Neit,paní zemí západních

Anotace: je to starý román,který sjem napsala,když mi bylo 14,takže nepočítejte s bůh ví jakou kvalitou,ale přesto jsou v něm pasáže,které mám do teď velmi ráda...snad se vám budou líbit 1. díl Záchrana

Ležela na obětním kamenném stole se čtyřmi bodnými ranami v břiše.Pomalu umírala.Z úst jí kapala krev,dusila se jí.Mžitky před očima,nic nevnímala,ani sama sebe.Srdce bilo pomalu a čím dál slaběji.Zavřela oči,viděla všechny své předky,chtěla již zamřít,zemřít a nechat svou duši odejít.
Tlak,teplo,již zapomenutý cit,proč se vracel?Cílila doteky na svém těle.Bála se.
„Že by se vrátili?“Pomyslela si.Začala kašlat krev.Už se opravdu dusila.A tu, hlas. „Klid,neboj se,postaráme se o tebe.“ Byl vzdálený,ale jasný.Někdo ji našel,někdo ji chce pomoct,zachrání ji!Uvažovala zda má bojovat nebo se setkat s předky,ale ten hlas prosil,byl tak živý.Omdlela.
Sen,tak krásný sen se jí ještě nikdy nezdál,celou dobu se smála,po boku svého otce a bratra,na klíně měla svou kočku Is.Bohužel to byl sen,musela se probudit a musela otevřít oči.Stalo se.
Tlumené světlo olejové lampy ozařovalo pokoj.Začala se rozhlížet okolo sebe.Byl to malý pokojík s kulatým okénkem.Dřevěný stůl zasypaný papíry a lejstry,velká skříň,malá dřevěná letadélka přivázaná ke stropu a…a postava.Někdo seděl v houpacím křesle u postele.Spal.Byla zvědavá kdo to je.Chtěla se posadit,bohužel to nebyl dobrý nápad.Pohnula se a celým jejím tělem projela tak známa bolest.Vykřikla a instinktivně se chytila za břicho.
Postava v křesle se pohnula.Protřela si oči a podívala se na ni.
Byl to chlapec o něco starší než ona samotná.Měl havraní oči.Usmál se. „Tak ses nám probrala?“ Řekl vesele.Vystrašeně se na něj podívala.Přikrčila se,ale opět sebou škubla bolestí. „Bolí to moc?“Zeptal se starostlivě. „Ne.“ Špitla.„Jak se jmenuješ?“ Ptal se dál. „Já jsem Antonio.“ Věděl, že je slušné říct své jméno jako první.Mlčela. „Neboj se,tady jsi v bezpečí,nikdo ti neublíží.“ Řekl po chvíli co se díval do jejích vystrašených očí. „Kde to jsem?“ Zeptala se. „Na plachetnici,Pilgrim se jmenuje.Našli jsme tě v chrámu,polomrtvou,blouznila jsi,volala jsi.Ale nemusíš se bát,jsi zdravá,teda ještě nějakou dobu si poležíš,ale pak to bude v pořádku.Odkud jsi?Jak ses dostala do chrámu?Kdo ti ublížil?Jak se tedy jmenuješ?…Promiň,jsi unavená a já tě ani nenechám odpočinout.Půjdu.Odpočívej.Řeknu,ať ti přinesou jídlo,pokud máš hlad.“ Řekl a šel ke dveřím. „Nít.“ Řekla. „Co?“ zeptal se. „Jmenuji se Nít.Děkuji.“Odpověděla. „Aha,dobře,nemáš zač,odpočiň si.“Odešel.
Opět si lehla.Nít,jak dlouho to již nevyslovila,jak dlouho již neřekla své jméno.Celé roky jí oslovovali-hej ty tam-už bezmála tři roky ji nikdo neřekl jejím jménem,a bezmála tři roky ho ona nikomu neřekla.
Někdo zaklepal.Vstoupila vysoká dívka se zrzavými vlasy.Nesla tác s jídlem.Usmála se a řekla: „Ahoj,jak se cítíš?Moc často si nesedej,mohly by se ti přetrhnout stehy.Máš hlad?Přinesla jsem ti něco z kuchyně,není to nic extra,ale až budeme doma,tak si pochutnáš víc.Antonio říkal,že se jmenuješ Nít.Já jsem Melanie.“ Položila tác na noční stolek a sedla si na okraj postele. „Mohla bych se podívat na rány.Víš,to já jsem tě ošetřila.“ Pokračovala.Měla tak zvláštní oči,šedé,jasné,plné vznešenosti,něčím se jí podobala. „Samozřejmě,je to vážné?“ Zeptala se Melanie. „Nebudu ti lhát,ztratila jsi mnoho krve,ale myslím,že se svou náturou to zvládneš,už to že ses tak rychle probrala z blouznění hovoří za vše.“ Usmála se ještě víc a Nít si všimla,že má stejně jasný úsměv jako Antonio. „Melanie?Můžu se na něco zeptat?“ „Jasně.“ Řekla a začala odvazovat obvazy. „Ty jsi sestra od Antonia?Máte stejný úsměv.“Řekla a Melanie na ni vytřeštila oči. „Antonio se smál?“ Ptala se. „Ano,hodně se smál.Proč?Je něco špatně?“ Divila se Nít. „Ne,všechno je perfektní,Ano je to můj bratr,ale nevlastní,jsem nemanželská dcera jeho otce,ale kupodivu se bereme za vlastní a máme se moc rádi.Víš,Antonio, od doby co jsme utekli ze Španělska se nezasmál.Je hrozně zodpovědný,pořád má o mě strach a to nepočítám tebe.Pořád cítí za nás všechny velkou zodpovědnost.“Vysvětlovala. „Ale proč o mě?“ Vyzvídala Nít dál. „To on tě našel v chrámu.Celou dobu u tebe seděl a nespustil tě z očí.A co se týče ostatních.Je nás tady poměrně hodně,ať již z jakéhokoli důvodu.Nejstarší je pan Ewenson.Je z Ameriky,velký dobrodruh.Potom slečna Agáta-je fotografka,utekla od manžela.Pak Tom-ten utekl od rodiny,je z Anglie,jako slečna Agáta, je to takový pesimistický morous-zasmála se Melanie-no pak je tady Charli.“Řekla zasněně. „Je to vnuk pana Ewensona,pak Antonio,já,Elizabet-dívenka,kterou jsme našli severně od Irska,je ještě malá a Agátu bere jako vlastní mámu.A Felix-malý klučina,který se záhadně objevil na palubě,když jsme kotvili v Oslu,potom Susi-to je kočka,a samozřejmě Albert-papoušek pana Ewensona.No a teď ty.“ Vyprávěla Melanie.Odvázala obvazy a oddělala gázu. „Výborně,rány nejsou mokré,brzy se budeš moct jít podívat na palubu.“vytáhla ze zásuvky nový obvaz a začala Nít opět ovazovat rány. „Čí je ta loď?“ Ptala se Nít dál. „Nás všech,koupili jsme si ji v Normandii za peníze co jsme si každý vzali z domu,Pan Ewenson,Charlie,Tom,slečna Agáta, můj bratr a já jsme se setkali v Paříži.Ale teď patří všem kdo jsou na palubě,i myším,to říká Tom.“ Bylo to tak zvláštní.Zase někdo zaklepal. „Dále.“ Řekla Melanie.Byl to Antonio. „Už jsi skončila sestřičko?Agi tě potřebuje.“ Řekl a podíval se na Nít,usmál se. „Dobře,dobře,já už jdu,ahoj Nít.“Rozloučila se. „Ahoj Melanie.“ Antonio si sedl do houpacího křesla a začal se křenit. „Co je tady k smíchu.“Zeptala se podiveně Nít. „Co by,jen,že mě sestřička bude honit po palubě až zjistí,že slečna Agáta po ní nic nechce.“ Řekl pobaveně. „Tak proč jsi to řekl?“ Nechápala. „Chtěl jsem si s tebou povídat.“ Přiznal se Antonio. „ To je od tebe hezké.Můžu se tě na něco zeptat,Antonio?“ Řekla nesměle. „Jasně.Oč jde?“ Zajímal se. „Jak je teď venku,jaká je obloha,svítí slunce,jaké je počasí?“Žadonila.Antonia tenhle dotaz dost překvapil,ale odpověděl. „Je tam nádherně.Sluníčko svítí,fouká mírný,teplý vánek a na obloze není ani jeden mráček.Všichni jsou na palubě a užívají si to.“Zasnil se. „Tak to bys tam měl jít taky.“Řekla rozmrzele. „Ne,já tady zůstanu.“ Řekla a opět se na Nít usmál.
Povídali si,hlavně mluvil Antonio,ale Nít to vůbec nevadilo,neměla náladu povídat o sobě,o své cestě o svém trápení, o svém smutku.Tak se radši smála,když ji Antonio vyprávěl o svém dětství,jak s otcem a Melaní chytali motýli do jeho vzácné sbírky,ale on s Melaní je vždy pustili. „Vždycky jsme jim říkali:leťte,leťte za sluncem,za láskou,za svobodou,dáváme vám to po čem sami toužíme,prosím,leťte.“Vyprávěl.
Dny míjeli a Nít byla ze dne na den nedočkavější,neboť se již chtěla podívat do slunce,až uslyší zpěv ptáků a ucítí ladný vánek ve svých havraních vlasech.Jednoho dne,zrovna když u ní byla Melaní a sundávala již poslední obvazy uslyšely volání,jásání,smích z paluby. „Co se děje?“Zeptala se jí Nít. „To nic,to určitě Tom stříká po ostatních vodu.Tak ukaž.No,výborně.Ještě ti to namažu jitrocelovou mastí a pak ti pomohu se převléknout,a pak…“Řekla vesele Melaní,ale Nít ji přerušila: „A pak můžu jít ven,nahoru na palubu?“Zeptala se. „Ano,pak ano.“ Zasmála se Melaní.
Po dlouhých třech týdnech si Nít stoupla,oblékla a udělala pár kroků.Bohužel byla zesláblá,málem upadla. „Klid,to nic,máš slabé svaly,pomůžu ti.“ Vysvětlila Melaní. „Já ji pomůžu,běž nahoru a všem řekni,že Nít přijde.“To byl Antonio. „Teda bratříčku,jasně,na nic se neptám,už pádím.“ Křenila se Melaní. „Nít,sluší ti to.Tak můžeme jít?“ Zeptal se jí a chytil za ruku. „Nevím,asi ano.“Vyšli. „Jen,Antonio?“Řekla,když stáli ve dveřích. „Ano?“ „Mám strach,jen malý,ale je tam.“ Špitla. „Neboj se,jsem s tebou,ano?“Řekl klidně. „Dobře,nikomu to neříkej,že jsem měla strach,ano?“ „Spolehni se.“ Vyšli,po dřevěných schodech, a pak…