Experiment č.56 (Epilog)

Tma. Jen tma, ve které nebyl přítomen jediný zvuk. Ne, to nebylo ticho, protože i ticho je možno svým způsobem slyšet. Ta atmosféra, co panovala zde, vyvolávala pocit naprosté hluchoty. Byla tak mrtvá a nehnutá…
A tu se něco ozvalo. Slabé rytmické údery, ale i tak v porovnání s původním nic zaznívaly jako burácení hromu. Tlukot srdce – nemohlo to být nic jiného. A za ním první nádech. Ten náhlý dušný záchvat, kdy se plíce teprve učí znát pojem: vzduch.
Zamžikala víčka, ale oči nemohly rozpoznat žádný rozdíl.
Pohnuly se ruce a zoufale narazily do stěn. Vše bylo stísněné a malé. Právě procitnuvší vědomí zaplavil pocit klaustrofobie.
Hlasivky ze sebe vydraly první výkřik. Neforemný a nelidský, ovšem plný děsu a hrůzy.

„Vítej mezi živými Irmo.
Víš co? Budu ti vyprávět pohádku. Byla jednou jedna holčička – Awala. Zlobila a nedopadlo to s ní dobře. Jsem si ale jistý, že ty budeš poslušná.