Juliin deník - 25. díl

Anotace: Seznamte se s andělem... :)

Sbírka: Juliin deník

Mého anděla? Páni, to ho mám vážně jen pro sebe? Připadala jsem si jako popová hvězda, která musí mít na každém kroku svého bodyguarda. Akorát že já mám anděla.
„Ano, je to opravdu jen tvůj anděl. Ochrání jen tebe. Ty to totiž budeš potřebovat.“
Něco vám povím. Už mě pěkně začíná štvát, jak všichni mluví o mé budoucnosti – jak budu důležitá, vyvolená, jak mě budou muset ochraňovat a tak, jenže nikdo mi přesně nepoví, jaký bude vlastně můj životní úděl. Hlavně že bude důležitý. Určitě nebudu pouze obyčejná patronka, když mám vlastního anděla...
„Přestaň být netrpělivá, Julie. Na všechno je dost času, dozvíš se to.“
„Tak co říkal?“
Roman mě tázavě pozoroval. Neuvědomila jsem si, že mého mentora nemohl slyšet.
„Cože?“
„No co ti řekl mentor? Viděla jsi doopravdy anděla?“
„Jo tak... Jo, viděla.“
„Hmm, tak vidíš. Mentor ti to potvrdil a to už něco znamená.“
„Jo... Říkal, že je to jenom můj anděl.“
„Ještě lepší. To jsem teda zvědavý, co z tebe bude.“
„To jsme dva. Taky mě to zajímá, jenže nikdo mi nic neřekne.“
„Třeba ještě není vhodná doba, aby ses to dozvěděla. Dočkej času.“
Ještě ty začínej!
Ozvalo se klepání na dveře. Oba jsme k nim otočili hlavy. Za okamžik vstoupila do pokoje usměvavá sestřička.
„Promiňte, že ruším. Ale mladý pán musí jít se mnou na odběr krve. Bude to jenom minutka, takže tu, slečno, klidně zůstaňte. Za chvíli vám ho přivedu zpátky.“
„Děkuju, ale byla jsem tu jenom na skok. Jen si ho odveďte, já už odcházím... Nashledanou. Měj se, Romane.“
„Ahoj. A zastav se tu zas,“ mrkl na mě těsně předtím, než jsem vyšla ze dveří.
Dneska jsem z nemocnice neutíkala. Užívala jsem si slunečních paprsků, které mi cestou dopadaly na tvář. Domů se mi zatím jít nechtělo, a tak jsem zamířila do blízkého parku a usedla na lavičku v opuštěné části. Zavřela jsem oči a vystavila tvář sluníčku. Hlavně tu dnes nesmím usnout, usmála jsem se pro sebe. Nevěděla jsem proč, ale hlavu už jsem neměla tak obtěžkanou myšlenkami jako včera. Přitom jsem měla o starost navíc – anděla. Má mě chránit, znamená to tedy, že bude pořád u mě? Možná ano, nejspíš ho však neuvidím. V nemocnici jsem ho ale viděla... Otevřela jsem oči. Měla jsem v úmyslu se jimi jen rozhlédnout okolo, jestli třeba někdo nenarušil mojí samotu. Jenže ten, kdo jí narušil, byl někdo, koho jsem tady vážně nečekala...
Byla opravdu krásná. Dlouhé blonďaté vlasy dokonale zvýrazňovaly jemné rysy jejího obličeje. Velké modré oči mě vlídně pozorovaly a na rtech se rozprostíral milý úsměv. Nyní stála ve stínu velkého javoru, takže byla jasně vidět zář, jenž ohraničovala celé její tělo. Měla na sobě lehké, bílé šaty až na zem a ze zad jí vyčnívalo něco, čeho jsem si předtím vůbec nevšimla, neboť stála celá čelem ke mně – křídla. Nebyla ani moc velká, ani malá, zato však nádherná a třpytilo se na nich každé pírko...
„Ty... teda vy jste můj anděl?“ zašeptala jsem, když jsem se konečně vzpamatovala.
„Ano,“ usmála se ještě víc.
Ten hlas! Kde já jsem ho jen... Vždyť to je ten hlas, který včera na lavičce způsobil, abych se cítila lépe! Teď už mi to bylo jasné. Byl to můj anděl, proto mi pomohl. A proto ta zář, co jsem měla kolem celého těla.
„Takže to jste vy? Včera...“
Přikývla.
„Ano, jsem to já.“