Dračí dědička (2.část)

Anotace: Pokračování dvou románů. Pokud jste ještě nečetli Červená, červená a zase červená 3.část, tak si to přečtěte pro další vývoj příběhu je to nutné. jinak tipujte a pište komenty!!!!

Jena se vznášela vysoko nad mraky a hledala dobré místo pro přistání. Pomalu se blížila k horám, za kterými by měl bydlet druhý dědic. Mělo by mu být něco kolem 19 let.
Po přistání se proměnila již na téměř dospělou dívku, kterou ve skutečnosti byla. Sešla z hor do malebné vesničky Glamrock, kde by měl dědic bydlet. Jak tak procházela vesnicí, zalitovala, že se nestala malým dítětem. Pohledy mužů ji rozpalovaly doběla. Jejích křivek si všiml i dědic, ke kterému se přibližovala.
"Ahoj, můžu si s tebou promluvit?" zaptala se ho.
"Jistě." uculil se, protože se mu velice líbila.
Myslel si, že se ho chce zeptat na to, jestli by si s ní nezatancoval, ale spletl se. Jena ho popadla za ruku a táhla ho ke kraji lesa.
"Brzdi, co ode mě vlastně chceš?" vytrhl se jí, protože nevěděl, co chce.
"Víš, kde bych našla dědice?" zeptala se ho narovinu.
"Já...ano. Proč ho hledáš?" podíval se na ni takovým pohledem , až celá zrudla.
"Jsem přítelkyně dědičky, která s mím chce mluvit."
"A máš nějaký důkaz?" ušklůíbl se.
"Jistě." vytáhla si zpoza košile malý medajlon.
Dědic se podivil byl to ten samý co má on. Přistoupil na její hru.
"Ano i já mám takový, jsem přítelem dědice."řekl a vytáhl ho na denní světlo.
"Opravdu? Potřebuji, abych si...aby si dědička promluvila s dědicem. Zítra za úsvitu nahoře na vrcholu hory. Bylo by to možné?" v duchu si nadávala za to, jak se málem přeřekla.
"Jistě. Nedal by sis něco k jídlu, bydlím na konci vesnice." ukázal na pěkný domek.
"Dobře." podala mu ruku a vydali se společně k domku.

Cítila se konečně uvolněně, držela se dědicova přítele. Jeho rukou se k ní dostávalo ono živočišné teplo, které jí zoufale chybělo. Ani on na tom nebyl jinak. Jeho rukou mu procházelo nepatrné chvění.

"Tak jsme tu, vítám tě přítelkyně dědice v mém domě."
řekl a pozval jí dál.
Měl velice pěkně zařízený dům. Zrovna sundával jídlo z police, když spatšila na jeho ruce dračí znak.
*Tak přítel dědice, na to mě nenachytáš* pomyslela si, ale vzápětí si vzpoměla, že takový znak má i ochránce dědice, tedy podle pověsti.
Prohlížela si zrovna nějaké knihy v jeho polici, zrovna se ho chtěla na něco zeptat a otočila se. Netušila, že stojí tak blízko za ní. Lehce se k ní naklonil a políbil ji. Zaraženě se na něj dívala.
"Co si to..." chtěla mu vynadat, ale on ji políbil znovu. Jemně se dotknul jejích rtů.

*Musela jsem se zbláznit* nadávala si uvnitř. Tolik jí chyběli polibky a něžné doteky. Nikdy je nepoznala celých sedm let byla malá holčička a o těchto věcech jen snila.

Pro něj to ale nebylo nic nového, sváděl dívky jak mohl, ale jinak si k nim víc nedovolil, věděl co by se stalo pak.

Dlouze se na sebe dívali. Jena se nakonec odhodlala, chytila ho zalímec a přitlačila ho ke zdi. Jemně se dotkla jeho rtů, nevěděla, co dělá, ale nutně potřebovala, aby jí nekdo chránil.

Gnowir byl překvapen její reakcí, ale nebránil se tomu. Jemně jí pootevřel ústa, aby poznalůa pravou sílu polibku. Poznal, že je hodně nezkušená, a tak se držel trochu zpátky. Jemně vzal její ruce a polořil si je kolem pasu, svoje pak položil kolem jejího. Jemně jí hladil po zádech. Po chvilce si chtěl ale dovolit víc, což už mu nedovolila. Lehce se od něho odtrhla, podlomili se jí kolena. Gnowir ji zachytil a oba se posadili na podlahu. Stulila se mu do náručí a rozplakala se.
*Copak je?* zeptal se jí pomocí telepatie.
*Já...jaktože tě slyším?* podivila se a přivinula se k němu ještě víc.
*já jsem dědic a ty, jelikož mě slyšíš, jsi dědička. J to naše vrozená schopnost* přiznal jí konečně pravdu.
Nedokázala zastavit proud pocitů, který jí běžel myslí.
Zvedl jí do náruče a přenesl jí na širokou postel, kde si lehl vedle ní.
"Mě se nemusíš bát." řekl a jediným mávnutím ruky zapálil oheň v krbu.
"Proč si se mnou chtěla mluvit? A jak se vlastně jmenuješ?" začal s ní mluvit už normálně.
"Jmenuji se Jena a ty?" zvedla k němu uslzené oči.
"Já jsem Gnowir." visela mu na rtech, každé jeho slovo bylo pro ní vysvobozením ze samoty.
"Nechci být dědičkou, chtěla jsem tě najít a požádat tě, zda bys nevyřešil ten spor za mě." jemně ho pohladila po ruce.
"Ani já nechci být dědicem. Zbývá nám tedy jediná možnost. Podělit se o to břemeno a vyřešit to společně."
"To je vcelku dobrý nápad." souhlasila s jeho návrhem.
"V tom případě se zítra vydáme na cestu, souhlasíš?"
"Ano." řekla a usnula mu v náručí.
On ale na ní nemohl přestat myslet. Zamiloval se do ní na první pohled, Co když se jí něco stane? Přežil by to vůbec? Svlékl jí šaty a pořádně jí přikryl. Na znamení důvěry si ale nechal kalhoty. Potom usnul i on.