Červená, červená a zase červená (2.část)

Anotace: no comment

Druhý den ráno jsem sešla do velké síně na snídani, kterou pro mě připravili skřítkové. Mimochodem se jim moc povedla. Zbytek dopoledne jsem pak strávila bloumáním po hradě a pozemcích. Po vynikajícím obědě jsem se vydala na Faranovi na projížďku po pozemcích. Dostala jsem se až k nádraží, na které už přijížděl vlak. Stovky obličejů už se nemohly dočkat a vyhlížely z oken hrad. Slezla jsem z koně a potichu došla až k Hagridovi.
"Baf!" vybafla jsme mu za zády.
"Fuj to sem se lek. Zareth, že tě to baví,takhle mě
děsit." usmál se a objal mě.

Vlak, za zběsilého skřípění brzd, konečně zastavil. Z něj se najednou vyhrnulo tolik lidí, co jsem nikdy neviděla. K Hagridovi mířila známá trojice.
"Ahoj všichni." usmál se srdečně Hagrid.
"Ahoj Hagride!" řekli jednohlasně Harry, Ron a Hermiona.
"Hm...Ještě než půjdu, chci vám představit Zareth, dceru mé sestřenice." popostrčil mě dopředu.
"Ahoj." řekla jsem nesměle, protože jsem moc kouzelnických dětí nepoznala.
"Ahoj, v které koleji jsi?" vyzvídala hned Hermiona.
"V nebelvíru."
"To je skvělé, tam jsme já, Harry i Ron. Sejdeme se na večeři, ano?" zeptala se Hermiona tak přátelským tónem, až jsem byla překvapená.
"Dobře." Vyšvihl jsem se na koně, zamávala všem a odcválala ke hradu. Farana jsem přivázala k Hagridově boudě a spěchala o hradu.

V pokoji jsem si rychle učesala vlasy, vzakla si nový hábit a rychle jsem běžela do velkého sálu.

Ještě než jsem prošla velkými dveřmi, jsem se setkala s profesorkou McGonagallovou, která mě instruovala kvůli zařazení. Sedla jsem si tedy na schody, kterými měli přijít prváci. Netrvalo to ani pár mitut a už se hnali po schodech, na jejichž vrcholu se jako socha tyčila profesorka.
Krátký proslov, který jsem si vyslechla mě podrobně informoval.
Ticho, které následovalo po jejím příchodu do velkého sálu mě zcela překvapilo. Na řadu jsem přišla jako poslední. Radostný výkřik, co se týče Nebelvírského stolu mě dojal. Hnmed jsem zaujala místo vedle Hermiony, která na mě myslela a držela mi místo.
Po večeři jsem toho měla dost a vypravila jsem se do třetího patra k naší společenské místnosti. Pokoj byl už dost vytopen a tak jsem vzala hůlku a pronesla kouzlo. Kontaktovala jsem maminku, která sice neměla moc času. ale řekla mi, že to vypadá špatně. Už ji navštívilo pár smrtijedů a přemlouvali ji na špatnou stranu. Po tomto zjištění jsem raději šla spát. Neměla jsem na to nervy.

Hned ráno ještě před snídaní jsem našla komnatu nejvyšší potřeby, kde jsem začala s tréninkem bojových chvatů z juda, aikida, takewondy a trocu kaporeiri. Nakonec jsem si procvičila boj s katanou a zaklínačským mečem po otci.

Snídani jsem stihla jen tak tak. Hned potom jsme měli formule a péči o kouzelné tvory. Hagrid nám předvedl testrály, které většina studentů až na pár jeinců neviděla. Já jsem je viděla, protože jsem byl u smrti svého otce. Společně s Harrym jsem se pak o nich bavila Hagridem.

Nejstrašnější část prvního dne byla dvouhodinovka lektvarů se Snapem. Pokud mohu posoudit tak to byl hotový očistec. Můj lektvar společně tím Hermioniným byl asi nejlepí. Draco se sice vyjádřil jako o párečnu nechutných šprtek, ale vzápětí toho litoval, když jsem mu po hodině začarovala tkaničky u bot nerozvázatelným uzlem. Pozdě odpoledn jsem se i s Hermionou vátila z knihovny, kde jsme se byly učit. Harry s Ronem si to od nás opsali, i když Harry toho větší část měl.

K večeru jsem se opět vydala na trénink. Nikdo o tom nevěděl a tak jsem tam měla klid.
Na nástěnku v Nebelvírské místnosti jsem spatřila lístek s hledáním příznivců bojových sportů. Inicioval ho Nikolas z našeho ročníku. Hned jsem mu krbem poslala lístek. Odpověď která přišla byla víc než skvělá. Sraz bude zítra odpoledne v sedmém patře.

Hned druhý den po vyučování jsem zamířila do sedmého patra, kde už čekal Nikolas.
"Ahoj, ty jsi Zareth?" zeptal se mě.
"Hm" přikývla jsem.
"Dobře, tak můžeme začít." řekl chystal se zapracovat na vstupudo komnaty, ale to já už jsem vcházela do dveří. Oblékla si výcvikový oděv a začala se protahovat.
"Wow! To jsem nevěděl, že to tu znáš." podivil se.
"Já už tu cvičím o začátku školy." řekla jsem, zatím co jsem sundavala ze stěny otcův meč. Krátce jsem pronesla zaříkadlo a meč se rozzářil modrým světlem. z jeho špičky se vynořil přízrak jejího otce.
"Teď jdi raději stranou." křikla jsem na něj, protože jsem už začala bojovat.

S otcem jsem se bila si tak deset minut, přičemž Nikolas jen zíral. Výpady jsem odrážela naprostou grácií i přes to, že na rameni mi tekla krev. Otcovo kouzlo bylo dokonalé. Nakonec mě ojal a pochválil opět se vrátil do meče, který jsem uložila na místo.

"Co to bylo?" zeptal se mě s naprostým úžasem.
"Kouzlo mého otce. Naučil mě všem zaklínačským triků s mečem, a tohle mi vykouzlil ještě předtím neř umřel." osamocená slza mi sjela po tváři.
"Bylo to úžasné! Myslel jsem, že nebudeš tak dobrá. Co budeme dělat?" mrknul na mě.
"No já sem chodím každé ráno trénovat ještě před snídaní, tak můžeš přijít." usmála jsem se na něj a šla se převléknout na večeři.
"Dobře, tak zítra." rozloučil se a odešel.

V noci jsem pak přemýšlela nad tím, co bude zítra...