Zpěv severního větru... (prolog)

Anotace: Úvod do rozsáhlého povídkového cyklu, o jehož napsání uvažuji už hodně dlouho. Dosud se mi nikdy nepodařilo svůj plán zrealizovat. Snad mi odpustíte, jestliže i z tohoto mého pokusu, zůstane jen torzo...

Ulice byla tichá, nepřátelská. Vyčítali jí to. Říkali, že je zradila, že je pyšná, že nestojí na jejich straně, že je zlá čarodějnice. Říkali to s takovou nenávistí v hlase, s takovým strachem v očích. Báli se jí. Báli se jí, protože ona se nebála jich. Protože ona už se nebála ničeho...

Bylo to tak dávno. A ona byla mladá, nic nechápající, vyděšená dívka - vlastně ještě dítě. Ano, k smrti vyděšená. Posedlá vztekem, jako zvíře v kleci - tak jako oni dosud...
Bylo to dávno. Dnes už se nebojí. Láska je silnější než vztek, nenávist, než slepé pověry. Zvlášť láska k vlastní rodině. Nechtěli to pochopit...
Kdysi byla považována za hrdinku. Jen proto, že se, zaslepená vlastní zlobou, postavila na odpor. Že zničila cizí naděje ve prospěch svých. Bylo to skutečně hrdinství? Nebo jen zoufalá snaha dostat se z vězení vlastního strachu? Začínala pochybovat...

Dnes by se zachovala jinak - snažila by se pochopit, porozumět, hledět jasnýma očima. Jenže dnes byla považována za zrádkyni...
Jen proto, že zachránila život vlastní krvi: Byla vražedkyně. No a co!? Byla také její sestra. Nemohla ji opustit, nemohla ji vydat zákonu. Udělala chybu, ale měla právo na porozumění. A teď? Teď byla mrtvá...

A o mrtvých jen dobře. Tak to vždy říkali, tak si to pamatovala ze svého dětství, tak jí to učili. A ona? Ona nikdy neposlouchala - sama, učila se nenávidět...
A byla za tu brilantně vytříbenou vlastnost obdivována. Nikdo se jí neptal, zda chce být taková. Jen jí tleskali, ukláněli se jí, vrhali po ní obdivné pohledy. A jejímu dětskému srdci dělala ta pozornost dobře...
Dnes po ní netoužila. Dnes toužila jen po klidu, po troše porozumění - a právě to bylo přespříliš...

Přitáhla si plášť těsněji k tělu, naposledy se rozhlédla kolem a vyrazila. Věděla, že už se sem - do města snů a nadějí, do města trpké nenávisti, do města svého dětství, nikdy nevrátí...
Příliš vzpomínek, příliš citů, příliš nepochopení. Svazovalo jí to ruce a na nohy věšelo těžká závaží. Už to trvalo příliš dlouho. Už nebyla ochotna to snášet...
Cesta vedla do daleka, snad do nekonečna, snad do jiného světa. Světa bez nenávisti a beze strachu. Milovala tu cestu. Mohla by po ní jít až do smrti, nebo ještě dál až do skonání věků. A už nikdy se nebát, co bude zítra - zítra bude cesta pokračovat. Bez minulosti, bez budoucnosti, navěky...

Nad temným krajem, nad stříbrnými vlnami oceánu, slunce zapadalo...