Juliin deník - 31. díl

Anotace: Snad vás potěší, že odteď píšu dvakrát delší díly :D Časem budou možná dlouhý ještě víc, ale nic neslibuju...

Sbírka: Juliin deník

V dopise stálo, že jsem vyhrála čtrnáctidenní jazykový kurz ve Francii. Asi před měsícem jsem se totiž zúčastnila celorepublikového kola olympiády ve francouzštině a nejspíš se mi test fakt povedl, protože tohle je moje výhra. Moc jsem tedy nepočítala s tím, že budu na prvním místě, ale vypadá to, že jsem měla štěstí. Ve Francii jsem ještě nikdy nebyla a navíc taková šance, jak se zlepšit v jazyce, se člověku nenaskytne každý den. Obzvlášť když žije v děcáku. Proto jsem byla dvojnásobně ráda, že tu šanci mám – a nejlepší ze všeho na tom bylo to, že tety a strejda za mě nemusí nic platit. Je to přece má výhra, odměna za to, že umím dobře francouzsky (haha!).
Potěšující zpráva o odjezdu do Francie mi tolik zlepšila náladu, že jsem si dokonce začala prozpěvovat. Lepší zahájení prázdnin jsem si nemohla přát.
„Co se stalo?“ divila se desetiletá Terezka, která právě přiběhla a pozorovala mě, jak se ze všech zákoutí pokoje snažím sehnat čtrnáct párů ponožek. „Nikdy jsem tě neviděla si zpívat.“
„Zpívám falešně, co?“ zašklebila jsem se. „Tak promiň, radši mě neposlouchej. Já mám jenom radost.“
„A proč máš radost?“
„Protože jedu do Francie! Jupí!“
„Hej, a co já? Já chci taky jet! Vezmeš mě s sebou, viď? Já jsem byla hodná.“
Nasadila nevinný kukuč a upřela na mě "psí" oči, až jsem se musela začít smát.
„Promiň, ale to nejde. Jsi na to moc malá.“
„Já nejsem malá! Je mi deset! Jsem tady po tobě druhá nejstarší!“
„No dobře, dobře. Tak nejsi malá. Jenomže desetileté holky do Francie samotné nepouští. A navíc bys musela umět francouzsky. To ty umíš?“
„Hmm, francouzsky... Merci! To je francouzsky!“
„To sice je, ovšem s tím by ses asi nedomluvila,“ smála jsem se jí.
„Ty jsi zlá! Já tě zlechtám!“
Vrhla se na mě. Pomoc! Přiznávám, že jsem strašně lechtivá a Terka toho maximálně využívá.
„Áááá, nech mě! Prosím!“
„Co se to tady u všech svatých děje?“ okřikla nás teta Helena, která zrovna vstoupila do pokoje a kroutila hlavou nad tím, jak se s Terezkou válíme na posteli mezi připraveným oblečením, pereme se a dusíme smíchy.
„Ona mě nechce vzít s sebou do Francie!“ žalovala Terka, jakmile popadla dech.
„To taky nemůže. Nemáš letenku.“
„Ale vždyť by mě mohla vzít do kufru! Tam bych se vešla...“
„To mi připomíná... Už máš sbaleno?“ obrátila se teta na mě.
„Ehm... no... skoro...“
„Takže nemáš, viď? Nechceš si snad vzít tahle zmuchlaná trička, že ne?“
Jo, přesně ty jsem si chtěla vzít...
„Jenže já mám triček málo. A budu tam čtrnáct dní. A tyhle jsou moje nejoblíbenější...“
„No co mám s tebou dělat, půjdu ti je aspoň rychle vyžehlit, počkej. A ty si zatím koukej zabalit zbytek...“
„Jasně! Díky moc, teto. Jsi skvělá!“
Jakmile teta odešla a po ní odkráčela i Tereza, neboť usoudila, že do kufru jí doopravdy nemám v plánu vzít, začala jsem balit stylem „co je ve skříni, jde do kufru“. Když jsem byla hotová, našla jsem batoh a do něj naházela sluneční brýle, knížku, časopisy, penál, sešit, francouzský slovník, discmana a dalších pár zbytečností. Teta se opět objevila ve dveřích ve chvíli, kdy jsem vybírala svoje nejoblíbenější cédéčka.
„Tak tady jsem ti vyžehlila ta trička.“
„Díky, teto, jsi vážně zlatá.“
Do batohu jsem nakonec vhodila všechna cédéčka s tím, že pokaždé mám náladu poslouchat něco jiného, a vzala jsem si od tety trička. Položila jsem je do kufru na hromadu, která už teď byla mírně vyšší než je zdrávo a hrozilo, že kufr nedokážu zavřít. To se mi ovšem stávalo zcela běžně.
„Jak tak na tebe koukám, myslím, že budeš s tím kufrem potřebovat pomoct, viď...“
„No... já to zvládnu sama.“
„Prosím tě, vždyť tě znám. Uletělo by ti letadlo, než bys to konečně zavřela. Tak ukaž...“
Společnými silami bylo celkem snadné narvaný kufr zapnout. Jsem zvědavá, co budu dělat, až budu z Francie odjíždět. Asi budu muset jet s otevřeným kufrem, protože když člověk odněkud odjíždí, má nějakým záhadným způsobem dvakrát nacpanější zavazadlo, než když přijel. Nebo se mýlím?
„Akorát jsem si teď vzpomněla... Nemůžeme s tebou jet na letiště. Anička s Tomíkem mají ve školce besídku, vždyť víš. Mají ji vždycky na konci školního roku.“
„Jo, já vím. S tím si nedělej starosti, v tom dopise přece psali, že mě vyzvedne taxi.“
Sice mi připadalo trochu zvláštní, že mě taxi odveze od domu až na letiště – je to asi hodina cesty, ale řekla bych, že je to nejspíš součást mé výhry.
„To je sice pravda, jenže nebylo by lepší, kdybychom byli na tom letišti s tebou? Co když se tam ztratíš?“
„Neztratím se. Kdyby něco, tak se zeptám. Nejsem malá.“
To jí snad uklidnilo.
„Ještě ti musím dát pas. Pojištění máš zařízené, to bylo v dopise, viď? Peníze si můžeš vyměnit na letišti, takže ti dám jen české. Tak a teď pojď, uděláme spolu rychle nějaké řízky, ať máš co jíst.“
A tak jsme usmažily řízky, teta mi dala ještě nějakou svačinu, peníze, pas a další nezbytnosti a ještě než se vydala se všemi prcky na besídku, neustále mě poučovala, co a jak. Jako bych vážně byla malé dítě a nevěděla, jak se oblékat a že mám pravidelně jíst.
„A nezapomeň nám psát. Ať víme, jak to tam zvládáš. A pořádně se uč, aby ti to k něčemu bylo.“
„Neboj se, teto, já to přece zvládnu.“
„Já vím, ty už jsi velká. Tak snad jsme na nic nezapomněly... Děcka! Pojďte se rozloučit s Julčou! Odjíždí nám na dva týdny pryč.“
Jen co to řekla, už jsem měla kolem sebe celé stádo těch malých nezbedů. Všichni najednou se mi chtěli vrhat kolem krku a objímat mě. Když jsem se konečně rozloučila se všemi sourozenci, s tetičkami a strejdou, začali se všichni přesouvat k východu, aby stihli besídku.
„Tak ahoj, zlato. A dávej na sebe pozor.“
Teta Helena mě objala a vydala se za ostatními. Zůstala jsem v kuchyni sama s připravenými zavazadly.
Okolo sedmé před domem konečně zastavil taxík. Popadla jsem kufr a batoh a vyšla před dům. Z auta vystoupil velmi mladý řidič, naložil kufr a pobídl mě, abych si nastoupila.
„Prý vás mám odvézt na letiště. Bude to zadarmo.“
Přikývla jsem a my se pomalu vzdalovali od mého bydliště.
Ještě pořád jsem si neuvědomovala, co mě vlastně čeká. Přišlo to tak náhle a nečekaně. Byla jsem ale ráda, že můžu na čtrnáct dní někam vypadnout. Po všech těch událostech, co mě v posledních dnech potkaly, jsem to docela potřebovala. Jen doufám, že mě ve Francii nečekají další překvapení podobná zjištěním, že umím číst myšlenky a být neviditelná, mám svého anděla a hlas v hlavě a vidím budoucnost. Ovšem byla jsem si naprosto jistá, že ve Francii mě může potkat úplně cokoliv...