Temnota-město temnot (č.12)

Anotace: Děkuji všem, kteří mi minule napsali komentář...

Snažila jsem se Markusovi co nejvíce vyhýbat. Neměla jsem s mágy, žádné zkušenosti a nevěděla jsem co od nich mohu očekávat. Opatrnosti není nikdy dost. Naštěstí setrvával výhradně ve společnosti Šedého. Ostatní si mysleli, že mu nejsme dost dobrý. Když říkám ostatní, myslím tím i další členy naší „malé“ rodiny. Jak jsem za pár hodin zjistila, rodina měla přes dvacet členů. Všichni se k nám chovali jako sobě rovným a tím potvrzovali to co říkal Vlk. U nich nebyl žádné hádky mezi upíry a polodémony, to samé však neplatilo u upírů a mágů. Z toho co jsem slyšela byla v nich zakořeněná hluboká nenávist a nejeden z členů Šedého za jeho přátelství s mágy odsuzoval. Nevěděla jsem odkud se jejich nepřátelství bere a ani mě to nezajímalo.
Stála jsem u okna ve společenské místnosti a dívala se ven. Venku pršelo, ale i přes mraky, které halili oblohu bylo poznat, že již svítá. Vstávala jsem brzy. Postel byla tak měkká, že mi to bylo až nepříjemné.
Jaké to tam bude? Stejné jako tady? Nevěděla jsem. Byla jsem nervózní. Neměla jsem tenhle svět ráda, tak proč se mi svítá srdce, když pomyslím na to, že odejdu a možná se sem již nevrátím? Ať byl tento svět jakýkoliv, byl mým domovem a připomínkou toho co jsem bývala. Povzdechla jsem si. Možná už bylo načase definitivně hodit za hlavu minulost a vykročit vpřed. Musím přestat s přežívání ze dne na den a začít žít.
Zašklebila jsem se na svůj odraz v okně. Kdy já jsem proboha někdy žila? Vždyť já to ani neumím!
Uslyšela jsem vrznout dveře, ale ještě dřív než se otevřeli, jsme věděla kdo tím raním ptáčetem je. Jen tři bytosti v tomto domě mělo normální tep srdce. Já, Geer a Markus. Jenže Geer by dělala takový hluk, že by vzbudila celí zámek.
„Dobré ráno.“ ozval se tichý hluboký hlas jako potvrzení, že jsem usuzovala správně. Kývla jsem mírně hlavou směrem k němu, aniž bych se na něj podívala. Pozorovala jsem zahradu za oknem, ale už jsem se nedokázala soustředit na dohadování sama se sebou. Cítila jsem ho za zády. Ta jeho aura moci se nedala ignorovat. Byl nebezpečný a proto se na něj automaticky upírali všechny mé smysli.
„Nečekal jsme tu nikoho tak brzy.“ překvapilo mě, že se snaží o konverzaci. Pravděpodobně by mnohým lidem zalichotilo, že se s ním baví někdo tak vysoce postavený, ale mě to spíš vadilo. Nebyla jsem normálně příliš hovorná a dnes jsem měla extra mlčenlivou a tak jsem neodpověděla. Jen jsem pokrčila rameny a snažila se mu dát najevo, že o rozhovor nestojím. Zdálo se však, že on si mého rozpoložení nevšiml, nebo ho ignoruje.
„To už i tebe naočkovali proti mágům?“ snažil se mluvit klidně, ale hořkost se mu v hlase objevila. „To si pospíšili.“ byla pravda, že do mě ze všech stran, každý hučel jaký jsou mágové pyšní a sobečtí, ale brzy to vzdali, když jsem vždy jen pokrčila rameny.
„Nikdo mě nenaočkoval, jen nestojím o společnost.“ podívala jsem se mu do očí a zdůraznila. „O ničí.“ koutky úst mu zacukali a já jsem dostala podezření, že si na ublíženého hrál možná schválně, aby mě donutil promluvit.
Otočila jsem se zpět k oknu, rozhodnuta, že již nepromluvím. On se však nevzdával.
„Byla jsi už někdy v Temnotě?“ zaskřípala jsem zuby.
„Ne.“ odsekla jsem a doufala, že mi konečně dá pokoj. Byla jsem příliš optimistická.
„Temnota má své kouzlo, i když není zdaleka tak barevná jako vaše Zemně. Ani slunce tam nikdy celé nespatříš.“ o co mu sakra jde? Vsadil se snad s Šedým, že mě za každou cenu vyprovokuje? Nebo se prostě baví na můj účet? Zhluboka jsem se nadechla a uklidnila. Pak jsem se k němu otočila s předstíraným milým úsměvem. Zarazil se ve svém vyprávění, kde popisoval, že nemají skoro žádné rostliny, protože tam mají buď tmu, nebo šero.
„Takhle se musí dívat kočka na svou kořist těsně před tím, než zaútočí.“ komentoval s hlavou mírně nakloněnou, jako by hodnotil obraz, který si právě prohlíží.
„Nestojím o žádné vyprávění, ani o konverzaci.“ zavrčela jsem.
„Tady někdo vstal špatnou nohou.“ ozvalo se ode dveří. Otočila jsem oči v sloup. Ten mi tu ještě chyběl. „Buď k našemu hostu slušná.“ napomenul mě Šedý. „Nechci aby z tebe zbyla jen hromádka kostí.“ zachichotal se škodolibě.
„Tak krásné a milé dívce bych nikdy neublížil.“ usmál se na mě.
„Krásná, to jo, ale milá? O tom bych vážně pochyboval.“ sedl si do křesla vedle Markuse. Takže se na mě dívali jak na nějakou sochu. „Představ si, když ji Vlk přivedl, otevřel dveře a hned se na mě vrhla. Roztrhala mi mou nejoblíbenější košili.“
„Málem jsi mi vypíchl oko! Dávej si pozor na to co říkáš. Tentokrát by to nemusela být jen košile o co přijdeš.“ měla jsem jich akorát tak dost.
„Tak to zkus.“ provokoval mě Šedý. Oni se snad doopravdy vsadili.
„Jdu si lehnout. Lezete mi oba na nervy.“
„Utíkáš? To se mě tak bojíš?“ zasmál se a Markus se přidal. Dřív než se stihli nadechnout, jsem se odlepila od zdi, přeskočila jsem stůl co nás od sebe dělil skočila po něm. Zpozoroval mě, ale už bylo pozdě. Stih se akorát postavit, když jsem do něj narazila a zchodila ho zpět do křesla. Neváhala jsem a sekla drápy. Na tváři se mu objevili tři hluboké rány a dvě mělčí. Chtěla jsem mu uštědřit ještě jednu ránu, ale to se už vzpamatoval. Zabořil mi rameno do žaludku. Klopýtla jsem o stůl, který byl za mnou a spadla ne něj. Šedý využil toho, že byl silnější a přimáčkl mi ruce ke stolu. Snažila jsem se mu marně vysmeknout. Ušklíbl se na mě. Vzteky jsem doutnala. Skrčila jsem nohy a pořádně ho kopla mezi nohy. To zapůsobilo. Ihned mě pustil a sesunul se na kolena. Překulila jsem se a spadla ze stolu přímo na nohy, připravená k dalšímu útoku.
Markus, který dosud jen seděl a přihlížel se zvedl a stoupl si před svého přítele aby ho chránil. Ruce mu při tom zahalovala zvláštní načervenalá záře. Zvědavě jsem se na ně dívala a na Šedého, která se ještě válel na zemi jsem zapomněla. Stejně se zdá, že už má dost. Narovnala jsem se ze své přikrčené útočné pozice. Lákalo mě dotknout se té záře, ale měla jsem neblahé tušení, že by to nebylo dobré a pravděpodobně by to bolelo.
Markus si všiml, že už nehodlám útočit. Místo toho jsem civěla na jeho ruce jako cvok. Zavrtěla jsem hlavou, jako bych se právě probudila z transu a koukla se na Šedého, který se škrábal na nohy.
„Jak já tu malou kočku nenávidím.“ stěžoval si. Nevím jak to Markus udělal, ale jeho ruce byli zas normální. Pomohl mu do křesla.
„Vyšel jsi ze cviku, starý brachu. Natřela ti to malá holka.“ posmíval se mu Markus.
„Ta malá potvora je nehorázně rychlá a měli by se jí obrousit drápy.“
„Neměl jsi mě provokovat. Varovala jsem tě.“ Šedý se na mě zamračil.
„Radši na mě nemluv.“ z jeho hlasu byla slyšet uražená pýcha.
„Nebo co? Necháš mě abych ti přidala pár ran navíc.“ nemohla jsem si drobné popichování odpustit. Měla jsem blbou náladu a teď jsem měla možnost si ji na někom vybýt.
„Ne, pošlu na tebe Markuse.“ odsekl. Na to jsem nic nemohla říct. „Co pak? Došla ti řeč?“
„Ne, jen přemýšlím co bych ti provedla abych se konečně podívala na to co dokážou ti obávaní mágové.“ zašklebila jsem se na něj.
„No tak, nechte se.“ přerušil naší hádku Markus dřív, než Šedý mohl něco říct. Ušklíbla jsem se tedy i na něj, otočila jsem se a odešla do svého pokoje. Chtěla jsem si trochu odpočinout, než se vydáme do Temnoty.

Všichni jsem se shromáždili před zámkem. Lord již dorazil a právě s Markusem stáli kousek stranou. Měli zavřené oči a ruce natažené před sebe z kterých se linuli rudé provazce a vytvářeli obrovskou kouli, která se vznášel kousek nad zemí.
Konečně byla koule hotová. Mágové otevřeli oči zároveň.
„Vstupte doprostřed.“ poručil Lord. Nikdo se tam zrovna nehrnul. Ani já ne. Měla jsem z toho zvláštní pocit. Nebála jsem se, vážně ne. Možná jen trošku. Dívala jsem se na obrovskou kouli, jak po ní proudí ta rudé energie a po zádech mi přebíhal mráz. Šedý, jenž tu byl asi nejstarší a nejzkušenější do ní vstoupil jako první.
„Pamatujete si jak nás ten minulej mág málem zabil? Rozložil nás na atomy a nedokázal nás udržet v kouli a pak nás musel hledat pomalu v celém vesmíru. Stačilo, kdyby si všiml, že se mu koule rozpadla o vteřinu později a bylo by po nás.“ poznamenal někdo chytrý, mám pocit, že to byl Mrchožrout.
Všichni jsme ztuhli. Teď už jsem musela uznat, že jsem strach měla a ne malý.
„Dělejte.“ zakřičel na nás Šedý. Vlk vedle mě nerozhodně přešlápl. Věděla jsem, že on rozkazy vždy plní, ať jsou jakékoliv, ale teď váhal. Markus se ke mně otočil.
„Snad jsi nedostala strach. To bych do tebe neřekl, že jsi takový strašpytel.“ popichoval mě. Naštvaně jsem sevřela pěsti. Vztek mi dodal odvahu.
„Nebojím se.“ řekla jsem úplně klidně, jako by se mě jeho slova nedotkla a vydala se ke kouli. Když jsem do ní vcházela, cítila jsem jemné šimrání po celém těle. Věděla jsem, že se mi Markus asi teď směje, protože tohohle chtěl přesně dosáhnout. Ale stejně jsem sem musela dřív nebo později vlézt.
Jakmile jsem vstoupila já, Vlk už neváhal a vydal se za mnou. Za ním jako pejsek přiběhla Geer a ostatní se samozřejmě nechtěli zchodit tím, že nová členka měla víc odvahy než oni a tak se pomalu sunuli do koule i ostatní. Jako poslední vstoupili Markus s Lordíkem.
To co se dělo potom si nepamatuji, protože jsem se rozpadla na miliardy atomů. Poslední co jsem si pamatovala, bylo to že šimrání zesílilo a pak najednou jsou necítila nic, nevnímala a mé myšlenky byli pomalé a těžkopádné. Určitým způsobem jsem vnímala kouli i bytosti v ní, ale bylo to jen podvědomé, jako by jsme splývali všichni se všema a se vším. Naštěstí dřív než jsme mohli splynout definitivně, zase jsme se rozdělili a dostali svou fyzickou podobu. Celý tento proces nebyl příjemný, ani nepříjemný. Byl prostě nezvyklí a po druhé bych ho již absolvovat nechtěla.
Měla jsem neoblomné nutkáni spočítat si prsty na rukou a na nohou, zjistit zda je nos na svém místě a zda mi něco prostě nechybí. Odolala jsem tomuto pokušení a raději se soustředila na to kde jsem se to ocitla. Stáli jsme na cestě před obrovskou bránou, vysokou zhruba šest metrů a ještě vyššími hradbami, které byli postaveny z černého lesklého kamene, který jsem neznala. Vypadali, jako by byli vytesány ze skály, což byl nesmysl, jelikož tu žádné hory nebyli. Rozhlédla jsem se. Nebylo tu vlastně vůbec nic. Jen holá planina na které nerostla žádná tráva, byla zde jen hlína a kamení. Nelíbilo se mi tu. Až po chvíli jsem si všimla, že slunce nesvítí. Jen světlá šmouha na východě prozrazovala, že tam někde slunce je. Ještě štěstí, že jsem ve tmě viděla lépe než ve dne. Temnota. To jméno sedělo jak ulité.