Temnota-lov

Anotace: Hlad umí udělat s lidmi nevídaný věci a co teprve když to ani není člověk?

Trvalo mi pár hodin než jsem se vzpamatovala. Nemohla jsem uvěřit tomu co se semnou děje. Všechno jako by byl jen zlý sen. Neskutečně dlouhá a strašlivá noční můra. Snažila jsem se přijít k nějakému realistickému vysvětlení. Marně. Vzpomněla jsem si na všechny fantastické knížky a filmy s vlkodlaky, které jsem viděla či četla. Můj případ se nejvíce podobal jednomu z těch příběhů, ale to byl nesmysl. Zaprvé, vlkodlaci neexistují!
Zhluboka jsem se nadechla a dál pochodovala před zrcadlem v pokoji a občas jsem se do něj podívala, ale ihned se zas odvrátila. Nedokázala jsem snést pohled svých rudých očí, byli příliš nezvyklé a děsivé, čímž mi znemožňovali se uklidnit a přemýšlet.
Doopravdy neexistují? Nebyla jsem si jistá, už ničím. Promnula jsem si spánky a dál přemítala.
Dobrá, kdyby vlkodlaci žili. Tak je tu ještě druhý háček. Neměl by vlkodlak být napůl člověk a napůl vlk? To co mě napadlo, vypadalo úplně jinak. Znovu, už asi po padesáte, jsem si vybavila tu událost. Bylo mi divné, že jsem vůbec neslyšela jeho kroky a taky to jak zmizel. Když jsem si zpětně přehrávala co se stalo, tak jsem si uvědomila, že jak jsem se za ním dívala, zdálo se mi, jako by se rozplynul, když se obrátil a šel zpět do parku. A k tomu jsem ještě v životě neslyšela, že by se vlkodlaci živili lidskými srdci. Jen pomyšlením na srdce bušící v Evy hrudi se mi zbíhaly sliny v puse. Otřásla jsem se odporem nad sebou a zatřásla jsem hlavou, abych se vzpamatovala.
Nesmysli! Já jsem se snad úplně zbláznila. Najednou mi v hlavě svitlo. Zbláznila jsem se. To je řešení a všechno co vidím, jsou moje halucinace a představy. Příliš jsem četla a dívala se na televizi. Ale jak pak mohla Eva vidět tu mou divnou barvu očí? Zamračila jsem se. Nic nedávalo smysl. Rezignovaně jsem se svalila na postel. Nemělo to cenu. Jen mě z toho přemýšlení bolela hlava. Musím se nějak odreagovat.
V břiše mi zakručelo, ozýval se můj tak dlouho opomíjený žaludek. Povzdechla jsem si, vstala jsem z postele a šla do kuchyně.
Ochutnala jsem snad všechno, ale nic z toho jsem nedokázala ani spolknout. Místo toho jsem musela neustále vzpomínat na ten zrychlený tlukot srdce, které jsem mohla mít, stačilo jen vytáhnout drápy a... Ne!
Zhluboka jsem se nadechla. Tyhle představy mě zničí. Opět se mi vytáhly drápy. Přišla jsem na to, že je dokážu ovládat, ale samy se vytasili, když jsem rozrušená.
Musím přijít na jiné myšlenky. Nestála jsem o to aby někdo z rodiny přišel nečekaně domů dřív a vyděl mě tu s očima rudýma a drápy vysunutýma. Dokázala jsem si živě představit jak by máma na mě zírala. Chvíli jsem se kochala tou škodolibou radostí, kterou by mi způsobil její vystrašený pohled. S o něco lepší náladou jsem si sedla k televizi.
Dávali zrovna správy. Nebyla jsem z toho příliš nadšená. Koho zajímá, že lékaři budou zase stávkovat? Někoho možná jo, ale já tím případem nejsem.
Trpělivě jsem čekala až skončí, obsahu jsem moc pozornosti nevěnovala a raději jsem zápasila sama se sebou. Mou pozornost upoutala až jedna reportáž. Někdo na ni večer natočil z okna, jak se mu po zahradě plíží, nějaké stvoření. Byl to jen neurčitý tvar, ale pak se podíval přímo do kamery a jeho červené oči, které byli rozpoznat i v noci mě zmrazili na místě a pak se ta podivná bytost rozplynula. Jen s těží jsem se lapala po dechu. Byl to důkaz toho, že nejsem blázen a jak jsem záhy zjistila, raději bych jím byla. Ale to co natočili, nebylo to samé, co mě napadlo. Tohle bylo menší a připomínalo kočku...
"Správy o podivných zvířatech s agresivními sklony se objevují po celém světě. Odborníci nejsou schopni určit co jsou tato stvoření zač, ale mají na svědomí již přes milion lidských životů z celého světa. První oběti jsou hlášeny teprve před dvěma dny, od doby, kdy nevysvětlitelně zahynula skupina vědců jenž vrtala v ledovce na Antarktidě. Někteří lidé se domnívají, že narazili na démony, kteří tam jsou pohřbeni v ledu a zničí celí svět." komentátorka si odkašlala aby zakryla úsměv. "Vláda však ubezpečuje občany, že se není čeho obávat ze strany takzvaných 'démonů' pokud se nebude vycházet po setmění ven a proto žádá všechny občany aby zůstávali pokud možno doma." Seděla jsem na gauči a hlavou se mi řítily myšlenky jako o závod.
"Terezo, jak to že není uvařeno?" polekaně jsem ztuhla. Ve dveřích od kuchyně stála máma s naštvaně založenýma rukama na prsou. Nechápavě jsem na ní zírala, jelikož mozek mi ještě moc dobře nefungoval z přesycení informací. Pak se mi v hlavě sepnulo a rychle jsem upalovala do kuchyně. Bylo mi divné, že si nevšimla mých očí. Podívala jsem se do zrcadla, které byli pověšeny snad všude, aby se mohla máma kontrolovat, jak ji to sluší. Překvapeně jsem otevřela pusu. Měli opět svou původní barvu! Ať se propadnu, zda mi nepřeskočilo. Žaludek se mi sevřel hlady. Povzdechla jsem si. Naposled jsem se podívala se zrcadla a strnula jsem. Pomalu se moje oči začínaly zbarvovat do ruda. Pak mě to napadlo. Oči měnily barvu, pokud jsem měla hlad. Jsem to ale génius! I když mě to mohlo taky napadnou dřív. Uslyšela jsem nějaký tlukot. Naslouchala jsem a snažila se zjistit odkud zvuk vychází.
"Přestaň se prohlížet v zrcadle a začni vařit, než přijde Eva s Mirkem. Otočila jsem se ke kamnům s očima sklopenýma a vlasy jsem nechala aby mi splývali do tváře a máma mi neviděla do očí. Když viděla, že vyndávám hrnec, odešla a ten podivný zvuk, který mě nějakým způsobem vábil, odešel s ní. Zamračila jsem se, ale nehodlala jsem to řešit.
Jídlo mi nevonělo, za což jsem byla vděčná, alespoň mi nedráždila můj hladoví žaludek. Uvařila jsem špagety jak si poručila Eva, ale nejedla jsem je. Vymluvila jsem se na to, že nemám hlad.
Eva se snažila každou chvíli podívat se mi do očí, ale já jsme byla šikovnější a dokázala jsem se jejímu pohledu vyhnout. Za chvíli mě však hra na schovávanou omrzela a utekla jsem ven.
Nerozhodně jsem stála na chodníku a uvažovala jsem, kam bych mohla jít. První místo mě napadl park, ale tam se mi nechtělo, po tom incidentu. Vydala jsem se tedy nazdařbůh po ulicích.
Pokaždé když jsem někoho míjela, slyšela jsem ten zvuk. Byl to tlukot jejich srdcí a vybízel mě k tomu abych si jej vzala. Bylo to nesnesitelné. Musela jsem vynaložit veškeré své sebeovládání, abych jim nezaryla drápy do hrudi. S rukama hluboko v kapsách a hlavou sklopenou mi nezbilo nic jiného, než utéct do parku, kam lidé moc nechodí.
Sedla jsem si na lavičku a zhluboka dýchala. Celá jsem se třásla touhou a hladem.
Proč se tohle muselo stát zrovna mě? Co mám sakra dělat? Dívala jsem se do korun stromů, ale nikdo na mé myšlenky neodpovídal. Seděla jsem tam dlouho. Domů jsem nemohla, byla jsem si jistá, že bych se neovládla a k tomu tu byla ještě ta potíž, že bych musela přes ulice plných lidí a nechat se zavřít za vraždu, jsem vážně nechtěla. Tak jsem tam seděla. mezitím co se stmívalo a tupě jsem zírala před sebe. Když jsem zas uslyšela ten zvuk. Vyděsila jsem se a rozhlédla se kolem.
Do parku právě vcházel nějaký chlap. Vypadal jak bezdomovec. Byl celý špinaví a oblečení měl děraví. Sama jsem se divila, jak mám ostrý zrak. A teď jsem si uvědomila, že je vlastně tma, ale já viděla pořád stejně dobře jako za světla, ne-li lépe.
Ten muž mě jistě neviděl, ale já jsem z něj nemohla spustit oči. Tlukot jeho srdce mě hypnotizoval. Zastavil se u mé lavičky a zamžoural na mě.
"Hej, to je moje postel! Vypadni odtud ty malej zmetku." rozkřikl se na mě. Ani jsem se nehnula. Byl tak blízko, stačil by jen jeden úder a bylo by po hladu. Celým tělem se mi rozléhalo to dunění. Sliny se mi hrnuly do úst a svaly jsem měla napnutý k prasknutí, jak jsem se sebou zápasila. Ruce jsem měla křečovitě semknuté a drápy jsem si rozřezávala kůži.
"Slyšelas? Vypadni!" jen mírně do mě strčil, ale to byla jeho osudová chyba. Nevydržela jsem to a vymrštila jsem se z lavičky a srazil jsem ho na zem.
"Hej!" stačil ještě zakřičet, než jsem mu jedním seknutím roztrhla bundu i se svetrem a tričkem a pak jsem mu jediným pootočením ruky vyřízla z hrudi srdce. Cítila jsem, jak mu rozřezávám kůži a svaly. Byla jsem jak posedlá. To dunění, mě dohánělo k šílenství! Pomalu jsem vyndala ruku z jeho hrudního koše. V ruce jsem svírala to po čem jsem tak toužila. Konečně! Sundala jsem ze srdce kůži, maso a kousky žeber. Ještě bušilo, ale pomalu umíralo. Neváhala jsem a zakousla jsem se do něj. Něco hluboko ve mě bylo mnou znechuceno, ale mé chuťové buňky byli více než spokojeny, o žaludku nemluvě. Spokojeně jsem seděla na zemi vedle mrtvoly a odpočívala jsem. Pomalu mi docházelo co jsem udělala. Byla jsem zděšena. Pohlédla jsem na bezdomovce a pak na svou ruku, která byla ještě od krve. Vyskočila jsem na nohy a rozhlédla se kolem. Nikdo tu nebyl.
Musím pryč. To bylo jasné, nechtěla jsem se tu nechat přistihnout. Rozeběhla jsem se z parku s pocitem viny a znechucení a raději jsem se již neotáčela. Raději už jsem nechtěla vidět to, co jsem provedla.