Hydroponic town 39 - Moonshine

Anotace: osudy pozemské civilizace i té měsíčné...

,,Sleduj, koho vedu!"

,,Oh, samotný pan Josh Plant. Vítejte, zde máte své křeslo." pronesl v lehké ironii Austin, protože právě prohrál sázku o to, zda přijde či ne, a zároveň přišel o dnešní oběd( pilulku s příchutí grilovaného kuřete).

,,No, tak jsem konečně tady. Máte to tu celkem pěkný." proletěl Josh zrakem akvárium, když usedal na své kožené křeslo.

,,To bych řekl." prohodil Samuel mířící k výdeji dvojitého obědu.

,,Mohl bych si taky dát oběd? Mám docela hlad."

,,Jistě, Joshi, posluž si."

,,Když já nevím jak, jak se to ovládá."

,,Ach, člověče, kde to žiješ? Divej, tady se postavíš, nastavíš dlaň a stiskneš zelený tlačítko. Myslíš, že to zvládneš?" rozesmál se Samuel.

,,Nevím, jestli to dokážu..." řekl Josh cukajíc koutky a následně na to se rozesmál taky. Pak nastavil ruku a zanedlouho mu na ni vypadl prášek. Spolkl ho, zapil ho vodou a sedl si do křesla. Za chvíli přišel i Samuel se dvěma prášky a jednu podal Austinovi.

,,Pan dobrosrdečný. Já už se chystal na hladovku." s úsměvem na tváři pronesl Austin.

,,Nežvaň a sežer to!" hodil mu pilulku do klína a skočil na sedadlo.

,,Vážení, za dvě hodiny Měsíc!" zvolal Austin při pohledu na monitor.

,,No konečně pořádná večeře."řekl Samuel zapíjíc prášek s příchutí kuřete.

,,My letíme na Měsíc?" vyvalil oči Josh.

,,Jo, musíme načerpat palivo a vzít si pořádnou zásobu jídla a vody, protože s největší pravděpodobností toho na Zemi k jídlu moc nebude."

,,Jaký jídlo myslíš, jako prášky?"

,,Kdepak, Joshi, normální."

,,Ty jsi hybernoval, že? Jsi to ty, Spasitel?" zeptal se Joshe Samuel.

,,Jo, to jsem já."

,,Abych ti to objasnil, v mých dětských letech jsem upjatě sledoval vědecké vize o osídlení Měsíce..."

,,Jo, na to si vzpomínám, taky jsem se o to dost zajímal, jen mi v té době bylo už osmnáct."

,,...no a v roce 2027 vystoupil ve Washinghtonu D.C. americký republikánský prezident Arthur Fitzgerald Mason a celému světu oficiálně oznámil, že na Měsíci byla otevřena první továrna. No a pak už šlo všechno v rychlém sletu. Na Měsíci vyrůstaly pole, zakládaly se rybníky, stavěly se jakési obytné osady, hvězdárny a observatoře, další továrny a nejrůznější vědecké parky."

,,Sakra, a já o to vše přišel. A to jsem upadl do bezvědomí jen o rok dřív! A co se stalo dál?"

,,Dál už to není tak krásný. V roce 2028 nějaký fanatik, kterého ještě nikdo nechytil, zastřelil Arthura Masona při slavnostní projížďce Dallasem. Chudák prezident se právě vrátil ze své první návštěvy Měsíce a ten magor mu buďto záviděl, nebo mu to neladilo s jeho vyznáním. Tak si to alespoň, jako zpola amatérský psycholog, vysvětluji já. Nicméně od té osudové události se svět rozdělil na dva nezpřátelené tábory. Jedni žili Měsíčním snem a dali by vše, aby se tam mohli usadit, a druzí osidlování Měsíce doslova nesnášeli a otevřeně kritizovali. A jak už to býva, z jiskry vzešel plamen. V Rusku vznikla mocná sekta Contra Lunam, ke které se hlásilo stále více lidí z celého světa a která měla plnou podporu ruského cara Alexandra Podchaljuzina, a v roce 2031 tato organizace, v tu dobu čítající skoro miliardu lidí, vyhlásila zbytku světa a hlavně zbohatlíkům na Měsíci válku. V útrobách Sibiře nechal Podchaljuzin vystavět obrovské množství továren na zbraně a vyzval všechny členy sekty, aby se schýlily do této věčně zmrzlé a nehostinné oblasti. Vybudoval podzemní pevnosti a síť podzemních chodeb a odtud pak útočili především na Japonce, ale to je už jiný příběh."

,,No, a jak se lidem dařilo na Měsíci?"

,, Tam v tu dobu žila asi miliarda a půl lidí. Byly vybudovány dvě města, Moonshine a Východní město. Moonshine bylo především americké. Bylo vystavěno ve stylu Velkého jablka, New Yorku, a dodnes vypadá jako jeho věrná kopie. Jen v Moonshine stojí ještě Dvojčata, to si mocní lidé vymohli. Východní město bylo naopak z velké části vystavěno číňany a japonci. Bylo to nejmodernější město, jaké kdy spatřilo světlo světa a Měsíce. Stalo se domovem pro miliardu číňanů a několik miliónů japonců, jenže v roce 2031 byla skoro polovina obyvatel Východního města povolána na Zemi do války. A, ať se to může zdát ironické, to jim zachránilo život, neboť jen o půl roku později nepatrný meteorit ze záhadných důvodů proletěl ochranným štítem, rozbil skleněnou kopuli, kyslík unikl do vesmíru a asi si umíš představit, co se stalo s obyvateli. Ani jeden člověk z něco přes miliardové populace se nezachránil."

,,To je hodně krutý! Tak nějak tipuji, že poletíme do Moonshine, že?"

,,Přesně tak." kývnul Samuel hlavou.

,,A ještě by mě zajímalo, jak mohla být na Zemi třetí světová válka a všechno to okolo toho, když tam byly ty hydrodendrie?" ptal se užasle Josh, který tomu všemu nemohl uvěřit.

,,No, Noemova archa byla postavena až poté, co byl kolonizovaný Měsíc, což bylo v roce 2027. A ty jsi přišel na ty kytky, jak se jmenují...?"

,,Hydrodendrie."

..Jo, díky, hydrodendrie. Tys na to přišel v roce 2024, jestli se nepletu..."

,,2023." opravil ho Josh.

,,No tak vidíš. A nemysli si, že lidé ze dne na den všeho nechali a odletěli do vesmíru. Kdepak. Jednoho večera si sedli ke zprávám, dozvěděli se tuto strašlivou novinu, ale pak šli spát a druhý den už žili tím, jestli vyhraje v derby Manchester United nebo City. Až postupně rostl strach a chaos. Pamatuji si, jak můj otec jednoho dne přijel celý bledý domů a vyprávěl nám, jak našli mladou holku mrtvou ve vaně. A jediný, co měla na sobě, byl omotaný šlahoun těch hypochodrií okolo jejího krku."

,,Hydrodendrií." podotkl Josh.

,,Jo, jasně, promiň. Víš, můj otec byl totiž záchranář. A toho dne mu to došlo. A nejen jemu, ale i nám. Začli jsme mít strach. Otec pak přicházel domů stále častěji se slovy, že ten plevel, jak jim říkal, zase někoho dostal. A jednoho dne, toho proklatýho 25. června, se už
nevrátil..." s obtížemi dokončil větu Samuel.

,,To je mi líto, to jsem nevěděl, omlouvám se a...a upřímnou soustrast."

,,To je dobrý, díky. No, abych to dokončil. To nebezpečí si lidé uvědomovali, až se jich samotných nějak dotklo. Určitě to znáš z minulosti, kdy byla společnost varována před kouřením cigaret. Kolik jich tenkrát přestalo? Deset procent? Nebo ještě míň?! No a tak se nediv, že se politici o rostliny moc nestarali a místo toho radši U.S.A. s Ruskem válčili o to, kdo první kolonizuje Měsíc. I když se to zdá neuvěřitelné, oni ho vážně osidlovali ne kvůli tomu, aby ochránili svůj lid, ale aby ukázali, že jsou lepší než druhý stát. A tuto bitvu vyhrálo U.S.A.. No a již zmíněná Contra Lunam jí pak vyhlásila válku. Sice říkali, že jsou proti tomu, aby byl Měsíc kolonizovaný, ale pod maskou toho si car Alexander Podchaljuzin jen vyléval zlost, že Měsíc nedobylo dřív Rusko. Této války Ruska proti U.S.A. využila Čína s Japonskem a kolonizovali druhou starnu Měsíce. To Podchaljzina naštvalo ještě více a zaútočil i na Japonsko s Čínou. Byla to nejkrutější válka v dějinách lidstva, protože U.S.A., Rusko, Čína i Japonsko hleděli pouze na válku a nevšimli si, že hypochondrie rychle masakrují ostatní plodiny, a tak tyto čtyři země poodumírali hlady dříve, než byl znám vítěz. Naštěstí byla v roce 2023 v neutrálním státě U.S.A., na Floridě, konečně dokončena Noemova archa ve spolupráci s ruskými vědci, kteří uprchli ze své válkou pohlcené země, a tak ze Země uniklo ještě pár miliónů lidí včetně mě, Austina i tebe."

,,To je drsný. A já si bláhově myslel, že se celý svět spojil, dal ruce k dílu a během měsíce už byli všichni ve vesmíru."

,,Kdepak, pane, takoví lidé nejsou." promluvil Austin.

,,A jak byli lidé vybíráni na Noemovu archu. Vždyť jich bylo osm miliard a na archu se jich vešlo sotva pár miliónů."

,,Jo, pane, to byl masakr." odpověděl mu bleskovitě Austin.

,,Souhlasím. Především nesměl mít člověk jediný záznam v rejstříku, musel ovládat alespoň tři světové jazyky, aby to na Noemově arše nedopadlo jako u babylonské věže, taky nesměl být žádného náboženského vyznání, čímž se seznam rapidně zkrátil a ještě musel každý zaplatit něco okolo miliónu dolarů."

,,Cože?! A kde jsem na to vzal já? Vždyť jsem tak tak zaplatil můj skromný byt."

,,Tak tě někdo musel založit." řekl Austin.

,,Ale kdo, prosím tě? Rodiče mi umřeli, když jsme byl ještě dítě, a prarodiče přežívali v té nejchudší části Londýna. Jedině, že snad...Sarrah."

,,Kdo?" zeptali se zároveň.

,,Má slečna. Jedině ta to mohla být. Měla víc než bohatou rodinu. Ale, ale proč by to dělala?"

,,Proč by to dělala? Je to tvá slečna, takže ty jsi její hoch. A copak ty bys nechal svého kluka na pospas žravé flóře?" udiveně řekl Samuel.

,,No kluka možná jo." pokusil se zavtípkovat Josh.

,,Chlape, ona tě miluje!" vykřikl Austin. Josh nic neřekl a jako omráčený odešel zase do zádi lodě.

---

,,Ježíši, Sarrah, jak se ti někdy za tohle odvděčím?" ptal se Josh zírajíc z malého kulatého okénka do vesmíru. Noemova archa už dávno nebyla vidět.
,,Miluju Tě!" řekl do vakua a vrátil se do kabiny. Ticho. Prázdno. A zase jen ticho.
,,Co se děje?" rozbušilo se mu srdce. Prošel okolo tisíců hadiček a spínačů a pak...pak spatřil dvě obrovské černé lebky kulovitého tvaru. Náhle se jejich viscerocrania( obličejové části) dala do pohybu, odklopila se a zpoza nich se vynořila hlava Austina. V tom strachu si Josh neuvědomil, že ta černá lebka je jen obyčejná helma od skafandru.

,,Tak, chlape, už jsme tady!" ozval se Austin.

,,Kde jako?"

,,Na Měsíci."

---

Navlékl na sebe bílou kombinézu s černou helmou a jakmile Oddysea 7 přistála a zvířila prach, Josh se vrhl ke schůdkům. Ty se dotkly země a on, jako kdysi Neil Armstrong na zapadlé poušti, hlásal: ,,Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo!"

Ale Samuel ho okřiknul:,, Prosím tě, vypadáš jak blázen, víš kolik lidí tu už přistálo?"

Josh se rozhlédl okolo sebe hledajíc Moonshine, ale široko daleko byly jen krátery a prach. ,,Vždyť, vždyť jsme kdesi...nikde!" divil se Josh, když nespatřil jedinou budovu. ,,To je ta slavná kopie New Yorku?!"

,,Chlape, copak by lidé žili tady, kde není vzduch a nic? Jen počkej, hned za horizontem na tebe čeká Moonshine." povzbudil ho Austin.

Skákavým krokem se vydali přes kráterové pole, až se dostali na samý kraj, pod nímž se rozpínalo obrovské šedé město schované pod neuvěřitelně velkou bání držící ve městě kyslík.

,,Tak tohle je Moonshine, chlape!" objevily se před Joshovou hlavou světlé nagelované vlasy Austina. Josh jen udělal krok stranou a znovu se kochal pohledem na to obrovské město zasazené do prašné pouště táhnoucí se až k obzoru.

,,Tak jdeme, nebo se tu chcete proměnit v solné sloupy?" vyzval je Samuel.

Opět skákavým krokem seskákali strmý sráz a stanuli před jedním z mnoha prosklených vchodů.

,,Město Moonshine Vás vítá, využijte, prosím, naše služby ubotová..."letěly titulky nad branou. Trojice vstoupila do útrob velkoměsta. Absolutní ticho, které je doteď doprovázelo, nahradil hluk rušné dopravy, vykřikujících kamelotů a podivných zvířat povalujicích se na ulicích.

,,Co to je za zvířata?"

,,To je leporit, kříženec zajíce s králíkem. V roce 2028 se v Austrálii přemnožili králíci a v severní Evropě zajíci, a tak bylo vyhlášeno, že velká část jejich populace poletí na Měsíc jako jakýsi pokusní zvířata, která otestují, zda je město dobře izolované a zda se v něm dá bez větších problémů přežít. Postupem času se pak začali křížit a teď už jen stěží potkáš čistokrevného králíka či zajíce." podal, jak bylo jeho zvykem, podrobnou a vyčerpávající odpověď vysoce vzdělaný Samuel.

,,Jsou docela hezcí..." podotkl Josh.

,,To možná, ale také neuvěřitelně žraví. Zemědělci s nimi vedou táhlou válku, ale leporiti mají zatím převahu. A tak obyvatelé Moonshine poněkud trpí hlady. Neříkám, že by neměli co jíst, ale žádné přeplněné ledničky nenajdete. Přeci jen tu není tolik polí, aby uživily stále rostoucí počet obyvatel." dále vysvětloval Samuel. A měl pravdu, leporiti chroustali odpadky přetíkající z kontejnerů a popelnic a to jejich chroustání se rozlékalo celým městem.

,,Vážně to vypadá jako New York, jem místo krys tu jsou ti mutanti. Ha, a i McDonald tu mají..." zaujala Joshe budova naproti němu.

,,Same, sleduj! Meruňkové dny!" vykřikl Austin přilepený na skle fastfoodu.

,,Můžeme zajít na Manhattan? Vždycky jsem ho chtěl vidět!" vykřikl znenadání Josh, když ho omrzelo dívat se na meruňkovou taštičku.

,,No, v podstatě jo, ale klidněte se, prosím! Nejsme turisti s fotoaparáty na krku, ale vyslanci na Zemi. Tohle je jen zastávka na doplnění živin pro nás a pro naši Oddyseu 7. Já půjdu zpátky k lodi a načerpám benzín, zatímco vy zajdete do nějakého obchodu a nakoupíte jídlo." razantně rozdělil Samuel funkce.

Austin a Josh dostali od Samuela podivné peníze a vyrazili do hlubin Manhattanu...