Medailon zkázy 18.
Medailon zkázy 18.
Anotace: 18.kapitola - Pravda nebo lež. Když už se konečně vyrovná se zradou, přijde další rána a čemu teď věřit?
18.kapitola - Pravda nebo Lež
Po tom co jí tam Tereza nechala samotnou napospas svému žalu uběhlo už pár hodin. Byla jí moc vděčna, nesnesla by pomyšlení, že tam nad ní stojí a utěšuje jí. Musela se s tím vypořádat sama a Tereza to moc dobře věděla. Už se přece jen znaly nějakou dobu a jí bylo jasné, že se s tím musí poprat sama i když to bude bolet.
Marika byla na zradu zvyklá ze Země. Vždy, když se zdálo, že může někomu věřit, že to s ní někdo bere vážně a že by to snad mohl být nový kamarád se vždy ukázalo, že si z ní opět někdo vystřelil. Ale nikdy se jí to takhle nedotklo.
Tohle bylo jiné! Mnohem bolestivější. Vlastně ani netušila proč. Znala ho jen pár hodin a řekli si jen pár vět. Ale přesto měla pocit, že ho zná celý život.
Jak si tam hrála se svými myšlenky a utíkal čas, musela si konečně přiznat, že tohle se Medardovi povedlo! Dokázal jí ranit. Ale tohle už nedovolím! Přikázala si v duchu.
„VEČEŘE!!!“
Opláchla si obličej a pomalu sešla do jídelny. Všichni už seděli na svých místech a jedli. Klára se na ní otočila a provinile se na ni usmála. Oplatila ji úsměv o přisedla si k ní.
„Promiň. Fakt mě to mrzí, nějak jsem se neudržela.“ Omlouvala se jí Klára, ale to už nemusela. Kdyby se o to pokusila před několika hodinami, asi by to nedopadlo dobře, ale to už byla pro Mariku minulost.
„To je dobrý. Říkala jsem si o to.“ Usmála se na ni.
„Víš, to ty mi odpust, měla jsi pravdu a já tě neposlouchala. Mrzí mě to.“ Ještě dodala.
„Hele, já vím, že to tady nemáš lehký! A tohle zvlášť nebyla lehká zkouška…“
„Jo to máš pravdu. Ale já jsem měla z něčím takovým počítat.Vždyť mě Laura tolikrát varovala.“
„Holky? Nevíte co se tam děje? Dívejte!“ přerušila je Tereza.
Nahoře na schodišti byl Jakub a o něčem velmi rozčíleně diskutoval s Laurou. Nebylo jim rozumět. Přece jen to bylo pár metrů od nich. Nakonec dohady ukončila Laura, která se otočila a prudce za sebou zabouchla dveře svého pokoje.
„No tak to asi nedopadlo dobře, co?“
„To teda ne a já se vlastně nedivím.“ Holky úplně zapomněly, že tu s nimi stoluje i Pavel.
„Ehm… A ty Pavle víš o co tam šlo?“ zeptala se Tereza.
„No… a kdybych věděl?“
„Tak by jsi nám to mohl říct, ne?“
„A to bych jako dělal proč?“
„No důvodů máš určitě spousty…“
„Například?“
„Třeba… no… Tak třeba, že jsme tvé nejlepší žákyně a kamarádky k tomu?“ opatrně hádala Tereza, která se nechtěla jen tak dát.
„Aha! A tomu říkáš dobrý důvod? A vůbec, jak jsi na něco takového přišla?“
„No víš Pavlíčku, tobě jde všechno vidět na očích. Jsi průhlednej jak sklo!“
„No to má pravdu. Mohla bych s tebe číst jak z otevřené knihy!“ Snažila se ji podpořit Klára.
„No tak když mě máte tak prohlídnutého, tak vám přece nemusím nic vysvětlovat. To už musíte přece vědět sami!“
„Tak Pavle. Prosím řekneš nám to?“ řekla Marika, která teď na vtípky neměl náladu. Opravdu chtěla vědět, o co tam jde.
„No to je jiná! Konečně člověk, co umí poprosit… No tak dobře, když tak hezky naléháte, ale aby bylo mezi námi jasno, ode mě to nevíte. Ještě to není hotová věc. Laura s tím nesouhlasí. Ale to vám vlastně nemusím říkat, to jste viděly.“
„No tak se už sakra vymáčkni… PROSÍM!“
„No, potom co se tady stalo, se samozřejmě musíme co nejrychleji někam přestěhovat. Ale kam! Jakub navrhoval, aby jsme šly do jedné vesnice. Je to asi nejhorší místo tady na Veleře. Jmenuje se Dorbas. Jsou tam snad všichni kouzelníci, co kdy použili černou magii. Lidé se tam bojí vycházet z domů, no teda jestli se tomu tak dá říkat. No ale s tím Laura nesouhlasí.“
„No aby ne? Co pak se Jakub pomátl? Dostává poslední dobou dost divný nápady? Nejdřív vzal Erika přímo sem a teď chce tohle?“ rozčílila se Klára.
„Jako bych slyšel Lauru!“ zasmál se Pavel.
„A proč ho to napadlo.“
„Tvrdí, že je to poslední místo, kde by nás Medard hledal. A hlavně lidem, co tam žijí, jste vy naprosto ukradené! Nikdo vás tam nepozná. A navíc tam žijí i normální lidé, sice jich tam není moc, ale pár ano. A Jakub tam má jednoho známého.“
„Sakra, co to s ním kruci je?“ přiřítila se k nim Laura. Asi si ani nevšimla, že tam holky sedí taky.
„Tak co? Nechal si to rozmluvit?“
„Jseš blázen? Ten, že by si nechal něco rozmluvit? Ani náhodou. No a já jsem taková kráva, že jsem OPĚT ustoupila. Takže si můžem balit kufry!“
„Mariko? Jsi v pohodě? MARIKO!“
Ale to sama nevěděla, netušila, co se s ní děje! Na nic z toho, co mělo přijít, nebyla ještě připravena. Už nevnímala své okolí a už ani neslyšela, panikařící Kláru. Sesunula se na zem a upadla do bezvědomí!
Alespoň si to myslely její vyděšené kamarádky. Ale ve skutečnosti to bylo něco naprosto jiného. Něco s čím se ještě ani jedna z nich nesetkala.
Marika se zatím propadala do větší a větší tmy, až najednou skončila a ona se zčista jasna objevila na místě, které nikdy neviděla. Bylo to jak v podzemí, jako v nějakých katakombách. Všude byla tma, jediné co tuto „místnost,, osvětlovalo byly dvě pochodně. Marika se rozhlídla kolem a najednou ho spatřila. Byl to Erik a v klidu si tu seděl.
Měla takovou chuť se rozeběhnout a dát mu přes hubu. Ale něco jako by ji drželo, jako by byla svázaná. Vlastně se nemohla ani pohnout.
Ale to jí nemuselo mrzet. Její nápad uskutečnil totiž někdo jiný.
Najednou se v místnosti objevili dva muži v černých hábitech. A do Erika se pustili vší silou. Bili ho hlava nehlava. Erik se v bolestech svíjel na zemi a ze rtu mu ztékaly pramíneky krve.
Jak by si teď Marika přála něco udělat. Tak moc se snažila, ale její svázání bylo dokonalé. Připadala si jako v nějaké noční můře. Ale pak přišlo to nejhorší!
„To by už stačilo! Myslím, že se poučil dost!“
Ne, to nemohla být pravda. Byla to ona. Určitě!
„Má paní.“ Poklonili se muži v černém a odešli. V místnosti zůstal jen Erik, s ní. S Hanou Rolenovou. Maričinou matkou.
„No nemám pravdu? Že už budeš poslušný?“ pokračovala.
„Sice jsi nám tím moc pomohl, ale…“
„Ty jsi vážni myslíš, že když ti to celou dobu procházelo, nikdo na to nepřijde? Nesmíš jí podceňovat. Je silnější než si myslíš…“
„Já vím a je to jen dobře!“
„Ona na to přijde. Dřív nebo později na to přijde!“
„Já vím, ale teď se stejně jako každý jiný třese pokaždé když zaslechne to jméno. Medard! No i když jsme pro pána zla mohli vymyslet něco zvučnějšího!“
„Ona tě zni…
„Ptal se tě někdy na něco! Ne! Tak drž hubu! Má stejnou krev jako já! Až přijde na to, že žádný Medard neexistuje a že to není nikdo jiný než její matka bude na mě hrdá!“ řekla tak pyšně.
„Jasně! Nikdo nemá takovou krev jako ty! Tobě snad žilami protéká olovo! Víš s tou svou pýcho si můžeš akorát tak skočit proti zdi! Jo je ti na nic! Ty nevíš jaká je…“
To už ale nevydržela a jen s naprostou lehkostí luskla prsty. Erik se začal znovu svíjet v bolestech. Až upadl do bezvědomí.
„Lauro! Lauro! Už se probírá!“ zaslechla vzdálený hlas. Chtěla otevřít oči, opravdu chtěla. Ale věděla, že jakmile to udělá, přijde to znovu. Ale to přišlo i tak! Strašlivý nával slz se nedal zadržet!
Po tom co jí tam Tereza nechala samotnou napospas svému žalu uběhlo už pár hodin. Byla jí moc vděčna, nesnesla by pomyšlení, že tam nad ní stojí a utěšuje jí. Musela se s tím vypořádat sama a Tereza to moc dobře věděla. Už se přece jen znaly nějakou dobu a jí bylo jasné, že se s tím musí poprat sama i když to bude bolet.
Marika byla na zradu zvyklá ze Země. Vždy, když se zdálo, že může někomu věřit, že to s ní někdo bere vážně a že by to snad mohl být nový kamarád se vždy ukázalo, že si z ní opět někdo vystřelil. Ale nikdy se jí to takhle nedotklo.
Tohle bylo jiné! Mnohem bolestivější. Vlastně ani netušila proč. Znala ho jen pár hodin a řekli si jen pár vět. Ale přesto měla pocit, že ho zná celý život.
Jak si tam hrála se svými myšlenky a utíkal čas, musela si konečně přiznat, že tohle se Medardovi povedlo! Dokázal jí ranit. Ale tohle už nedovolím! Přikázala si v duchu.
„VEČEŘE!!!“
Opláchla si obličej a pomalu sešla do jídelny. Všichni už seděli na svých místech a jedli. Klára se na ní otočila a provinile se na ni usmála. Oplatila ji úsměv o přisedla si k ní.
„Promiň. Fakt mě to mrzí, nějak jsem se neudržela.“ Omlouvala se jí Klára, ale to už nemusela. Kdyby se o to pokusila před několika hodinami, asi by to nedopadlo dobře, ale to už byla pro Mariku minulost.
„To je dobrý. Říkala jsem si o to.“ Usmála se na ni.
„Víš, to ty mi odpust, měla jsi pravdu a já tě neposlouchala. Mrzí mě to.“ Ještě dodala.
„Hele, já vím, že to tady nemáš lehký! A tohle zvlášť nebyla lehká zkouška…“
„Jo to máš pravdu. Ale já jsem měla z něčím takovým počítat.Vždyť mě Laura tolikrát varovala.“
„Holky? Nevíte co se tam děje? Dívejte!“ přerušila je Tereza.
Nahoře na schodišti byl Jakub a o něčem velmi rozčíleně diskutoval s Laurou. Nebylo jim rozumět. Přece jen to bylo pár metrů od nich. Nakonec dohady ukončila Laura, která se otočila a prudce za sebou zabouchla dveře svého pokoje.
„No tak to asi nedopadlo dobře, co?“
„To teda ne a já se vlastně nedivím.“ Holky úplně zapomněly, že tu s nimi stoluje i Pavel.
„Ehm… A ty Pavle víš o co tam šlo?“ zeptala se Tereza.
„No… a kdybych věděl?“
„Tak by jsi nám to mohl říct, ne?“
„A to bych jako dělal proč?“
„No důvodů máš určitě spousty…“
„Například?“
„Třeba… no… Tak třeba, že jsme tvé nejlepší žákyně a kamarádky k tomu?“ opatrně hádala Tereza, která se nechtěla jen tak dát.
„Aha! A tomu říkáš dobrý důvod? A vůbec, jak jsi na něco takového přišla?“
„No víš Pavlíčku, tobě jde všechno vidět na očích. Jsi průhlednej jak sklo!“
„No to má pravdu. Mohla bych s tebe číst jak z otevřené knihy!“ Snažila se ji podpořit Klára.
„No tak když mě máte tak prohlídnutého, tak vám přece nemusím nic vysvětlovat. To už musíte přece vědět sami!“
„Tak Pavle. Prosím řekneš nám to?“ řekla Marika, která teď na vtípky neměl náladu. Opravdu chtěla vědět, o co tam jde.
„No to je jiná! Konečně člověk, co umí poprosit… No tak dobře, když tak hezky naléháte, ale aby bylo mezi námi jasno, ode mě to nevíte. Ještě to není hotová věc. Laura s tím nesouhlasí. Ale to vám vlastně nemusím říkat, to jste viděly.“
„No tak se už sakra vymáčkni… PROSÍM!“
„No, potom co se tady stalo, se samozřejmě musíme co nejrychleji někam přestěhovat. Ale kam! Jakub navrhoval, aby jsme šly do jedné vesnice. Je to asi nejhorší místo tady na Veleře. Jmenuje se Dorbas. Jsou tam snad všichni kouzelníci, co kdy použili černou magii. Lidé se tam bojí vycházet z domů, no teda jestli se tomu tak dá říkat. No ale s tím Laura nesouhlasí.“
„No aby ne? Co pak se Jakub pomátl? Dostává poslední dobou dost divný nápady? Nejdřív vzal Erika přímo sem a teď chce tohle?“ rozčílila se Klára.
„Jako bych slyšel Lauru!“ zasmál se Pavel.
„A proč ho to napadlo.“
„Tvrdí, že je to poslední místo, kde by nás Medard hledal. A hlavně lidem, co tam žijí, jste vy naprosto ukradené! Nikdo vás tam nepozná. A navíc tam žijí i normální lidé, sice jich tam není moc, ale pár ano. A Jakub tam má jednoho známého.“
„Sakra, co to s ním kruci je?“ přiřítila se k nim Laura. Asi si ani nevšimla, že tam holky sedí taky.
„Tak co? Nechal si to rozmluvit?“
„Jseš blázen? Ten, že by si nechal něco rozmluvit? Ani náhodou. No a já jsem taková kráva, že jsem OPĚT ustoupila. Takže si můžem balit kufry!“
„Mariko? Jsi v pohodě? MARIKO!“
Ale to sama nevěděla, netušila, co se s ní děje! Na nic z toho, co mělo přijít, nebyla ještě připravena. Už nevnímala své okolí a už ani neslyšela, panikařící Kláru. Sesunula se na zem a upadla do bezvědomí!
Alespoň si to myslely její vyděšené kamarádky. Ale ve skutečnosti to bylo něco naprosto jiného. Něco s čím se ještě ani jedna z nich nesetkala.
Marika se zatím propadala do větší a větší tmy, až najednou skončila a ona se zčista jasna objevila na místě, které nikdy neviděla. Bylo to jak v podzemí, jako v nějakých katakombách. Všude byla tma, jediné co tuto „místnost,, osvětlovalo byly dvě pochodně. Marika se rozhlídla kolem a najednou ho spatřila. Byl to Erik a v klidu si tu seděl.
Měla takovou chuť se rozeběhnout a dát mu přes hubu. Ale něco jako by ji drželo, jako by byla svázaná. Vlastně se nemohla ani pohnout.
Ale to jí nemuselo mrzet. Její nápad uskutečnil totiž někdo jiný.
Najednou se v místnosti objevili dva muži v černých hábitech. A do Erika se pustili vší silou. Bili ho hlava nehlava. Erik se v bolestech svíjel na zemi a ze rtu mu ztékaly pramíneky krve.
Jak by si teď Marika přála něco udělat. Tak moc se snažila, ale její svázání bylo dokonalé. Připadala si jako v nějaké noční můře. Ale pak přišlo to nejhorší!
„To by už stačilo! Myslím, že se poučil dost!“
Ne, to nemohla být pravda. Byla to ona. Určitě!
„Má paní.“ Poklonili se muži v černém a odešli. V místnosti zůstal jen Erik, s ní. S Hanou Rolenovou. Maričinou matkou.
„No nemám pravdu? Že už budeš poslušný?“ pokračovala.
„Sice jsi nám tím moc pomohl, ale…“
„Ty jsi vážni myslíš, že když ti to celou dobu procházelo, nikdo na to nepřijde? Nesmíš jí podceňovat. Je silnější než si myslíš…“
„Já vím a je to jen dobře!“
„Ona na to přijde. Dřív nebo později na to přijde!“
„Já vím, ale teď se stejně jako každý jiný třese pokaždé když zaslechne to jméno. Medard! No i když jsme pro pána zla mohli vymyslet něco zvučnějšího!“
„Ona tě zni…
„Ptal se tě někdy na něco! Ne! Tak drž hubu! Má stejnou krev jako já! Až přijde na to, že žádný Medard neexistuje a že to není nikdo jiný než její matka bude na mě hrdá!“ řekla tak pyšně.
„Jasně! Nikdo nemá takovou krev jako ty! Tobě snad žilami protéká olovo! Víš s tou svou pýcho si můžeš akorát tak skočit proti zdi! Jo je ti na nic! Ty nevíš jaká je…“
To už ale nevydržela a jen s naprostou lehkostí luskla prsty. Erik se začal znovu svíjet v bolestech. Až upadl do bezvědomí.
„Lauro! Lauro! Už se probírá!“ zaslechla vzdálený hlas. Chtěla otevřít oči, opravdu chtěla. Ale věděla, že jakmile to udělá, přijde to znovu. Ale to přišlo i tak! Strašlivý nával slz se nedal zadržet!
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk