Podzimní vánek - 6. Příchod Neferit

Anotace: tak jsem se zmohla dneska večer zase na další pokráčko. Jsme ráda, když mi písnete, jak se vám líbí, popřípadě co bystě změnili.. jinak díky všem, co do komentíků už napsali :) jinak se omlouvám za pravopis, s tím jsem měla problémy vždycky :)

„Našel jsi už něco?“
„Ssss“
„Eargh!!! Už mě to fakt přestává bavit, Alexi.“
„A co s tím mám asi jako dělat?“
„Zastav to! Je mi jedno jak! Já chci bejt ksarku normální a ne nějaká fiflena se stříbrným zadkem!“
„Pche, jsem si myslel, že takovej fakan jako ty po tom vždycky toužil!“
Cože? Jak mi to řekl? „Ty nemáš právo mě takhle urážet!“ Vyřítila jsem se na něj, vyrvala mu knihu z ruky a hodila ji proti regálu plného dalších knih. Všechny se sesypaly na zem jako domeček z karet.
„A ty zas nemáš právo mě pořád tak hloupě otravovat kvůli tomu, že to princeznu už nebaví. Asi si budeš muset začít zvykat, panenko!“ Sykl na mě s odporným šklebem v obličeji a přiblížil se jen na několik centimetrů daleko. „Rozumělas?“ Takového jsem ho nepoznávala.
„Co když řeknu že ne?!?“
Odpovědí mi byla napřažená pěst a neviditelná síla, jenž mě shodila zpět do dřevěného křesla s měkkým drahým polstrováním. „Takovou odpověď slyšet nechci. Zalez si kruci k netu a hraj si tam třeba piškvorky!“
„No jo, na to mám zrovna náladu.“
„A já mám náladu na to s tebou diskutovat o tvým problému. Mně nezajímá, že se nudíš. Já taky nejsem zrovna dvakrát nadšenej, že mám chránit takový rozmazlený škvrně jako jsi ty.“
Vyrazil mi dech. Co si to sakra dovoluje? Takhle hnusně se mnou nikdy nikdo nemluvil! Přiznávám, že na škole – na základce – jsem byla většinou středem pozornosti a je možný, že mě i pár lidí nemělo rádo, ale do očí mi to nikdy nikdo neřekl. Shroutila jsem se v křesle a prohlížela si strop pracovničky. Skoro jako v těch drahých zámcích nebo kostelech. Celý strop byl pomalován nějakým scenériemi. Jakoby vypovídaly několik příběhů, ale nebyla jsem schopná je přečíst. Namísto toho se můj pohled upřel na Alexe. Knihu jsem mu vytrhla z ruky, aby mě vnímal a proto jí šel teď najít. Prohlížel knížky a najednou se úplně zasekl. Nevím jak líp to vysvětlit. Civěl na knížku vzdálenou pár centimetrů od celé té hromady. Byla otevřená. Asi jak padala… Byl jí skoro hypnotizován. Pomalinku se k ní blížil a pootevřel ústa. Tss, jakoby spatřil nový model volva, který prostě musí mít. Vztáhl vůči knize ruku a knížka se poslušně zvedla a dolétla do jeho dlaně.
Odporoučel se zpět ke stolu, usadil se a stránky hltal jako krupicovou kaši. Jeho pohled byl stále víc a víc zaujatější, jeho tvář stále víc a víc otevřenější a výraz v jeho tváři stále víc a víc nechápavější. Pozorovala jsem ho tak se zvedlým oočím dokonce několik minut, než se odtrhl a spražil mě vražedným pohledem.
„CO je v tý knížce?“
„To tě nemusí zajímat.“
„Ale ne, právě naopak. Chci to vědět!“
„Tak to máš smůlu!“ řekl výhružně. Pak se pousmál, vytrhl knize listy a ty ve vzduchu shořely, než jsem se nadála vůbec postavit natož tomu zabránit.
„Cos to udělal?“
„Zabránil ti zjistit, co ylo v tý knížce.“
„Si jako myslíš, že nenajdu jiný vydání?“
„To bych se moc divil. Takovýchhle knih není na světě víc jak pár kusů.“
„A to ti není blbý jí zničit, když víš, jak je vzácná?“
„Ne.“
„Vrahu! Tebe nikdy nikdo neučil, že se máš ke knížkám chovat slušně?“
„Je to jen pár papírů svázaných dohromady, neboj, nebolelo je to.“
„A jak ty to zrovna můžeš vědět!“
„Co to blábolíš, Sáro? Tobě nikdo neřekl, že věci nemají duši?“
„V tom případě jsi věc!“
„Jak je libo.“ Sebral se, nasupeně vyšel z pokoje a práskl za sebou dveře.
„HEJ! A co já? To mě tu chceš jako držet?“ To si snad dělá srandu! On si odejde jako nejvyšší král a mě tu nechá uvězněnou v křesle. Co až budu potřebovat na záchod? To se tu mám snad pochcat? Jak si to jako představuje? „Hej!“ Zkoušela jsem se zvednout, ale něco mě vždy přitlačilo hlouběji do opěradla. „Fakt pěkný. Jsi pěknej hajzl abys věděl !!!“ řvala jsem jak syréna, ale nedonutila jsem ho, aby ta síla povolila.
Už po několika minutách jsem to vzdala a zaměřila se na komp. Projížděla jsem stránky a blogy se zamilovanejma povídkama. No jo, jsem holt romantik. Romantik, kterej to ale nikdy nepocítil na vlastní kůži. Možná mám vysoký nároky nebo co. Já fakt nevím. Ale zatím jsem každýmu dala hned jasně najevo, že já fakt nemám zájem. A přitom se často stalo, že se mi ten kluk líbil, byl mi sympatickej, měla jsem ho svým způsobem i v oblibě, ale jakmile se o mě začal pokoušet, odhodila jsem ho od sebe, bez milosti jsem se mu vysmála a žila si sama „spokojeně“ dál. Ptáte se, proč to proboha dělám? Ne, nechci skončit jako stará zahořklá panna, co seřve každý malý děcko, co se mihne poblíž jejího domu. Nevím, proč takhle reaguju,. Někdy mám chuť zařvat ano, já s tebou chci něco mít a to moooooc. Ale mý tělo se naopak jen chladně usměje, a řekne mýmu „nápadníkovi“ vždy něco tak ledovýho, co se ho tak dotkne…. Až mě bolí, jak se k nim vždy zachovám. Dělá to spíš moje podvědomí automaticky než já z vlastního popudu. No řekněme, že jsem pěkná mrcha.
Stejnak jsem duchem pořád myslela na tu hloupou knížku. Našel co hledal? Nebo se dozvěděl něco úplně jiného? Třeba našel jen starou knížku o lepení letadýlek a nechtěl, abych si o něm myslela, že je to malej kluk. Nebo se to týkalo mně? Jeho? Koho? A týkalo se to vůbec nějakého člověka? Nebo bych spíš měla říct nějakého L’mäniän? (označní pro jednoho z pěti základních lidských druhů – člověk, Lionex, Myrtlin, Tannessis nebo Wampiros)
Hlava se mi mohla rozskočit mnohými otázkami, na které jsem neznala odpověď. Ani na jednu. Proč si připadám tak malá oproti ostatnímu světu? Proč neznám žádné odpovědi? Umím se jen ptát, ale k čemu je mi to dobré? Aaaaah. Mysli na něco jinýho, Sar! Jinak se dostaneš do cvokáče. Vlastně jen stačí, abys někomu řekla, co se ti v posledních dnech stalo. To už by pak nebylo pochyb že jsi cvok! Pšš. Už mluvíš sama se sebou. Přestaň. PŘESTAŇ!
Přitáhla jsem si svou levou nohu a odhrnula tepláky. Byly mi nejdřív dlouhé a proto jsem si je ohrnula a sepla spínákama po každý straně. Nikdy bych neřekla, že mi můžou tepláky tak padnout. Vyhrnula jsem nohavici a zkoumala stříbrné písmo. Písmo? Opravdu je to písmo a nebo jen nějaká nešikovná nechtěná ozdoba? Dotkla jsem se toho. Snad poprvý. A sykla jsem bolestí. Hned se kolem znaku v místě, kde jsem se jej dotkla utvořila rudá stopa. Jakoby to nateklo. Nepříjemně to začalo pálit. Divný, ne? Tepláky ani kalhotky tomu nevadí.
Fajn, zatím na to šahat nebudu. Pálí to pěkně a proč si způsobovat zbytečně nepříjemnou bolest? Tak ale dost, už mě to tu přestává bavit. Pokusila jsem se znovu se zvednout, ale síla zase zatlačila. Ne! Nejsem ničí vězeň. Naštvala jsem se, a opět zatlačila. Síla mě nechtěla pustit. Udeřila jsem tím směrem pěstí a loktem a kopala do toho, ale nic. Až jsem švihla rukou… a ono to bylo pryč. Odvála jsem to někam pryč, ale jak? To je jedno. Vstala jsem a letěla najít koupelnu zpět do druhého patra. Mno konečně…
Stmívalo se. Našla jsem vchodový dveře a vyšla na verandu. Překvapilo mě, když na ní stálo křeslo a ještě teplá, zahřátá deka. Asi tu byl. V každým případě jsem byla ráda, že už není a vlezla jsem si do ní. Pořádně jsem se zachumlala a pozorovala západ slunce. Na nebi bylo mooooc tmavých mraků. Skoro černých, které ozařovalo zlaté světlo. Všichni obdivujou červánky, ale s tímhle nemůžou červánky soupěřit. Zlaté slunce , světle modrá obloha na straně jedné a tmavě modrá na druhé, do toho ty černé mraky – nádhera. Z toho pohledu mě nemohlo nic vytrhnout. Nebo se mýlím?

Pod krkem se zaleskl hrot dýky. Ano, pod mým krkem. Jediné, co mi tu chybělo byl majitel. Přerývaně jsem oddychovala a těkala očima z jedné strany na druhou. Kdo by se nelekl mít najednou pod bradou dýku. Stačí jeden nešikovný nádech a je pomně. Pohyb byl vyloučen úplně. Do zadu jsem nemohla – opěradlo křesla – a do předu nebo stran také ne – dýka skoro zabodlá v důlku mého krku…
„C co, co chcete?“ Šeptala jsem neznámo kam před sebe a modlila se, abych nějakou hláskou nerozezněla své hlasivky tak nešikovně, aby se má kůže protrhla ve střetu se zbraní.
„Co to děláš Neferit?“ Zařval Alex. Lekla jsem se a pocítila, jak mi do dekoltu stéká slabý pramínek mé vlastní horké krve. Ale ne…
„Co to je zač, Ikre?“ ozval se šepot, jehož ozvěna se nesla po celém okolí.
„Nejdřív povol.“
„Já… Ikre, já cítím… Nepřinese nic dobrého.“
„To nech na mě má milá Neferit. Povol!“
Dýka se vzdálila a dolétla pár metrů daleko ode mě do rukou osoby, kterou jsem stále neviděla.Až teprve když se pohnula. Podle hlasu to byla žena. Když došla blíže, bylo mi jasné, že je to také Tannessis. Proto jsem jí neviděla. Byla už celkem tma a ona jí snad šířila. Černé oblečení, tmavá kůže, černé vlnité dlouhé vlasy, černé oči, ve kterých zanikly i panenky. Temně fialová ústa.
Změřila mě povýšeným pohledem, jímž mi naznačovala, že mnou opovrhuje a vešla dovnitř. Potiše jak duch Vcházela do domu a jediné, co jsem opravdu z její chůze zaslechla bylo prásknutí dveřmi. Konečně se – Alexova? – pozornost otočila ke mně.
„Jak ses sem dostala?“
„Prostě tak.“ Řekla jsem stále přiškrceným hlasem, ale pokoušela jsem se to prohlásit dost odměřeně. Jestli se mi to podařilo nebo ne, to už nevím.
„Sakra, mám já tohle na starý kolena zapotřebí?“ Starý kolena? A kde je kruci vidíš? Přiblížil se a poklekl. Prst mu vzlétl k místu, odkud se řinula krev. Podívala jsem se na svou hruď a spatřila, jak se polovina mého trika s dlouhým rukávem zbarvila do karmínově červené barvy. Trochu mě to vyděsilo. ON to vycítil a uklidnil se slovy, že to není nic vážnýho, že je to jen povrchový – jen jako malý škrábnutí. No, věřím, že tomu rozumí líp jak já.
Vstala jsem, shodila ze sebe deku a odstrčila ho z mého dosahu.
„Co to sakra děláš?“
„Právě jsi řekl, že to nic není, tak jdu najít nějaký oblečení do kterého se převlíknu a sprchu.
„Eargh…!!! Potřebuješ to krvácení zastavit.“
„Jakto? Je to jen povrchový!“
„Tohle fakt nepotřebuju.“ Rozeběhl se za mnou a dotkl se mých zad – bohužel v místě mé nové okrasy. Zaúpěla jsem a svezla se k zemi. „S Sar? Co se děje?“
„Ty tupče! Nešahej mi na to stříbro!“
„O čem to mluvíš?“
„Pálí to jen, když se toho dotknu. Co teprv, když mi do toho někdo narazí vší silou, jako ty?“
„Já ti vůbec nerozumím.“
„Ne? Tak já ti to vysvětlím. Ukázala jsem mu svá záda, chtěla jsem strhnout triko a obnažit tak svou kůži a symboly na nich, ale ani jsem nemusela. Podle jeho reakce to bylo poznat i přes tričko.
„Sáro! Ty máš celý záda od krve! Nech si to ošetřit.“ Ale ne, začal smlouvat. Jenomže záda pálila jak čert a podprsenka s tričkem se daly už ždímat, jak byly nasycené krví. Přikývla jsem tedy na souhlas a nechala si pomoct postavit se.
„Kde jsi, Ikre?“ Na scénu zase přišla ta Tannessis. „Ježiš, sorry, netušila sem, že sem tě ranila.“ No jasně ty mrcho jedna! Vrhla jsem po ní rozzuřený nenávistný pohled a s JEHO pomocí se dobelhala do něčeho, co nejspíš sloužilo jako salonek pro hosty. Posadila jsem se na pohovku a sledovala, jak si ON šel pro „náčiníčko“. Neferit si zatím sedla na křeslo nedaleko pohovky. Pche, zatím neměla odvahu si přisednout na pohovku ke mně. Za minutku se vrátil s obvazy, náplastmi, žínkou, nějakou lahvičkou a bílou pánskou košilí.
„Co je v tom?“ Kývla jsem na lahvičku.
„Lék.“
„Nebude to pálit?“ Zeptala jsem se váhavě. Hned se ozval bláznivý záchvat smíchu od naší milé přítelkyně.
„No s touhle si teda fakt pomůžem.“
„Zklapni, Neferit!“
„No dovol, bratříčku, co jiného bych asi měla říkat? Mám snad pleskat rukama a skákat do stropu?“
„Je to moje záležitost, ano? Tak se nestarej!“
„Nemám se starat? Asi si zapomněl, že…“
„Nezapomínej, že je tu s náma.“
„No jo.“ Odfrkla si uraženě a zadívala se z okna. On se ke mně přiblížil a strhl mi triko.
„Hej, co to děláš?“
„Snad se nestydíš. Proboha Sáro, nějak ti to ošetřit musím.“
„No tak fajn… Jen, jak se vlastně jmenuješ?“
„Říkej mi Alex.“
„Ale ona ti říká jinak.“
„Jmenuju se Ikralex. Takže mi klidně můžeš dál říkat Alexi… proboha, celý místo, kde jsem se tě asi dotkl je kolem těch znaků úplně zkrvený!“
„Jo, to mi povídej. Ty to jen vidíš, já i cítím.! Auuuu.!“ Jo, tak to něco pálí jak svině… to mi to tam musí lejt?
„Drž si podprsenku.“
„Cože?“
„Musím ti jí odepnout abych to mohl zalepit.“ Sakra, tohle je snad zlej sen. Chytila jsem si jí a cítila, jak jí rozepl. Znovu tam to svinstvo nalil a pak místo zakryl náplastí. Au! Žínkou opatrně otřel rudě zbarvená místa a pak mi jí podal, ať si krev setřu i ve předu.. Pak mi podal i bílou košili – nepraktická barva – do které jsem vlezla, stáhla prosáklou podprdu a trochu jí i zašpinila. Položil mě na záda a nakapl tu věc i na krk. Zase jsem sykla bolestí. Nechce se mi to líbit. Nakonec to taky zalepil, ale o poznání menší náplastí.
„No, tak je ta holka v pohodě a teď si můžem promluvit, ne?“
„Neferit!“
„No co.“
„Ach jo… Sáro, můžeš nás tu nechat o samotě?“
Mileráda!!!! Vstala jsem a chtěla nadobro vypadnout do druhého patra. Pak ale má zvědavost vyhrála a já se tiše vrátila ke dvěřím.
„Co je ta holka zač?“
„Dcera Akrissis.“
„Té Akrissis?“
„Přesně té.“
„A co ty symboly?“
„Myslím, že už vím, co to znamená, ale buď trpělivá, sestřičko, jednou ti to řeknu. Zatím nechci, aby se to někdo dozvěděl a ani ty bys neměla. Jsi pěkně ukecaná, Neferit. Přece jen je má T’Mé a já jí musím chránit.“
Zbytek jsem už neslyšela. Na veradě se totiž ozvaly cizí kroky a já stála uprostřed chodby nalepená na zdi. Proto jsem se sebrala a hned vyběhla do „svého“ pokoje.