Tajemství Targarossu 10(stará verze)

Anotace: "Po dnešku už mě nic nepřekvapí, a to ani Vítkovo zjištění ani noční návštěva mé komnaty, která se možná vlastně vůbec nekonala. Jsem z toho zmatená, ale musím doufat, že čas mi ukáže pravdu. Jo a málem bych zapomněla na nečekaného hosta u oběda!"-Tamara

-------------------------------------------------------
Na konci předchozího dílu se Tamara ocitla v noci venku pod hradem, a Vítek se rozhodl sdělit jí něco překvapivého...
-------------------------------------------------------

Radši zůstanu stát, protože netuším, kdo tady ležel přede mnou.
„Tak ven s tím, myslím, že po dnešku už zvládnu všechno,“ rozhodnu se.
„Jak chceš, podle toho, co jsi mi řekla, mě napadlo, že je možné, že my dva máme stejného otce...“ začne a já se začnu smát. Jasně, jsem v pohádkové zemi, můžu zmrazovat lidi atd., ale tohle už je vážně přehnaný. Můj taťka by mamku nikdy nepodvedl, a navíc rozhodně ne hnedka po příchodu sem, protože Vítek může být tak maximálně o dva roky mladší.
„Hele, tohle není nic veselého,“ brání se vážným hlasem. „Můj tatínek sem přišel ze stejného světa jako ty, a jelikož se tady nikdo jiný, kromě něj a Zikmunda už dlouho neobjevil, musí to být on,“ prohlásí pevně. Ještě jsem se ani pořádně nevzpamatovala, že zhruba čtrnáctiletý kluk, řekne o svému otci „tatínek“, a už se musím přeorientovat na další pokračování.
„Můj taťka by mamku nezradil, třeba je tady víc Farganů,“ napadne mě.
„Myslel jsem, že nejsi tak naivní. Podle tebe jsme my v pohádce, ale já bych řekl, že jediný, kdo v ní žije, jsi ty. Oba světy jsou víc propojené, než by se mohlo zdát. No, radši toho necháme. Zítra tě představím mamince a třeba ti dovolí zůstat bydlet u nás,“ navrhne.
„Ale já... nechci bydlet u vás,“ rozkřiknu se, i když k tomu vlastně nemám žádný důvod.
„A kam chceš jít? Odsud cesta nevede...“
„Musí vést. Když můžu sem, tak se taky dostanu ven,“ přesvědčuji jeho i sama sebe.
„Tak jak chceš, nech si to projít hlavou, a teď už pojď dovnitř. Venku je zima, mohla bys nastydnout a potom umřít,“ straší mě. (Teda doufám.)
„Ne, zůstanu venku a pomůžu ti,“ rozhodnu se.
„No jestli je tvým jediným přáním dotýkat se mrtvých a často i nemocných lidí holýma rukama, tak prosím. Ale počítej s tím, že ti jich taky hodně přímo pod rukama zemře. No tak, tohle přece nechceš. Odpočineš si a pomůžeš zítra, když tě to nepřejde. Na to, že patříš do jiného světa a moc jsi zatím co tu jsi nespala, to zvládáš až moc dobře, ale někdy se musí vysadit.“
„OK, ukecal jsi mě,“ vzdám to, konečně, Vítek má pravdu.

Jako Fargan jsem na Garlinovo přání dostala nádhernou komnatu. Skoro jako pro princeznu, uvědomím si. A dokonce mám i osobní stráž (kterou jsem samozřejmě ihned poslala za dveře =o) ).
Švihnu sebou na postel a nenamáhám se s převlékáním. Konečně si začnu uvědomovat únavu a během chvilky se i přes všechny starosti začne dostavovat vytoužený spánek.

Zdá se mi to jako pár minut, co jsem zavřela oči a už je moje komnata plná oslepujícího světla. Tady ten čas nějak moc letí, jsem nehorázně unavená. Ještě aspoň deset minut, chlácholím se v duchu. Nic se přece nemůže stát, když si trochu pospím.
Tak v tom jsem se trochu sekla. Přece jen mi to nedá a donutím se otevřít zalepená očka. Požitkářsky se protáhnu a snažím se rozkoukat. Tohle světlo je nějaké zvláštní a rozhodně nevychází ze slunce. Snažím se zaostřit na svoje hodinky, abych zjistila, kolik vlastně je. Když se mi to povede, málem sebou seknu zpátky do polštářů. Jsou teprve dvě hodiny ráno! Teprve po několika dalších minutách mě napadne začít pátrat po původci té záře. Smysly mě automaticky navedou k oknu, kam se však kvůli oslnivému světlu pořádně podívat nemohu.
„No to je dost,“ ozve se odtamtud. Téměř se leknu. Hrozně mi někoho připomíná, jen si nemůžu vzpomenout koho. „Trvalo ti to, už tě tu budím pěkných pár minut,“ uvědomím si lehkou výčitku.
„Kdo jsi?“ zmůžu se na jedinou otázku.
„Copak mě nepoznáváš? Po tom, co jsme spolu prožily? Ani sis na mě za celý den nevzpomněla, bylo ti úplně jedno, co se se mnou stalo. Proč už se neznáš ke svojí kamarádce?“ Záře najednou trochu ustoupí. Nevím, jestli to je tím, že moje oči už přivykly světlu, nebo to ona nějak zmírnila, každopádně až teď si uvědomím, že uprostřed mého otevřeného okna (nemyslete si, že bylo menších rozměrů) se vznáší Lili. Teda ne že by lítala sama od sebe, pouze sedí na sněhově bílém Moorliovi. Vlastně i ona sama je celá v bílém a všude okolo ní je jen bílá záře. Nejdřív mě napadne, že Lili zemřela a její duch se se mnou přišel rozloučit. Protože takhle nějak jsem si to vždycky představovala.
„Neboj se, jsem živá a zdravá, naštěstí jsou jiní lidé, kterým jsem stála za to, aby mi pomohli v nouzi. To se o tobě říct nedá ‚moje KAMARÁDKO‘,“ vyčte mi.
„Lili promiň, vážně mě to mrzí,“ přiznám se.
„Máš štěstí, že to myslíš vážně,“ usměje se na mě, i když je její pohled stále úplně studený.
„Nezmínila jsi se, že máš taky Moorlia,“ podotknu, protože takováhle tajemství by se v přátelství neměla zatajovat.
„Tys mi toho taky hodně neřekla,“ vybočí z odpovědi.
„Přece se nebudeme hádat. Proč jsi přiletěla takhle pozdě?“ nedá mi to, jasně, jsem ráda, že ji vidím živou a zdravou, ale snad by to do rána počkalo, ne? Zhluboka zívnu a snažím se udržet vzhůru.
„No jasně ty sobče, hlavně, aby ty ses hezky vyspinkala, co? No vždyť já už jdu, nebudu tě zdržovat. Užij si to tady, hezky oslavuj na hradě, ale nezapomeň, ještě se setkáme,“ vychrlí Lili a najednou mi zmizí z očí a já, naprosto bez energie, se jen svezu zpátky do peřin a v tu ránu usnu.

Ráno se probudím s divnými pocity, protože netuším, jestli šlo o sen nebo u mě v noci opravdu byla na návštěvě Lili. Vrhnu se k oknu, otevřu ho a snažím se najít nějakou stopu. Hotovej Sherlock Holmes, fakt. Jenomže nikde nic.
Úplně vyhladovělá se vrhnu na jakési pečivo, které se jako zázrakem objevilo na malém stolku v pravém rohu místnosti, zatímco jsem spala. Zapiju to čajem, který už je úplně studený a trochu rozpačitě pozdravím mladou dívku, která právě vešla do mého pokoje.
„Jakpak ti říkají?“ zeptám se jí, protože celou dobu na mě ještě nepromluvila, jen se mlčky dala do stlaní mé postele. Může jít být takových deset let a mně to připadá fakt hodně trapný, nechat za sebe pracovat malou holku.
„To není důležité paní, sama mi vyberte jméno,“ odpoví bleskově a podívá se po mně vylekaným pohledem.
„Nemusíš se mě bát, a ani mi tu nemusíš uklízet, zvládnu to sama,“ rozhodnu se a vezmu jí polštář z ruky.
„Nesmíte tu pracovat paní. To je moje práce, mám za to jídlo, nechte mě to, prosím, udělat, paní,“ zaškemrá a já prostě nemůžu jinak, než že jí ten polštář zase vrátím.
„Dobrá, udělej teda, co musíš, ale neříkej mi paní, snad ještě nejsem tak stará, abych se mohla nechat oslovovat tímhle titulem, ne?“ nedá mi to.
„Jistě, jak si přejete madam.“
„Ne počkej, ty jsi mě nepochopila, nejsem ani paní, ani madam, ani slečna. Prostě Tamara a potěšilo by mě, kdybys mi normálně tykala.“ Děvče úlekem skoro nadskočí, nicméně asi usoudí, že si stejně povedu svou a mlčí. Promluví teprve poté,. Co celý můj pokoj doslova září.
„Tady je šatník, račte si vybrat róbu, ve které hodláte poobědvat s moudrým a všemi milovaným vládcem Garlinem,“ vybídne mě a při titulování krále se mírně ukloní. Chci jí udělat radost a tak tedy nakouknu do šatny o rozměrech mého pokoje v normálním světě. Jsem naprosto okouzlená tím vším co tu. Oblečení tu je systematicky rozděleno na večerní róby (mimochodem strašně nádherné), potom denní oblečení (většinou trochu obyčejnější sukně s halenkou, i když tady je „obyčejnější“ věc několikanásobně hezčí než jsou přepychové šaty co znám z tanečních) a úplně nakonec jezdecké šaty, ty jsou trochu jiné než ty na koně. Je to jediný druh oblečení, kde je dívkám povoleno nosit kalhoty! Asi si řeknete no a co? Ale když je tady člověk pořád v šatech, na které není zvyklý, dal by nevím co za ty kožené „rajtky“, vysoké černé boty a volnou bílou košili s vestou z neznámého materiálu. I když mě moje nová služebná přemlouvala k jedněm z desítek nádherných šatů, jezdecký oblek prostě vyhrál a momentálně je mi úplně jedno, jestli se tím zesměšním u zdejšího dvora. Koneckonců jsem je zachránila před otroctvím, tak jim to může být jedno. Pro dodání absolutního jezdeckého vzhledu si ještě rychle z vlasů spletu francouzský cop a vyrazím na oběd. (Jasně, hraju si tak trochu na hrdinku, ale těch pár minut hrůzy, než dojdeme do jídelny, se můžu strachem z nevhodného oděvu zbláznit.)

„Dobré poledne, Tamaro,“ přivítá mě nahlas Oliver a pak už neslyšně dodá: ‚Strašně ti to sluší.‘ No po tomhle komplimentu se neubráním úsměvu.
„Vítej, mé děvče,“ ozve se král, který právě přišel dveřmi na druhém konci dlouhé místnosti. „Vidím, že jsi zatoužila po projížďce. Po obědě ti nechám sehnat jednoho z královských Moorliů.“ Jé, já snad dostanu přiděleného Moorlia? To bude báječný, teda jestli ho zvládnu ovládat. Pomalu dojdu ke stolu a usednu po Garlinově pravici. Neznám zdejší etiketu, takže radši neřeším, jestli jsem si nesedla moc brzy, protože ostatní lidé, kteří s námi mají dnes obědvat teprve přicházejí. Nicméně Oliver si sedne přesně naproti mně, tedy po Garlinově pravici a nestále je propaluje tázavým pohledem. Nevím co chce vědět, každopádně se ani k myšlenkové ani k normální konverzaci nemá, a já taky mlčím.
Když už jsou u stolu všichni až na dvě prázdná místa vedle mě, kývne Oliver na jednoho z číšníků a rázem se začne nosit na stůl. Naházím do sebe zeleninovou polévku a nákyp ze stejných surovin a místy konverzuji s Garlinem nebo Oliverem. Nejde však o nic zajímavého, takže snad ani nemá cenu to vyličovat dopodrobna.
Události naberou spád teprve u dezertu. Jeden ze sluhů přiběhne do sálu a cosi zašeptá Oliverovi, ten potom tu novinku svěří Garlinovi a ten povstane, čímž si rázem sjedná ticho v celé místnosti.
„Omluvte prosím, že přerušuji náš oběd,“ začne, „ale mám velice důležitou zprávu tady pro Tamaru a bylo by nespravedlivé, kdybych ji nechal čekat až do konce všech našich jídelních rituálů. Dovolte mi, abych na naší hostině přivítal kněžku Samanthu a Tamařinu přítelkyni Violu.“ Všichni se podívají ke dveřím, kterými přiběhl sluha a já se k davu přidám. A v tu chvíli ji spatřím, sice je trochu ubrečená a oblečená úplně jinak než ji znám já, ale je to ona, Viola. Teďka už kašlu na pravidla a rozběhnu se k ní, abych ji mohla obejmout. Vrhne se mi do náruče.
„Jsi v pořádku?“ ptám se téměř okamžitě, kývne hlavou na souhlas, ale jaksi cítím, že neříká pravdu. No tak snad mi to řekne později, až budeme samy. Musím jí říct o svém snu a o tom všem co se stalo, teď se ale musíme vrátit ke stolu a dostat do sebe dezert…