Skanzen-5.část

Anotace: 4. díl skončil rozčíleným dědou v poli hulákajícím na doktorku a draka.

Ječel rozklepaným hlasem. Zmlknul, když spatřil draka. Mžoural na něj téměř nevidomýma očima.
"Jé! Zdravím Tě Postrachu."
"Já tebe taky, Jeníku. Jak jde hospodářství?"
"Ále, od desíti k pěti. Z mladých se o to nikdo nepostará. Chtějí mít všechno až pod nos."
"Takže nic nového."
"Ne, nic. Ale co bychom tu stály, pojďte, mám dobrou bramoboračku."
Došli před malou chajdu s doškovou střechou.
"Tak to je moje království, mladá dámo."
"Klára, jmenuji se Klára."
"Já jsem ňákej Jenda." Podal jí umolousanou, stářím svraštělou ruku a otočil se do světnice:
"Hej Mařeno! Máme hosty!"
"Koho?" Ozval se ženský hlas. "Ježibaba přišla včera a nikdo jiný nezajde."
"Přišel Postrach s nějakou paní Klárou."
"Dráčku!" Zaskřehotala sladce stařenka. "Počkej připravím necky na polívku!"
"Díky Mařenko. Jeníčku usaď Kláru, prosím."
"Já tě nenechám venku samotnýho, Přeneseme stůl a budeme obědvat společně."
"Pomůžu vám." Nabídla se Klára.
Společně vynesli stůl, tři židle, tři talíře, jedny necky a obří hrnec bramboračky.
"Hostům prvním." Řekla Mařenka a jala se nalávat vrchovatě. Nalila Kláře, pak vzala vědro a dala i drakovi. Potom teprve dala Jeníčkovi a sobě. Klára se nedůvěřivě dívala na vodu a vní plovoucí zeleninu. Vzala lžíci a nabrala co se do ní vešlo. Z polévky na ní tupě zíral brambor. Snědla ho. Nebyl z prášku.
"Není z prášku!"
"Z čeho?" Podívali se na sebe staříčci.
"Není doktorko. A jaká je?"
"Nebudu říkat jaká je, ale ta zprášku je teda pěkně hnusná!"
"Jsem ráda, že vám chutná, jestli jsem to správně pochopila."
"Chutná! A jak!"
"Řekni jim něco o městě doktorko."
"No... Nevím, co bych řekla. Je šedivé, ale má barvu. Žárovky a neony v noci svítí..."
"Tady máme světlušky."
"...Ráno si pustíme rádio s jakou kdo chce hudbou..."
"Tady máme v noci slavíky a ráno jiné opeřence."
"... Pak jdeme do továren a do kanceláří, jdeme pracovat pro stít. Jsme zahrnováni informacemi, které musíme zpracovávat. Za vteřinu jsou to neuvěřitelná množství informací..."
Dědeček s babičkou napjatě poslouchali.
"My tady jdeme na pole a pracujeme na čistém vzduchu. Pracujeme pro sebe a své děti."
"... Večer jdeme domů. A to je úžasné! Každý má v bytě zvukové senzory, které reagují na zvukové podněty. Třeba na hlas. Stačí říct - jdu se mýt - a zapne se sprcha..."
"Tady večer přijdeme domů, přivítáme se, dáme si večeři a když chceme, jdeme se opláchnout do řeky."
"... No a pak se jde spát."
"To se tady jde taky, ale tady se vyspím lépe, když budu poslouchat slavíka a dívat se z okna na světlušky."
"Co jsou to světlušky?"
"Ona neví, co jsou to světlkušky!" Rozesmála se Mařenka. "To jsou broučci, co jim ve tmě svítí zadeček.
"Chtěla bych je vidět." Zasnila se doktorka.
"Počkáme do večera," zabručel drak, "musíme na blata, tam je jich nejvíc."
"Podíváme se na Bludičky." Usmál se mlsně dědeček. Babička mu lízla pohlavek. "Ty nestydo nestydatej!"
"Na koho? opět se divila Klára.
"Na světlušky, mají více názvů."
"Jaké?"
"Světlušky, Bludičky, Bludná světýlka, Svatojánská světýlka, Svatojánští broučci..."
Seděli a povídali. Pak vstali a šli Klaře ukázat zblízka svá pole. Brambory, obilí, zeleninu...
Pomalu se stmívalo.
"Vydáme se do močálů. Za chvilku bude tma." Rozhodl Nano.