Juliin deník - 38. díl

Anotace: Trvá mi to sice dlouho, ale snad jste ještě na tenhle můj příběh nezapomněli :) Budu moc vděčná za komentáře i tipy...

Sbírka: Juliin deník

30. června, čtvrtek

Prodírala jsem se mezi stromy a rychle našlapovala na vlhkou lesní půdu. Cítila jsem strašlivou únavu a vyčerpanost, ale věděla jsem, že se nesmím zastavit... Byla jsem tak blízko... Těžce jsem oddechovala a od úst se mi vznášely malé obláčky páry, tvořící se ve studeném nočním vzduchu. Všude okolo byla tma, kromě svého dechu jsem tu a tam zaslechla jen vzdálené zahoukání sovy či tiché šustění listů. Větve se foukáním lehkého větru nakláněly a šimraly mě do obličeje, já je však od sebe prudkými pohyby odháněla a utíkala pořád dál... Ještě kousek... Ani na okamžik jsem se neohlédla, nesměla jsem plýtvat drahocenným časem. Jediné zaváhání a vše by bylo ztraceno... Určitě se mi je už podařilo setřást. Jsou sice mocní a nebude jim trvat dlouho, než mě opět najdou, ale každá vteřina mi nyní přišla vhod...
Konečně jsem v dálce spatřila světlo. S vypětím sil jsem od sebe odhrnovala poslední listnaté větve a pocítila jsem vzrušení. Byla jsem na konci lesa. Než jsem si ale stačila uvědomit, co se děje, letěla jsem střemhlav do mechového porostu – zřejmě jsem zakopla o nějaký pařez. Pokusila jsem se rychle vstát, ale levou nohou mi prolétla palčivá bolest. Jakmile jsem ve tmě rukama nahmatala poraněné místo, vyděšeně jsem zasykla. Silně jsem krvácela. Krev. Teď je jisté, že tu každým okamžikem budou. Vycítí mě. Vycítí moji krev...
Myslela jsem, že bolestí zešílím. Ne, nemůžu to vzdát! Jsem na konci lesa! Už za těmihle stromy je cíl... I tentokrát byl pokus dostat se na nohy neúspěšný. Ne, takhle to nesmí skončit! Najednou se mi v hlavě rozblesklo. Smaragd. Smaragd!! Tolik let se ho lidé snaží najít a teď, když se mi naskytla příležitost se ho zmocnit... Ani jsem nevěděla jak, ale podařilo se mi postavit se. I přes nesnesitelnou bolest v noze jsem kulhala dál, až jsem překonala všechny stromy a doopravdy stanula na hranici lesa. Naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Přede mnou se zrcadlilo průzračné jezero a na jeho opačném břehu zářila jeskyně... Zářila jasně zeleným světlem... Světlem, které pocházelo z Věčného smaragdu. Mám jen několik málo okamžiků na to, abych ho získala...
K mé obrovské radosti a překvapení jsem zpozorovala, že na břehu jezera je přivázaný malý člun. S námahou jsem k němu dobelhala a nasedla na něj. Konečně jsem se odrazila od břehu... Ani se mi nechtělo věřit, že jsem se dostala až sem. A po mých pronásledovatelích zatím nebylo ani stopy. Pádla pomalu rozrážela vodní hladinu a já jen zírala do rozčeřené vody. Viděla jsem v ní svůj odraz a ztuhla jsem... Místo očekávaného dívčího obličeje jsem spatřila drsnou mužskou tvář s vousy a dlouhými nečesanými vlasy... Neměla jsem čas o tom přemýšlet. Ztěžka jsem se donutila pádlovat dál, byla jsem ale slabá... Příliš slabá... Oslepovalo mě zelené světlo, které se teď rozlévalo všude kolem mě... Oční víčka mi poklesávala a já ztrácela vědomí... Téměř jsem už ani necítila, jak přepadám přes okraj člunu a mé těžké tělo se noří do vody...
A najednou všechno zmizelo. Prudce jsem otevřela oči. Hlava mi třeštěla, po obličeji mi stékal pot a bylo mi trochu na zvracení. Zase jsem to byla já. Ležela jsem v teplé posteli a třásla se. Opravdu mi bylo zle a měla jsem pocit, že se mi hlava každou chvíli rozskočí. V krku jsem měla sucho a potřebovala jsem se napít, jakmile jsem se ale na posteli posadila a chystala se z ní seskočit, došlo mi, že to nepůjde. Zamotala se mi hlava tak příšerně, až jsem očekávala, že každou chvíli omdlím. Byla jsem celá hrozně slabá, aniž jsem věděla proč. Možná za to může ten sen... Věděla jsem, že se mi něco zdálo, zaboha jsem si však nemohla vzpomenout co. Pamatovala jsem si pouze zářivé zelené světlo všude okolo... a to bylo všechno.
Odhadovala jsem, kolik může být hodin. Podle kousku oblohy, který jsem viděla střešním oknem, jsem usoudila, že bude nejspíš hodně brzo ráno. Neměla jsem na vybranou. Musela jsem zavolat Nicka – koneckonců tu byl od toho, aby na mě dával pozor a pomáhal mi, když to bude potřeba. A právě teď to potřeba je.
„Nickuuu!“ vydralo se mi z úst a hlas se mi třásl. Nick mě nemohl slyšet, byla jsem tak zesláblá, že jsem skoro nemohla mluvit. Hlásek, který ze mě vyšel, jako by ke mně vůbec nepatřil – byl tichý, pisklavý a roztřesený.
Pokoušela jsem ho zavolat znovu a znovu, k ničemu to ale nevedlo. Pochybovala jsem, že mé volání bylo slyšet na chodbě, natož aby se snad dostalo i přes dveře Nickovy ložnice a vetřelo se do říše jeho snů.
Vzdala jsem to a přemýšlela, jestli existuje nějaký jiný způsob, jak Nicka probudit, nebo jestli budu muset v takhle příšerném stavu přečkat až do rána, kdy se vzbudí sám. Vymyslet nějaké řešení mi činilo neskutečné potíže, neboť mozkové závity jsem měla zcela ztuhlé a neschopné se hýbat. Napadlo mě přimět mentora, aby na Nicka zavolal místo mě, koneckonců jednou už nahlas promluvil – v nemocnici před Romanem. Vtom mě ale napadlo něco lepšího. Roman mě přece učil posílat ostatním patronům myšlenky... Mělo by tedy fungovat, když se budu snažit Nickovi telepaticky poslat zprávu, nebo ne?
Zavřela jsem oči a pekelně se soustředila na to, co jsem chtěla Nickovi sdělit. Nicku, přijď za mnou, rychle! Nicku, rychle za mnou přijď! Prosím! Bolest v hlavě byla příšerná... Obávala jsem se, že moje telepatické schopnosti jsou oslabené stejně jako celé mé tělo. Nicku! Nicku! Pojď sem, dělej! Nicku, prosím! Pomoz mi!
Stále jsem se pokoušela Nicka přivolat, po pěti minutách marného volání jsem však začínala mít pocit, že se mi to nepodaří. Hlava se mi motala čím dál víc... Dalo mi pořádnou práci se na telepatii soustředit. Byla jsem už skoro smířená s tím, že Nick nepřijde, když se najednou na chodbě ozvaly kroky. Pocítila jsem nesmírnou úlevu, zároveň jsem ale pomalu upadávala do bezvědomí... Dveře se otevřely a já spatřila Nickův obličej těsně předtím, než mi poklesla oční víčka a já se odevzdaně sesula na polštář...
Ucítila jsem na čele něco studeného a celé mé tělo se příjemně uvolňovalo – bolest ustupovala. Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněl Nick a s ustaraným výrazem ve tváři mi otíral obličej vlhkou žínkou. Když si všiml, že jsem se probudila, pousmál se, stále mě však poněkud starostlivě pozoroval, jako by čekal, že každým okamžikem dostanu hysterický záchvat nebo se zvednu a začnu zvracet.
„Jak se cítíš? Je ti lépe?“
„Jo... jo, je,“ byla jsem dosud hodně slabá a mluvení mi dělalo potíže. „Děkuju.“
„Není zač. Spíš bych se ti měl omluvit... Málem jsem přišel pozdě...“
„Co... mi... je?“ soukala jsem ze sebe.
Odpovědi se záměrně vyhnul. Místo toho se s obavami v hlase zeptal: „Co se ti zdálo?“
„Já... nevím.“
„Julie, vzpomeň si, prosím tě!“
Usilovně jsem se snažila můj mozek přimět, aby mi znovu ukázal ten tajemný sen. Proč bylo proboha tak důležité, co se mi zdálo? Není to jedno?!
„Já... bylo tam... zelené světlo... spoustu... spoustu světla... jinak nevím... nepamatuju si... na nic.“
„Zelené světlo, říkáš?“
Přikývla jsem. Vypadalo to, jako by právě něco pochopil. Tázavě jsem na něj pohlédla.
„Julie, zdálo se ti o Věčném smaragdu??“
„Já... vážně... nevím! Možná.“
Povzdechl si.
„Tak mi aspoň řekni... Byla jsi v tom snu sama sebou nebo... nebo jsi byla někdo jiný? Zkus si vzpomenout!“
Před očima mi probleskla vzpomínka na zarostlý mužský obličej na vodní hladině.
„Ne... já... nebyla... jsem... to... já! Nebyla...“
Poslední slova jsem ze sebe dostala silou vůle. Oči se mi opět samy od sebe zavřely a já, aniž bych tomu dokázala nějak zabránit, jsem upadla do hlubokého bezesného spánku...