Sirea IV.

Anotace: Uf...Tak další kapitola...:D:D

Kapitola IV.
Vražda krále

Ubíhal den za dnem, týden za týdnem,…..rok za rokem. Voda v potoce plynula, mladé stromy v lese rostly a staré usychaly. Čas plynul dál. A s ním i roky lidského života a nejen jejich.

Bylo to už celých deset let, co dostal Nicolas rozkaz cvičit malé děvče, jak později zjistil elfku, aby z ní byl schopný zabiják. K čemu ji Theod potřeboval to nevěděl, ale přesto nějak v hloubi duše tušil, že to má něco s jeho bratrem, králem Meldonem. Od Magdalény, mladé služebné, která se mu zalíbila a věnoval jí svou pozornost, se dozvěděl o nějakém proroctví, které souviselo s jeho elfí žačkou. Jak přesně to proroctví znělo to nevěděl, stejně v proroctví a věci týkající se osudu moc nevěřil.

Nicolas vyšel z hradu a šel dozadu na cvičiště. Jeho krok byl pořád stejný, jako když býval mladší, ale sám už cítil, že zestárnul a nemohl tomu nijak zabránit. Jeho malá učednice taky zestárla, ale jí čas víc dal než vzal.
››Jenže kde teď, u všech ďasů je?‹‹
Už odmalička, od té doby co dostala povolení chodit ven, se Sirea svému mistrovi moc ráda schovávala. Když byla ještě malá bral to jako hru, ale čím starší byla tím víc ho to přestávalo bavit. Naštěstí on jako snad jediný věděl, který kout z celého zámku si ta malá ještěrka oblíbila. A věděl taky proč.
Byl krásný slunný den měsíce Štěstěny(Květen), slunce hřálo a ptáci vysoko na obloze vesele zpívali. Listí jednoho jediného stromu na půdě temného Talnusského zámku šumělo. Nicolas se zastavil právě pod tímto stromem a svým pohledem zabloudil mezi husté listí.
„Sireo!!! Kde jsi?! Vím, že jsi tady!!!! Přestaň si hrát a slez dolů než mě opravdu nahněváš!!!!“zakřičel a náhle ucítil ostří dýky na krku.
„Stárnete, mistře,“zasmála se Sirea, která se za ním objevila tiše jako stín.
„Sireo…!“pronesl káravým hlasem Nicolas.
„Omlouvám se, ale nemohla jsem si nechat ujít takovou příležitost,“zasmála se Sirea a schovala dýku do pouzdra na ruce, které pak překryla rukávem košile.
Sirea se také dost změnila. Už dávno nebyla tím malým naivním děvčátkem. Nicolas jí otevřel oči, naučil všechno, co znal o světě za zdmi zámku, naučil jí žít v realitě. Navíc vyrostal do krásy. Byla vysoká, s dlouhýma nohama jako laň, štíhlá, zakulacená jen na určitých, správných místech. Jediné, co jí z dětství zůstalo nezměněné byli její oči, oči, které nepatřili ani člověku ani elfovi.
Hodně mladých sluhů, kteří sloužili na zámku se za ní otáčelo a mladé sloužící jí záviděly. Theod se o ní hrozně bál, ale už ne jako otec o svou dceru, ale spíš jako muž o ženu, o kterou má zájem a někdo mu ji chce vzít. Ale Sirea nebyla jeho žena, nikdy s Theodem nic neměla o to se dobře staral Nicolas, pro kterého Sirea naopak byla jako dcera, kterou nikdy nesměl mít.
Chytla se ho rukama kolem krku a skočila mu na záda. Sice už nebyl žádný mladíček, táhlo mu už pomalu na čtyřicet, ale Sirea byla lehká jako pírko. Chytil jí těsně pod zadkem, za stehna, aby mu nesklouzla dolů a nesl jí zpátky do hradu. Spokojeně si položila hlavu na jeho rameno. Funěla mu do ucha. Musel se pousmát. Vidět je takhle někdo tak si pomyslí, že je Sirea jeho milenkou a vidět je takhle Theod tak ho roztrhá v zubech.
„Nicolasi?“ otázala se po chvilce mlčení a zvedla hlavu.
Přes rameno k ní otočil hlavu.
„Hmm??“
„Ty asi nevíš, proč chce Theod, abych tam s ním šla právě já, viď?“zeptala se nevinným hláskem.

„Jsi žena, dívka. Snad si nemyslíš, že muž jako on půjde na oslavu sám.“
„Jenže proč právě já, Nicolasi? Vždyť má na výběr tolik hraběnek, markýz, kněžek…..a ani jedna by neodmítla jít s ním. Tak proč právě já?“
„Možná chce, abys mu konečně ukázala co ses za ty léta naučila.“
„Myslíš, že chce, abych někomu pomohla na druhý svět?“
„I takhle se tomu dá říct.“
„V tom případě s ním půjdu ráda.“
Opět mu položila hlavu na rameno a nechala se nést dál do zámku. Nicolas nechápal, kde se v ní bere to nadšení pro zabíjení. Tak křehké stvoření jakým byla by přeci nemělo mít potěšení z toho, že bude vraždit.
Zavrtěl hlavou. Tohle bylo a je něco, co nikdy nepochopí.

* * *

Nicolas ji donesl dovnitř, do zámku. Těsně před sálem ji položil na zem, nechtěl totiž dráždit hada bosou nohou. Stačilo, že je takhle viděli všichni sluhové a jejich pohledy byly víc než nenávistné.
Theod už na ně, především na „svou“ Sireu, už netrpělivě čekal. Sirea s Nicolasem vešli a oba se uklonili, protože to tak Theod vyžadoval.
„Odejdi!“poručil a podíval se na Nicolase.
Nicolas, sice nerad, ale poslechl. Bál se nechat Sireu s tím mužem samotnou zvlášť, když viděl jak Theod dívku hltá už i pohledem. Když se zavřely dveře za assasíne Theod vstal a zamířil k Siree, která ještě pořád stála v mírné úkloně a oči upírala na zem.
„Už smíš vstát, dítě.“
Sirea poslechla. Nepopírala, že z toho muže měla pořád strach.
„Dnes je zvláštní den, Siri, víš?“
„A co je dnes za den, pane?“hrála naivní, protože to tak Theod měl rád.
„Ts, ts, ts….Sireo. Nedělej ze sebe hloupou, vím, že tak hloupá nejsi a ani tak zapomnětlivá. Ale já nezapomněl, nezapomněl jsem na tu, kterou mám nejradši.“
„Nerozumím, pane, opravdu nerozumím.“
„Nerozumíš? Hm…hm…“
Pomalu přešel k ní. Sirea podvědomě ucouvla.
„Snad se mě nebojíš?“
„Ne, pane. Mám vás ráda, proč bych se vás bála?“lhala a ona to moc dobře věděla, jenže nechtěla ho rozzlobit.
Theod přišel až k ní. Tentokrát neudělala tu chybu a zůstala klidně stát dokud nedošel k ní. Theod se na ni usmál a pak ji vzal za ruku. Sirea se nechala vést, i když měla strach, protože nevěděla, co Theod zamýšlí.
Za chvíli se octli před nějakými dveřmi. Theod zastavil. Z kapsy na kalhotách vytáhl zvláštní klíč a pomalu jím otočil v zámku. Ozvalo se cvaknutí. Zatáhl za kliku a otevřel je. Siree se rozsvítili oči. Ten pokoj za dveřmi byl nádherný. Možná až trochu moc velký, ale nádherný. Veliká postel s nebesy, na ní modré povlečení, na zemi měkoučký koberec, toaletní stůl, veliká skříň, zrcadlo, psací stůl se židlí, křeslo a hlavně okno. Věci, o kterých mohla Sirea dosud jen snít.
„To…to je teď….“
„Ano, odteď je tenhle pokoj tvůj, Sireo,“pošeptl jí sladce Theod.
„Ale….proč?“
„Máš narozeniny jestli se nemýlím…Chtěl jsem ti dát nějaký hezký dárek….Doufám, že se ti líbí.“
„Vy si pamatujete, kdy mám narozeniny?“zeptala se Sirea překvapeně.
„Jak bych mohl zapomenout na mou malou, sladkou holčičku.“
Sirea byla štěstím tak bez sebe, že se mu hodila kolem krku a políbila ho na tvář.
„Děkuji! Děkuji, pane!!!“
Theod ji obejmul a pohladil po vlasech. Slastně při tom zavřel oči.
››Ano. Ano.‹‹vrněl v duchu.
Jak dlouho toužil cítit její tělo na svém? Jak dlouho, to nikdo nedokáže vypovědět. A teď byla na dosah.
››Ne. Ne, Theode, ještě nenastal ten správný čas…..Dneska večer. Ano….Až vykoná naši pomstu, pak….pak se jí zmocníme….až pak…až pak.‹‹
Polibek do jejích vlasů si, ale nedokázal odpustit. Pak jí od sebe jemně odstrčil.
„Musím jít, Siri.“
Přikývla a usmála se. Pro něj ta nejnádhernější odměna.
››Ano…už dnes večer. Dnes večer.‹‹

* * *

Sirea byla celá bez sebe. Dostala tak nádherný pokoj, za který by se nemusela stydět ani ta nejbohatší šlechtična nebo dokonce královna. Zrovna skákala po posteli jako malá, když se ozvalo zaklepání a dovnitř vešel Nicolas. Když viděl, co dělá, musel se pousmát. Byli situace, kdy se pořád chovala jako dítě. Když ho spatřila přestala a sedla si na okraj postele. Byla zadýchaná a smála se. Sedl si vedle ní. Z rukávu mu vylezlo malé zvířátko. Mělo dvě veliké očka, vlhký čumáček, dlouhé úzké tělíčko a dlouhý chlupaťoučký chvost. Taková malá potvůrka s jemným kožíškem se zoubky jako jehly. Pohybovalo se dost rychle, ale přitom ladně. Přelezlo z Nicolase na Sireu a začalo čenichat. Lechtalo to. Sirea se začala znovu smát.
„Co…Co..Co je to?“ ptala se mezi smíchem.
„Chtěl jsem tě překvapit. Myslel jsem, že budu první, ale…,“rozhlédl se po pokoji, „myslím, že mě někdo předběhl.“
„Takže ani tys nezapomněl?“
„Ne…Nemůžu přeci zapomenout na mou malou žačku v tak vzácný den. Jen mě udivuje, že si Theod vzpomněl.“
„Mě taktéž, ale nemohu říct, že by mi to vadilo. Vždyť podívej jaký krásný pokoj jsem dostala….“
„Hm….“
Zvířátko seskočilo z postele a nemít obojek s vodítkem tak by uteklo. Takhle nemohlo dál než mu Nicolas dovolil. Ještě chvíli šmejdilo kolem, pak vyskočilo na postel a stočilo se vedle Sirey do klubíčka a usnulo. Sirea ho hladila a usmívala se.
„Co je to vlastně za zvířátko?“
„Fretka.“
„Je krásná,“řekla Sirea a opatrně vzala odpočívající zvířátko do náručí.
Nespokojeně zavrnělo, ale dovolilo jí to.
„Jak jí pojmenuješ?“
„Pojmenovat ji?“
„Ano. Jméno. Je to holka. Takže….“
Na chvíli se zamyslela a pak radostně vykřikla:
„Elesari.“
„Roztomiloučké jako ona,“ ukázal na fretku, která se snažila dostat ze Sireina náručí.
Nedařilo se jí to a tak se rozhodla pro to nejkrajnější řešení. Kousla jí svými ostrými zoubky do prstu. Sirea vyjekla a pustila jí. Zvířátko se dalo na útěk, ale daleko se nedostalo. Nicolas byl pohotový. Dupl nohou na vodítko. Fretka na druhém konci se málem uškrtila.
„Přestaň. Ubližuješ jí,“ pokárala Nicolase a odepnula fretce vodítko.
Zvířátko se zastavilo a pak jí ochotně vhuplo do náručí a přitulilo se k ní.
„Zdá se, že se jí začínáš taky líbit,“ zasmál se Nicolas.
Zazubila se na něj a pak se oba dali do smíchu.

* * *

Večer se pomalu blížil, bylo třeba přichystat se na ples, který pořádal král, Theodův starší bratr na počest svého nejstaršího syna, což ale Sirea netušila.

Sirea pozdě odpoledne usnula. Byla unavená, protože i když už tolik let prodělávala výcvik ještě nebyla zcela u konce a tak i dneska musela s Nicolasem cvičit. Nicolas i přes to, že už nebyl nejmladší byl ve výborné kondici a Sirea ho jen málokdy porazila. Spíš byla tím poraženým právě ona.
Theod poslal k Siree služebnou, aby jí pomohla s oblékáním. Nebýt ostře vycvičených smyslů a reflexů, Sirea by si služebné ani nevšimla. Když už byla služebná u její postele, Sirea se vyšvihla a chytla ji pod krk. Služebná se polekala, ale díky pevnému sevření Sireiných rukou nemohla pomalu ani dýchat, natož křičet. Když si Sirea všimla, že je to jenom služebná pustila ji.
„Omlouvám se,“ řekla Sirea, když si to uvědomila a schovala ji.
Služka, ale byla pořád v šoku. Vzpamatovala se až po chvíli. Nejistě se podívala na Sireu a potom přešla ke skříni. Otevřela ji a vytáhla krásné modrozelené šaty a položila je na postel. Kolem Sirey, ale prošla dost opatrně jakoby se pořád bála, že jí podřízne krk jako nějaké slepici. Když konečně služebná uvážila, že jí opravdu nebezpečí nehrozí pokynula posunkem Siree, aby se svlékla. Bez odmlouvání to udělala, akorát nechápala proč se nemůže obléknout sama. Dřív než jí služebná navlékla šaty obepnula její tělo korzetem, i když měla Siri štíhlý pás. Nelíbilo se jí to. Nedalo se v tom pořádně dýchat, natož hýbat. Pak jí donutila, samozřejmě beze slov, obout si krásné boty z jemňounké kůže. Sirea se jí chtěla zeptat, proč se už nemůže obléct sama, ale raději si to rozmyslela a nechala ji, ať jí obleče. Věděla, že jestli jí to nařídil Theod a ona by to nesplnila, dle jeho přání, nechal by jí zbičovat nebo jinak potrestat. Tohle věděla až moc dobře, i když jí nikdy nic takového neudělal. Slyšela to, ale od jiných sloužících.
Příliš se ponořila do svých myšlenek, že si ani nevšimla, kdy jí žena navlékla vrchní díl šatů a zapnula. Procitla až když seděla u velikého zrcadla a žena jí upravovala vlasy. Vyčesala jí je nahoru a po menším zápase s nimi je zapletla do pevného drdolu. Myslela si, že už skončila, proto jí přišlo víc než divné, když jí na hlavu nasadila tmavou paruku. Pak se jí uklonila a spěšně opustila její pokoj. Sirea se ještě chvíli dívala na zavřené dveře a pak se odvážila podívat na sebe v zrcadle. Zůstala vyjeveně stát a koukala se na svůj odraz v zrcadle. Nepoznávala se.
››Tohle jsem vážně já?‹‹
Nevěřícně si rukou prošla po tváři. Když ucítila její teplo utvrdila se v tom, že je to skutečně ona, přes to, že se nepoznávala. Ozvalo se zaklepání a do jejího pokoje vešel Nicolas. Oblečený byl v tmavém společenském oblečení, vlasy měl vzadu stažené do ohonu. Když spatřil Sireu málem zapomněl dýchat. Vypadala nádherně.
„Nicolasi,“usmála se.
Na prázdno polkl.
„Vypadáš nádherně,“ vydechl pořád užasle.
Pak se za to, ale pokáral.
››Co mne, to sakra, napadá?!‹‹
Natáhl k ní ruku a počkal až mu ona podá svou. Pak jí jemně uchopil a vedl jí na nádvoří, kde na ně krom kočáru čekal i dosti netrpělivý Theod. Když spolu šli chodbou bylo ticho. Dlouho bylo slyšet jen šustění látky Sireiných šatů. Dovedl jí na nádvoří. Theod už pomalu pěnil od hněvu, že musí tak dlouho čekat a že budou mít kvůli tomu zpoždění. I když menší zpoždění se nikdy nepokládalo za nezdvořilé, spíš za nutnost, zvlášť u něj.
„Můj pane,“ uklonil se Nicolas, když dorazili.
Sirea jeho příkladu následovala, akorát jí to díky tomu strašnému korsetu šlo o moc hůř.
Theod pevným krokem přišel až k nim a chytil Sireinu ručku. Přiložil si jí ke rtům a zlehka políbil.
„Vypadáš nádherně, má paní,“ složil jí kompliment a v jeho očích se zajiskřilo.
Theod jí vedl vedle sebe směrem ke kočáru. Nicolas stál pořád na místě v úkloně, ale očima bedlivě pozoroval Theoda a Sireu. Až když se za nimi zavřeli dveře kočáru a kočí prásknul bičem narovnal se a vyskočil na Fireho. Byl rád, že Theod dal svolení, aby je doprovázel, i když se k nim nesměl příliš přibližovat.

* * *

„Ještě něco tu pro tebe mám, Siri,“ podal jí malý balíček.
Sirea ho hned rozbalila. Uvnitř byla jehlice do vlasů a vějíř z pávích per.
„K čemu tohle?“zeptala se a vytáhla jehlici.
„Myslel jsem, že jako assasínovi ti to dojde, moje malá. Víš, je to sice ozdoba do vlasů, ale v jistých případech se dá skvěle použít i k jinému účelu, který ocení obzvláště ženy assasíni.“
„Takže vy po mně opravdu chcete, abych dneska večer někoho zabila?“
„Ano, proč bych tě jinak sebou bral? I když…nejenom proto jsem tě vzal. Etiketa totiž vyžaduje, abych přišel s partnerkou….Tak a teď ti vysvětlím, co po tobě přesně chci….“
„Poslouchám, pane můj….“
Theod se usmál.
››Tak poslušná a hlavně moje!!! MOJE! Moje cesta k moci…., která se mi už dneska otevře….Konečně!!!‹‹
„Náš král Meldon je mým velmi dobrým přítelem. Jenže to si myslí jenom on, ale copak se může kočka přátelit s myší? Víš o čem mluvím, že?“
„Myslím, že rozumím, pane. Chcete po mně, abych se krále zbavila.“
„Výborně, koloušku….Rozumíš. Ale chci, abys to udělala tajně. Nikdo tě u toho nesmí vidět, ani slyšet. Někam krále prostě odlákáš….Věřím, že ti podlehne…,“pohladil ji po tváři, „a pak…až se nebude dívat vezmeš tuhle jehlici a vrazíš mu ji do srdce, ano?“
„Ano, pane?“
„Výborně,“řekl Theod spokojeně a zastrčil ji jehlici do vlasů.

* * *

Kočár konečně zastavil. Královi služebníci otevřeli dveře. Jako první vyšel Theod. Všichni se mu uklonili jak se slušelo. Pak natáhl do kočáru ruku. Služební se divili, co to dělá, ale brzo pochopili a dokonce užasle vydechli. Theodovi někdo podal ruku, kterou uchopil a pomohl mladé ženě vyjít. Podle vzhledu to byla mladá šlechtična, nikdo ale netušil, která. O mladším kralevici bylo známo, že se ženám vyhýbá. Žena nebo možná ještě dívka, se zavěsila na jeho rameno a společně vykročili vzhůru po schodech do paláce. Za nimi šel muž oděný v tmavé. Byl jako jejich stín.

* * *

Uvaděč zaklepal svou holí o zem. Všichni přítomní v sálu utichli dokonce i hudebníci přestali hrát. Jejich zraky se upřely na vstupní dveře. Sluhové je pomalu otevřeli. Stanuli v nich muž, všem známý, a žena, kterou neznal nikdo, zvlášť ve spojení s ním.
„Theod vévoda z Althrosu, hrabě Talnusský a lady Ihsia de Elemmírë,“představil je uvaděč.
Oba vešli do sálu. Nikdo si nevšiml muže, který je doprovázel a společně s nimi vklouzl do sálu.
„Hrajte!“ zněl strohý příkaz, jemuž hudebníci nemohli odporovat.
Dali se znovu do hraní. Sál se opět zaplnil jejich tóny a přítomní šlechticové a šlechtičny se dali do tance. Theod vedl Sireu, teď lady Ihsiu de Elemmírë, kolem parketu až ke králi, sedícímu na trůně. Theod se uklonil a Sirea králi vysekla nádherné pukrle. Meldon se postavil a pomalu k nim přešel. Oplatil jim úklony a pak mrknul na Sireu a usmál na Theoda.
„Konečně. Už jsem myslel,že zůstaneš starým mládencem navěky,“ zasmál se král.
„Nehodlám se ženit, pane. Lady Ihsia je jen má velice dobrá přítelkyně.“
Král pokýval hlavou, ale při tom se usmíval. Nevěřil Theodovi ani slovo. Když se sebou přivedl ženu, tak s ní určitě měl své plány. Kéž by Meldon věděl jak blízko tehdy pravdě byl, jenže to v té chvíli ještě netušil. Rozpažil ruce a počkal až ho Theod obejme.
„Dlouho jsme tě neviděli, Theode.“
„Já tebe taky ne.“
Sirea tam jen tak stála a koukala se jak se oba muži, skoro bratrsky, objímají. Jenže upřímné to bylo jen ze strany jednoho.
„A kde je tvůj syn?“
„Znáš ho, Theode. Víš, jaký je jeho názor na podobné plesy. I když jsem ho prosil, ať se dneska nespozdí zřejmě se znovu někde pozapomněl. Vždyť ho znáš.“
Oba se zasmáli. Hudebníci zrovna začali hrát pomalejší skladbu.
„Urazil by ses, kdybych si půjčil tvou krásnou dámu k tanci?“
„Jestli bude souhlasit, klidně si ji na jeden tanec půjči.“
Král se otočil k Siree. Uklonil se.
„Lady Ihsio, byl bych nesmírně poctěn, kdyby jste mi věnovala tenhle tanec.“
„To já budu velmi poctěna, pane,“odpověděla Sirea a cudně sklopila zrak k zemi.
Podal jí ruku a ona vložila svou do jeho dlaně. Společně vykročili na parket. Oba zaujali taneční pózu a za chvíli se společně vznášeli na parketu v rytmu tónů.
„Jak jste se seznámila s lordem Theodem, lady Ihsio?“
„Za velice zvláštních okolností, mylorde.“
„Jakých, smím-li vědět?“
„Jela jsem zrovna se svým průvodem k mé tetě, když nás zastihla noc a s ní i loupežníci. Ani nevíte jak jsem byla strachy bez sebe, když mi přikázali, abych jim vydala všechny své cennosti. Třásla jsem se, ale nakonec jsem udělala, co po mě žádali, jenže to jim zřejmě přišlo málo. Řekli, že jsem od teď jejich zajatec a že pošlou mým rodičům dopis, ve kterém žádají za mé propuštění výkupné. A pak jako blesk z čistého nebe uprostřed slunného dne se tam objevil Theod. Zachránil mne. Byla jsem a ještě pořád jsem mu neskonale vděčná. Nabídl mi, abych u něj na nějaký čas zůstala. Souhlasila jsem. Nemohla jsem odmítnou už ze slušnosti se to nehodilo. Poslala jsem pak dopis mým rodičům, kde jsem jim všechno vylíčila. Nebyli proti, abych u lorda Theoda zůstala. Pak mne Theod požádal jestli bych s ním nezašla na váš ples, veličenstvo. Nemohla jsem odmítnout.“
Král nebyl schopen slova. Nikdy netušil, že by byl jeho bratr tak šlechetný. Sirea na chvíli zvedla zrak od země. Její a Meldonovi oči se setkali. Moc dobře si byla vědoma toho, jakou sílu měli její oči. Král se od nich nemohl odtrhnout. Znovu je sklopila a už se na něj nedívala. Rychle tak, aby to král nepostřehl zabloudila pohledem k Theodovi. Usmíval se a pak přivřel oči a přikývl. Věděla co to znamená.
Začala se prudce ovívat vějířem, pak přivřela oči a dělala, že na ní jdou mdloby. Král byl pohotový a zachytil jí.
„Jste v pořádku, mylady?“
„Ano,….myslím, že….myslím, že jsem, veličenstvo. Děkuji.“
„Pojďte vezmu vás na čerstvý vzduch.“
„Ne, to nemůžu. Nemůžu vás obtěžovat.“
„To není obtěžování. Pojďte,“ řekl a vzal jí kolem pasu a vedl ven, směrem k zahradám.
Jeho gardisté ho chtěli následovat, ale on jen pokroutil nesouhlasně hlavou a dodal:
„To je v pořádku. Nic mi nehrozí. Zůstaňte tu.“
Sirea se pousmála.
››Hlupáčku!‹‹
Vedl jí opatrně dolů po schodech do zahrad, kde jí usadil na kamennou lavici. Sirea se pořád ovívala vějířem, ale už se tvářila lépe. Hrát divadélka, to uměla dost dobře.
„Jak vám je?“
„Už lépe, mylorde. Děkuji. Ale nemusel jste mne sem doprovázet. Zvládla bych to sama.“
„Mylady, byla má povinnost to udělat.“
Usmála se. Chvíli se rozhlížela a pak jí něco napadlo.
„Mylorde, jestli bych vás tím neobtěžovala,…“
„Copak?“
„Mohl by jste mě provést po vašich zahradách?“
„Jistě, mylady,“ okamžitě jí nabídl rámě.
Sirea se na něj zavěsila a nechala se odvést hlouběji do zahrad.

* * *

Byli sami. Nikde ani živáčka. Navíc světla za okny paláce už nebyly téměř vidět.
››Teď nebo nikdy.‹‹
Meldon zrovna stál otočený zády k ní a ukazoval jí královské růže. Byli opravdu krásné, bílé jako čerstvý sníh. Sirea sáhla po jehlici ve vlasech. Byla sice malá, ale Sirea nepochybovala o její účinnosti. Už se pomalu chystala zapíchnout jí králi do krku, když se k ní najednou otočil. V ruce držel právě jednu z růží. Ruku, ve které svírala jehlici, pohotově schovala za záda. Král ji jí podával. S lehkou úklonou od něj růži přijala. Přivoněla k ní. Nádherně voněla.
„Líbí se vám?“
„Moc,“ řekla jakoby omámeně Sirea.
Bylo to první, co řekla naprosto spontánně aniž by něco předstírala. Taky se na Meldona doopravdy usmála. Dokonce jí ho přišlo líto. Najednou už nechtěla, aby byl jejím poprvé on.
››Sireo! Nezapomínej, co jsi přísahala.‹‹
Smutně vzdechla.
››Nezapomínám.‹‹
Král se na ní taky usmál a znovu se od ní otočil.
››Tak do toho. Promiňte mi to.‹‹
Už nemohla váhat. Nesměla, protože ještě jedno zaváhání a už by to nikdy nedokázala. Rychle ho bodla jehlicí do krku. Jehlice byla opravdu ostrá a smrtící, Sirea nevěděla, že ji Theod pro každý případ natřel jedem. Stačilo i malé škrábnutí a král by tak nebo tak zemřel. Meldon zachroptěl a poprskal svou krví nedaleký záhon růží. Král padl tváří dolů do záhonu. Nehýbal se. Byl mrtvý. Sirea, ale neměla času nazbyt. Shodila paruku a zatřásla hlavou. Drdol okamžitě padl dolů a její vlasy se rozprostřeli na záda. Na kraji šatů, kde byl nepatrný rozparek, silně trhla. Vrchní část šatů se roztrhla a objevila se pod nimi nová.. Rychle vykročila zpátky k paláci, aby nikdo neměl podezření.
Když vyběhla po schodech zastavil ji temný stín.
„Tak?“zeptal se.
Přikývla. Nicolas se usmál, ale všiml si, že jeho maličká moc nadšená není, i když ještě ráno se tak těšila. Zřejmě až teď pochopila, co je to vzít život. Někteří pochopí až to okusí na vlastní kůži. Jediná věc, co Nicolase těšilo bylo, že to zvládla úplně sama a ve vší tichosti. Chytla se ho a nechala se odvést zpátky do sálu.

* * *

„Král je….král je mrtvý!!!“
Všichni se otočili ke dveřím, ve kterých stál vyděšený služebný. Gardisté se okamžitě rozběhli ven. Věděli, že král odešel společně s nějakou tmavovlasou kráskou, ale ani on a ani ona se zatím nevrátili. Teď už věděli, proč.

* * *