Podzimní vánek - 5. záhadný symboly? Proboha co přijde příště ?!?

Anotace: doufám, že se vám moje dílka líbí. Proto píšu další díl, plsky písněte mi co se vám líbí, co ne a jestli se vám to vůbec líbí ;) ... hodnocení nechám na vás....

„Alexi?“ Žádná odezva. Kde je tak dlouho? „Halo?“ Nic. Co s ním proboha je? Je to už jistě půlhodina, co zmizel za dveřmi.
„Ještě vydrž nedočkavče“ mrkl na mě mezi dveřmi. Nevím, ale asi jsem mu začínala odpouštět ty tajemný děsící výpady, za který jsem ho předtím nenáviděla. Proč tu ale není mamka, když o všem ví? No jo! Jsem holt rozmazlený škvrně, ale popravdě bych tu potřebovala nějakou blízkou duši.
Takže, lidi na ulici nemusej bejt jenom lidi. To je asi to nejpodstatnější. Podle těch kravin, co mi tu blábolil jsou ještě nějaký další čtyři druhy, mezi který patřej upíři. Opravdoví upíři? Takže ze mě bude – zrůda! I když vlastně moje mamka ani prarodiče zrůdy nejsou. To jsou některý druhy zlí a jiný dobrý? Nebo je tu taky možnost, že jsou v našich – teda vlastně lidských – očích upíři horší než je tomu ve skutečnosti.
Hlavou mi ale proběhla vzpomínka na novinový článek a ‚O wampiros na cestě jsem věděl‘. Myslela jsem, že se mi z toho rozskočí hlavě. Přece mu nemůžu tak snadno uvěřit takovou bláznivinu jen proto, že se mi z minuty na minutu změnila barva očí z normální na šíleně nepřirozenou. Ale jaký je teda jiný vysvětlení? Vysvětlení zakládající se na nějaký racionálnější teorii? Net!
Vyhrabala jsem se z postele, dopotácela se ke stolu a klikla na ikonku. Okamžitě mi naběhl vyhledávač a já zadala postupně různý hesla, který by mě mohly zavízt k nějaký odpovědi. Popravdě spojení jasné brčálové oči se našlo jen párkrát těsně za sebou. Bohužel to vždycky nebyla odpověď na mou otázku, ale jen scifi romány, blogy různých lidí, a já nevím co všechno. Moment! Jsem přece na netu. Ihned jsem najela na seznam.cz a zadala přihlašovací jméno a heslo. Na monitoru se objevila barevná stránka s poštovními holuby – mail! Bezhlavě jsem psala mail mamce. O tom, co mi řekla ať mě najde a odvede mě odsud nebo ať mi dá vědět, čemu mám věřit, co mám dělat.
V okamžiku kdy jsem klikla na –odeslat- vešel do pokoje Alex, urychleně jsem zamířila na křížek a vypla všechna okna.
„Tak už se to nese“ hrdě prohlásil a položil vajíčka na stůl vedle mého loktu. Chopila jsem se vidličky a vložila do pusy nedočkavě první kousek. Alex se jen usmál a naklonil hlavu. „Jsi psala domů nebo na policii?“
Cože? Lekla jsem se a začala vykašlávat zaskočený kousek jídla. Jakmile jsem byla schopná dýchat, otřela jsem si uslzené oči a nadechla se. „No…“
„Je to pochopitelný, já bych si taky myslel, že jsem psychopat. Proto bych psychopatovi neměl odporovat a snažit se vymyslet, jak odtud utéct. Takže počkáme na odpověď společně?“ nechápala jsem jeho chování. Myslela jsem, že tohle udělat nesmím. Jinak proč bych nesměla zůstat doma? Přitáhl si těžké křeslo jakoby nic vedle mě, otevřel mail (heslo bylo uložené s předešlé chvíle) a dal se pak do jídla.
Mlčky jsme seděli vedle sebe. Já nepřítomně civěla z okna a Alex nevím (nepozorovala jsem ho). Snažila jsem se odhadnout, kde to jsem pro případ, že doopravdy nejsem cvok já, ale on. Byt musel být někde v patře. Jen jsem si připadala … spíš jako v rodinném domě než v bytě. Podle malinkaté místnůstky jsem usuzovala, že jsem někde v paneláku, ale podle výhledu ven. Na zahradu, několik ovocných stromů, plot, les….
Alex klikl na aktualizaci a tleskl rukama. Nečekala jsem, že mamka odepíše tak nečekaně rychle. Možná na to čekala?
„Ty si to nepřečteš?“
„Ale jo, jen… Nemohl bys jít na chvíli pryč?“
„Tobě vadí, když ti někdo čte přes rameno?“
„Vytáčí mě to.“
„V tom případě si to přečtu jako první a ty až pak.“
„Ne! Sice jsem někde v tramtárii, ale nehodlám se ti jakkoliv podřizovat! Je to MŮJ mail od MÝ mamky! Halo? Já – si – chci – o – sa-mo-tě – pře-číst – svůj – mail!“ nevím, co to do mě vjelo! Stála jsem tam s rozkročenejma nohama, ruka mi ukazovala na dveře a hystericky jsem na něj řvala, ať se laskavě sebere a vypadne. Chudák byl ze mě tak nějak v šoku, nadechl se a chtěl ještě něco říct, ale nejspíš usoudil,. Že bude lepší, nechá-li mě si ho přečíst v klidu o samotě a ustoupí mi.
Jakmile se zavřely dveře, nedočkavě jsem se vyřítila ke klávesnici a prstem najela na okýnko doručené.

--- Omlouvám se zlatíčko, že jsem ti to neřekla sama a mnohem dřív, ale pochop, že jsem ti tím nechtěla motat hlavu, dokud to nebude nezbytně nutné. Bohužel to přišlo dřív, než kdokoliv z nás očekával. Nevím, co všechno už víš, ale ať ti Alex řekne cokoliv, věř mu. On ví, kdy ti má co prozradit, jen po něm prosím tě nechtěj vědět všechno hned teď. Čím později budeš znát celou pravdu, tím dýl se ti bude žít snadněji. Počínaje předevčírem, kdy se ti zatím jen změnili oči, jak jsem si všimla, s tebou musí být tvůj Kré skoro v jednom kuse. Taťka nemá pro tyhle věci pochopení a nesnesl by Tannessa u nás v domě. Proto jediné možné řešení je, abys byla u něj. Vím, že bys byla ráda, kdybys byla doma nebo měla alespoň někoho blízkého u sebe, ale víceméně to nezáleží na mně. Hlavně buď silná, zlatíčko. Když budeš něco opravdu moc chtít, dokážeš to. Hlavně tomu podle tebe „absolutním výmyslu“ věř. Líbá tě máma (už ti neodepíšu na mail, moc mě to mrzí, ale neměla jsem odpovídat už ani na tenhle. Buď silná ? ). ---

Do očí mi vhrkly slzy, když jsem si uvědomila, že nejspíš moc dlouho neuvidím žádného přítele, jen toho namyšleného sebevědomého kluka. Je sice jakžtakž milej, ale někdy mám chuť ho přetrhnout vejpůl. Odloudala jsem se k posteli a svalila se na bok. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se myslet na něco pozitivnějšího, aby mi nebylo tak ouzko.
Za pár minut se ozval ťukot na dveře a Alex vešel dovnitř. Přiblížil se pomalounku ke mně, protože netušil, jak moc si může dovolit přijít blízko. Nejdřív mě jen smutně pozoroval a pak jsem mu padla kolem krku a začala znovu střídavě brečet, střídavě mu nadávat a bušit do něj, ale on všechno trpělivě snášel a snažil se mě uklidnit. Měla jsem za to, že on zakázal mým blízkým, aby se se mnou stýkali. Nemohla jsem přece vědět, že mu křivdím.
Hladil mě po zádech, snášel mé ubohé rány pěstí a čekal, dokud se neuklidním.
S mými vlasy si začal pohrávat slabý vítr, který se měnil stále v silnější a silnější vichr. Mé tělo vystoupalo do výšky několika centimetrů nad zem a vyklouzlo z Alexova obětí. Několik vteřin jsem se vznášela ve vzduchu, hleděla Alexovi do čí a doufala, že mi vysvětlí, co se děje. Kdepak, mlčel a vytřeštěně zíral na ten vír vzduchu kolem mě. Jakmile vše ustalo a já sestoupila zase na zem, pochopila jsem, že tohle už asi – určitě není náhoda,. Brčálové oči ok, ale tohle? To už by nevysvětlil nikdo.
„Co to bylo?“
„Já nevím.“
„Jak nevíš? Já myslela, že jsi nějakej můj ochránce nebo tak. Neměl bys to náhodou vědět?“
„Doopravdy nemám ponětí, tohle se neděje ani u jednoho z pěti lidských druhů.“
„Pěti?“
„Když počítám i lidi. Někteří jsou na vyšší úrovni. Mágové a podobně.“ Jeho panenky se najednou zúžily a zaostřily na krk. Chvíli na mě vyjeveně zíral a pak vstal a obešel mě. Zůstal stát za mými zády.
„Proboha co je zase?“ nic neodpověděl. Tak jsem se otočila a tázavě na něj pohlédla. Mnul si nechápavě obočí a kousal se do rtu. „Tak co se děje?“
Vytáhl mě na nohy, opřel se do mých ramen a dotlačil mě z pokoje přes chodbu do koupelny. Ze skříňky vytáhl malé zrcátko, otočil mě zády k velkému a malé mi strčil do ruky. Viděla jsem tedy celá svá záda – jen v převrácené podobě samozřejmě. Od krku přes záda, zadek, levé stehno, lýtko až po kotník se mi táhla řada pro mě neznámých stříbrných symbolů. Oblečení jsem měla v těch místech úplně zčernalé a roztrhané, jakoby spálené. Zkoumavě jsem na to koukala a uvažovala, jak tohle zakrýt v létě na koupališti. Kdyby to bylo aspoň černý. Řekla bych, že je to tetování a konec.
„Nezapomněl jsi mi krucinál říct, že jeden z těch blbejch druhů má tuhle věc na zádech? Co s tím teď budu dělat?“ už jsem zase začínala panikařit a zvyšovat hystericky hlas. „proč já proboha nemůžu bejt buď normální člověk nebo nějakej Lionex jako je mamka. Ta nic takovýho na zádech nemá! Tak čí je tohle? Oči jako Myrtlin, tetovačku jako…?“
„Já nevím.“ Zašeptal jen a stále zíral na stříbrné znaky pokrývající půlku mého těla. „Sáro, já doopravdy nevím, co je tohle zač. Je mi už 56 let. Byl jsem kré už mnoha druhů. Vždy jsem jim pomohl s přeměnou a pak je naučil všemu, co jejich rasa umí. Měl jsem jednoho míšence, ale to byl jen Tannessis s člověkem. To bývá celkem běžný. Ale tohle… To jsem na nikom nikdy neviděl. Ale mám takový pocit, že jsem to už přece někde zahlédl. V nějaké knize. Zkusím o tom něco najít. Aspoň nám to pomůže zjistit, co se s tebou bude dít dál a budem připravený. Já ti skočím pro nota, aby ses nenudila a půjdem dolů do knihovny.“