Červená, červená a zase červená (3.část)

Anotace: propojení s románem Dračí dědička. Nedivte se došlo ke změnění osoby. Čtěte a komentujte!!! A otipujte!!!

Další den se ale nedělo nic. Škola, úkoly, škola, úkoly. Tak to šlo několik měsíců v kuse. Ani jí nebylo divné, že jí matka neposílá dopisy. Na cvičení s Nikolasem neměla čas a tak se její čas dělil na knihovnu a pobyt venku.
Na Hermionu si ale vždycky našla alespoň půl hodinky.

I když v posledních dnech to bylo těžké. Měla podivné sny. Dva draci odcházeli z jeskyně kde se na katafalku vyjímalo růdé vejce. Když k němu došla, zastoupili ji cestu dvě postavy. Pak se vždycky s křikem probudila. Když to pověděla Hermioně, tak si uvědomila, jak je ten sen absurdní.
"Zareth, nelam si s tím hlavu. Je to jen sen." uklidňovala ji vždycky.
Zareth se zmocňovala panika a za každým rohem vyděla Smrtijedy, bubáky a všelijaké potvory. Celkem zmateně se pohybovala po hradě a ještě ke všemu chodila věčně pozdě. Nejeden profesor jí za to strhával body.

Po hradě se pak ploužila jako stín. Vybledlá tvář a tmavé kruhy pod očima jí na kráse nijak nepřidaly. Hodně lidí si všimlo její proměny, ale připisovali to stresu ze zkoušek. Jen Zareth věděla, co se děje. Na jejím stolku už týden ležel otevřený dopis.

Její přítel Fredy jí psal o útoku smrtijedů, při kterém zahynul zbytek její rodiny. To byl ten hlavní důvod, proč se takhle ztrácela před očima. Neřekla to živé duši. Dokonce ani Hermioně. Jediný kdo o tom celou dobu věděl byl Brumbál. Její matka mu poslala dopis letaxovou sítí, těsně před tím, než jí zabili. Hlídal, aby se jí nic nestalo. Na hradě jí hlídaly portréty, ale na pozemcích neměl nikoho kromě Hagrida, a ten byl ustavičně pryč.

Jednoho dne se ale do hradu dostal cizinec. Vysoký muž s dlouhými světlými vlasy šel za Brumbálem.
"Albusi, děkuji, že jsi mě přijal. Je to velmi závažné." řekl cizinec.
"Ariezale, tvůj dopis zněl tak naléhavě, že jsem nemohl otálet." řekl a věnoval mu chápavý pohled.
"Doba se mění a náš rod je v ohrožení. Dědička se vzepřela osudu a nechce ho přijmout, dědic je na tom stejně. Poslední záchranou je Zareth. Jako potomen Strážce je její povinností se toho ujmout." na chvíli se odmlčel."Ale říct jí to budeš muset sám. Zde je lahvička s připraveným poselstvím od jejího otce a zde" podal mu dvě lahvičky."Je dračí krev, kterou musí bezpodmínečně vypít. Doufám, že jí to přesvědčí a dá dědice dohromady. Její otec, kterého považuje za mrtvého, stárne. Nedokáže se o dračí vejce dál starat. Můj čas je u konce, musím letět." rozloučil se s Brumbálem a vyšel na vrchol západní věže. Roztáhl křídla a vzlétl.
*Kéž je ke mně dračí bohyně milostivá* pomyslel si a vydal se směrem k Dračím horám.

Zareth se mezitím doploužila před kabinet profesorka McGonagallové. S vypětím posledních sil zaklepala na dveře.
"Vstupte!" ozval se její přísný, ale přesto milý hlas.
"Dobrý den, paní profesorko." pozdravila.
"Posaďte se, slečno. A vemte si sušenku." řekla, aniž by se na ní podívala.
"Děkuji." poděkovla Zareth a poslušně se posadila.
"Poslední sdobou si vás dělám starosti. Řeknete mi laskavě, co se s vámi děje?" podívala se na ní tak, až jí zaskočilo v krku.
"Já...nemohu vám to říct." sklopila oči, ve kterých se začaly hromadit slzy.
"Když nemůžete, tak nemůžete. Já vás chápu. Tady máte něco na ten smutek." podala jí lahvičku s jemně fialovým nádechem.
(Vznikl smícháním obsahu inkriminovaných lahviček)
"Je to na dodání energie. Nejlépe to vypijte zítra ráno. Teď vás uvolním z výuky, aby jste si mohla odpočinout."
"Nashledanou, paní profesorko." řekla a vyklopýtala se z kabinetu. Cestou k ložnicím se jí motala hlava. Když došla do svého pokoje, tak se zhroutila na postel a po chvíli vyčerpáním usnula. To bylo ještě odpoledne. K večeru se vzbudila a protože nedokázala usnout znovu, tak se vydala do sedmého patra.

Sedla si ke stěně a koukala se do prázdna. Ke se vzal, tu se vzal, byl tu Nikolas.
"Zareth, co tu děláš?" optal se jí, ale ona jen zvedla oči. Přišel až těsně k ní, chytil jí za ramena a zatřásl s ní. "Co se děje? Stalo se něco?" ptal se jí jako při výslechu.

"Všichni jsou mrtví! Mrtví! Slyšíš! Jsou mrtví!" křičela a zároveň se topila v slzách.
"Bratr, sestry, matka! Jsou mrtví!" sesula se na zem a vzlykala. "Vypadni, slyšíš mě, vypadni. Běž pryč!" křičela na něj, jako smyslů zbavená. A on odešel.Bez jediného slova. Sesula se na zem a vytrvale brečela. Nedokázala přestat. Vzlykala a najednou umlkla. Dívala se do prázdna před sebou. Uviděla něco neuvěřitelného. Byli to patroni. Ale něco bylo jinak. Byli to lidé. Bratr, její dvě sestry a matka. Tak tam stáli a jen se dívali. Zareth se pomalu zvedla a chtěla se jich dotknout. Něco, jako by jí bránilo to udělat. V hlavě uslyšela matčin hlas. *Neboj se, holčičko moje. Bude dobře. Já i tvoji sourozenci na tebe budeme dávat pozor.Již brzy se vyjeví tvůj osud.* Do očí se jí hrnuly slzy. „Díky, mami.“ řekla tiše a oni zmizeli.
Seděla tam ještě dlouho. Celou noc tam seděla, ani oka nezamhouřila. Byl tu s ní i jeden člověk, o kterém ale nevěděla. Díval se na ni z obrazu, který tam byl vždycky a nikdy. Byl to Brumbál, který tu komnatu vytvořil a dohlížel na to co se v ní děje, ale jen pokud to bylo nutné.

Zareth měla v ruce ten dopis od Fredyho. Popsal jí vše, co a jak se stalo.
Za necelé dva týdny co odjela do Bradavic, se její matka musela bránit návštěvám smrtijedů. Jako čistokrevná čarodějka to měla těžké. Po zhruba dvou až třech měsících se začaly útoky zvětšovat, až je nakonec v souboji zabili.

Pročítala si dopis pořád dokola. Brumbál ji sledoval celou tu dobu. Z ničeho nic se zvedla a odešla. Mířila ke stájím, kde měla svého koně. Osedlala si ho a tryskemm se vydala domů. Byl div, že se na něm cdelou tu dobu udržele. Když tam dojela, už tam na ni čekal. "Dobrý večer." pozdravil ji svým lehkým hlasem. Otočila se na něj a divila se, co tu dělá. "Do…dobrý večer, pane profesore." mírně zaražená seskočila z koně a uvázala ho ke stromu. "Zareth, vím, co vás potkalo. Vaše matka mi vás svěřila do opatrování. Pozůstalost, vám pošle ministerstvo, až ji prozkoumá. Být vámi, bych raději jel na zpět na hrad. Pokud smrtijedi útočili na vaši rodinu, pokusí se na vás zaútočit."
"Jistě pane profesore." otočila se a ještě jednou si prohlédla spáleniště. Vyhoupla se do sedla a zamířila zpět.

Dorazila tak akorát na snídani, po které si vzala energický lektvar od McGonagallové, který jí měl dodat energii. Začala se jí motat hlava, všechno viděla rozmazaně a tak se místo na péči o kouzelné tvory, vydala k jezeru. Sedla si pod nízkou vrbu a opřela se o její kmen. Doufala, že to pomine, zkusila pár kouzel, které ji naučila babička, ale jen to víc zhoršovala. Nakonec se bezmocně sesula na zem. Zavřela oči a nevěděla o sobě.

Ležela tam skoro půl dne, když s ní někdo zatřásl. S bolestí otevřela oči, a koho nespatřila. Nad Zareth se skláněla Hermiona a za ní stál Ron a Harry.
"Jsi v pořádku?" zeptala se, když jí vytáhla na nohy.
"Jo, jsem. Jak jste mě našli?" vrhla na ně zkoumavý pohled.
"To je tajemství." řekl Harry a schoval pergamen do kapsy. (Ti co znají Harryho Pottera ví, že to byl Pobertův plánek).
"Můžeš mi říct, co se vlastně stalo? A proč jsi tu ležela?" zeptala se Hermiona, když se vydali na cestu do hradu.
" Včera v noci jsem se konečně odhodlala přečíst si dopis od mého kamaráda, mojí rodinu zabili smrtijedi. No a pak jsem se vydala do komnaty v sedmém patře, kde trénuju. Křičela jsem na Nikolase…no a pak…se zjevili…matka mi řekla, že na mě dá pozor a pak zmizeli…" vykonktala ze sebe.

To už ale došli do společenské místnosti, kde Zareth usadili do křesla a poslouchali jí dál.
„No…šla jsem do stájí…osedlala jsem si Farana a jela jsem skoro celou noc k nám domů. Tam…jsem našla trochu ohořelý dům a Brumbála…chvilku jsme mluvili a já se pak vydala zpět…byla jsem utahaná jako kotě a tak jsem seběhla na snídani, pak jsem vypila energetický lektvar a chtěla jsem jít na péči o kouzelné tvory, ale tam už jsem nedošla. Začala se mi točit hlava a já jsem si sedla pod tu vrbu a pak už si nic nepamatuju.“ řekla, ale náhle ji zabolela ruka. Vyhrnula si rukáv a zírala na velkou jizvu, která se jí táhla po předloktí. Vypadala jako drak. Všichni se na ni zírali s otevřenou pusou. Jizva se totiž začala hýbat a pálila jako rozpálená kamna.

Hermiona Zareth rychle dovedla na ošetřovnu, protože bolest nebrala konce. Madam Pomfreyová se vyděsila, a hned zavolala Snapa. Dala jí něco proti bolesti. "Severusi, myslíš si to samé co já?"zeptala se ho s očima plnýma děsu. Snape přikývl. Dokonce přehlédl Hermionu, která stála u okna.
"Grangerová, co se jí stalo?" zeptal se jí vyjímečně celkem slušně.
Hermiona mu řekla jen to, co jí řekla Zareth. Snape jí pak poslal pro Brumbála.

"Severusi, jak se to sem mohlo dostat?" otázka dlouho vysela ve vzduchu, dokud nepřišel Brumbál.
"Nebojte se. Vše mám pod kontrolou. Slečna Dënean je novou Strážkyní dračího vejce. Ten lektvar jsem jí poslal já. Teď bude den spát. V lektvaru byla i složka čarovize, kterou jí poslal její otec. Dohlédneš na ní?" zeptal se madam Pomfreyové.
"Zajisté, Albusi." řekla a vyprovodila je ven.

Zatím, co se radili, se Zareth propadala do hlubin vize.
Přistála na podlaze veliké jeskyně. Stejně, jako v tom snu.

"Kde to k sakru jsem?" pomyslela si nahlas.
Z jeskyně vycházeli dva draci, nejspíš dračí pár. Na katafalku za ní se vyjímalo dračí vejce. Došla až k němu a nesměle se ho dotkla.
"Zareth?" ozval se za ní známý hlas.
"Tati? Tati!!!" rozběhla se k němu a objala ho.
"Takže ty...nejsi mrtvý?"
"Ne, kdepak. Jen jsem musel odjet, ale vy jste o tom nesměli vědět. Vím vše co se na Zemi dělo. Tohle je planeta, která je jí velmi podobná, jmenuje se Pronteon.
Já a tak i ty jsme dračí Strážci. Hlídáme vejce vyvolených draků, kteří chtějí volnost a svěří ho do péče nám. My z něj vychováme nového člena dračího rodu. Tito draci se umí měnit v lidi, a tak jsi byla povolána ty. Stejně jako tvoje praprapraprapraprapraprapra...ani nechtěj vědět kolikátá...prababička na tom byla stejně.
Ty musiš donosit tohle vejce a zajistit jeho život. Nemáš jinou volbu. Vše je jen na tobě. Během rituálu, který provedu, až se pomocí Sítě dostaneš k nám, tak už nebudeš jen ty, ale i to malé." řekl a položil jí ruku na břicho. "Zde se tě ujme druhý strážce, se kterým to dráče vychováte. Pak tvá cesta skončí a budeš opět volná. Čas se krátí. Řekni mi, přijímáš tento osud?" pohlédl na ni pln očekávání.
Zareth se podívala ještě jednou na vejce a řekla ano.
S tím se obraz rozplinul a ona se probudila.

Na ošetřovně seděl vedle ní Ariezal. "Vítej, Strážce. Jsem tvůj průvodce na druhou stranu. Mé jméno je Ariezal. Pokud budeš chtít, tak až se se všemi rozloučíš, tak odletíme."
"Jistě." řekla teď už Strážkyně Zareth Dënean.

Netrvalo to ani moc dlouho, zbalila si věci, rozloučila se s Hermionou a celým Nebelvírem. Dala sbohem Brumbálovi a vydala se na věž. Nasedla na Ariezala, který už se proměnil v draka a odletěla vstříc noci.
Po několika hodinách se objevili před přenosovou trhlinou. Vkročila do ní hned za Ariezalem a ocitla se tak v novém světě.

:::::...Byla na Pronteonu...:::