plnou bolestí. Konečně jsem ji našel. Vstoupila do mě jako já vstoupil do ní; okamžitě splynula s mým tělem a má duše jí opět začala patřit.Znovu jsme se stali životem, který nikdy nekončí, ale pokaždé znovu začíná, když člověk otočí poslední list čtené knihy.

--- ¦ ---

- DIASINUS -

Diverbia in anima
aneb
Ať už je to kdokoliv

Z celého srdce tato slova s díky věnuji Sluníčku, Jičínské Lišce, Meře a Cilce.