Východ slunce 25. díl

Anotace: Přidávám velice dlouhý díl, na kterém jsem pracovala dva dny. Snad to bude nějak poznat. Dostáváme se k velice důležitému ději, tak si to pozorně přečtěte. Všechno přeci není jen černé a bílé!

Ten den u jezera byl poslední relativně teplý podzimní posel, pak už se všichni stáhli zpět. Nikdy není mezi ročními dobami nějaká mezera, ovšem celá příroda poznala, že tentokrát čas zimy už opravdu nastal. Zvěř si na poslední chvíli sháněla něco k snědku do pracně nalezeného bezpečného hnízdečka. Zajíc vyběhl ven, nasál do nozder vzduch a zase zalezl do své nory, jen ten poslední kořínek stáhl s sebou. Cítil chlad ve vzduchu stejně jako všichni ostatní. Tento rok bude osoba v bílém hávu řádit bez milosti. Těžko říct proč. Chce se snad přidat k boji a vyhladit zlo nelidskými podmínkami? Je to přeci marné. Zaplatí za to akorát obyčejní lidé, jejichž dobytek pomře a děti nebudou mít dostatečnou výživu. Příroda ztrestá všechny, bez rozdílu. Jenomže jakým způsobem, že. Rozdíly mezi dopady budou veliké.
Eleonora se šla jako každý den projít. Už neměla tolik povinností jako na začátku výcviku. Stačilo jen chlapy navést a oni si pak už nějak poradili. Samozřejmě nic nezanedbávala! To by se svou povahou nemohla dopustit. Dělali pokroky. Všichni. Už také bylo načase. Zima klepe na nebeskou klenbu a ve sněhu se toho moc neudělá, pokud nebude chtít mít na svědomí zápal plic vojáků. Otužovali se, avšak ani ona není celá z ledu, aby vydržela příchozí. Teď budou muset trénovat, jak přežít. Zdá se to jednoduché? Naopak. To je v tomto světě to nejtěžší.

Spala na své tvrdé posteli, když ucítila opravdový příchod zimy. Její první posel dorazil. Přehodila přes sebe plášť, rozhrnula plachtu a vyšla ven z tepla. Pozvedla bez výrazu hlavu k nebesům a koukala na oblohu. Černý samet se snoubil se stříbřitě bílými vločkami. Jako šaty s flitry, tak se noční obloha zdála. A chladnoucí zem s nocí potichu tančila. Padající nadílka vyluzovala zvuk podobný pomalé klidné hudbě, která měla všechno uspávat. Těžko říct, proč to probudilo pouze ji. Ostatní spali, ona se dívala. Tady zimu ještě nikdy nezažila. A když tomu přihlížela, smutným pocitům se neubránila. Mohla sem přijet dříve a zažít to. Toto se nedá srovnávat. Rozpřáhla ruce zahalené teplou pokrývkou a nechala na sebe dopadat sněhové vločky. Za chvíli skoro splývala s okolím. Jako na všem ostatním, i na ní ulpěl bílý prach. Opatrně, jako by se snad bála, že se spálí, vytáhla bledou studenou ruku z rukávu a čekala na první vločku, která na dlani přistane. Nemusela čekat dlouho. Vločka nejdokonalejšího tvaru ji zaštípala na kůži téměř okamžitě. Vztáhla ji k obličeji a pozorovala ladné křivky. Vše na svém místě, jak by podle nejlepšího módního návrháře mělo být. A přitom takových tvarů tu bylo tisíce, miliony. Ne jen jeden výjimečný případ.

Ráno už se celé ležení utápělo v záplavě toho bílého studeného povlaku. Eleonoru zarazil nezvyklý ranní ruch. Takhle brzy ještě nikdy nebylo tolik chlapů vzhůru. Čím to? Pěkně to začíná, nakonec ji ještě vyženou ze stanu dříve! V noci toho moc nenaspala, zaslouží si odpočinek.
Před stanem zjistila, co se děje a proč už jsou všichni vzhůru. Venku probíhala doslova sněhová bouře. Jedna strana tábora válčila proti té druhé. Muži si hráli jako malé děti. Plácali z ledové hmoty koule a posílali je vší silou na nekrytého soupeře. Tady aspoň nehrozilo nějaké vážnější nebezpečí. Užívali si to a smáli se. Ten, kdo se dostal až příliš blízko k nepřátelskému ležení, neútočil palebnou silou ale rovnou holýma rukama. I elfové se přidali. A měli nad ostatními výhodu. Na sněhu jim nedělalo problémy se pohybovat. Jejich oběti za sebou neslyšely prozrazující křoupání. Pak už nebylo co poslouchat. Pleskla rána a někdo se válel na zemi. Prostě sranda! Eleonora se nakonec také přidala, a to když na ni hodil Mestean sněhovou kouli a donutil ji podívat se na něj. Nevyhnula se jí a udělala se lidskou. Skončila se smutněním a oplatila mu stejnou mincí. Pak se strefovala i do ostatních. Báli se jí zákeřné střely oplácet, přesto se pár odvážlivců našlo. A těm byla vděčná.

Po hodině hraní ve sněhu bylo na čase začít se zodpovědnějšími úkoly. Dětské hraní budou muset přenechat někomu jinému.
„Pánové, myslím, že jsme si sněhu užili dost. Je na čase zase začít něco dělat. Rozcvičku máte pro dnešek hotovou, připravte se na odpoledne. Dnes bude ještě náročný den, takže pokud možno odpočívejte. Mám pro vás vymyšlený speciální program. Tolik veselé jako koulování to sice nebude, ale jistě se nudit nebudete. Po obědě budete všichni sbalení. Na nikoho se nečeká.“
„My někam půjdeme?“zeptal se jeden z blíže povalujících se mužů.
„Možná.“odpověděla jsem a dál se jím nezabývala.
„Jo! A stany sbalte taky. Nic tu nezůstane.“

„Vyrazíme do lesa. Cesta potrvá svižným tempem tak pět hodin. My tam budeme za tři. Chcete snad večeřet v pohodlí ohně? Poběžíte, nemáte na výběr. Berte to jako trénink. Dneska jste se povalovali. A aspoň se zahřejete. Nebudou vám fialovět ukecané huby.“ Přitáhla jsem řemen brašny, zkontrolovala všechny své věci a vyšvihla se na Sin Thaie. Trochu nespravedlivé, já vím.
„Tak pohněte sebou, bando!“zařvala jsem a pobídla Sin Thaie ke klusu. Už dlouho jsme spolu nikde nebyli, konečně mám tu čest se na něm projet. Poprvé v zimě. Na planině za lesem mu sníh odletoval od kopyt. Já jen nadskakovala a cítila protivanoucí vítr hvízdat okolo uší. Zima se už projevovala v plné síle.
Muži po dvou kilometrech supěli jako parní lokomotivy. Ve tvářích nahnanou červeň, ruce promodralé. I to se stává. Dala jsem jim malý oddech a pak zase vyrazila na cestu. Museli mě nenávidět. Ani jsem se jim nedivila.
Za dvě hodiny jsme se blížili na místo. Nijak se nelišilo od ostatních lesů. Proto se se mnou začali první přiběhnuvší hádat. Proč jsme sem museli běžet? Snášet to jejich žvatlání! Počkala jsem trpělivě na všechny, pak slezla z koně a zařadila se mezi ně. Mnozí mě převyšovali a byli si toho plně vědomi. Jenomže na výšce až tolik nezáleží.
„Strávíme tu nějaký čas. Nebudeme rozbíjet tábor na louce, je tu moc větrno. Přesuneme se mezi stromy a zkusíme si, jaké to je žít ve skrytu. Od teď budete poslouchat všechno, co vám říkám a nikdo ani necekne! Je vám to jasné?“optala jsem se a přejela je pohledem. Ty znavené tváře snad tentokrát ani neprotestovali. Jediné, co je zajímalo, je místo k sezení a nejbližší zásoba vody.Tu svou ke své smůle už vypili.
„Rozdělím vás na dvě skupiny. Odteď se staráte pouze o tu svou. Nebudete znát polohu svého nepřítele a on nebude znát vaši. Na všechno musíte přijít sami. Naučil jsem vás věci, jež se vám nyní budou hodit. Jde o to přežít a rozdělit si práci. Musíte najít vodu, opatřit jídlo, postavit úkryt a pátrat po nepříteli. Samozřejmě, nikdo z vás toho druhého nezraní, to aby bylo jasno! Budete nepřátelé, ovšem krev nepoteče. Souboj ano, ne smrt ani žádná vážná zranění.“nadechla jsem se.
„Zatím vše jasné?“tohle je moc důležité na to, abych to na ně vychrlila najednou. Kývli na souhlas. Na nic víc se nezmohli, hlavy jim samy padaly únavou.
„Fajn. Mám vás vycvičit jako rychlou jednotku schopnou k okamžitému zasáhnutí. Berte toto cvičení tedy zcela vážně. Něco podobného vás může zanedlouho potkat skutečně. Musíme být připraveni. Pak už to nebude jen hra! Schopnost mobilizace je pro nás nejdůležitější. Musíte si udělat zázemí tam, kam přijdete. Žádné strádání a nespokojenost. To všechno může ovlivnit výsledek zásahu. Máte moc ovlivnit své kamarády, vymyslet novou taktiku, přerozdělit práci. Je to jen na vás. Kromě velení, to vyberu sám. Pokud budou stížnosti, můžete hlasovat, avšak s tím moje uši zatěžovat nebudete. U toho být nemusím.
Rozdělím vás do dvou skupin. Pamatujte si členy své skupiny. Takže…“ srovnala jsem si je do řady a přiřazovala jim jednotlivě čísla. Zanedlouho už každý věděl, kam patří. „Já budu úplně mimo dosah. Nikdo nebude vědět, kde mě má hledat. Sám vás budu kontrolovat, popřípadě rozdělovat další pokyny. Nebudete mě vyhledávat, dokud to nebude nezbytně nutné. Musíte si poradit sami bez cizí pomoci. Učiňte tak, jako by vše byla skutečnost a nepodceňujte se navzájem. Uvědomte si, že máte jisté výhody. Až na pár výjimek víte, co od sebe navzájem můžete čekat. Od budoucích nepřátel to vědět nebudete. Učte se tedy pohotovosti. “
„Mestean bude velitelem první skupiny, Derek té druhé. Zástupci skupin, pojďte ke mně.“zavolala jsem si je k sobě.
„Takže, vy dva budete mít na starosti chod událostí. Vám budu rozdělovat pokyny. Mně se budete zodpovídat. Jednou za dva dny se mi ohlásíte na smluveném místě, které bude pro všechny tajné. Mesteane, tvá skupina bude na severu lesa, to místo poznáš. Blízko se nachází hustý křovinatý porost, který neroste nikde jinde v tomto lese.“pošeptala jsem mu do ucha.
„Dereku, ty budeš se svou skupinou na jihovýchodě. Vaše místo se nachází poblíž velikého vyvráceného stromu. Převrátil se nedávno. Víš, co s tím máš dělat.“
„Oběma vám dám v určitou dobu vědět, kde a jak se sejdeme. Nyní to znát nepotřebujete. Starostí máte sami dost. Postarejte se o sebe co nejlépe. Udržujte se ve střehu. Vy máte zodpovědnost nejen za sebe ale i za ostatní. Jděte na místa.“pokývla jsem hlavou pryč.
„Trpělivost, Thore. Už za chvíli se zahřeješ až až. Víte tedy co a jak. Opakuji se už po několikáté - nyní je to pouze na vás. Buď budete žít v klidu, nebo se budete strachovat o každou vteřinu. Nikdo za vás nic neudělá. Rozhodujete sami. Dejte pozor na stopy.“ukončila jsem poučování. Krátké ticho na louce přerušil hlučný hvízdot, prořízl jeden tábor na dva. „Běžte!“ Hra na život a na smrt začala.
Zanedlouho jsem na louce zůstala sama. Sodaate! Přivolala jsem svého posla v ptačí podobě a posadila si ho na nataženou paži. Stěží jsem ho udržela. Pomůžeš mi s kontrolováním. Víš, jak je tohle cvičení důležité. Každou chvíli to může bouchnout a oni musí být připraveni. Zatím se jdeme někam zabydlet. Rozhodně nestrávím noc na nechráněném území. Sin Thai, pojď.

Překvapivé, jak se člověk postupem času mění, i když jen nepatrně. Za tu dobu, co jsem trávila čas i s někým jiným než s mými věrnými společníky z říše zvířat, se u mě vypěstoval nový pocit. A ne že by byl zrovna nějak příjemný! Neustále jsem měla nutkání zaposlouchávat se do ozvěn mého vnímání a sledovat, jestli se neděje něco mimořádného, co k všedním událostem rozhodně nepatří. Dostala jsem na sebe vztek, když už jsem se asi po sté ujišťovala, že to, co cítím, není nic jiného, než nějaký zajíc schovávající se do nory. Nyní se všichni pohybovali na hranici mého vnímání, musela bych se opravdu hodně snažit, abych ucítila alespoň závan lehké průsvitné nitky. Má nálada mi klesala. Po týdnech soužení se ocitnu konečně sama a stejně si ten okamžik neumím užít! Bránila jsem se všemi možnými i nemožnými způsoby. Hlavně něco dělat.
„Sin Thai, ach jo. Tímhle lesem bloumáme už dvě hodiny a bez výsledku. Chci pro nás najít nějaké pěkné místo, daleko od nich všech. Místo, oplývající posledními zbytky podzimní přírody, nažloutlé trávy, mokrého mechu, či spadaného listí. Je mi to jedno, hlavně něco. Potřebuji se rozhýbat beze strachu z nachytání a pak se prospat. Mám se spaním v poslední době potíže. Však víš, už jsem ti o tom povídala.“připadala jsem si trochu jako blázen. Vlastně ne trochu, leč dost. Už jsem si zvykla. Kdybych nevěřila, že mě Sin Thai poslouchá, mohla bych se za podivína s čistým svědomím prohlásit, avšak měla jsem pár důkazů. Normální kůň vám přeci nesděluje své odpovědi prostřednictvím listové pošty. Našly by se jiné věci, které na mě vrhají necudné světlo…
„Mám takový nejasný pocit, že se k něčemu schyluje. Nebudeme vyčkávat dlouho. Maneater si nás sám najde, ani se nebudeme muset snažit ho nějak vyhledávat.“ Netušila jsem, jak malý kousek od pravdy jsem tehdy byla. „Ostatně, já ho znovu vidět nemusím. Ty jeho oči provází každý můj sen, pokud se mi tedy nějaký honí hlavou. Těžko říct, jestli radši sním s fialovou září nebo nesním vůbec. No, koukám, že jsem se moc rozmluvila. Nediv se mi. Víš, jak dlouho už jsem nepromluvila vlastním hlasem? Vlastně to ani nebylo tak dávno, jenomže to kníknutí na Mesteana nemůžu považovat za řeč. Omluv mě tedy prosím, budu tě otravovat ještě nějaký ten čas.“litovala jsem ho. I když je to přeci můj přítel, musí si vytrpět pár obtížností. Já také neustále trpím švihání ohonem přes ruce.
A tak jsme putovali. Za cíl jsme neměli žádný daleký kraj, jen nějaké příhodné místo k přenocování a rozbití tábořiště. Bohužel se to zdálo skoro neřešitelné. Buď místo nevyhovovalo mně, nebo Sin Thaiovi, protože se horko těžko mezi stromy protahoval, anebo zase nebyly stromy tolik košaté, a tudíž nevhodné pro Sodaata. Naše trojka se potulovala lesem až do setmění. Pak jsem nechala volný prostor únavě a mé společníky zarazila se slovy, že dál už prostě nepůjdu. Všude je to přeci stejné – můj argument po půl dni hledání. Nikdo mi za to však nevynadal, asi na tom byli stejně jako já.
Sundala jsem ze Sin Thaie svá skromná „zavazadla“, nasbírala si chvojí a listí, které po upravení tvořilo mé provizorní lůžko, a dřevo na zátop. Usadila jsem se na zem vystlanou kobercem měkkých odumřelých rostlinných organizmů a sepjala ruce nad připravenou hraničkou. „Tereas.“ Vyšlo mi ze rtů a z prstů zničehonic sklouzly plamínky. Za chvíli už oheň olizoval namoklé dříví bez sebevětšího problému. Kouzla se někdy hodí. Nad malý ohýnek jsem si postavila kotlík zpola zaplněný vodou z vaku a přidala bylinky. Zanedlouho jsem mohla upíjet uklidňující čaj a zároveň přejímat teplo. Hned se mi svět zdál barevnější. Zima se opravdu začíná projevovat. Sem do lesa sice ještě sněhové vločky nezavítaly, ovšem nebude to dlouho trvat a také se budeme z jejich přítomnosti radovat. Předzvěstí toho byl pach zmrzlé vody ve vzduchu a lezavý chlad. Křehly mi při něm kosti, ač jsem se snažila sebevíc. Budu muset do pláště nachytat pár slunečních paprsků a trochu ho rozehřát, nebo budu stejně bezmocná jako ten utávající rampouch. Pojedla jsem něco ze svých zásob a pomalu se chystala k spánku. O Sin Thaie jsem se starat nemusela. Sedlo samovolně zmizelo, potravu si dokázal sehnat sám. Sodaat nás při posledních vytrácejících se paprskách opustil a šel hledat hraboše. O něj jsem se tedy také nemusela starat. Čistě sama o sebe. Před ulehnutím jsem ještě prstem obtáhla kruh a vyslovila Teh´ra (ochrana), aby mě nerušil nikdo nezvaný. Už v klidu jsem se pohroužila do říše zprošťující trápení těla a odpoutání mysli.

Zbudila mě chladná jinovatka, která se mi i přes plášť a přikrývku vrývala do kůže. Nemusela jsem si ani vyhrnovat rukávy, abych zjistila, že mám na rukou husí kůži. Příchozí zima mně nahnala obavy. Přes toto kruté roční období jsem tu ještě nebyla a jak mám vědět, kterým směrem se mráz ubírá? Co když na to nebudu zvyklá a prostě tu budu zaživa umrzat? Už tak je mi dost křehko, i když na mě svítí slunce. A co teprve v zimě? Moje jednotka to také nebude mít nejlehčí. Lezavost se nevtírá do kostí jenom mně, počet obětí rychle přibude. Tento problém se musí nějak vyřešit. Rozhodně nemíním oslabovat muže mrazem, i když nějaká otužilost také není na škodu. Musím vymyslet nějaké řešení. Počasí zastavit nedokážu a ani nechci. Tvrdé podmínky a přesto zaručení odpočinku a návratu do vlídnějšího prostředí ano. To je ono! Pokud by zimu protrpěli, nemusela jsem je celý podzim usilovně vycvičovat. Postavit se proti muži s nedostatkem potravy, odpočinku a podléhání mrazu, nebylo by co řešit. Takovou výhodu Maneaterovi poskytnout nemohu.
Mezitím, co jsem usilovně přemýšlela nad novým problémem, který mě popravdě řečeno do té doby nijak nezajímal, jsem si připravovala čas a lehkou snídani. K rozehřátí těla dobře posloužila ranní rozcvička. Hned jsem se cítila lépe. Nic mě už nezdržovalo. Rozhodla jsem se jít hledat ta zatoulaná káčátka. Alespoň se projdu.
Bohužel už jsem nemohla narazit na popásající se zvěř, ani na různé druhy hmyzu, barevných květin a luk. Celou scenérii to ochuzovalo, měla jsem neblahý pocit, jako by se všechny živé organizmy stáhly pryč a už nikdy se neměly vrátit. Br, šílená představa. Zůstat tu jen s lidmi a několika rasami by nebylo nejpříjemnější. Ačkoliv by stejně dlouho netrvalo a nikdo by už po zemi nechodil. Ale to jsou moc temné myšlenky. Každopádně zvířena se schovala a já neměla co obdivovat. Ladný půvab štíhlých nohou srnek, roztomilé čumáčky veverek, dlouhé uši zajíců, malinké ocásky myší. Prostě nic.

Počkat! Něco přeci jen ano. Kolem vzdálenějšího stromu zavířil vzduch. Neptejte se mě, jak je možné, aby vzduch vířil, ale zrak neklamal. Jako by se ten kousek prázdna zhmotnil. Vteřinku před tím, než se v lese objevil ten, koho bych tu nečekala, jsem cítila silné škubnutí v hlavě. Vše se mi na okamžik ztratilo ze zorného pole, natolik mě to vyvedlo z míry. Pak už bylo pozdě cokoliv podnikat. Meč, který jsem užuž vytahovala, putoval zase zpátky, odkud chtěl vyskočit.
„Tak tady se skrýváš!“promluvil nakřáplým hlasem s přídechem valících se kamenů muž s fialovýma očima. Svá překvapivá slova potvrdil pořádným zkoumavým pohledem po lese. Z čehož jsem usoudila, nemohl tušit přesnou polohu, kde se nacházím. Zjistil to až teď.
„Tebe bych tady teda zrovna nehledala!“vypravila jsem ze sebe zaskočeně. Mám se loučit se životem nebo si jde jenom prohlížet les? Dělá, jako by nikdy v žádném nebyl. Vše zkoumal doslova rentgenovým pohledem. Snad si chtěl zapamatovat každý detail. Co já vím.
„No jistě, jak bys taky mohla. Dalo mi docela velikou práci tě najít.“poznamenal.
„Aha. Aspoň že tak. Já už myslela, že jsi šel na procházku a zčistajasna mě objevil!“vrátila jsem mu ironicky. Překvapivě jsem necítila strach, což mi ho popravdě řečeno nahánělo. Před rokem bych se klepala od hlavy až k patě a teď? Skoro mi bylo jedno, že stojím čelem k nejobávanějšímu muži několika desítek let. Možná už jsem se vnitřně smířila, že to jednou stejnak budu muset udělat. Akorát nyní se mi to zdálo trochu moc nečekané.
„To zase ne, i když , jak o tom přemýšlím, nebylo by to špatné. Nemusel bych se pořád zaobírat těma hňupama. Ale o tom…“
„Hňupama?“přerušila jsem ho.
„Ano. Hňupama, imbecilama, blbcema, jak chceš. Je to všechno jedna a ta samá pakáž. Mají naprosto duté mozky! Ostatně, nic jiného jsem od nich ani nemohl očekávat. Avšak přišel jsem kvůli jiné věci, rozhodně nechci rozebírat tyhle přízemní ubožáky.“mluvil zcela normálně. Žádný výhružný hlas, žádná předzvěst něčeho neočekávaného z jeho strany nepramenila. Řídila jsem se podle toho a nekazila tu chvíli. Možná to byla chyba, ale já musela zjistit, co ho dovedlo až ke mně. Z jakého důvodu mě usilovně hledal? Nemá to přeci zapotřebí. Stačí si počkat do bitvy, je jasné, že se tam sejdeme. Chce se znovu pokusit zviklat mě na druhou stranu a spolu s tím získat Sinielin? Napadalo mě čím dál tím více otázek. Připadala jsem si, že každou chvíli prostě vybuchnu zvědavostí a netrpělivostí. Musela jsem se ovládat, aby na mně tyto zákeřné pocity nepoznal.
„Co chceš? Zabít mě a připravit o čas, který by mi ještě zbýval? Nebo se přátelsky pozeptat, jak se daří? Či snad připomenout těch pár mrtvolek, které po tobě zbyly? Opravdu netuším, co tě za mnou na druhou stranu přivádí.“Upřímnost snad ocení. Nechtěla jsem hrát divadélko. Vůbec jsem ho neměla ráda, proč se tedy chovat slušně?
„Zabít? Ne. Později.“pronesl to s takovou chladnokrevností, až ve mně zamrazilo. No fajn, jen si posluž. Však já se s tebou taky párat nebudu, pokud zbyde šance. „Chci s tebou mluvit.“pronesl to bez obalu, jako by to byla normální věc, že se spolu nepřátelé baví.
„Mluvit? Děláš si legraci?“otázala jsem se s nevěřícným výrazem.
„Ano, mluvit. To snad zvládneš, ne?“shazoval mě.
„Jistě.“procedila jsem přes hrdlo.
„Počkej. Zanecháme na chvíli svárů. Tohle je důležité a já nehodlám dopustit, aby sis z toho tropila žerty.“řekl vážně. „Nepůjdeme se projít?“Jasně. Jen do mě. Když už blázním, tak pořádně! Pokývala jsem hlavou a vydala se bezpečným směrem. Rozhodně by nebylo rozumné potkat někoho z družiny. Pak bych se nedivila, kdyby k mé pochybné existenci přiřadili paktování s nepřítelem. Mohla bych se proklít.
„Co víš o Ikarovi, Filen a Zegovi?“zeptal se náhle vážně, bez náznaku jakéhokoli zesměšnění.
„Co o nich vím? To se chceš bavit o tomhle?“divila jsem se a prodírala se skrz hostí křovisko. Snad jsem čekala nějakou bojovou taktiku, místo bitvy a on začne s pohádkami?!
„Jsi nedoslýchavá, že všechno pořád opakuješ? Ptám se přesně na tohle a chci znát tvojí odpověď, co je na tom zvláštního?“začal se rozčilovat. Neměla bych ho dráždit. Dobře.
„O těch třech se vypráví v mýtech a pohádkách. Krom jednoho příběhu o nich nevím nic. Co bych taky měla? Lidé to neberou vážně, zastrašují těmi příběhy pouze své děti a jinak se jim smějí. A já bych udělala to samé, pokud by ovšem neexistovaly jasné důkazy, že žili. Alespoň Ikar tedy.“vybavila se mi ta chvíle, kdy jsem jako naprosto vyplašená nezkušená pozemšťanka hltala každé slovo a vysvětlení, proč jsem se ocitla v Lithaines a za jakým účelem.
„Zeg byl můj děd.“promluvil po chvíli mlčení Maneater.
„Ano, o tom jsem slyšela.“je to tedy pravda.
„Dobrá, pokusím se to nějak vyložit. Ty první dny, co jsem se objevila v zemi Lithaines, mi mí přátelé vyprávěli ten příběh. Pak jsem ho slyšela ještě jednou z úst knihy, kterou jsem sama četla. Je to trochu odlišné, co se týče postav. Z vyprávění jsem neslyšela ty počátky, proto nevím, jak to celé začalo. Můžu se pouze dohadovat.
Ikar byl vládce lesního lidu. Vládl moudře, provedl mnoho reforem a správních zásahů do ještě neřízené země stromů. Svými poddanými byl oblíben. Po několika zásahách se nestaral o životy lidí, nechal je žít volnou cestou, jak jejich národu přesně vyhovuje už po několik staletí. Začal pátrat po vědění. Jako malý byl obdařen malou kouzelnou mocí. Chtěl víc - dosáhnout výš. Při svých toulkách narazil na Filen, nebo spíše ona „narazila“ na něj. Zamilovala se do něj a on do ní. Po čase ji spravil o své touze po vědění a ona poznala, jak moc hluboko jeho snaha koření. A tak se přimluvila u svého otce, boha Nerda. Ten však její prosbu nevyslyšel. Dcera bohů, Filen, se tedy přes zákaz rozhodla Ikarovi ukázat alespoň část vědění, jímž oplývala ona sama. A právě po vzdělání, jež získal Ikar, prahnul Zeg. Nepřítel Ikarův, panovník zavrženíhodné temné rasy.“ odmlčela jsem se a omluvila se za poslední slova. Tak to stálo v knize. Nechtěla jsem vyvolat rozmíšku.
„Pokračuj.“pobídl mě a dál si pohrával se sepjatýma rukama za zády. Černý plášť mu vířil kolem nohou stejně jako mně. Musela jsem se na okamžik pozastavit nad tou zvláštní chvílí. Nerada jsem si to připustila, leč momentálně jsme si byli téměř k nerozeznání podobní. Vidět nás někdo zezadu, zahlédl by pouze dvě postavy v černých pláštích s kápěmi. Raději jsem se ohlédla a zkontrolovala svým vědomím prostor okolo nás. Jakási zábrana mi to však znesnadňovala - Maneaterovo vědomí.
„Nemusíš nic kontrolovat. Já to sleduji. Tedy ještě jednou, pokračuj.“
„Zeg Ikara stíhal a snažil se ho přesvědčit, aby mu prozradil část tajemných slov a pohybů, které by mohly pomoct k ovládnutí umění magie. Stejně jako Ikar, i on oplýval malou mocí. Ikar nepovolil, protože byl zavázán Filen, že nic neprozradí. Zeg po nějaké době skončil s docela přátelskými rozhovory a začal Ikarovi vyhrožovat. Nakonec ho jednoho dne unesl. Mučil ho na svém panovnickém sídle kouzly, které si během těch mnoha let, kdy Ikara obtěžoval, osvojil. Jeho kouzla se ubírala špatným směrem. Tedy spíš jeho duše, kouzla vlastně za nic nemohou. Nevybírají si, co je dobré a zlé. Ikar po roce v neprolomitelném vězení vycítil, že se jeho dny rychle blíží ke konci. Spolu s Filen, která se dovnitř jakýmsi způsobem přenesla, vymysleli plán. (Filen se dostat dovnitř i ven mohla, ovšem nikdo jiný kromě boha to nesvedl a ona sama nic nezmohla, ač se snažila po několik nocí.) Dcera bohů pomohla Ikarovi uložit jeho duši do kamene zasazeného v náhrdelníku, jenž byl vyrobeného z nejtvrdšího a nejkrásnějšího kovu siniel. Náhrdelník byl podle něj pojmenován Sinielin. Ikar krátce poté zemřel. Jeho duše však ne, byla bezpečně uložena Filen do Tmavé hory Monruth. Zeg se snažil najít způsob, jak Ikarův poklad nalézt a vypátrat, zasvětil hledání celý svůj život. Přestože nasbíral mnoho informací, nikdy se mu objevit poklad nepodařilo.“skončila jsem. Na hodnou chvíli se rozhostilo ticho. Celý příběh mi zněl zvláštně. Nepomyslela jsem na něj o té doby, co jsem o něm četla. A co jsem získala Sinielin. Nevěřila jsem skoro ničemu, krom toho náhrdelníku a jisté moci v něm. To ostatní jsem považovala za doplňky a záhady, kterými lidé chtěli příběh o pokladu ověnčit.
„Spokojený? Bohužel nemám zase nějakou velkou praxi ve vyprávění příběhů, proto sis to asi neužil tolik jako od nějakého stařešiny u ohně, leč snad ti to něco přesto přineslo.“obrátila jsem se na svého tichého společníka. Kdyby vedle mě nešel, živý a děsivý, nevěřila bych ani za mák ničemu z dnešního dne. A to jsem chtěla pouze nalézt své schovance.
„Hm. Ano i ne. Zásadní věc, se kterou jsem nespokojen, je ta, že tomu nevěříš. Sama jsi to naznačila a navíc je to z tebe cítit.“promluvil konečně tím svým nepříjemným hlasem.
„Pokud jsem si vyložila správně tvá slova, ty chceš, abych tomu věřila? Mýlím se nebo ne?“
„Nemýlíš se. Já tomu věřím.“
„A já si myslela, že ty pohádkami opovrhuješ.“podotkla jsem.
„Většině ano, avšak této ne. Protože to není pohádka, nýbrž dávná skutečnost.“zvážněl.
„Co, prosím?“zeptala jsem se a nijak se nesnažila skrývat překvapení. Od někoho jako je ten nejkrutější člověk v Lithaines jsem opravdu tato slova nečekala.
„Jak říkám, většina z toho, co jsi řekla, se stala. Několik podstatných informací do budoucnosti v tvém a vlastně ve všech lidských vyprávěních chybí, jinak nic z toho nevyvracím. Tobě řekli, že je to mýtus a není jisté, co z toho je pravda, či jestli nějaká vůbec je. Přesvědčila jsi se, že nepatrný střípek pravdivý opravdu je, a to ten nejdůležitější. Existence Ikarova pokladu. To ostatní je na tom podobně. Dalo by se polemizovat o úžasnosti Ikara a krutosti mého děda. Znáš, co lidé dělají. Ústní tradování zavádí všechno na scestí.“
„Ano. Lidé musí nějakou představu dokonalosti a naději na lepší časy mít. Tomu tak bylo a tomu tak bude. Stejně jako i s tou opačnou stranou.“
„Jistě, nesmyslné bláboly! Místo toho, aby se snažili něco změnit, raději dřepí v teple a čekají, že jim někdo zachrání zadek. Jak typické!“
„Nebudu se k tvému hartusení přidávat, i když bychom se možná shodli. Nedopověděl jsi mi to. Zajímají mě ty podstatné detaily, které neznám. Pokud jsou tolik důležité, neměl bys je opomenout!“ vybízela jsem ho pro změnu já.
„No jo. Jak jsi říkala, Filen se snažila přimluvit u svého otce Nerda za Ikara. Její snahy se minuly účinkem. Ona však porušila zažité chování a prozradila Ikarovi tajemství kouzel. A nyní nastupuje ta výrazná mezera v lidských vyprávěních. Její otec s tím nesouhlasil a ona to přesto udělala. Byla za to potrestána.“
„Jak?“napětím jsem skoro zapomínala dýchat. Musela jsem ale nejdřív počkat, než se prodereme nízkým porostem smrčků a až pak doslechnout celou tu tragédii.
„Otec ji proklel a spolu s kletbou na dceru vystavil následkům i celý rod.“
„R..?“ani mě to nenechal doříct.
„Filen počala s Ikarem dítě.“
„Belieb.“zamumlala jsem.
„Ano. Všechno by bylo v nejlepším pořádku, kdyby na svět nepřivedla ještě jedno, pár měsíců po tom, co Ikar zemřel.“
„Teď nerozumím, v čem je problém. Tak měli dvě děti, to přece ještě nic neznamená.“nechápala jsem.
„Právě, že znamená. Lesnímu lidu se rodí pouze jedno dítě. Pokud jich mají vícero, jsou považovány za podivíny a v nynější době za okraj, spodinu. A ví dobře proč. Ikar byl vládce, automaticky tím tedy padá odpovědnost za jeho národ na hlavu jeho potomka. Jenomže oni měli dva a to znamená katastrofu.“
„Nevím proč. U lidí se to přeci běžně stává, a i když třeba dochází k bojům o trůn, na někoho to nakonec přeci jenom zbude.“
„Neznáš lesní lid. Královský rod u nich měl vždycky jenom jednoho potomka a nyní byli dva. Neměli zavedená žádná práva prvorozených a nikdo to za Ikara, který už věčně odpočíval, nemohl udělat. Trůn zůstal bez vládce.“odmlčel se. „Můj otec Talgroth byl současníkem Belieb. Už nežije. On byl svědkem následujících let, které po Ikarovi nastaly. Belieb byla se svou mladší sestrou Lianne sirotek. Otec zemřel a matka se po zhlédnutí budoucího osudu jejího rodu zabila. Nechtěla sledovat, co se bude dít. Požádala svého otce o milost a odejmutí duše. Samozřejmě nemohla umřít stejným způsobem jako smrtelníci, to snad chápeš. No a Belieb s Lianne vyrůstaly za pomocí vychovávání chůvami. Můj otec se do mladičké Lianne přes znalost jejího otce a nesváru obou rodů zamiloval. Poprvé ji potkal, když bloumala po lese daleko od domova. I u Lianne se nějaký cit vytvořil, ovšem bránila ji svízel - měla strach z pomsty svého již mrtvého otce. Nevím proč. Asi se bála jeho duše. Každopádně to tajila i před sestrou až do dospělosti. Otec se Lianne nevzdal a neustále o ni usiloval. Stejně jako Belieb začínala usilovat o moc, protože jedině ta mohla rozhodnout, která z nich bude vládnout. Belieb vytyčovala druhořadost Lianne a snažila se tu krásnou nevinnou ženu zhanobit, učinit z ní příživnici mocného rodu. Nikdo nechtěl tyto řeči poslouchat, vždyť Lianne byla krása a nevinnost sama! A tak si musela najít jinou záminku.“na chvíli přestal, asi aby mi dal čas na lehké zpracování toho přehršle materiálu, který na mě byl sypán. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. To, co říká, je přeci strašlivé! Belieb nemohla být zlá! Ona přeci netouží po moci! Pomáhá lidem, nesnaží se o krutovládu. Proč mi říká takovou špínu? Komu bych měla věřit? Jí nebo jemu? Pořádně jsem se nevzpamatovala a zase začal.
„Lianne vycítila žádostivost své sestry a v pravý čas se rozhodla uprchnout. Přemluvil ji k tomu Talgroth, který už delší dobu cítil nebezpečí. Utekli a užívali si štěstí, jenomže ne na dlouho. Útěk podnítil celý Beliebin plán, nahrál jí do karet. Veřejně obvinila svou sestru z paktování s všeobecně zavrhovaným mužem, který je, stejně jako jeho otec, tyran a zloduch, příčina Ikarovy smrti. Belieb si Lianne našla a…“nedokončil to, protože jsem ho sama přerušila hlasitým ne.
„Neříkej to! Neříkej to! To nemůže být pravda. Vymyslel sis to, abys mě přiměl přestoupit k tobě!“křičela jsem na něj poprvé hlasem, který byl po dlouhé době vážné rozladěn emocemi, ublížení z něj jenom kapalo.
„Nebudu, když si to nepřeješ. Víš až moc dobře, co následovalo. Bylo mi od začátku jasné, že mi nebudeš chtít věřit, proto ti to zatím nezazlívám. Máš svůj rozum a sama poznáš, kde leží skrytá pravda.“jeho řeči mě vážně povzbudily! Dostávala jsem vztek.
„Vyprávěli ti to jako pohádku, ale byla to skutečnost až na pár zamlžených detailů. Alespoň jeden člověk, se kterým jsi se potkala, pravdu zná. Zamysli se nad tím, co jsem ti řekl.“promluvil ke mně naléhavým tónem a vzdaloval se. Já zůstala stát na místě s pohledem sklopeným do země. „Ale ne teď! Tedy spíš ne tady. Dám ti jednu radu, vyslov - Mi´e te sepul´ghat op - a nebudeš se muset obávat nechtěného posluchače. Ani mysl není bezpečné místo.“už skoro odcházel, cítila jsem víření vzduchu.
„Co tím myslíš?“křikla jsem na něj, zaskočena obsahem jeho slov.
„Že bys neměla slepě věřit.“
„Co…“ a byl pryč.