Temnota-neznámý (č.6)

Anotace: Praha, město hojnosti...

Je to již pár týdnů, co jsem opustila město a vydala se nazdařbůh do světa. Zima už udeřila plnou silou a chodníky, mokré od častých dešťů, si vytvořili kabátec z ledu, který přikrývala vrstva sněhu. Lidé byli schovaní ve svých vytopených domech a zavírali okna před tím co bylo venku a snažili se uchovat zdání, že se nic nezměnilo, že je vše pořád stejné... ale nebylo. Byla jsem tu já se svými pařáty, kterýma jsem jim vyřezávala srdce z těla. Plížila jsem se skryta ve stínech domů a v slabém světle, zapadajícího slunce jsem byla téměř neviditelná pro slepé oči lidí.
Usmála jsem se. Ucítila jsem pach lehké kořisti. Přímo přede mnou jen pár kroků od místa, kde jsem se schovávala, stálo dítě. Malé, bezbranné, nevinné a ztracené. Téměř jsem mohla nahmatat strach který z něho sál. Hledalo maminku. Zoufale se snažilo najít její náruč. Vydalo se do proudu lidí jenž mířili ke svým domovům či do práce... Ušklíbla jsem se a odlepila jsem se od stěny domu, v jehož stínu jsem nacházela úkryt. Doufala jsem, že si mě nikdo nebude všímat. Můj vzhled by je mohl upoutat. Oblečení jsem totiž měla potrhané a k tomu jsem již neměla ani mikinu, která se již téměř rozpadala a tak jsem ji musela vyhodila. Takže jsem se procházela venku, v mrazu jen v proděravělým triku od kulek s kalhotami, které nevypadali o nic lépe. Ještě štěstí, že má schopnost uzdravovat se, byla čím dál silnější, jinak bych asi už byla mrtvá. Ani boty jsem neměla, protože mi jednu z nich roztrhl pes, který ho na mě vypustil nějaký policajt, když mě načapal jak se krmím na nějakém chlápkovi. Uculila jsem se, když jsem si vzpomněla co jsem jim pak provedla. To byla hostina! Šla jsem nepozorovaně za dítětem, nikdo si mě nevšímal. Někdy se mi zdálo, že na ně působí nějakým divným způsobem. Jako by mě viděli, ale hned na mě zapomněli... Ať to bylo jakkoliv, hlavně že si mě nevšímali. Vytrvale jsem dítě pronásledovala a čekala až zahne do nějaké uličky, kde bych ho mohla chytit. Pečlivě jsem se vyhýbala policistům, kteří tu hlídkovali a čekala. Trvalo dlouho než dítě našlo odvahu a vešlo do postraní uličky, která vedla pravděpodobně k jeho domu. Tiše jsem ho následovala a čekala až zajde dál, aby nás nemohl nikdo z hlavní třídy uvidět. Dítě se ani jednou neotočilo po zvuku mých kroků, jelikož žádný nevydávali, ani stopy po mě nezůstávali. Byla jsem příliš lehká, na to abych prošlápla sníh. Někdy jsem si připadala jako duch... a co je vlastně démon? Není to snad taky nějaký druh ducha? Nebyla jsem si jistá, ale nezáleželo mi na tom tolik, abych to někde zjišťovala. Konečně jsme se ocitli dost daleko od lidí.
Zrychlila jsem krok a překonala jsem vzdálenost, která nás od sebe dělila. Zmocnilo se ně vzrušení a škodolibá radost, jako při každém lovu. Chvíli jsem šla těsně za ním, div že jsem mu nešlápla na paty a v duchu se chechtala jeho tuposti. Šla jsem za ním takhle asi minutu než si uvědomilo, že mu někdo dýchá na krk. Poslouchala jsem tu rajskou hudbu jeho srdce, jak se jeho tlukot zrychlil až jsem si o toho chudáčka začínala dělat starosti, aby nezemřel na infarkt. Prudce se zastavilo, až jsem do něj málem narazila a pomalu se otočilo. Darovala jsem mu jeden ze svých řídkých úsměvů. Bylo tak roztomilé, když na mě tak vyvalovalo očka s otevřenou pusinkou. Začalo couvat. Vzpamatovávalo se celkem rychle. Někteří na mě civěli mnohem déle a nebo nechtěli věřit, že někdo tak mladý jako já, může být jejich poslem smrti.
Na nic jsem už nečekala. Hra skončila. Jako blesk jsem zaútočila a přitiskla jsem toho malého prcka ke zdi. Nestihlo se ani nadechnout, než si uvědomilo, že má díru v místě, kde bývalo jeho srdce. Ještě byl živý, když jsem se do jeho srdce zakousla. Nevěřícně na mě koukal a pak jsem cítila jak umírá a ochabuje. Nechala jsem ho spadnout na zem a dojedla. Milovala jsem Prahu, lov byl tady tak snadný! Jen kdyby tu nebyli ti pitomý policajti a byl by to ráj. V menších městech bylo těžké někoho najít, všichni se schovávali.
Rozhlédla jsem se kolem, jestli není kolem nějaký policista. Nebyl, ale byl tu někdo jiný. Stál opřený o popelnici asi tři domy ode mě a bylo na něm něco divného, jiného. Člověk to nebyl, tím jsem si byla jistá. Pak jsem to uslyšela. Zpomalený tlukot srdce.
Zavrčela jsem. Už jsem věděla co je to zač. Byl to upír! Už několikrát jsem se s nimi dostala do křížku. Párkrát mi ukradli kořist a já zase jim. Tentokrát, však tenhle přišel pozdě. Měl smůlu hošánek. Kdo dřív žere, ten se směje... Stál tam nehybně a hleděl na mě. Nechápala jsem o co mu jde. Možná čeká až odejdu. Krev toho děcka, byla ještě teplá. Opatrně jsem začala couvat zpět k hlavní ulici. Stejně pomalu, jak jsem couvala, on postupoval dopředu k dítěti. U jeho bezvládné mrtvolky se zastavil a poklekl k němu. Nespouštěl ze mě oči, stejně tak já z něho. Nehodlala jsem nic nechat náhodě. Posledně, když jsem se pustila do bitky s upírem málem jsem to nepřežila, i když on taky ne. Naše síly byli vyrovnané a tak jsme se prostě rozešli a ani jeden jsme se mého úlovku nedotkli. Trvalo týden než jsem se zcela uzdravila a mohla na lov.
Upírovi tesáky se zahryzly dítěti do krku. Byl mladý. Možná o rok o dva starší než já, ale přes dvacet mu určitě nebylo. Postupovala jsem dál a nechala ho nakrmit se. Ještě jsem nestihla dojít k hlavní ulici a upír dítě už odhodil. Moc krve tam asi nezbylo, musel hodně vykrvácet. Už jsem se chystala ztratit se v davu. Otočila jsem se zády k němu, což bylo velice riskantní, ale zatím nevykazoval, žádné známky toho, že by mě chtěl roztrhat a tak jsem to riskla.
"Počkej!" ozvalo se za mnou. Překvapeně jsem se otočila. Vždycky mě překvapí, jak rychle se dokáží tyhle bytosti pohybovat, i když nejvíce mě to udivuje u sebe samé. Stál jen dva kroky ode mě a zvědavě si mě prohlížel. I já jsem si ho prohlédla. Byl na tom očividně lépe než já. Oblečení měl čisté a nepotrhané, žádné známky po tom, že by každý večer lehával v polorozpadlých domech a každý den by ho honila policie. Černé vlasy měl pečlivě učesané a na ruce měl dost draze vypadající hodinky. Byl asi z vyšší vrstvy.
"Kdo jsi?" zeptal se. Byla jsem překvapená, že se semnou snaží komunikovat. Upíři se mi obvykle vyhýbají. Jedině ti co byli mého vlastního druhu se mnou občas prohodili řeč o tom jestli se nechci přidat k nějakému jejich spolku a pak zase šli po svých. Přemýšlela jsem, zda mu mám odpovědět. Pak jsem se rozhodla. To co jsem už určitě ví a do toho kdo jsem mu nic není. Asi vycítil, že nejsem zrovna hovorně naladěná a když jsem se už chtěla otočit, podal mi ruku a řekl. "Já jsem Vlk." zamračila jsem se. Dělá si ze mě blázny? "Tohle jméno my dali když jsem vstoupil do rodiny." rychle dodal. Do rodiny? To bude asi něco podobného co tvoří ti z mé rasa. Ty spolky, nebo co.
"Tereza." můj hlas zněl tiše a nejistě. Už je to dlouho co jsem ho používala k něčemu jinému, než vrčení. Odnaučila jsem se mluvit. Rychle jsem zase svou ruku stáhla. Usmál se. Co po mě vlastně chce? Mám dost práce a nehodlám celý den promrhat jen kvůli nějakému šílenému upírovy!
"A co máš tak důležitého na práci?" zeptal se. Ztuhla jsem. On mi četl myšlenky! To vysvětluje spoustu věcí.
"Každý upír to umí, ale můžeš si je chránit, ale jak to ti raději neřeknu." zamračila jsem se. Cítila jsem jeho mysl ve své hlavě. Teď jsem si tím byla jistá, že ten nepříjemný tlak je on. Snažila jsem se ho vypudit a kupodivu se mi to povedlo! Byl trochu překvapený, ale rychle to skryl.
"Co chceš?" vyštěkla jsem na něj ostře. Hlas jsem teď už celkem zase ovládala.
"Jen si popovídat a možní ti pomoc. Zdá se mi že nepatříš k žádné skupině, což je možná škoda. Jsi mladá a sama moc dlouho nepřežiješ." myslel to upřímně. Alespoň mi to tak připadalo. Pousmála jsem se.
"Dokázala jsem přežít bez cizí pomoci měsíc. Myslím, že to zvládnu i nadále." a dřív než stačila něco říct zmizela jsem v davu.