Tajmeství Targarossu 9 (stará verze)

Anotace: Je tu pokračování, omlouvám že, že není delší, ale hlavně, že je. Co se stalo v Caer Darossu? A co udělal Tobi tak hrozného? čtěte...

První co mě zarazí, když spatřím Garlinův hrad je, že už je po bitvě. Ani jsem si neuvědomila, že můj výlet s Tobim trval tak dlouho. A navíc, tady se prostě něco muselo stát, protože to není jen tak, že nastal takový obrat.
Doletíme až na nádvoří poseté mrtvolami našich i Noomových mužů. Ti, co ještě žijí jsou pouze z Targarossu. Dívají se na Tobiho dost nedůvěřivě, nicméně, nedělají nic. Pomalu sesednu a potlačím touhu zastavit čas a políbit ho na rozloučenou. I když je to lhář, podvodník a můj nepřítel, stejně ho asi miluju. Nicméně jsem statečná a poté, co mu věnuji jediný dlouhý pohled na rozloučení, ve kterém si může přečíst všechny moje pocity, tak jako já právě čtu ty jeho, i když nevím jestli jsou pravdivé.

Tak a je po všem. Hrad zůstal nedobyt a to se musí oslavit! Jasně, že to ještě neznamená vyhranou válku, jelikož Noom rozhodně nebyl poražen definitivně, ale chvilku to ještě potrvá, než nashromáždí další armádu. Nicméně i toto malé vítězství je důvodem k velké oslavě uvnitř hradu.
Hostinu bych vám asi nejvíc přiblížila k takovým těm středověkým, jaké jsou v pohádkách. Dlouhé stoly do U, jenž se prohýbají pod tíhou nejrůznějších jídel, a kolem nich sedí spousta lidí (převážně mužů) z vyšší společnosti. Asi ani tato společnost nebude tak dokonalá, i tady se lidé dělí do vrstev a zatímco my tu slavíme, ti venku, kteří mají hlavní zásluhu na tom, že tu všichni jsme, pohřbívají své blízké, kteří neměli takové štěstí. Když se vrátím zpátky k obsahu tabule, je nutné podotknou jednu z věcí, která se absolutně liší od středověku. Už jsem se zmínila, že tady mají zvířata stejná práva jako lidé, tudíž hledat je na slavnostní tabuli by bylo absolutně nevhodné. Všechna jídla jsou naprosto vegetariánská a jediné maso, které tu je je sojové.
Všichni se nadšeně vrhnou do jídla, avšak já na něj nemám ani pomyšlení. Ze svého čestného místa, po Garlinově pravici sleduji ty cpoucí se lidi, a je mi špatně z toho, jak jsou najednou lhostejní k těm venku, kteří za ně nasazovali životy. Je jim jedno, že venku zůstali stovky mužů skoro bez pomoci. Vy byste tu možná zůstali, ale já to prostě nedokážu. Řeknu Garlinovi, že si musím odskočit a už si hromadou stráží klestím cestu z hradu ven. Ono to není tak jednoduché, protože to je úplné bludiště, všechny chodby vypadají stejně a při takových rozměrech, jaké hrad má, bych tady mohla chodit hodně dlouho, kdybych neměla štěstí a nenašla toho správného strážného, který mě za prvé neznal a za druhé mě ochotně vyvedl před bránu.
I když nesnáším krev, tak je mi jasné, že se jednou budu muset překonat a dát k dobru své poznatky ze zdravovědy, které si mlhavě vybavuji ze suplovaných hodin. Trochu jsem přehnala to, že tu zranění zůstali bez pomoci. Je tu hodně žen a dětí, kteří obvazují rány, zapalují ohně a ve velkých kotlích vaří teplou polévku. Ale ještě víc tu je mužů sbírajících padlé na vozy, které je vozí vyklopit do ohromné jámy u lesa. Hromadné hroby... Tolik jsem o nich slyšela, ale přesto tohle je něco naprosto jiného. Vidět to na vlastní oči je tak... ohromující a děsivé zároveň. Chci jim pomoci, ale nemůžu se pohnout. Jsem otřesená novým prožitkem a no... přiznám to bez mučení, fakt mám strach. Úplně mě z toho mrazí v zádech. Takhle pozdě bych sama nešla ven ani u nás doma, natož tady, kde nikoho neznám a všude se válí spousta mrtvol. Vím, že k nim nejsem zrovna nejzdvořilejší, ale já se tady prostě bojím.
Najednou mezi stíny rozeznám známou tvář. „Vítku!“ vykřiknu radostně. Od začátku boje jsem o něm nevěděla a vlastně mě ani nenapadlo přemýšlet na tím, co se s ním stalo.
„Tamaro, co ty tu děláš?“ věnuje mi překvapený pohled. „Tady nemůžeš být, může se ti něco stát, honem pojď do hradu. Nevíš kde je Matěj? Nemůžu ho nikde najít. A vlastně ani Violu s Lili jsem nikde neviděl,“ chrlí na mě otázky, příkazy i poznatky a táhne mě přitom kamsi, kde tuším hrad.
„Nechci zpátky dovnitř,“ bráním se a mou už tak přetíženou mysl rozkalí další dva poznatky. Tak zaprvé, jak to, že mě nenapadlo hledat Lili nebo Violu? Žena v červeném mi přeci slíbila, že se o starší ze sester postará, ale na hostině jsem neviděla ani jednu. A Lili? Moment... On na mě snad použil nějaké kouzlo, protože přece není možné, že jsem byla tak klidná, když mě přivezl. A kde je sakra Oliver?! Kde jsou všichni? No a druhá věc je, že Vítek vůbec netuší, co se stalo s jeho kamarádem. Já nejsem ta osoba, která by mu to měla říct, jenomže jeho tázavému pohledu se nedá vzdorovat.
„No víš, on Matěj... prostě, chci říct, že... „začnu ze sebe soukat krutou pravdu. Asi mu to podle mého výrazu dojde, protože to nevydržím a začnu brečet, i když jsem ho moc neznala, byl to jeden z lidí, kteří mi to tu pomohli zvládnout. Vítek mě jaksi automaticky obejme a mlčí. Po chvíli ucítím ve vlasech něco mokrého, a déšť to rozhodně není. Tohle jsou slzy... Nevím proč, ale v mysli mi vyvstane věta, že kluci nebrečí. Chci najít toho vola, co to vymyslel! (Omlouvám se za to slovo, ale prostě to takhle cítím, a slušnější slovo v mém slovníku momentálně není.)
Až po dalších několika nekonečných minutách ze sebe vypraví další otázku: „A co holky?“
„Nevím,“ přiznám. Nezvládnu to v sobě všechno držet a řeknu mu pravdu. Začnu hezky od začátku u nás na půdě a skončím přímo tady, v podhradí mezi mrtvolami. Strašně se mi uleví, když vím, že už na to nejsem sama.
„Ty Tami, radši si sedni, musím ti ještě něco říct a asi tě to hodně překvapí...“ začne najednou Vítek a já už preventivně bojím.

-----------------------------------------------------
Jinak mám dvě malý poznámky k chybám, kterých jsem se při psaní předchozích dílů dopustila:
1)Omylem jsem Fargany překřtila na Fangary, ale platí to první. Každopádně se jedná o jednu a tu samou věc.
2)Někde ve třetím díle mi Viola řekla, že jsou dvě knihy Targarossu, což byla taky moje chyba. Je jen jedna kniha, která je podle Violy u Nooma, i když ve skutečnosti... no to už moc napovídám =o)