Temnota-rodina (č.8)

Anotace: Nalezne Tereza útočiště?

Vlkův úkryt nebyl daleko. I když slovo úkryt se pro toto místo příliš nehodilo. Kolem mě se rozprostírala obrovská zahrada, pečlivě udržovaná s rybníčkem, kde poklidně podřimovali kachny. Nejistě jsem pokračovala po dlážděné cestě k malému zámku. Byla jsem nervózní. Právě jsem se chystala vstoupit do jámy lvové, až na to že místo lvů tam na mě čekali upíři.
Co je horší? Lvi nebo upíři? Asi ti upíři.
Rozhlížela jsem se kolem sebe a každou chvíli jsem očekávala útok. Vlk si všiml mé nervozity a konejšivě se na mě usmál. Jestli si myslel, že mě to uklidní tak se tedy pořádně sek. Srdce mi tlouklo jako splašené a hlavou mi prolétlo snad milion představ co by se semnou mohlo stát.
„Nic se ti nestane. Slíbil jsem ti to.“ ušklíbla jsem se. Sliby, kdo je dodržuje? „Nemusíš mít strach, dům bude určitě téměř prázdný. Všichni budou venku, dělat svou práci.“
„Co je vlastně vašim cílem? Chcete nám zabránit ve vyhubení lidstva, ale jak toho chcete dosáhnout?“ jediná možnost, která mě napadla, že vyhubí nás jako první.
„Musíme všechny pochytat a přivést do našeho světa. Tam jsou připravené speciální tábory, kde je zcivilizujeme a naučíme je aby nelovili více než je nutné a…“
„Jak nám chcete zabránit, abychom si nelovili podle libosti? Budete každého jedince sledovat?“ zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, že by mi někdo poroučel kdy budu jíst a kdy ne.
„U nás to funguje tak, že každý měsíc dostaneš srdce jednoho člověka a já dva litry krve, tak se šetří. Lov je zakázán pokud ti nedovolí zabít nějakého zločince, ale to se stává málo kdy a musela bys patřit k policii.“ nemuselo to být tak hrozné. Jedno srdce měsíčně mi stačilo víc než dost. „No a pak když je přeorientujeme na náš způsob života, tak je pošleme do škol, kde se budou učit řemeslu které si vyberou, nebo kde zrovna bude nedostatek pracovníků.“ musela jsem uznat, že to mají dobře vymyšlené.
„Tak že mě pošlete do toho vašeho tábora? Jen nechápu proč jsi se tak snažil abych se k vám dobrovolně přidala. Mohli jste sebrat tu svou policii a všechny nás pochytat a odvést.“
„Jasně, napochodujeme do Prahy s celou armádou, sebereme každého bezdomovce a ministr obrany nám bude mávat kapesníkem z okna.“ sršel Vlk ironií. „Musíme to provést nenápadně a bylo by nejlépe, kdyby se k nám přidávali dobrovolně. Vždyť neděláme nic špatného.“ říkal to tak přesvědčivě, až jsem mu málem kývla na všechno. „A pokud jde o tebe...“ zamyslel se. „Chtěl bych abys tu zůstala a pomáhala nám. Setkali jsme se totiž s malým problémem.“ čekala jsem až mi řekne o co jde, ale nějak se do vysvětlování neměl.
„A o jaký problém jde?“ zeptala jsem se tedy, abych ho popostrčila. Vlk se zamračil.
„Z nějakého nevysvětlitelného důvodu s námi polodémoni nechtějí komunikovat a jakmile nás spatří, tak útočí. Ty jsi zatím první, která s námi promluvila. S upíry takové potíže nemáme, dokonce se chovají přátelsky. Čím to je?“ zasmála jsem se nad jeho otázkou. Řekl to tak, jako by doopravdy nechápal v čem je problém. A byl ještě zmatenější, když jsem se mu posmívala. Asi jsem se ho dotkala. Jelikož se na mě zamračil a naštvaně přimhouřil oči.
„Promiň“ omluvila jsem se a přestala jsem se smát. „Předpokládám, že v té vaší rodině jsou samí upíři, nebo se mílím?“ Vlk přikývl. „No a potíž je v tom, že upíři tady dost převažují a ne jednou mi ukradli kořist. Za to polodémon ještě nikdy. Nejen pro to, že jsme ochotni se podělit o úlovek, ale taky že je nás tu tak málo a pravděpodobnost, že se potkáme je mizivá. Upíři jsou sprostí zloději.“ ukončila jsme své vysvětlování. Vlk mě bez přerušování vyslechl, jen u poslední věty se ušklíbl a zaprotestoval.
„To není pravda. Například já jsem ti kořist neukradl a mohl jsem. Místo toho jsem počkal až se najíš.“ oponoval mi a uraženě se zastavil.
„Jo, ale to jsi byl první. Ne jednou jsem se musela porvat, abych svou kořist uhájila. Ale obvykle nemáte ani dost odvahy si kořist vybojovat a praštíte nás ze zadu do hlavy, popadnete kořist a zdrhnete.“ vylévala jsem si svůj vztek posbíraný za těch pár týdnů co jsem tu.
„A proč si se mnou mluvila, pokud nás tak nenávidíš?“ zvědavě mi pohlédl do očí.
„Nepovažovala jsem tě za hrozbu a taky proto že jsi hrozně dotěrná pijavice, která nedá pokoj, dokud nedostane to co chce.“ poslední slova jsem zavrčela. Vlk se zasmál.
„To mi říká spousta lidí a proč jsi mě nepovažovala za hrozbu?“ zvědavě povytáhl obočí.
„Myslela jsem si, že ti jde jen o potravu a jelikož jsi ses nakrmil, tak už jsi neměl důvod na mě útočit, ale jak se zdá tak ti o ni ani tak nešlo.“ zamračila jsem se.
„Proto teď váháš zda mi máš důvěřovat, nebo mě omráčit a utéct.“ bylo to konstatování, ne otázka. Lekla jsem se. Dočista jsem si zapomněla chránit myšlenky. Rychle jsem to napravila i když trochu pozdě. „Takže teď už hrozbou jsem?“ zeptal se a mírně zklamaně.
„Nevím…“ podívala jsem se mu do jeho oříškových očí. „Jsi?“ moje otázka ho překvapila, ale byla jsem si jistá, že ne nemile. Usmál se na mě.
„Ne. Přísahám, že ti nikdy neublížím.“ myslel to upřímně. Přikývla jsem a dál toto téma nerozváděla. Byla jsem teď z nějakého nepochopitelného důvodu klidnější. Je přece jasné, že mi neřekne abych mu nedůvěřovala. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem tak důvěřivá. Možná je to tím, jak toužím po něčí společnosti. Už nějakou dobu jsem s nikým nemluvila a asi mi chybí něčí společnost. Otázkou je, zda mě to nepřijde příliš draho.
Došli jsme k vchodovým dveřím. Vlk je otevřel a vešel dovnitř. Zaváhala jsem a otočila jsem se na zpět k cestě kterou jsme přišli. Měla jsem teď poslední příležitost k útěku. Zhluboka jsem se nadechla a sebrala veškerou svou odvahu a vešla za Vlkem.
Ocitla jsem se ve velké vstupní hale. Naproti dveřím byl krb s křeslem a to bylo vše. Vlk se na mě povzbudivě usmál a vedl mě do postraních dveří.
„Tady je společenská místnost. Přijímají se zde návštěvy a probírají se tu také různé problémy, které nás potkali. Je to taková hlavní místnost, kde se všichni zdržujeme nejvíce.“ prohlédla jsem si to tu. Bylo tu opět krb v kterém plál oheň a několik křesel, gauč, psací stoly a většinu zdí zakrývali regály s knihami. Všechen nábytek byl laděn do tmavých barev. „Nikdo tu teď není, ale večer je to tu narvané k prasknutí. Pojď, třeba tu najdeme Šedého. On je naší hlavou rodiny.“ co to mají za jména? Nemůžou si vybrat nějaké normální?
„Proč máte tak divná jména?“ rozhodla jsem se zeptat. Vlk se usmál.
„Hrozná viď? Ale nezmiňuj se o tom před Šedým. To on je vymýšlí, ale jaksi mu dochází fantazie a tak plácne první co ho napadne. A ani se mu nedivím. Je hlavou rodiny přes tři sta let. Jeden z našich členů ho poprosil aby mu dal nějaké pořádné jméno. Šedý se urazil a pojmenoval ho Homosexuál. Takže jsem rád za Vlka.“ koutky úst mi zacukali. „Nesměj se. Ještě nevíš jaké jméno získáš ty.“ pokáral mě. Sám se však usmíval také.
Zastavili jsme se před dveřmi, které museli být od pracovny Šedého. Vlk zaklepal.
„Kdo to zase otravuje?“ ozvalo se ze vnitř. Vlk to bral jako povolení vstoupit.
Kancelář byla maličká a jen stěží se odhadoval nábytek, který tam stál. Všude totiž vládl nehorázný nepořádek. Na zemi se váleli stohy papírů, knihy a různé maličkosti, jako byli ponožky a tak podobně. Stůl na tom byl stejně, ne-li hůř, jelikož hromada byla tak veliká, že muž který za ním seděl nebyl téměř vidět. Žasla jsem, že tu může někdo pobývat a to se považuji za velkého bordeláře.
Opatrně jsme s Vlkem vešli dovnitř a dávali si pozor, abychom neuklouzli. Něco se na mě vyřítilo. Lekla jsem se a instinktivně to chytila, kousek od levého oka. Byla to šipka. Zamračila jsem se, na tmavovlasého upíra jenž seděl za tím co měl být psací stůl. Vypadal celkem mladě. Mohlo by mu být kolem dvaceti pěti, kdyby byl člověkem, ale jak jsem již věděla bylo mu při nejmenším přes tři sta let.
Zavrčela jsem a odhodila šipku do té kopy hnoje, která byla kolem mě. Ten hod jsme brala jako výzvu. Vytasila jsem drápy a přichystala jsem se k útoku. Vlk mě vyděšeně chytil za rameno, aby mi v tom zabránil. Upír se zasmál. Byla jsem si jistá, že se směje mě.
Neváhala jsem. Setřásla jsem Vlkovu ruku a skočila po tom šaškovi. Nehodlala jsem připustit, aby si po mě někdo házel šipky a málem mě připravil o oko. Byl neuvěřitelně rychlý. Než jsem na něj stihla dopadnout, vyskočil ze židle a uhnul. Instinktivně jsem sekla drápy ve vzduch a přistála na okenním parapetu za židlí na které ještě před chvílí seděl. S uspokojením jsem shledala na jeho košili čtyři rudé pruhy. Zatvářil se překvapeně. Chtěla jsem využít chvíle překvapení, ale Vlk, který doposud stál u dveří se rychle vzpamatoval, oběma rukama mě chytil kolem pasu a sundal mě z parapetu, ale ani na chvíli mě nepustil. Snažila jsem se mu vyškubnout, ale byla jsem mnohem slabší než on. Abych se mu vyprostila, musela bych mu ublížit a to jsem nechtěla.
„Jsi nebezpečnější než se zdá, maličká.“ laskavě se na mě usmál a ran si vůbec nevšímal. V odpověď jsem zavrčela. Vlk si mě ještě víc k sobě přitiskl. Šedý si toho nevšímal. Sed si zpět do křesla a prohlížel si mě. Mého rozzuřeného pohledu si nevšímal.
„Kdes jsi ji sebral? Pěkně rychlá potvůrka. Možná trochu špinavá, ale jsem si jist, že z ní bude kočka až se trochu dá do kupy.“ mrkl na Vlka. Cítila jsem jak se mu zvedá hruď pýchou.
„Náhodou jsem na ni narazil, když byla lovit. Vypadala rozumě a tak jsem se sní snažil promluvit. Je sice trochu plachá, ale nesnažila se mě zabít, bral jsem to jako velkou příležitost a tak jsem ji sledoval do jejího ukrytu a přivedl ji sem.“ začala jsem se bát aby samou pýchou neprasknul. Své myšlenky jsem si, ale pečlivě střežila.
„Udělal jsi dobře. Moc rozumná mi ale nepřipadá.“ ušklíbl se na mě.
„Alespoň po nikom neházím šipky.“ odsekla jsem.
„Za to se omlouvám. Slyšel jsem jen Vlkovu mysl a tak jsem nikoho jiného nečekal. Musím ale uznat, že jsi pěkně rychlá.“ přejel si rukou po hrudi, kde se mu košile promáčená krví přilepila k hrudi. Cítila jsem škodolibou radost.
„Neměl bys ses napít trochu krve?“ zeptal se Vlk. „Aby se ti ta rána zahojila.“
„Za chvíli. Krev mi tady došla. Budu muset jít za Tlapkou, aby mi nějakou dala. Mimochodem, proč jsi ji učil chránit si myšlenky? Dost mě znepokojuje, když nevím co si o mě ženy myslí. Chápej, chci aby si o mě mysleli to nejlepší.“ obdařil mě svůdným úsměvem.
„Já jsem ji nic neučil. Naučila se to sama a pokud jde o to co si myslí…“ zachechtal se. „Jsem si jist, že to nebude nic dobrého. Raději to nechtěj ani vědět.“ oba se rozesmáli. Nebylo mi to zrovna příjemné stát mezi dvěma upíry, kteří se asi pomátli.
„Musíme ti dát nějaké jméno.“ vzpamatoval se Šedý a snažil se nabrat dech.
„Co takhle Rohožka, nebo Plechovka? Taková jména by sem zapadala.“ ušklíbla jsem se. V zelených očích Šedého se pobaveně zablesklo.
„Bohužel tahle jména jsou už zabraná. Ale…“ vytáhl ze stolu deset šipek. „Mám noví systém podle kterého budu rozdávat jména.“ ukázal na plakát který byl na dveřích. Byla na něm celá abeceda. Zasténala jsem. Když nudu mít štěstí, tak se ani jednou nestrefí. Šedý zavřel oči a hodil první šipku. Nestrefil se. Asi mě štěstí konečně našlo. Další hod. S. Jen doufám, že se nebudu jmenovat Sgrfj, nebo tak nějak. Raději jsem se již nekoukala a sledovala jsem zahradu za oknem. Když byla hozena poslední šipka otočila jsem se. Strefil se pětkrát. Nic moc.
„Vítej v rodině Sewro.“ řekli sborově Vlk s Šedým. Otočila jsem oči v sloup a povzdechla si. Do čeho jsem se to zase namočila?