Podzimní vánek - 14. střepy

Anotace: tak tu máte další díl. Snad se bude líbit víc, jak 13, která byla asi pro vás nic moc... budu ráda za nějaký ten názor

V posledních dvou týdnech jsem se nestačila divit. Bohužel, jak si Ikr – no jo, naučila jsem se mu říkat vlastním jménem – myslel, nezůstalo u běžných tří přeměn. Podle toho, co mi vysvětloval, jsem pochopila, že díky mé rodině budu mít schopnosti na vyšší úrovni a k tomu je zapotřebí jedna přeměna navíc. Prý se tomu tak děje až po té, co se L’mäniän naučí perfektně zvládat své primární výhody, ale u mě je tomu asi jinak. Nechápu proč!
Jestli někdo (včetně mě) doufal, že se ze mě stane nejkrásnější holka světa, tak se mýlil. Bolelo to, ale nic, co bych nezvládla. Strašně mi to rvalo kosti. Jako by mi je někdo lámal a ty pak následně srostly, aby je mohl někdo zase zlomit. Ptáte se, k čemu byla ta poslední přeměna? No, jelikož nevím, k čemu přesně byla ta první, druhá nebo třetí, nepovím vám, ani k čemu byla ta čtvrtá. Během těch minulých dní jsem ale přišla na mnoho maličkostí, které dokážu.
Přečtěte si všechny komiksy světa, přidejte legendy o čarodějnicích, andělech či démonech a vznikne vám z toho všeho obluda, jako jsem já. Bylo málo věcí, které bych nezvládla. Ne, to malinko přeháním. Avšak chtěla jsem se vznést? Žádný problém. Sice to zatím šlo jen o pár centimetrů, ale i to je úspěch! Dokážu silou mysli téměř cokoliv. Přenést předmět (zatím se mi podařil jen papír – je dostatečně lehký), běhat rychleji jak gepard, číst myšlenky, téměř neslyšně se pohybovat, a další, ale o většině prý ještě nevím. Pro mě je však už fantasie všechno tohle. Je to jako skvělá pohádka, když vynechám fakt, že má rodina je mrtvá.
No, dobrá. Souhlasím, že ta poslední vlastnost, co jsem sem napsala bude více zásluhou mě samotné, než nějakých proměn, ale k zázrakům se to přece také dá počítat.
Už také vím, k čemu mám v pokoji ten gumový povrch. Byste nevěřili, o kolik míň modřin z toho mám a jak málo padáte prostě jen proto, že by vám mohla sklouznout noha. Je to místo, kde se mě snaží všichni tři naučit alespoň trochu bojovat. Prý to budu potřebovat. Nevím, k čemu si myslí oni, ale mě se to určitě hodí kvůli té pomstě. Kdepak, pořád jsem nezapomněla a ani nechci zapomenout. Až budu starší (nějak jsem pochopila, že v tomhle světě jsem jen malý děcko), zjistím, kdo to udělal a zabiju ho.
A co sestry? Budete se možná divit. Včera za mnou všichni tři přišli a Ikr mi z krku sundal ten krásný řetízek. Nechápala jsem, proč to udělal a hlavně ani udivené pohledy Neferit a Kirili, ale po té, co ho schoval do kapsy a nechal mě s nimi samotnou, všechno jsem se dozvěděla. Byl to způsob, jak vytvořit, alespoň prozatím, doma přátelskou atmosféru. (Doma? No jistě! Já už přece nemám jiného domova) Donutilo je to mě mít rády. Když Ikr usoudil, že už té lži není zapotřebí, přiznal se svým sestrám, sundal mi řetízek a doufal, že mi nevyškrábou oči. Kirili ještě chvíli třeštila oči na zavřené dveře, kterými Ikr odešel, ale Neferit udělala něco, co bych od ní nikdy nečekala. Začala se nádherně usmívat, přistoupila a objala mě. Prý ať vítám do rodiny a navíc se mi omluvila znovu za vše, co udělala.
Bohužel, Kirili trvalo déle se přenést přes mojí malinkou vadu, ale dnes už mě zase ráno u snídaně pozdravila a udělala mi čaj, takže doufám, že to nějak půjde.
Teď si kreslím. Napadlo by někdy někoho, že já umím kreslit? Prý za to může zbystření mých smyslů. Dokážu lépe zachytit skutečnost a přenést ji díky šikovnosti mých rukou na papír. Neříkám, že mě to baví, ale je příjemné vědět, že nejsem k ničemu a alespoň něco mi jde. V jiných úkolech, kterými mě Ikr zasypává absolutně plavu.
Napadlo vás někoho zeptat se, na moje sny? Už se bohužel neopakoval. Ale nic podobného bitvě s Dalienem se zatím neblížilo, tak jsem si dovolila doufat, že je to jen hloupý výplod mé udivené fantasie.

„Máš to hotové? Ikr by ti chtěl něco ukázat.“
„Vždyť to není ani třicet minut! To jsem neměla šanci stihnout.“
„Nerozčiluj se. Já přece nemůžu za to, že jsi pomalá.“
„Cože?“
„Slyšela jsi.“
„A můžeš mi vysvětlit, jak to mám asi stihnout, Fer? A vlastně! K čemu potřebuju umět rychle malovat.“
„Cvičíš si tím svoje smysly. Moc dobře to víš. Noční vycházky, malování, běhání. Všechno se ti bude hodit.“
„Malovat? A takhle rychle? To mi přijde zbytečný. Vždyť mi to celkem jde, ale musíte mi na to nechat čas.“
„Až na tebe bude někdo útočit, taky na něj zavoláš, že umíš celkem prchat nebo bojovat, ale musí ti dát čas? Ale nech to být, teď je to jedno. Jdi za Ikrem.“
Super. Udělej tohle, udělej tamto, ale co třeba mě ze začátku trochu šetřit? Připadám si, jako úplně neschopnej člověk. Ano, je fajn, že umím víc, než si jakýkoliv člověk dokáže představit, ale k čemu mi je to dobré, když kvůli tomu umírají lidé a také můj život? Vždyť co já dělám? Už se vůbec nebavím. Jen musím to, to a to. Mě už ale unavuje to věčné musím, musím, musím!
Nasupeně jsem odhodila tužku a vyběhla po schodech do druhého patra. Co si vlastně myslí? Teď tam přijdu, zase mi nějakým „milým“ způsobem naznačí, že jsem úplně nemožná a bude po mně chtít další hloupou činnost. Ach jo. Vždyť mě chrání. Před sebou mám dlouhý život, tak proč tolik pospíchají? Proč si třeba nemůžeme udělat víkend nebo tak něco.
Vzpomněla jsem si teď na ty časy, kdy jsme ještě neměli moc peněz. Naši měli obyčejnou práci, ale chodili ve tři domů. O víkendech jsme byli všichni doma. Proto jsme jezdili na různé výlety, po návštěvách prarodičů, chodili jsme na procházky … ne, nesmím plakat, musím se smířit, že s tím je konec. (s procházkami je tedy už dávno. Už jsem si zvykla být často sama doma a dokonce mi to tak vyhovovalo, ale na to, že budu sama už navždy, na to se zvyká těžko.)
Se skelnýma očima jsem zaklepala na Ikrovy dveře. Hloupé, ale ještě jsem v tom pokoji nebyla. Začínala jsem se sama sebe ptát, co mi asi chce. A proč za mnou nepřišel dřív. Má to snad něco společného s tím, jak včera znenadání zmizel? Nemyslím doslovně. Sebral auto a jel pryč. Vrátil se teprve dnes dopoledne. Začínala jsem být nervózní.
Z pokoje se ozvalo „dále“, já se nadechla, uklidnila se a stiskla kliku. Těžké dřevěné dveře se přede mnou jen pomalinku otevíraly v porovnání s horlivostí v mém srdci spatřit tu místnost a zjistit, co se to vlastně děje. Udivilo mě tedy, když jsem spatřila místnůstku asi o polovinu menší, než byl můj pokoj, ale za to krásně vybavenou. Vlastně byl ten pokoj mému dost podobný. Jen namísto broskvového tónování bylo vše zbarveno do světlounce pastelově zelené. Taky tu bylo mnohem více knih a větší psací stůl, jinak to bylo moc podobné. Jen mě malounko zamrzelo, že na stole, v policích, nikde neležely žádné osobní věci. Já tu s nimi bydlím jen pár dní a už mám jednu naší společnou fotku na stole a pár hloupůstek roztahaných po poličkách. Zatímco tento pokoj je i přes všechnu snahu Kirili nadmíru chladný.
„Děje se něco, Sar?“
„To tys mě přece zavolal.“ Tomuhle fakt nerozumím, tak on mě odtrhne od toho blbýho malování, který mi už začínalo celkem jít, poslechnu si přednášku o tom, jak jsem pomalá a nakonec se dovím, že nic nepotřebuje?!?
„To ano, ale já mluvím o tvých očích. Jsou v nich slzy.“
„Jo, něco mi spadlo do oka.“ Kousl se do rtu, nadzvedl nepatrně obočí, ale nijak dál se nevyjadřoval. A to celkem dlouho se nevyjadřoval, jen na mě pořád hleděl těma… no jo, nebudu to pořád opěvovat! Prostě si mě prohlížel.
„Tak co jsi mi chtěl?“ Začínala jsem být zase nervózní.
„Proč jsi tak podrážděná?“
„Já? Já vůbec přece nejsem podrážděná.“ Zase mlčel. Co si sakra myslí? Tak co mi chce? Tiše jsem zuřila, ale nebylo na mě nic poznat. Dokonale jsem to maskovala, jen malounká drobnost mě prozradila.
„Sar, uklidni se.“
„Já jsem přece klidná.“
„Ano, jsi klidná. A proto mi tu padají listy papíru ze stolu a honí se mi vichr po pokoji.“ Co??? Nechápala jsem ho, dokud jsem se nekoukla na stůl. Doopravdy. Vítr vše ničil.
„Tohle“ namířila jsem prstem na stůl „dělám já?“
„Ano.“
„Hm. Tak ti tu pak hold ještě uklidím, no.“
„Proč jsi tak nabroušená, co se děje?“
„Co se děje? Ikre… Já popravdě ani nevím. Proč sis mě vlastně zavolal? Co mi chceš říct?“
„Něco jsem ti chtěl, ale teď vidím, že na to ještě není ta správná doba.“
„Cože?“ No, možná jsem to trochu přeháněla. Ani netuším, na co jsem byla tak naštvaná. Kde se ve mně bral ten vztek? Nejspíš se mi v hlavě nahromadily všechny jejich výčitky a vědění, že jsem neschopná. Teď to všechno prostě jen chtělo ven.
„Kolik žárovek a okenních tabulí mi ještě praskne, než mi odpovíš?“
„Jé. Promiň.“
„To nic, řekni mi, co se děje a uleví se ti. Tím se uklidníš a přestaneš mi ničit pokoj.“
Jak můžeš být proboha tak klidný? Tak strašně suchý. Skoro jako stroj! Pořád na mě mluví tím stejným milým hlasem,. I když já šílím. V těchhle situacích je tak strašně zvláštní. Jindy u něj jsou vidět lidské emoce, ale teď vůbec. Přemýšlela jsem. Mám mu to doopravdy povědět? Bude si ze mě utahovat ještě víc. (další okno se rozsypalo – to je ono, takže mi vadí, že nejsem dost dobrá – a další okenní tabulka)
„Já…“ střepy sypoucí se k zemi se zastavily a volně poletovaly ve vzduchu.
„Máš čas, klidně se posaď.“
No ne, najednou mám čas?!!! – střípky se rozletěly po místnosti a zastavila jsem je právě včas, aby mi neublížily. Ikr jen všechno pozorně sledoval, ale na jeho obličeji nebyla patrná ani známka strachu.
Sedla jsem si teda do nabízeného křesla naproti němu. Bylo to těžké. Kdo mi poradí, jak začít? To mu mám prostě jen říct : ‚Promiň, štve mě, jak jsem neschopná?‘ – na ty střípky bych si měla dávat pozor, jeden mě sekl do tváře, ostatní jsem zase stihla zadržet. Ikr sáhl do stolu pro nějakou z těch jeho prapodivných lahviček.
„Tak začni, než si ještě víc ublížíš.“
Já sama sobě? Abych neublížila tobě! (Zvláštní jak střípky létaly po místnosti, poněkud se vzdálily od mého obličeje a vznášely se. Že by se rozhodovaly, komu zničit kůži?) To si fakt myslíš, že jsem tak hloupá a navíc si ubližuju? – Auuu! Další dva střípky se zasekly do mé tváře.
„Takhle to už nejde, Sar. Ať tě trápí cokoliv, tak mi to řekni. A vyhoď ty střepy konečně z okna!“ Z okna? S mou „šikovností“ bych šla v noci ven a spadla do nich.
„Štve mě to, jak se mnou zacházíte.“
„Nepovídej. To mi nesedí.“
„A jako proč ne?“
„Doopravdy jsi naštvaná na nás?“
„Proč myslíš, že ne?“ Střepy začaly kroužit ohromnou rychlostí. Ikr si toho všiml, ale přešel to a mezitím mi pinzetkou – je vážně vybavený na cokoliv – mi vytrhl střepy. Kápl na to zase tu šílenou vodu a vzdálil se ode mě. Já mezitím naskládala střepy pokojně do jedné věže.
„Proč? Všimla sis, na koho ty střepy mířily?“
„No a?“
„Kdybys byla prostě jen naštvaná, ničila bys všechno v dosahu, jak jsem už měl šanci vidět před dvěma týdny. Myslíš si, že se znáš a že jsi těžko čitelná, ale je tomu právě naopak. Znám tě víc, než se znáš ty. A vím, co některé věci, které si ty nedokážeš vysvětlit, znamenají. Třeba je mi jasné, že kdybys byla doopravdy naštvaná na nás, jak jsi řekla, už bych byl pořezaný od skla, ale podívej se na sebe. Jediný, komu tu teče krev jsi ty. Proč si na sebe naštvaná, Sar?“
Co? Trošinku mě děsila jeho analýza mých pocitů na základě pouhého skla.
„Nic mi nejde. Pořád říkáte, jak jsem pomalá, jak je to špatně, jak jsem nemožná. A přitom jste na mě moc rychlý, aniž bych se dokázala dobře ovládat jednu jedinou mou schopnost, už po mě chcete zase něco nového. Já to prostě nestíhám a nesnáším tenhle stres. Vždyť proč musíme tolik spěchat? Kdybych měla víc času, byla bych určitě lepší“
Cukaly mu koutky, sklopil oči k zemi a navrch se kousl do rtu, aby se nezačal dusit smíchem. No tak teď jsem toho měla právě tak dost. Natáhla jsem ruku, sevřela ji v pěst a mrštila tak střepy, které se roztříštily na ještě menší kousky o zeď. Vstala jsem a namířila si to ke dveřím. Otevírat je? Proč, když je můžu zničit. Zase jsem švihla rukou a dveře odlétly o několik metrů dál (a to jsem před týdnem uměla hýbat jen papírem). Seběhla jsem ze schodů, papír s kresbou se vytrhl Kirili z ruky a ve vzduchu se sám dobrovolně roztrhal na malé kousíčky. Otočila jsem se zase, vyběhla do druhého patra, otevřela si pouhou myšlenkou dveře a pak jimi práskla.
On se mi ještě bude smát? To snad ne! Jen mi řekni, co se děje. A pak se začne takhle svíjet, aby se nerozesmál! Hodila jsem sebou na tu gumovou podlahu, uchopila myšlenkou skleněnou vázu naplněnou skleněnými oblázky a přitáhla ji k sobě. Položila jsem ji na zem a vyzvedla všechny kamínky, co byly uvnitř. Hrála jsem si s nimi a to mě uklidňovalo. Skládala jsem je do různých tvarů, deformovala je v užší a delší, v různá písmenka, symboly, a nevím co ještě.
Z rohu místnosti se ozval potlesk. Otočila jsem se a kamínky se mnou.
„Bravo! Neměj mi za zlé, že jsem se začal smát, ale tak se na sebe podívej. Kolik lidí nebo L’mäniän umí zdeformovat skleněný oblázek, aby se neroztříštil? Máš v sobě hodně síly. Jsi teď jen malinko pod stresem, ale to neznamená, že ti to nejde. To, že budeme pořád upozorňovat na věci, které ti zatím moc nejdou, na to si budeš musíš zvyknout! Ale jen mi pověz, kdo se tak rychle naučí strhnout dveře z pantů. Nemáš si za co nadávat.“
„Ikre?“ pozvedl obočí. „Proč tohle všechno dělám?“
„Co máš na mysli?“
„Proč se to všechno učím, k čemu mi to bude dobré?“
„My tě nebudeme moci chránit donekonečna, je to velmi vyčerpávající.“
„Vy brzy zemřete, že ano? Proto nemáme moc času.“