Hydroponic town XXIX.- Pod střechami Montmartru

Anotace: kouzla a záhady budoucnosti...

Josh stál uprostřed nějakého velikého náměstí a před sebou viděl Eiffelovu věž. Slunce pomalu stoupalo po ocelových konstrukcích k vrcholu věž a začalo žhnout nad celou Paříží. Josh zaskočeně pozoroval povozy s koňmi, našlehané róby vznešených paniček, které se promenádovaly s paraplíčky po vysluněných dlážděných chodnících, drobná pekařství a zelinářství. nejvíce ho ovšem upoutal trh s plody moři a velký starobylý kolotoč. Stál ohromen. Jako by se ocitl v Paříži vylíčenou francouzskými spisovateli. Ale něco mu tu nehrálo. Jako by ho něco pozorovalo, něco, co by tu nemělo být.

Svitlo mu. Znovu se otočil a zadíval se na Martova pole.

,,Vždyť Eiffelova věž byla postavena až ke konci devatenáctého století!" Ze zamyšlení ho vytrhl zlatý plášť, který se k němu blížil. v té paletě bílých šatů a khaki sak s cilindry se oneen muž v plášti jevil jako král.

,,Bonjour, monsieur!" pozdravil muž, když došel až k němu. Joshovi se zdálo, jako by ho už někdy spatřil.

,,Bonjour, kdo jste?" plynulou francoužštinou se zeptal Josh. Sám se podivil, že tak dobře ovládá tu zapeklitou cizí řeč, ale vysvětloval si to tím, že se mu základy toho jazyka ze střední školy vybavují, když se ocitl v jeho ohnisku.

,,Moi, je suis Honoré de Balzac! vy mě neznáte?" podivil se sebevědomý muž. Joshovi to náhle došlo.

,,Tak Balzac!" řekl v duchu. Ani ho to moc nepodivilo, vždyť už viděl Leonarda da Vinciho a Sigmunda Freuda. Všechno pasovalo, jak se učil na fakultě v literatuře.
,,Pojem v Paříži, promenády ve zaltém plášti, no jasně! Kdo jiný!?" běželo mu hlavou.

,,Hele, člověče, řekni nějaký ženský jméno!" řekl mu až arogantně Balzac.

,,Jméno? Proč?"

,,Mon Dieu, prostě to potřebuju. Všichni ti snobi mi říkají jen samé Amélie a tak dál...jsou to všichni stejní zbohatlíci bez kapky fantazie. Ty, ty vypadáš jině. Řekni nějaký!" žádal ho Balzac.

,,Evženie Grandetová..."napadla Joshe jeho sousedka z mládí, která se k nim do ulice Highwhite street přistěhovala, když mu blo pět let. Byla to jeho první láska. A přitom nejlepší kamarádka na světě. Nikdy nezapomene na ten den, kdy viděl, jak blížící se světlo reflektorů sráží její tělo do kukuřičného pole...

,,Výborně, Pane..."

,,Ludovic Lelay, jméno mé." vymyslel si rychle své fiktivní jméno, aby na sebe zbytečně nestrhval pozornost. Přeci jen nevěděl, jaké vtahy mezi angličany a francouzi v té době byly.

,,Merci, pane Lelayne!" řekl a zmizel mezi paraplíčky, které chránily pyšné madames před slunečními paprsky.

***

Náhle se Paříž jako pára nad hrncem rozplynula a Josh spatřil zase bílou místnost. Ticho. Prázdno. Chlad. A Didier. Spal...

Josh uchopil křídu a francouzsky napsal: ,,ZA CO JSI TADY TY?"

Tření křídy o stěnu Didiera probudilo a ten se hned podíval na zeď. Zamyslel se a pak pod to napsal: ,,JAKTO ZE PISES FRANCOUZSKY?"

,,NEVIM, ALE JDE TO!"

,,CHCES VEDET PROC TU JSEM? BYL JSEM ZVOLEN ABYCH TU UDELAL TELEPORTY, TRANSFERVIZI, DREAMREADERY A PRAVE TYHLE POLOPROPUSTNY MEMBRANY. JENZE PO DOKONCENI JSEM BYL PRY NEBEZPECNY SYSTEMU A ZAVRELI ME DO VLASTNI PASTI!"

,,TYS NAVRHL TYHLE POLOPROPUSTNE MEMBRANY?" podivil se Josh a rukou se snažil opřít o membránu. Jenže všechny stěny vypadaly zevnitř stejně.

,,OUI, DELAL. JENZE ABYCH NIKOMU NEPROZRADIL VSECHNY TY TAJEMSTVI PREDEVSIM OKOLO TELEPORTU A TRANSFERVIZI ZAVRELI ME TADY, ABY MELI JISTOTU. KDYBYCH ZIL VE STREDOVEKU TAK UZ BY ME ASI OBESILI ALE SI TO DOVOLIT NASTESTI NEMOHLI A TAK ME PROSTE 'JEN HODILI' SEM." horlivě Didier naškrábal na zeď.

,,A TY NEVIS JAK SE TOU POLOPROPUSTNOU MEMBRANOU DOSTAT I NA DRUHOU STRANU, VEN?" nechápal Josh.

,,NO, TO NEJDE, NECEKAL JSEM, ZE BUDU UVNITR NI, A TAK JSEM TO PROPRACOVAL CO NEJLIP. A VYSLEDKY BYLY BOHUZEL VICE NEZ DOBRE..." nasadil Didier v obličeji zklamanou grimasu.

Josh se podíval na stěnu a spatřil složité matematické vzorce a výpočty.

,,CO JE TOHLE?"

,,TO JSEM VYPOCITAL SILU, KTERA JE POTREBNA K PRORAZENI MEMBRANY." napsal Didier a ukázal na výsledné číslo.

,,DVA TISICE NEWTONU? TO CLOVEK NEMA SANCI VYVINOUT!"

,,O TO TAKY SLO, CHTELI MIT JISTOTU, ZE SE NIKDO NEDOSTANE VEN."

Josh se podél stěny či membrány sesunul na zem.

,,TAK TO JE TEDA KONEC!" vzdychl si. Naštvaně vzal do ruky tužku a začal sám sebe urážet. ,,ACH, SPASITELI, A SES V PRDELI!"

,,TY SES SPASITEL?" zazářily Didierovy oči, když si letmo a původně bez zájmu přečetl onen nápis.

,,NO, JA TU ROLI ODMITL, CHTEL JSEM BYT RADOVYM OBCANEM. NEZASLOUZIL JSEM SI TO OZNACENI SPASITELE. NIC JSEM NEUDELAL..."

,,TAKZE TY JSI ODMITNUL VSECHNY PRAVOMOCE A PRIVILEGIA SPASITELE?! MON DIEUX!" svráštil obličej Didier.

,,NEREKLI MI O ZADNICH PRAVOMOCICH. ALE I KDYBY, VLASTNI SVEDOMI MI NEDOVOLOVALO PRIJMOUT TENTO TITUL."

Didier si nápis přečetl a málem dostal infarkt. Zavřel oči, pak vsta a šel to rozchodit. Následně pod nápis velkým písmem napsal: ,,SPASITEL MA JAKO JEDINNY SPOLU SE SIGMUNDEM FREUDEM PRISTUP KE ZPROSTUPNENI POLOPROPUSTNYCH MEMBRAN!" Moc se musel ovládat, aby nepřipsal, že úplnej debil...Následně sklouzl podél zdi a zavřel oči.

Josh si sedl a zahleděl se na protilehlou stěnu.

,,A CO PROBOURAT NORMALNI ZED? NEBYLO BY TO LEHCI?" zeptal se nápisem zdánlivě naivně. Čekal, že je jeho nápad blbost, ale reakce byla úplně jiná. Didierovy oči na něm zůstaly viset, a pak se jeho ruka prohrábla ve vlasech. Zdálo se, jako by si je chtěl snad všechny vytrhat.

,,JA JSEM TAKOVEJ VUL ZAHLEDENEJ JEN NA TY SVY POSRANY MEMBRANY! VUBEC ME NENAPADLO PROBOURAT MISTO NIC ZDI! TY SES FAKT GENIUS! VIVE LE SAUVEUR! AT ZIJE SPASITEL!" psal jak zblázněný Didier.

,,TO JAKO VAZNE JDE? PROBOURAT TYHLE BILE ZDI?" podíval se Josh na mohutné stěny. Jedna však byla membrána.

,,TO NEVIM, ALE URCITE BUDOU LEHCI NA PRORAZENI NEZ MEMBRANY."

,,A JAK JI ROZEZNAME OD ZDI?"

,,TO NEPOZNAME...BUDEM TO MUSET ZKUSIT. JEN DOUFAM, ZE TY ZDI PUJDOU LEHCE, PROTOZE JINAK NIKDY NEPOZNAME, CO JE ZED A CO MEMBRANA. ALE JE TO 3:1, TAK SNAD NEBUDEM MIT TAKOVOU SMULU. REKL BYCH, KDYBYCH MOHL, ZE NORMALNI ZED BY MELA BYT NAPROTI NAM." napsal Didier a vrhl se ramenem proti stěně. S pohmožděninou se svalil k zemi.

,,To bude asi membrána." usoudil logicky Josh a jako beranidlo se rozběhl proti druhé zdi. S pohmožděninou se svalil k zemi. Taky. Narozdíl od Didiera ale zařval bolestí. Didiera to muselo bolet víc, byl vychrtlý, kůže na něm plandala a svalů taky moc nepobral. jenže byl němý, a tak se svíjel bolestí v tichosti. Josh se rychle vzchopil.

,,Že by byly dvě polopropustný membrány?" snažil se odehnat pocit prohry. Věděl, že to musel zkusit znovu! Zadíval se na zeď napravo od něj a ztuhl. Ze zdi na něj zíraly nesrozumitelné nápisy.