Skanzen-2. a 3. část

Anotace: Fajn, železnejch bot se bojím...

Jakmile byla na severu a neviděla všude okolo kov, sklo, auta, mrakodrapy a hlavně šrouby, které celý její svět držely pohromadě, přišla si nesvá. Krajina se změnila. Teď se již dala nazvat krajinou. Vyšlapané cesty lemované stromy, kopce a dál hory s vrcholky pokrytými sněhem... Kudy projel její Jeep, tam z cesty uskakovali pidimužíčci. Kam až dolehl zvuk motoru, si dryády a najády zacpávaly své špičaté uši. Kdo jen viděl tu plechovou nestvůru utíkal, co mu nohy, ruce stačily.
Zazvonil mobil. Nezvedala ho. Pak si uvědomila, že je to asi jediný mobil v okolí tisíce mil a zmáčkla zelený knoflík.
"Doktorko, tady zastavte." Oznámil jí protivný hlas šéfa.
Zastavila auto a sním i celou kolonu za sebou.
Z druhého vozu vystoupil její nadřízený. Na sobě měl jako vždy vyžehlené sako, s platinovými knoflíčky. Nevěděla, kolik jich doma má, každopádně to určitě nebylo pořád to samé sako. Na to ten protivný blb neměl buňky. To by jeho jemňoulinká kůžička nesnesla.
"Pitomec nafrněnej." Pomyslela si.
"Vybavení máte u Palema. Máte k dispozici jeho a ještě Karla."
"A kde máme proviant?" zeptal se obtloustlý Karel.
"Vy ho tady nemáte dost?" Muž naznačil rozmáchlým gestem k ovocem obsypaným stromům a keřům, k řece, kde se neměly ryby kam hnout, k obloze, kde létali hejna tučných holoubat a na pastviny, kde se pásla stáda srnců a jiné vysoké.
"Proviant." Opakovala doktorka. "Jídlo! Něco, co se dá pozřít."
"Ach ano, vy zajisté myslíte mikrotenové sáčky s prášky různých příchutí. Chemicky vypracované polotovary. Potraviny, kde nemáte původní suroviny, kterou to má představovat, ani co by se za nehet vešlo."
"Myslíme výživné a plnohodnotné potraviny." Zabručel ublíženě Karel.
"Tak ty tu nemáme. Nezbyl rozpočet. Máme tu jen podřadné produkty přírody."
Doktorka se ušklíbla. Karel víc.
"Dobrá," odfrkl si šéf, "my se vracíme do civilizace. Za týden od vás budu čekat e-mail, průběžně zasílejte SMS, nebo zavolejte. Signál tady místy je."
"Místy?" Zděsila se doktorka.
Šofér už ale nastartoval, dveře se zabouchly, Vozy se obrátili a celá kolona mířila na jih.
"Počkejte!" Vzlykla doktorka.
Na cestě s ní zbyli jen Palemo, Karel, a dva vozy.
K vozům pomalu přicházeli zvědaví skřítci, faunové a dryády.
"Zmizte! Jděte pryč!"
Poplašení tvorečkové se rozutekli. Jeden z nich si v tlapkách nesl mobilní telefon.
"Vrať to ty potvoro! Dej to sem! Slyšíš! Vrať se!"
Doktorka běžela za faunem, kozlíkovi podobnému stvoření, a hystericky ječela. Když mužíček zahodil telefon, těžce na něj dopadla a líbala mu čudlíčky. Vstala a rozhlédla se kolem sebe. Vůbec nevěděla, kde je, jak dlouho se hnala za tím zlodějem a jak se vrátit zpět.
*
*
*Stála na břehu jakési tůně s průzračnou chladnou vodou, do které se s duněním řítily kubíky divoké vody jako vodopád.
V tůni se proháněli raci, ryby i vydry. Kolem rostl hustý les, jen ona stála na pasece. Sedla si na kámen. V životě neviděla nic tak krásného. Nic tak...přírodního.
"Tak co doktorko, líbí se vám u nás?" Zeptal se známý hlas.
"Je to tu...nádherné."
"Věděl jsem, že se vám tu bude líbit."
Ze skály, která byla oporou pro vodopád se vynořila šupinatá rudá hlava s růžky.
"Ahoj. Co kdybychom si potykali? Vídáme se nějak často. Co ty na to?"
Na okamžik řeči zbavená a zmatená žena se rychle vzpamatovala.
"Ale tak proč ne. Klára Lympová."
"Já vím. Mě říkají Postrach plání, ale pro přátele jsem Hrůza." Zazubil se plaz. Chvíli to vypadalo děsivě, ale legračně, smíchem zúžené oči veškerou děsivost poslaly na věčnost.
"Těší mě. A neměl bys tam nějaké příjemnější jméno, kterým bych tě mohla oslovovat?"
"No tak...jedno bych měl...no...maminka mi ho dala, když jsem byl ještě vajíčko." Drak zrudnul ještě víc, než byla jeho přirozená barva.
"Poslouchám."
"Pinďa." Špitla 4 metry vysoká, 15 metrů dlouhá a 90 tun vážící obluda. Doktorka měla co dělat, aby zadržela smích.
"No tak to uděláme tak, aby to jméno bylo důstojné tvého vzezření. Budu ti říkat Nano."
Drak se zamyslel. "To by snad i šlo. Nano. Nano, drak. To zní dobře." Odmlčel se.
"Chceš něco vidět Kláro?"
"Co?"
Nano vylezl ze své jeskyně.
"Pojď, nasedni si a pevně se drž. Trochu se proletíme. Pomalu se vznesly k oblakům. Koruny stromů zmizely. Pluly nad vrcholky hor.
"Vidíš? To je ledovcové jezero. Vzniklo z ledu. A támhle je Trpasličí údolí. A v té hoře kutají trpaslíci drahokamy. Teď je tam ale vrací a zakopávají zpět, aby měli co kutat i budoucí generace. To je Raní řeka. Pověst vypráví, že až vyschne, už se nikdy nerozední. Je v ní samá raní rosa. Ten vodopád. To byl Vodopád slz. Jsou to slzy najád, ochránkyň vody, že byly zahnány do jediné řeky a nemohou se starat o všechny. Proto se vaše vody podobají stokám. Tohle je Les skřítků. A za chvíli poletíme nad sadem dryád, tam přistaneme."
Na chvíli se pod nimi mihly dva automobily a stan.
"Nezdá se ti, doktorko, že se to sem nehodí?"
Klára mlčela. Nehodilo se to sem a bylo jí z toho úzko.