Loanerana Pallion - 6. část

Anotace: Další kus ... fakticky kus - zase tady delší dobu asi nic nehodím, tak si ho užijte :)

Werytea neklidně přecházel po místnosti.
Na chvíli se zastavil a vyhlédl z okna malého hostince.
Cítil něco. Něco – neurčitého, ale hmotného, mocného, ale pod cizí nadvládou. Během posledních dní získal podezření, že je pronásleduje ten nový démon co napadl Loaneranu. Záhadou však bylo proč.
Zmateně potřásl hlavou. Nechápal. A to se mu nelíbilo.
Byl mág. A mágové musí chápat. Jsou k tomu vycvičeni a předurčeni.
Potlačil nutkání zívnout a pohodlně se opřel o okenní rám.
Za svůj život se naučil jedné dobré vlastnosti: trpělivosti.
Zbrklá rozhodnutí je těžké napravit a mnohdy už to nejde.
Nyní se jenom musí rozhodnout, kudy se dát dál.
Horské cesty jsou zrádné a zvláště pak, pokud procházíte Strážní hlídkou – cestou, kterou projde za rok jen velmi málo lidí.
Kdysi to byla pohodlná cesta a bezpečná. Nikdy vám kromě úpalu a nudy nic nehrozilo, ale za posledních třicet let stezka královských stráží zpustla a začaly se na ní přiživovat různé bandy loupežníků.
Ani vévoda se jí nechtěl pustit a to s sebou mají patnáct veteránů!
Werytea potřásl hlavou. Nedokázal pochopit proč se vévoda stezky tak bojí. Poslední dobou koneckonců nebyl hovorný vůbec. Sotva vydal příkazy svým lidem ohledně další cesty, nepromluvil dalšího slova.
Jeho starosti bych chtěl mít! pomyslel si Werytea nespokojeně, když vycítil, že tvor je k nim stále blíže.

Vévoda se zhroutil na židli a unaveně si přejel rukou přes oči.
Tohle byl konec se všemi plány Říše do budoucna – alespoň co se příštích několika stovek let týká.
Vládce byl zavražděn a jeho místo zaujal jeho druhorozený syn Enaron. Rebelant a odpůrce omezenosti Vládce.
Nikdy se nedokázal smířit s tím, že je až druhorozený a nechal popravit svého staršího bratra. Následně se mu zprotivil systém vlády v říši. Nesnášel, když se mu jeho rozhodnutí zamítala.
Nenáviděl šlechtu, která existovala už od počátků Říše – jednou se nechal slyšet, že ji nechá odstranit se svým nástupem na trůn.
A nyní se k tomuto kroku schylovalo.
Vévoda znovu přelétl listinu očima:

Můj pane,
Jako Váš dobrý služebník jsem nucen upozornit Vás na nebezpečí týkající se nástupce Vládce. Jeho čas nadešel.
Doba temna se k nám přiblížila nepozorovaně. S podobou kajícího se syna.
Nevím s jistotou, že je tomu opravdu tak, ale proslýchá se, že Vládce byl zavražděn svým synem.
Nebylo by to nic překvapivého. Ani neočekávaného.
Ten zplozenec temna je schopen pro moc udělat cokoliv. Mohli jsme se o tom koneckonců přesvědčit už při vraždě Jeho veličenstva prince Urimose, prvorozeného syna našeho Vládce. Sám dobře pamatujete v jakém stavu byl nalezen – a čí symbol mu vyřezali do hrudi.
Varuji Vás – můj pane, před setrváním v Říši. Většina starých rodů hromadně opouští své domovy s veškerým svým majetkem. Já osobně se k nim připojuji.
V době, kdy Vám bude tento list doručen, již budu se svou rodinou na cestě na Ostrovy.
Nabádám Vás ke stejnému kroku.
Enaron je všehoschopný.
Pokud se rozhodnete setrvat – ať vás vaši bohové ochraňují.

??????????????????????????????????????

Přes vévodovu tvář se mihl smutný úsměv.
Neopustí Říši – přísahal Vládci svou věrnost a dokud bude žít, zachová ji.
Opřel se o opěradlo židle.
Musí promyslet jak si udržet své postavení v Říši. Nehodlá toho hejska nevděčného a panovačného nechat ovládat vzkvétající Říši a zůstat jejím Vládcem.
Ale nemohl se zbavit určité melancholie.
Kdysi byl přítomen u několika princových hodin a musel uznat, že s rebelantskou krví se Enaron rozhodně nenarodil. Jeho učitel, ať jej všichni zatratí, mu toto téma předhazoval neustále. Už od raného věku byl princ vystaven tíži následků za svá rozhodnutí. A to jen díky svému učiteli.
Vévoda potřásl hlavou.
Snad by se ještě princ mohl změnit.
Na dveře se ozvalo váhavé zaklepání.
Vévoda si povzdechl. „Dále.“ Křikl otočený zády ke dveřím.
„Můj pane?“ zeptal se veterán tiše.
Vévoda vstal a otočil se k návštěvníkovi čelem. „Za úsvitu ať jsou muži připravení.“
Veterán přikývl a s úklonou opustil místnost.
Vévoda si znovu sedl a nad svíčkou spálil dopis. Hlavou mu proběhlo, že to tak bude lepší.

Otřásla se zimou.
Nevěděla, kolik času strávila v jeskyni, ale připadalo ji to jako věčnost. Všude pořád ta samá tma, všude se rozléhaly její kroky a všude visel ten těžký skoro nedýchatelný vzduch.
Kopla do kamínku před sebou a tiše zaklela. Ozvěna vracela nadávku v zdeformované formě a Loan se ušklíbla. Znělo to, jako by sama jeskyně klela.
Vyčerpaně si dřepla na paty. V žaludku jí zakručelo hladem a celé tělo se dožadovalo odpočinku.
Olízla si popraskané rty a zatoužila po vodě. I kdyby to byl jenom malý pohárek.
Povzdechla si.
Roztržitě mávla rukou a zůstala na ni civět. Po mávnutí ruky se vzduchu vznášelo namodralé světlo. Pak se ale začalo měnit barvy jako duha. Nechápavě potřásla hlavou a zjistila, že nejen ruka jí vysílá světlo.
„Ou.“ Vydechla překvapeně, když se jí na hlavu snesla kapka vody. Otočila za ní obličej a zjistila, že hledí na kámen opracovaný do děsivé podoby. Nakrčila nos. Za svůj život viděla horší stvoření a tohle se jí navíc zdálo trochu sympatické.
Pohrdlivě si odfrkla.
Jako malá slyšela o jeskyních, kde bydlí démoni, kteří kradou malé děti. Chytí je v noci pod krkem a zatáhnou do svých doupat, kde ví o každém jejich pohybu.
Až na to že nejsem zlobivé děcko. pomyslela si vztekle. Vzhledem k tomu, že je pravděpodobně někde v démoním chrámu a nad ní se o ni rve několik démonů – o tom, že je někde v démoním světě nemluvě, není fér ji ještě nechat někde sledovat. Zvláště nějakými výchovně zaměřenými démony.
K těm pověstem byl totiž vždycky dovětek, že zlobivé děti se vrátily domů úplně napravené.
Vztekle se postavila. Možná že je prokletá, ale malého nevychovaného parchanta z vyšších kruhů z ní nikdo dělat nebude!
Prošla pod kamenným chrličem do krátké chodby odhodlaná na někom si vybít svoji zlost.

Sotva se dostala za roh, opřela se a zhluboka vydechovala.
Nikdy by nečekala, že skřeti alespoň o hlavu větší než je ona si v tak nízkých tunelech v běhu povedou tak dobře.
Znovu se soustředila na vytvoření nové chodby.
Čím častěji ji vytvářela tím jednodušší se jí to zdálo. A přitom na tento nápad přišla holou náhodou, když zabloudila do jeskyně, která byla od podlahy ke stropu pomalována výjevy bájných hrdinů.
V duchu žehnala prozřetelnosti, že ji do té jeskyně zavedla. A blahořečila tomu chudákovi, co tu jeskyni vymaloval.
V chodbě se rozlehlo funění a křik. Skřeti.
Potřásla hlavou a běžela dál. Chodba je na dlouho nezdrží a pokud dosáhnou inteligence alespoň krysy, tak se rozdělí.
V běhu se otočila – zaklela a málem začala mlátit hlavou o stěnu.
Divila se, že ji ještě neztratili?
Byla tak pitomá, že věřila pohádce, kterou jí vykládaly staré báby ve vesnici, že ji ani nenapadlo, že je země pokryta prachem a pískem!
Zastavila se a opřela si dlaně o kolena. Potřebovala se vydýchat.
Nedostatek jídla a vody se na jejích fyzických schopnostech zřetelně podepsal. Byla na pokraji zhroucení.
Pomyslela si, že by bylo dobré se vznášet jako ptáci na obloze, ale potom ten nápad zavrhla. Skřeti by se dlouho nerozmýšleli a běželi by za ní zase.
I malé dítě ví, že mají citlivý čich a její propocené oblečení páchne jako tchoř.
Prozíravě ustoupila do středu chodby. Hrozilo, že by byla schopna si něco udělat.
„Pitomá.“ Zavrčela zlostně. Proč jim prostě nenechat na cestě vlaječky aby nezabloudili?! Nemusela by se alespoň tolik namáhat s vytvářením iluzí.
Zhluboka se nadechla a běžela dál. Cesta za ní se proměnila v další z iluzí. Tentokrát však ve slepou uličku.
Zastavila se až v náhlém a ostrém paprsku světla, který protnul temné šero jako slunce uprostřed temné noci.
„Zůstaň stát!“ přikázal jasný, ale melodický hlas.
Loanerana ztuhla na místě.
„Kdo jsi?“
„Cizinka.“ Odpověděla vyhýbavě. „Nechtěla jsem vstoupit na toto území.“
„Smrtelníci jako ty se ještě tak daleko nedostali. Jsi mág?“
„Ne.“
„Studovala jsi někdy jakoukoliv část Učení?“
„Ne.“
Na okamžik se rozhostilo ticho. Měla pocit, jako by ji někdo upřeně sledoval.
„Víš, kde jsi?“
„V podzemí?“ nadhodila jízlivě.
Paprsek světla zmizel a místnost se začala rozjasňovat.
Viděla vysoké sloupy vytesané do černého kamene a zdobené mramorem, zlatem a stříbrným žilkováním. Kolem jejich pat rostlo několik vzácných stromů a u každého z nich stála malá socha zobrazující trpaslíka.
Zabloudila pohledem až ke klenbě, na které byla vyobrazena obloha. Každou hvězdu zde představovala malá lampa svítící jasným namodralým světlem.
Podívala se zpět na místo, odkud předtím vytryskl paprsek. Rozeznala siluetu vysokého člověka. „Kdo jste?“
„Otázkou je, kdo jsi ty.“
Chvíli stála a snažila se najít vhodnou odpověď. „To ví jenom bohové. Já jsem pouhý smrtelník.“
„Nemůžeš hledat odpověď, pokud ji neočekáváš.“ Ozvalo se za jejími zády. Znělo to málem jako výčitka.
„Odpověď není odpovědí, pokud ji neobdržíš – mimo svou mysl. Musíš čekat a hledat. Hledat ve věcech, které jsou kolem tebe.“
Loanerana se otočila. Kromě temnoty za sebou nic neviděla.
Cítila, jak v ní narůstá zloba. Kdo jsou ti lidé – a jak se opovažují vysmívat se jí?
„Kolem mě jsou mnohé věci. Některé viditelné a jiné ne. Je mnoho myslí, ze kterých bych mohla obdržet odpověď – ale já nevím jak. Nikdo mě tomu nenaučil. Nemůžete mi vyčítat něco, o čem víte, že neumím!“
„A bylo by tvým přáním – učit se?“ hlas se rozlehl pod klenbou. Učit se? Učit … ukáznit, učit se? ozvěna si se slovy pohrávala jako dítě s hračkou.
„Prostá otázka na níž nemám odpověď.“ Povzdechla si Loan. „Chtěla bych – ale jsem upsaná v armádě vévody Irnawa. Jak bych se mohla učit, když …“
„Tvá je volba. Soud nikoliv.“ Přerušil ji další hlas.
Odpověď jí zamrzla na rtech. Zmohla se na pouhé přikývnutí.
„Jsi si jistá?“ otázal se další hlas. Tento však poznala.
„Vy jste byl … dotkl jste se … byl jste ve vévodově armádě!“
„Zpřetrháš tím všechna pouta, která tě váží k obyčejným smrtelníkům. Už nebudeš moci svobodně rozhodovat o svém životě.“
Po zádech jí přejel mráz. Jeskyní se rozlehlo tíživé ticho rušené jenom občasným kápnutím vody z vysokého stropu.
Náhle se jí za zády ozvaly výkřiky hrubých hlasů. Skřeti!
„Dostaneš dost času na svou volbu.“ Promluvila postava, jejíž hlas znala.
Kolem Loanerany se vytvořil zvláštní kruh z temného světla a po celém těle jí naskočila husí kůže.

Bušení na dveře neustávalo. Naopak – zdálo se, že se někdo snaží dovnitř dostat tím, že chatrné dveře rozmlátí na třísky.
Vévoda s povzdechem vstal z křesla, odložil pohár a otevřel.
„Pane!“ nově naverbovaný voják vypadal jako zajíc, kterého dohnal lovecký pes. „Jsou tady! A drží mistra Weryteu!“
Vévoda se zamračil. „Kdo?“
„Císařská garda, pane!“ vyrazil ze sebe voják. „Jsou tady a ptají se po vás!“
„Vyřiď jim, že za nimi přijdu do jídelny.“ Povzdechl si vévoda.
Voják vypadal zmateně. „Pane?!“
„To je rozkaz, vojáku!“
„Ano, pane!“ voják zasalutoval a velmi neochotně šel zpátky.
Vévoda zavřel dveře a pohledem přejel celý skromný pokojík Celý svůj život žil až příliš skromně. Nezajímaly ho Vládcovy plesy, zasedání ani rozhodnutí. Vyrůstal v bojových chrámech, daleko od politiky a prospěchářství.
Do svých pětadvaceti let. Tehdy mu byl přidělen titul vévody a obrovské pozemky na východě Říše.
Potřásl hlavou a jedním lokem vypil zbytek vína z poháru. Možná že měl uposlechnout rady svých vazalů a odplout na Ostrovy.
Ale proč? Manželka i synové jsou už dávno po smrti – tak proč se bát popravčího špalku?
Trpce se pousmál.
Protože jako každý člověk se smrti bál.
Odložil pohár zpátky na stůl, oblékl si železnou košili a kolem boku si opásal meč.
Pokud jej chce Vládce Enaron zatknout a popravit, tak ať si jej všichni pamatují jako nezlomeného muže zoceleného hořkým životem.

Werytea se rozhořčeně díval na drzé gardisty, kteří se zcela bez zábran přehrabovali v jeho věcech. Několikrát mu zacukalo v dlaních a měl co dělat, aby ty neotesance neproměnil v mastný flek na podlaze.
„Koukni se na todle!“ ryšavý muž zamával nad hlavou červenočerným váčkem. „V tom musi mit alespoň dvacet tir!“
Weryteovi zaškubalo v koutku úst. „Být tebou tak s tím tak nemávám.“ Poznamenal zlomyslně.
Bohužel pro gardistu, trochu pozdě. Místo něho se teď na zemi povaloval ryšavý pes velmi pochybného původu.
Vedle něho se na zemi váček rozpadl na prach.
Ostatní gardisti na svého kamaráda vyděšeně a nechápavě hleděli. „Cos mu to udělal?“
„Já?“ usmál se Werytea spokojeně. „Nic, ale každá moje věc je chráněna určitým kouzlem, proti někomu kdo má nenechavé ruce.“ Na okamžik se zarazil a dělal že přemýšlí. „Ani už si nepamatuji, jak některé kletby zrušit.“
Gardistům zatrnulo a velmi rychle odložili jeho věci zpátky na jejich místo. Stejně rychle se vyhrnuli na chodbu.
Werytea si oddychl. Konečně sám!
U jeho nohou se ozvalo zaštěknutí a ryšavý pes se dožadoval poškrábání.
Werytea si ho chvíli měřil pohledem a pak ho vyhodil na chodbu – ignoroval kňučení a občasné zavytí, kterými se ho pes snažil přinutit ke slitování.

„Pánové!“ vysoká muž s širokými rameny a zjizvenou tváři se na ně přívětivě usmál. „Je mi líto, že jsme vás tady tak přepadli, ale neměli jsme jinou možnost.“
„Stačilo by poslat posla.“ Ušklíbl se Werytea.
Zrzavý voják už zase vypadal tak jak měl, ale na první pohled bylo jasné, že úcta k mladému mágovi značně vzrostla. Momentálně postával s podnosem s jídlem u dveří a uvažoval, jak by se Weryteovi vyhnul.
„Nestůj tam jako solný sloup!“ okřikl ho muž a bouchl pěstí do stolu. „Máš snad obsluhovat, ne?“
Zrzavý voják rozpačitě přešlápl a s roztřesenými koleny příkaz splnil.
„Vládce se rozhodl zasahovat do mých rozhodnutí?“ vévoda Irnaw promluvil sice polohlasně, ale přesto jasně. „Myslel jsem, že svým otcem pohrdal a nikdy by se nesnížil ke stejnému chování.“
„Vládce je moudrý muž – bohové ať jej chrání.“ Pokrčil rameny muž. „Sloužím mu už dvacet šest let a jeho rozhodnutí ještě nikdy nezpůsobila škodu nevinným.“
„Jak nečekané.“ Odfrkl si Werytea. „Vládce a jeho poskok.“
Vévoda ho lehce kopl. „Omlouvám se, kapitáne.“ Usmál se. „Ale Werytea je bojový mág – a ti jsou většinou nevycválaní, cyničtí a drzí. Jsou takoví všichni. A Werytea také. Pokud si nevšímáte pesimismu, s kterým hledí na svět.“
Werytea se nadechoval něco říci, ale výraz ve vévodově obličeji ho zarazil.
„Werytea?“ kapitán se zdál být překvapen. Ruka s kuřecím stehnem se mu zastavila na půli cesty. „TEN Werytea?“
„Pravděpodobně ano.“ Ušklíbl se Werytea.
„Chci říci. Mistr mág Werytea?“
„Ano.“
Kapitán se široce usmál. „Ale ty mě nepoznáváš?“
„Upřímně věřím a doufám, že jsem neměl tu čest vás poznat.“
„Kervel. Kervel Paosto – mladý nenadaný čaroděj, který se chtěl stát vojákem!“
Werytea se zamračil. Možná, že tvář by mohla být povědomá, ale za svůj život viděl mnoho vojáků, kteří byli kapitánovi podobní. „Je mi líto.“
Kapitán se křivě pousmál a korbelem naznačil přípitek. „Chtěl jsem vstoupit do armády vévody Irnawa – Koroptvička – pokud vám to něco říká.“
Weryteovi přeběhl po tváři stín. „Myslím … že ano.“
Pamatoval si však zhýčkaného mladíka, který znal několik poutnických triků jako vytáhnout králíka zpod pláště či objevení růže za uchem krásné dívky. Tenkrát ho nemilosrdně vyhodili, protože jeho otcem byl starosta města, kterým projížděli. A bylo veřejným tajemstvím, že ho hodlá oženit se sestřenicí králova bratra.
„Co po nás vůbec chcete?“ zeptal se vévoda ostře. Situace, v níž se nacházeli, se mu pranic nelíbila. Připomínala mu sezení se starým králem.
Kapitán se zle zasmál. „Co bych po vás mohl chtít, Irnawe? Možná tak vaši hlavu zítra k snídani!“ praštil s korbelem o stůl, který se pod nárazem povážlivě zhoupl. „Ale k mé smůle s vámi chce král mluvit. A chce vás mít živé. Oba!“ dodal jízlivě a vyšel z místnosti.
Po jeho odchodu se u stolu rozhostilo tíživé ticho. Werytea se na vévodu pronikavě zadíval. „Vy jste o tom věděl.“ Řekl s lehkou výčitkou v hlase.
„Když řeknu ne, budu lhát.“ Povzdechl si vévoda. „Ale nemůžu říct, že jsem o tom věděl. Spíše jsem to tušil.“
„Co budeme dělat?“ zeptal se Werytea a v hlavě se mu mihlo několik plánů.
„Pojedeme za králem.“ Pronesl vévoda tiše. „Nic jiného dělat nemůžeme.“ Zvedl se a odešel. Nyní připomínal starce více než kdy jindy.
Werytea zůstal u stolu sedět sám. Nerozhodný a plný protichůdných pocitů. Jenom doufal, že vévoda činí správně.