Juliin deník - 33. díl

Anotace: Pokráčko...

Sbírka: Juliin deník

Dovláčel se s kufrem až ke dveřím chalupy, potom se zastavil a vylovil z kapsy u kalhot klíče. Trochu jsem nechápala, proč se někdo namáhá zamykat dům uprostřed takovéhle pustiny. Vypadalo to, že se tady v okolí sotva vyskytuje nějaká lesní zvěř, natož pak aby sem někdy zavítal člověk – pokud nepočítám nás dva. I kdyby po mě pátraly všechny policejní stanice světa, nikdy by mě tu nikdo nenašel. Hm, vážně skvělá představa, vzhledem k tomu, že to, že mě teď v téhle chalupě bude ten taxikář věznit a mě budou bezúspěšně hledat, se nedá tak docela vyloučit. Ovšem rozhodně se nemusím bát, že by po mě vyhlásili pátrání po celé planetě. Tak důležitá pro lidstvo přece jenom nejsem.
Když dveře konečně odemkl, podíval se na mě a pohledem mě vyzval, abych šla dovnitř. Sice jsem to pochopila dokonale, rozhodně jsem se však nenamáhala hnout se z místa. Možná chtěl být jen gentleman, jenže já jsem nechtěla riskovat, že tam vlezu, on za mnou zabouchne dveře a odjede. Je pravda, že mě nenapadal jediný důvod, proč by to dělal – leda tak pro zábavu, stejně jsem ale měla pocit, že se musím mít na pozoru.
Shledal, že já asi doopravdy nemám v úmyslu se pohnout, a tak opět uchopil kufr a ve vteřině zmizel v útrobách chalupy. Na chvíli jsem zaváhala, nakonec jsem se ale vydala za ním.
Vešla jsem a malinko jsem tápala, neboť uvnitř panovala naprostá tma. Naštěstí jakmile jsem se začala rozkoukávat a snažila se rozpoznat nějaké obrysy, rozsvítilo se světlo. Zřejmě našel vypínač. Myslela jsem, že pokud se tu najdou nějaké použitelné svíčky, bude to zázrak, a on je tu dokonce elektrický proud! Jen nechápu, jak to zařídili...
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nacházeli jsme se ve velké místnosti, která vypadala nečekaně celkem útulně. Zřejmě to byl jakýsi obývací pokoj, kuchyň a jídelna dohromady. Uprostřed stál velký stůl nejméně pro osm lidí, napravo od něj byl ve stěně vestavěný krb a u něj pohovka a v rohu jsem zaregistrovala jakousi knihovnu s velmi starými a zaprášenými knihami. Na opačné straně místnosti se nacházel jednoduchý kuchyňský koutek – kuchyňská linka, dřez, trouba, několik poliček s nádobím a dokonce lednička.
Neustále jsem si všechno v pokoji bedlivě prohlížela, jako bych hledala nějakou vražednou zbraň nebo alespoň něco, čím by na mě ten řidič mohl zaútočit... Proboha, Julie, prober se už konečně! Copak jsi zapomněla, že mentor souhlasí s tím, že jsi tady? Ten kluk nevypadá na to, že by ti chtěl ublížit. Máš moc bujnou fantazii... Stejně jsem ale nechápala, co tady dělám – v nějaké chalupě uprostřed největší díry světa a ještě s cizím člověkem! Místo toho jsem mohla v klidu sedět v letadle a mít úplně jiné starosti.
„Na co tak koukáš? Myslíš, že ti chci ublížit?“
„A chcete?“
„Nechci. Proč bych to dělal?“
„To já právě nevím. A jaký mám důvod vám věřit? Proč jsme vůbec tady? Co tu děláme?? Měla jsem jet do Francie, ne do lesa!“
„Tak především... Přestaň mi vykat. Je mi jednadvacet, nejsem o nic moc starší než ty. Jmenuju se Nick.“
„Hm, fajn.“
Neměla jsem náladu na fráze typu „těší mě“, protože mě ani trochu netěšilo. A představovat jsem se mu taky nemusela – moje jméno znal, i když absolutně nevím odkud.
„Tak teda, Nicku... Neodpověděl jsi mi na otázku. Proč jsme tady??“
„Povím ti to. Nechceš čaj?“
Čaj? Popravdě by se docela hodil.
Přikývla jsem a usedla ke stolu.
„Tak jo, díky... Nevadí ti, že mě budou hledat?? Měla jsem jet do Francie na jazykový pobyt, jsem tam zapsaná! Nedochází ti, že když tam nepřiletím, budou se po mně shánět?“
„Nebudou.“
„Jak jako nebudou??“
Pravda, nejsem žádná významná osobnost, aby mě někdo sháněl, ovšem jestli nedorazím do Francie, budou minimálně telefonovat domů, proč jsem nepřijela. A jakmile se to dozví tety, nepochybně to ohlásí na policii. A ta mě stoprocentně nenajde. To je konec!
„Ve Francii na tebe nikdo nečeká. Nejsi zapsaná v žádném kurzu.“
Nechápavě jsem na něj civěla. On mezitím v klidu vytahoval ze skříňky sáčky s čajem. Co to žvaní?
„Ten dopis, co ti přišel, byl fiktivní. Psal jsem ho já.“
Neříkala jsem to?! Tak to je ještě větší konec.
„Ale... proč?“
„Byl to rozkaz. Měl jsem za úkol dopravit tě do bezpečí. A pokud si tvoje tety a strýc budou myslet, že jsi na jazykovém kurzu, nebudou o tebe mít strach.“
„A tady jsem v bezpečí??“
Postavil vodu na čaj a přisedl si ke mně.
„Víceméně ano. Alespoň po určitou dobu.“
„A doma mi snad hrozilo nějaké nebezpečí?“
„To netvrdím. Ovšem tvojí adresu si mohl každý lehce zjistit.“
„Proč by si jí někdo zjišťoval??“
„Co ty víš...“
„Právě že nevím. Spíš by mě zajímalo, co o tom víš ty?“
„Celkem dost. Nemůžu ti toho ale moc říct. Rozhodně ne teď.“
Fajn, já už jsem si stejně zvykla na to, že mi nikdo nechce nic prozradit. Jediný, od koho jsem se něco dozvěděla, byl Roman.
„Kdo ti dal ten rozkaz, abys mě přivezl sem?“
„Nejvyšší.“
„Nejvyš... Takže ty... ty taky patříš k patronům??“
Proboha, jen mi netvrďte, že tohle je další člověk, co mě má ochraňovat! To už by fakt nebylo normální. (Ne že by to doteď normální bylo...)
„Samozřejmě, co sis myslela?“
„A když jsi patron... Musíš někoho chránit. Znamená to, že chráníš mě??“
„Ne tak docela. To mají za úkol jiní.“
„Myslíš třeba Iris?“
„Jistě. A nejspíš jich je víc, co tě mají pod dohledem, o ty se však zatím nemusíš starat.“
Vážně jsem si už začala připadat jako prezident Spojených států – ochranka na každém rohu...
„A co teda děláš ty? Proč tu jsi se mnou, když nejsi můj patron?“
„Víš, já částečně jsem tvůj patron. Jenže mám na starosti jiné věci, než obvykle patroni mívají. Tebe nestačí pouze jednoduše opatrovat...“
„To zní jako bych nebyla normální. Nebo spíš jako bych byla něco víc než ostatní...?“
„Však taky jsi něco víc.“
„A... a proč? Co tím myslíš?“
„Moc se nevyptávej. Jsem si jistý, že jsi to už slyšela mockrát, ale brzy přijde tvůj čas... Pak se vše dozvíš.“
„Brzy přijde můj čas?“ opakovala jsem po něm.
V tu chvíli zapískala varná konvice a on se zvedl od stolu, aby zalil čaj. K odpovědi se zřejmě neměl. Místo toho beze slova naléval vodu do dvou připravených hrnků, které potom vzal a postavil přede mě na stůl. Promluvil teprve, když se opět posadil.
„Nedopověděl jsem ti to. Do jisté doby jsem byl něco víc než jen patron. Jenomže pak jsem něco zvoral – neptej se co – a nejvyššího to naštvalo, takže mě jakoby sesadil. Udělal ze mě areiola a poslal mě k tobě...“