Hydroponic town 33.- Poslední noc

Anotace: ...

,,Joshi!" vykřikla Sarrah a oči se ji zalily slzami, když ji skryl ve svém náručí.

,,Ahoj, lásko, moc se..."

,,Pšš, miláčku, hlavně že jsi tady, že jsme spolu, jen my dva."

,,Ta je tak úžasná!" pomyslel si Josh, který vůbec nečekal tak vřelé přivítání.

Sarrah na transfervizi nastavila Svatojánskou noc a oba si lehli vedle sebe na postel. Chtěl jí říct o ,,zrcadle", že ví, že při té proklaté misi zemře, ale nechtěl kazit tu krásnou noc. Sarrah měla položenou hlavu na jeho hrudi a on jí rukou vískal ve vlasech.

,,Jsem tak ráda, že jsme spolu." pošeptala Joshovi do ucha. Josh věděl, že jí to říct musí.

,,Lásko," začal nejistě. ,,Zítra nastupuji do Vitanovy..."

,,A já letím na Měsíc na nákupy! Co to říkáš za nesmysly?" usmála se na něho, zavrtěla hlavou a vtiskla mu polibek.

,,Lásko, já to myslím vážně, připletl jsem se tam, kam jsem neměl."

,,Počkej, Joshi, to vážně myslíš vážně?!"

,,No..."

,,Tys šel do toho vědátorskýho střediska?!"

,,No..."

,,Nejseš ty..." zarazila se, aby neřekla něco, čeho by mohla litovat. ,,To přece ale neznamená, že musíš letět na Zem! Vždyť jsi všechny z nás zachránil! Měl bys žít v blahu, se mnou, a ne...prostě na to nemají právo!"

,,Umřel profesor Bosh."

,,A co já s tím?!"

Joshe překvapila její reakce, ale chápal že je rozrušená a neuvědomovala si, jak si ho Josh vážil.

,,Jeho posledním přáním bylo, abych tam letěl..."

,,To je hezký, Joshi, ale já zase chci, abys byl když ne u mě v posteli, tak alespoň na stejném vesmírném tělese! Chci toho tak moc?!" řekla rezolutně a vzpřímila se nad Joshem.

,,Já tě chápu, ale...musím tam letět. Byla by to zbabělost..."

,,A co si počnu já? Mám další roky sedět a čekat na Tebe?"

Joshe bolelo srdce. ,,Sluníčko, slibuji Ti, že se brzo a v pořádku vrátím." pošeptal a cítil, jak mu roste nos, když věděl, že se už nevrátí, jak mu předpověděl mramorový odraz.

,,To se nedá slíbit!" řekal a v očích se ji objevily slzy. ,,Neopouštěj mě...znovu..."

Josh ji k sobě přitiskl a trpělivě ji utíral slzy, zatímco ty jeho padaly na polštář.

Probudil ho východ slunce. Potichu vstal, neboť Sarrah ještě spala, a šel se podívat k transfervizi. Usmál se. ,,Tak tam jsem byl živě." zavzpomínal a byl vděčný Sarrah, že mu dopřála znalost francoužštiny, když ji potřeboval, a taky ten krásný pohled prosluněné Paříže. Bylo mu Sarrah tak líto, ale musel odejít. Naposledy ji políbil na čelo, napsal dopis a...a uvědomil si, že už ji nikdy neuvidí sladce spinkat na posteli, že ji už vlastně neuvidí nikdy. Zdálo se, že mu z očí teče celý Tichý oceán.

...A Sarrah o pár minut později vyplakala na dno Atlantik...