Juliin deník - 34. díl

Anotace: „Nedopověděl jsem ti to. Do jisté doby jsem byl něco víc než jen patron. Jenomže pak jsem něco zvoral – neptej se co – a nejvyššího to naštvalo, takže mě jakoby sesadil. Udělal ze mě areiola a poslal mě k tobě...“ (jen pro připomenutí konec minulého dílu)

Sbírka: Juliin deník

„Are-co?“
„Areiola. Tak nějak jsem to čekal, že nebudeš vědět, kdo je areios.“
„A kdo to teda je?“
„Něco jako patron. Akorát toho nedokáže tolik. Umí sice nějaké věci navíc, ale stejně je všichni považují za něco míň než jsou patroni...“
„Aha, a to znamená, že máš teď kvůli nejvyššímu míň schopností? Připadá mi to, jako kdyby tě v práci sesadili na nižší pozici.“
„Jo, v podstatě máš pravdu. Byl jsem patronem... a najednou je ze mě areios.“
„Říkal jsi, že z tebe nejvyšší udělal areiola a poté ti dal na starosti mě. Tím chceš říct, že tě ke mně poslal... za trest?“
Nemohla jsem si pomoct, ale vážně mi to tak znělo. Jsem údajně něco víc než ostatní, ovšem lidi ke mně posílají za trest.
„Hm... ano. Jenže nemáš si na co stěžovat, ty jsi tu taky za trest.“
„Co? Jak to myslíš??“
Bezva, jsem patronkou ani ne týden – respektive asi týden o tom vím – a už jsem něco provedla. Jenom si zaboha nemůžu vzpomenout, co to bylo...
„Myslím to tak, že jsi tady se mnou vůbec nemusela být.“
„A proč tu teda jsem?“
„Udělala jsi něco, co se nejvyššímu moc nelíbilo.“
„Já že jsem něco udělala?“
„Ano, copak ty si to nepamatuješ? S Romanem jste překročili hranici...“
Napadala mě jen jedna jediná věc, kterou mohl mít na mysli. Co on o tom může vědět?!
„No a? Nemám snad právo někoho políbit? Navíc se to ani pořádně nestalo.“
„Samozřejmě že na to máš právo. Můžeš políbit, koho chceš. Jenom ne Romana.“
Jasně, víte, jak se tomuhle říká? Zákon schválnosti. V životě jsem toužila políbit jen jednoho člověka – a on je zrovna jediný, koho políbit nemůžu. A pak mi netvrďte, že je život fér.
„Proč??“
Jo, čekala jsem, že mi na to neodpoví. Nikdo mi na to zatím neodpověděl.
„Víš... V podstatě to není tvoje chyba, že se to stalo. Roman moc dobře věděl, co udělat nesmí.“
„Věděl to? Od koho? Jakto, že mi nic neřekl?“
Pouze se mi omlouval, že je to jeho vina. Zdálo se mi to jako hloupost, teď to ovšem vypadá, že asi nebyla...
„Neměl ti nic říkat. Nejvyšší stanovil podmínky mnohem dříve, než jste se setkali. A Roman je porušil.“
„Stanovil podmínky pro co?? A jak mohl vědět, že se s Romanem potkáme?“
„Nebuď naivní, je to přece nejvyšší. A copak ty si vážně myslíš, že to, že jste se setkali, byla náhoda??“
Zůstala jsem na něj překvapeně civět.
„Takže... nebyla?“
„Ne. Vy jste se museli potkat. Bylo to rozhodnutí nejvyššího.“
„To nějak nechápu. Proč jsme se museli potkat??“
„No... Abys tomu rozuměla, začínající patroni to mají vždycky těžké – proto mají také na pomoc mentora. Jenže ty zřejmě potřebuješ větší pomoc...“
„Tím chceš říct, že jsem tak neschopná?!“
„Ne! To ne... Ty naopak oplýváš mnohem většími schopnostmi, než kdokoliv jiný.“
„Tím spíš bych to měla všechno zvládat, ne?“
„Nechápeš to. Máš o tolik víc schopností, že musíš mít kolem sebe víc lidí, kteří by ti ukázali, k čemu které slouží a jak je správně ovládat. Roman byl pověřen, aby ti postupem času vysvětloval vše, co je třeba...“
„Ale Roman přece není patron. Nemá schopnosti. Tedy nemá jich moc...“
„V Romanovi je víc, než si myslíš. Navíc mezi patrony vyrůstal, se vším by ti dokázal poradit.“
„A on to věděl, že mě jednoho dne potká a bude mě muset... učit?“
„Ne, nevěděl. Nevěděl to ani toho dne, kdy jste se viděli poprvé. Teprve potom mu nejvyšší všechno vysvětlil a on tě znovu vyhledal.“
Začínalo mi to docházet. Proto byl Roman jediný, od koho jsem se alespoň něco dozvěděla, a proto na to mentor nic nenamítal.
„Nechápu jednu věc. Jestliže porušil pravidla Roman, přestože věděl, že to dělat nemá, proč za to sakra trestáte mě?“
„Trestáme oba tím, že vás od sebe – aspoň prozatím – odloučíme. Bude to tak nejlepší. Řekl jsem sice, že za to nese odpovědnost hlavně Roman, to ovšem neznamená, že ty jsi úplně bez viny...“
„No dobře, a když už mi teď Roman nemůže pomáhat s tím, s čím by měl... Kdo to udělá za něj?“
Podívala jsem se na něj a čekala, co mi na to odpoví. Popravdě jsem si totiž byla skoro jistá, že jsem to předem uhodla...
„Já.“
Bezva, jako bych to nevěděla.
„Fajn. Tak dřív, než mě zase začnou za něco trestat, mohla bych znát předem pravidla. Nebo je budeš znát zas jen ty?“
„Chceš znát pravidla? Hm, dobře. Poslouchej mě, mentora, svého anděla a vůbec veškeré příkazy nejvyššího. To je asi tak ve zkratce celé. Jo a vyhýbej se temným. Nebo si jich alespoň nevšímej. A nevěř jim ani slovo – pokud by na tebe náhodou mluvili.“
„Eh... A to má být všechno?“
Čekala jsem nějakou sáhodlouhou přednášku o tom, co smím či nesmím dělat, koho můžu a nemůžu políbit, a on mi místo toho jen řekne, abych poslouchala všechny, kteří se mi snaží pomoci.
„Ano. Jestli jsem na něco zapomněl, tak se to holt dozvíš až poté, co to porušíš,“ zašklebil se.
„Aha... Ještě jsi mi neřekl, co tady vlastně děláme.“
„To teprve uvidíš. Zatím to není důležité.“
Zívl a mrkl na hodinky.
„Koukni, už je hrozně pozdě. Musíš být unavená.“
Uvědomila jsem si, že má pravdu. Dnešek byl opět jeden z těch dnů, kdy se toho na mě semlelo o něco víc, než jsem zvyklá. Měla bych si zvykat, takových dnů bude teď určitě ažaž.
Prázdné hrnky od čaje jsme uklidili do dřezu a potom už jsem následovala Nicka k dřevěným schůdkům v rohu místnosti, kterým jsem doposud nevěnovala nejmenší pozornost. Vylezli jsme nahoru do podkroví. Prostor tam byl mnohem větší, než by se zdálo. Stáli jsme v jakési chodbičce, na pravé i levé straně byly ve stěně jedny dřevěné dveře. Patrně byly ještě jedny i na konci chodby, ty však byly zcela zahaleny ve tmě.
Nick otevřel dveře, které k nám byly nejblíž.
„Předpokládám, že nechceš spát se mnou v jedné místnosti, tohle bude tedy tvůj vlastní pokoj. Obávám se ale, že lampička nesvítí. Snad to pro dnešek vydržíš, zítra to spravím.“
„To nevadí, dobrou noc.“
Vlezla jsem do svého nového pokoje a jen díky slabému světlu z chodby jsem našla postel. Ulehla jsem na ni, aniž bych se namáhala se třeba převlékat, a okamžitě jsem usnula.