Juliin deník - 18. díl

Anotace: Docela by mě zajímalo, jestli to tady vůbec někdo čte... Já jen jestli má cenu pokračovat...

Sbírka: Juliin deník

Nejspíš jsem musela vypadat trochu zaraženě, jak mě překvapilo, že mi Roman telepaticky předal zprávu. Uvědomila jsem si totiž, že na mě stále ještě tázavě dívá, jako by očekával odpověď. Krátce jsem tedy přikývla na znamení, že jsem ho slyšela.
„Ehm,“ odkašlal si doktor. „Myslím, že už mě nebudete potřebovat. Tak já abych šel...“
Vycouval z pokoje a zavřel za sebou.
Teď, když jsme byli s Romanem sami, měla jsem zase tolik otázek... Nemohla jsem si vybrat, kde začít, tak jsem jednoduše vyhrkla: „Tak mluv!“
„Hm, dobře. Co teda chceš slyšet?“
„Všechno!“
„No jo, ale co nejdřív?“
Fajn, tak ani on nevěděl, kde začít.
„Nejdřív mi řekni... Ty ovládáš telepatii??“
„Jo. Pokud je to potřeba, tak jo.“
„Ale jak to?? Vždyť nejsi patron!“
„To nejsem. Ale snad sis nemyslela, že když moji prarodiče, rodiče i sestra byli patroni, že to na mně nic nezanechalo... Přece jenom mám patronskou krev. A ačkoliv patron úplně nejsem, pár věcí umím. Číst a předávat lidem myšlenky a většinou vycítím náladu lidí. Potom se mi ještě sem tam něco podaří, není to však nic moc...“
„Aha, ale mně nečteš myšlenky, že ne?? Mně se ty tvoje ráno přečíst nepodařilo...“
„Tys mi chtěla číst myšlenky?“ zatvářil se pobaveně.
„Ne... no... já jenom... chtěla jsem vyzkoušet, jestli to funguje...“
Bože, co si teď o mně bude myslet? Že jsem se mu snažila vloupat do mysli? Vždyť to není vůbec pravda! Ehm, skoro...
„Ne, patroni si navzájem myšlenky číst nemůžou. To by to potom dopadlo, kdyby každý věděl, co si kdo myslí. Proto je to zařízené tak, že si je nemůžou číst, ale pouze posílat.“
„Aha... A já to taky umím?“
„Zatím asi ne. Ale řekl bych, že se to můžeš jednoduše naučit.“
„Nauč mě to.“
„Hned teď?“
„Jo, je to problém?“
„Ne, není. Naučíš se to během minuty. Stačí, když se budeš pekelně soustředit na to, komu chceš zprávu předat a potom budeš myslet pouze na tu zprávu. Chceš si to vyzkoušet?“
„Jo... I když zrovna nemám ponětí, co ti telepaticky poslat.“
Ono je to jedno, takže třeba... Jestli mě slyšíš, odpověz mi.
Uznávám, nic originálního to nebylo. Hlavní ale bylo, že to fungovalo. Roman se totiž usmál. Skvěle, slyším tě. Je to jednoduché, ne?
„Jo, překvapivě. Jen mi řekni – můžeš myšlenky předávat i obyčejným lidem, nepatronům?“
„Nevím to jistě, ale mám pocit, že to nejde. Neumějí je totiž přijímat. Možná jen, kdyby sami hodně chtěli. Ale stejně všichni pochybují o tom, že by se jim podařilo někomu něco telepaticky poslat. Prostě tomu nevěří, tím pádem to nemůže fungovat.“
„Aha. Já jsem tomu vlastně taky nevěřila, než jsem zjistila, že jsem patronka.“
„Tak vidíš.“
„Jak se vůbec říká lidem jako jsi ty? Myslím, když nejsi patron, ale zdědil jsi pár patronských schopností.“
„Žádný zvláštní název neexistuje. Jsem prostě částečně patron a částečně člověk. Ani si netroufám říct, že jsem poloviční patron – neovládám ani polovinu schopností, které patroni mají. Navíc ty, co ovládám, jsem získal tak trochu nedopatřením. Nepočítalo se tím, že když je patronka moje sestra, že já taky budu něco umět...“