Červená, červená a zase červená (1. část)

Anotace: no comment

"Eliezar?" zavolala na mě matka. Byla jsem schovaná ve stodole a odmítala jsem vylézt. Co bych z toho taky měla. Chce mě poslat do školy pro čarodějky. Nenapadal mě jediný důvod, proč bych tam měla jít. Dokud žila babička, tak jsem se učila u ní a docela mi to šlo. Zvládala jsem bojová uměí, kouzla, bylinkářství, astronomii a dokonce i lektvary. Byla jsem celkem normální sedmnáctiletá čarodějka.

Jak jsem se tak zabývala svými myšlenkami něco mě chtilo za límec a stáhlo dolů ze seníku. Přistála jsem na hromadě sena, určeného pro mého koně.
"Zareth Eliezar Dënean, co si myslíš že děláš tam nahoře? Tys mě neslyšela?" spustila na mě matka a zastrkovala si hůlku do rukávu.
"Zapoměla jsi snad, že jedeš do školy?"
"Jak bych mohla zapomenout." řekla jsem a vytahovala si z vlasů slámu.
"Osedlej si Farana a ihned odjíždíš! Fredy na tebe nebude čekat celý den!" křikla ještě a odešla se starat o jídlo.
Osedlala jsem si koně a vyjela na cestu, kde na mě čekal Fredy. Jeli jsme pak ještě celé odpoledne, než jsme se dostali do Bradavic. Nechápu, jak mě sem matka přihlásila. Na nádvoří už čekal poloobr, kterého jsem dobře znala, protože mi Farana daroval.
"Zareth, jak se máš? Bylo to docela překvapení, když jsem slyšel, že tu budeš studovat." popleskal Farana a pomohl mi dolů.
"I pro mě to bylo překvapení." procedila jsem mezi zuby.
Fredyho jsem poslala doů a Farana přivázala za Hagridovou hájenkou.

Společně s Hagridem jsem prošla až do ředitelny. K mému nadšení to byl stále stejný bělovlasý muž, který mi byl za kmotra.
"Strýčku Albusi, jsem ráda, že tě zase vidím." řekla jsem, když Hagrid odešel.
"Zareth! Víš, že jsem ti zakázal říkat mi strýčku." řekl s hranou zlostí v hlase. Objal mě a já se zase cítila jako před lety, když jsem byla malá.

"Vím, že se divíš, proč tě sem matka poslala, ale měla bys mít zkoušky na škole a proto bude lepší, když si je tu uděláš. Vyjímka, kterou dostala tvoje babička už vypršela, musela bys sem tak jako tak. Doufám, že si tu zvykneš. Věci už máš v pokoji a o Farana nemusíš mít starost, Hagrid na něj dá pozor." Brumbál se krátce zamyslel. "Málem bych byl zapomněl....Kam tě zařadit...Sedni si sem." ukázal na stoličku a posadil mi na hlavu Moudrý klobouk.

"Zareth, Zareth dost louho jsem čekal až se tu objevíš. Vždycky jsem věděl že jednou přijdeš. Kam bych tě ale měl zařadit? Ty se hodíš jak do Nebelvíru, tak do Mrzimoru a Zmijozelu. No nevím nevím. Jsi statečná, upřímná, chytrá, sebevědomá a nebojíš se zkusit nové věci. Jsi nad úrovní všech spolužáků a tak....Nebelvír pro tebe bude dostatečnou základnou pro vzdělání. Jsi pro?" zeptal se mě.
"Ani nevím, četla jsem sice historii, ale nevím. Když říkáš Nebelvír, tak Nebelvír." řekla jsem jen tak bez rozmyslu.
"Dobře Nebelvír" vykřikl na hlas a zmlkl.
Brumbálneskrýval radost, protože měl Zareth doopravdy rád.
"Zareth, zítra při rozřazování to bude lehčí, myslím, že ale budou problémy se Zmijozelem, protože není nad tvůj rodokmen. Čistší krev se nevidí. Budou tě chtít zlákat, ale nedej jim šanci. Záleží pak jen na tobě." řekl a doprovodil mě ke dveřím. Zozloučili jsme se a já se šla zabydlet.

Bydlela jsem sama, jak už to tak bývá nějaká ta protekce tu byla. Po celém obvodu pokoje jsem si pověsila své obázky, které jedním mávnutím hůlky oživly.

Vlastně jsem se vám ani nepředstavila. Jsem Zareth Eliezar Dënean, Brumbálova kmotřenka. Mám rovné, tmavě rudé vlasy po půlku zad, tmavě zelené oči. Jinak jsem vysoká a pokud mohu říct tak i docela hezká, což je mi spíš na obtíž, protože se musím vyhýbat pohledům cizích lidí. Ráda jezdím na koni a miluju bojová umění.

Doufám, že to tu nebude nuda. Sednu si na postel a koukám z okna. Začíná pršet. Moc hezký první den v nové škole...