Lips(7)

Anotace: jee, nějak jsem se rozjela:P...další kousek...prosím o komenty...děkujuuu

Jenny:

´Ach jo, je to tu,´ proběhlo mi hlavou, když jsem s taškou v ruce stála u Lipse. S mým bytem jsem se loučila dost nerada. Přece jen jsem v něm prožila dlouhou dobu. Smutně jsem se rozhlížela okolo.
„Bude to v pořádku. To zvládneme,“ začal mě uklidňovat Aspic.
„Jenny, chci jet taky,“ ozval se Giggl. Podívala jsem se na něj vděčně.
„Děkuju, je to milý, že mě chcete uklidnit,“ pokusila jsem se o malý úsměv.
„Nemyslím si, že by si ty mohl jet!“
„Cedriku! O tom ty nerozhoduješ. A myslím, že mám právo si vybrat robotka kterého chci já!“ zvýšila jsem hlas.
„No tak, Jenny, neblbni, víš že sem ten nej co lidstvo vymyslelo. Smažme co bylo, stejně tam všichni umřeme,“ uzavřel to pohodářsky.
„Díky Cedriku,“ řekla jsem ironicky. ´Stejně ho budu muset vzít s sebou,´ uvědomila jsem si. ´Je teda lepší, že přišel s prosíkem on a ne já,´ oddychla jsem si a zase se rozhlédla kolem.
„Čau Jenn,“ usmál se na mě Frank. Usmála jsem se a objali jsme se.
„Ahoj Franku, jsi první, víš co to znamená?“ usmála jsem se.
„No jasně, nemusim nic dělat, co?“ zasmál se nahlas.
„Tak odpočívej,“ poradila jsem mu a šla se projít po Základně. ´Už to tu nikdy neuvidím…´

Po půl hodině jsem se vrátila k Lipsovi. Byli tam už všichni.
„Nazdárek lidi,“ uvítala jsem je.
„Ahoj,“ odpověděli.
„Takže, ještě než vyrazíme. Kdo nechce letět?“ překvapila jsem je otázkou. Všichni se na mě dívali jak na blázna.
„Jak jako, kdo nechce letět? Proč se nás takhle blbě ptáš?“ oklepala se Luca z prvotního šoku.
„Nevrátíme se. Z týhle výpravy se nevrátíme. A jestli jo, tak se vrátíte beze mě a bez Lipse,“ podívala jsem se jim všem do očí. Jen se mi podařilo vynechat Nika.
„Jedu,“ vyhrkla Luca i Frank bez rozmýšlení.
„Snad byste mě tu nechtěli nechat!“ zděsil se na oko Sam.
„Díky,“ usmála jsem se na ně a otočila se na Jane.
„Jane, co ty? Vím že jsme spolu opravdu moc dobře nevycházely, tak se nebudu divit, když tu zůstaneš.“ Jane po mě loupla očima.
„Nechodila jsem k tobě jen proto abych se tě zbavila, ne? To víš že letim taky, stejně bych se jen nudila,“ řekla znuděně. Kývla jsem hlavou, čekala jsem od ní takovou reakci. Naposledy jsem se podívala na Nika.
„Niku, ty si nový, s Lipsem si letěl jen jednou, myslíš že na to máš?“ zeptala sem se neutrálně.
„Mám, pane.“ Odpověděl obratem. Usmála jsem se. ´Dobře to bere,´ řekla si a zavelela k nastoupení.
„Kapitáne,“ ozval se za mnou vyrovnaný hlas generála.
„Pane,“ zasalutovala jsem.
„Vidím, že jste připravená na opuštění Země,“ usmál se.
„Ano pane a děkuji vám,“ řekla jsem co jsem chtěla.
„Hodně štěstí kapitáne, a sbohem Jenn,“ objal mě. Překvapilo mě to.
„Mějte se dobře a vraťte se mi v pořádku,“ zavolal ještě.
„Pokusíme se pane!“ zavolali jsme jako jeden muž a nastartovali.

Nik:

´Zvládnu to, jasně že to zvládnu,´ opakoval jsem si stále dokola, když jsme se odlepili od země a letěli do Vesmíru. ´Sakra chlape! Vzchop se! Dyť si z Lodi, tak to přežiješ!´ vyhecovával jsem se.
„Tak jak s ti to líbí?“ uslyšel jsem posměšný hlas za sebou. Jane.
„Normálka, sem na to zvyklej,“ zalhal jsem. Ušklíbla se. ´Si myslela, že jí vyklopím, že je mi špatně z toho, že se nevrátím? Že vim, že letim na smrt?! Se zbláznila, ne,´ zašklebil jsem se a pořádně se rozhlédl. Oči se mi nakonec zarazily na Jenn. Řídila opravdu skvěle. Mohl jsem jí pozorovat pořád, kdyby mi do ucha někdo nezašeptal:
„Letí úžasně, co?“ Otočil jsem se a uviděl Franka.
„Jo,“ řekl jsem.
„Nech ji být, Niku,“ Poradil mi. Hodil jsem po něm ne moc pěkným pohledem.
„A to jako proč?“ zeptal sem se.
„Není pro tebe, víš to. Jestli jí něco uděláš, nejvíc to odnese ona. Tak se od ní drž dál,“ řekl na rovinu.
„Když není pro mě, tak pro koho je? Snad ne pro tebe?“ loupl jsem po něm očima. Zesmutněl.
„Pro mě bohužel taky ne,“ dostal ze sebe a vrátil se na svoje místo.
„Niku, pojď sem,“ přikázala mi Jenn. Přistoupil jsem k ní.
„Dívej se, tohle se ti bude hodit,“ řekla a já se konečně podíval před sebe. Vylétali jsme právě z atmosféry Země do Vesmíru.
„Pořádně se dívej, co dělám a jak to dělám, jasný?“
„Ano pane,“ řekl jsem a pozoroval ji. Opravdu to pro mě nebylo těžké. Nedělala toho moc, ale zato sem cítil, že jediný špatný pohyb a my pohoříme. Proletěli jsme do Vesmíru jako po másle.
„Tak co? Viděl si?“ podívala se na mě.
„Viděl, jen nevím jestli bych to zvládl, chybí mi praxe,“ přiznal jsem. Usmála se, asi čekala, že začnu machrovat a říkat jaká je to sranda a že to zvládnu levou zadní.
„Ještě něco si mi chtěla?“ změkl mi hlas. Polekaně se na mě podívala. ´Sakra, tak si to zmrvit!´ nadal jsem si.
„N-ne. Jdi na svoje místo, co máš dělat ti řekne Luca,“ rychle se ke mně otočila zády a šla za Samem. ´Sem já to ale vůl,´ povzdychl jsem si a vydal se za Lucou.

Jenny:

´Sakra, neměl vůbec jet,´ vyčítala jsem si to, za co jsem nemohla. Ale je jednodušší říct, že za to můžu já, než že za to nikdo nemůže. ´Ještě že to nikdo neslyšel,´ řekla jsem si a došla k Samovi.
„Tak jak to de? Žádné problémy?“ zeptala jsem se.
„Žádné,“ podíval se na mě zamračeně.
„Říkáš že žádné, ale koukáš nějak divně. Co se stalo?“ zeptala jsem se a přisedla si k němu.
„Nebyl dobrý nápad brát s sebou Jane. Nezapadá mezi nás,“ řekl. Hrklo ve mně. ´Taky moje vina,´ prolítlo mi hlavou.
„Ale je dobrá, musela jsem ji vzít,“ začala jsem vysvětlovat.
„Já vím Jenn, já vím. Přesto se mi nelíbí, že je tu s námi.“ Vysvětlil. ´S tím já už ale nic neudělám.´ vynořila se mi v hlavě myšlenka.
„A taky je tu on,“ kývl směrem k Nikovi. ´Sakra, asi to všechno jen podělávám,´ uzavřela jsem myšlenky co mě vyrušovaly z rozhovoru a věnovala Samovi pozornost.
„Chyběl by nám, potřebujeme být v plném počtu,“ zadrmolila jsem.
„Jo, já vim. Jen že to bude ještě horší, nevycházejí spolu s Jane. Jane nemá spojence. Takže je teď moc nebezpečná. Dokáže nás odrovnat,“ rozvíjel svůj názor.
„No tak, Same! Je to sice Jane, ale přece by nás nezradila! Bez nás by se nemohla vrátit,“ vyvracovala jsem mu to.
„Ale ona se ani NECHCE vrátit. Sama si slyšela, když říkala, že jí nezáleží na tom, jestli se vůbec vrátí. Chce jen Lipse a taky ho může získat,“ usmál se smutně.
„Prosím tě,“ zasmála jsem se.
„Jsem tu ještě já, ne?“ mrkla jsem na něj.
„Si, ale já jí nevěřím, je nebezpečná, tak si dávej pozor, jo?“ podíval se na mě.
„Budu, a nejen já na sebe musím dávat pozor. Bez vás nejsem nic, tak mě nezklamte,“ řekla jsem a pohodlně jsem se rozvalila v křesle.
„Jenny, pojď sem!“ uslyšela jsem Jane hlas, jak mě volá. Probrala jsem se a šla za ní. Vzpomněla jsem si na to, co říkal Sam. ´Myslíš, že se ti na Lipsovi může něco stát?´ vysmála jsem se sama sobě. Přesto jsem se ohlédla, Sam mě pozoroval a nepatrně na mě kývl, oplatila jsem kývnutí. ´Aspoň někdo o mě teď ví, kam jdu a hlavně s kým…´ řekla jsem si a přidala do kroku.
„Jane? Jane. Kde si?“ ptala jsem se, bylo tam šero, tak sem nic neviděla. V okamžiku jsem ležela na zemi.
„Tady sem,“ sykla mi do ucha a podržela mě abych zůstala ležet.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se.
„Snad se mě nebojíš?“ uchechtla se.
„Nebojím.“ Podívala jsem se na ní pevně.
„To děláš dobře, teď ještě totiž nemusíš,“ zablesklo se jí v očích.
„Ty si jeho dcera, že? Jsi moje sestra, že jo?!“ řekla jsem naštvaně. Začala se smát.
„Jak si na to přišla?“ ušklíbla se.
„Jak? Furt ty kecy o tom, že Lips má být tvůj, a teď ten červený záblesk v očích. To se mu taky stávalo,“ řinuly se ze mě důvody.
„Oooo, jak skvělé. A je tu ještě jedna věc,“ zamrkala. Nadzvedla jsem tázavě obočí.
„Jenny a Jane. Chápeš to?“ usmála se.
„Záměna? Nemyslím si.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Jenny, Jenny. Copak to nechápeš? Ty nemusíš být ta prvorozená. Nikdo neví, jestli jsme se vyměnily, nebo ne. Ty nemusíš umřít,“ usmála se. Podívala jsem se na ní. ´Opravdu by mě chtěla zachránit?´ nedávalo mi to smysl.
„A teď se podívej, proč sem tě zavolala,“ ukázala mi trhlinu v Lipsovi.
„Ježiš! Jak se tohle mohlo stát?“ zeptala jsem se.
„No jak asi? Někdo nás chtěl sabotovat! A na mě se nekoukej. Já bych Lipsovi neublížila.“ Podívala se po mě vzdorovitě.
„Tak kdo ale?!“ zarazila jsem se. ´Nikdo to nemohl být. Třeba se to stalo omylem. Jo, asi sem jen do něčeho narazila a neuvědomila jsem si to.´ přesvědčovala sem se. Stejně jsem o tom musel pořád přemýšlet.
„Měly bychom se vrátit,“ podívala jsem se na ní. Kývla mi abych šla první, že to nějak zkusí zadělat.
„Nebuď tu dlouho,“ řekla jsem ještě, zvedla se z podlahy a šla k ostatním.