Upírská povídka - Děsivý školní rok 1.

Anotace: Po úvaze přidávám pokračování Upírské povídky o "hodném a zlém" upírovi Lexu Bloodmorthovi, který se snaží se svým údělem vypořádat.

Kráčela dlouhou neznámou chodbou, podél níž se táhly řady dveří vedoucích do jedné ze tříd. Jana bezmocně těkala očima od jednoho štítku k druhému a začínala propadat panice. Klid, jenom se uklidni. Přece to tady musí někde být, ne? – říkalo to její racionálnější já, moc mu však nedůvěřovala. Navíc se v ní pomaloučku rozléval strach, že se ztrapní hned na začátku. Co si o mně asi tak pomyslej, když neumím ani najít jedinou, pitomou cedulku s nápisem 1. A? Od začátku si říkala, že její přijetí na gymnázium byl jeden velkej omyl. Kdyby jen nebyla tak stydlivá se někoho zeptat… S tímto problémem bojovala již od své nepaměti. Ona sama kombinace: špatný orientační smysl a jistý strach k lidem je sebevražedná. Nakonec dospěla k ne zrovna pozitivnímu závěru: Buď překonám svou nechuť a zeptá se někoho, nebo přijde pozdě, eventuálně nepřijde vůbec. Krásné.

Se staženým žaludkem se rozhlédla kolem rozhodujíc se, kterého anonyma bude obtěžovat svojí neschopností. Zvítězila jedna starší profesorka (Tedy, dle Janina úsudku profesorka.), jež jí na první pohled přišla sympatická. Dodala si trochu odvahy a oslovila ji:

„Prosím vás,“

Oběť se otočila a zkoumavě se na Janu zadívala. Bezva, alespoň se potvrdilo, že za blbce vskutku jsem – pomyslela si hořce.

„Ano?“

„Nevíte, kde bych našla třídu 1. A?“

Profesorka se na ni sladce usmála a pravila:

„Vím, stojíš přímo před ní.“

Jana ucítila, jak rudne. Úžasné! Zdá se, že opět zapracoval můj pronikavý rozum a opět se seknul. O častých výpadcích svého mozku už věděla, ale to, že již začíná odcházet i zrak, je už velice neblahé znamení.

„Tak děkuji,“ vymáčkla ještě ze sebe.

Skoro se divila, že ještě stojí na podlaze gymnázia a nepropadla se kamsi hluboko pod něj. Profesorka se ještě jednou pousmála a s: „Není zač,“ pokračovala v pochodování kolem učeben. Fajn, alespoň vím, kde mám být. Snažila se o nějaké obhájení svého trapasu, avšak žádný argument jí nepřipadal dostatečně silný. Nádech, výdech, nádech…

Vzala za kliku a vkročila.

Směsice anonymních obličejů si ji měřila pohledy. Přišla dost pozdě, nebyla již volné žádné jiné místo, než první před katedrou. Nu což. Za blbost se hold platí. Je to veliká ironie osudu, že zřejmě stráví další rok v lavice s přídomkem „šprťácká“ – a přitom měla do šprta hodně daleko. To, že zvládla příjicí zkoušky bylo podle jí pouze dílo čisté náhody. Valnou většinu otázek totiž vyplnila metodou „ententýky“.

Sotva si stačila na lavici vytáhnout blok a přirozeně nepíšící propisku, ozvalo se zvonění a s ním do učebny vešla i jakási žena středního věku s přísnými brýlemi, za nimiž Jana mohla vidět ostříží zrak zkušeného pedagoga, Zjevně ji dnešní „štěstí“ nehodlá opustit, když bylo tak hodné a přidělilo mi za třídní tuto očividně „milou“ profesorku.

Třída řízena podmíněným reflexem, jejž u všech žáků pracně budovali učitelé základních škol, povstala.

„Sednout!“ řekla ostře.

Přešla co nejrychleji ke katedře, za níž usedla a zabodla pohled do nevinné Jany.

„Abych to dlouho neprotahovala, hned vás uklidním. Nejsem vaše třídní, jak jste se mnozí jistě zhrozili. Pouze zastupuji pana profesora Pavla Hrocha, který se moc omlouvá, že z vážných důvodů nemohl dnes přijít.“

Jeden kluk v zadní lavici se přihlásil: „Proč?“

„Neznám přesnou příčinu jeho absence a troufám si tvrdit, že ani vy ji nepotřebujete bezpodmínečně vědět. Každopádně, by se měl zítra už vrátit. Jelikož nemám letos přiděleno třídnictví, připadl úkol seznámit vás s chodem školy na mě. Proto se do toho raději pustíme. A ještě pro zajímavost, jmenuji se Miroslava Noháčová a budeme se společně shledávat na hodinách matematiky.“

Následoval sáhodlouhý (jak jinak než nudný) výklad školního řádu. Jana si sem tam poznamenala nějakou větičku, avšak jenom z principu. Nechtěla, aby profesorka hned z počátku věděla pravdu o jejím lajdáctví. Většina lidí si poznámky psalo také. Pověsti a vtipy o gymplácích se zřejmě zakládají na pravdě. No potěš.

Konečně dospěli k zajímavějšímu tématu – k rozvrhu.

Koukala složitý rozpis předmětů poněkud zaraženě. Nedovedla si dost dobře představit, jak zvládne tolik hodin. V těch všech zkratkách předmětů, učeben a profesorů by se byl schopen vyznat jenom solidní gymplák, ne normální člověk.

„Mimochodem, jak už jistě víte, příští pondělí se zúčastníte třídenního adaptačního kurzu. Pojedete naň společně s 1. B a dozor nad vámi bude držet pan profesor Hroch, já, profesorka Syslíková, profesorka Musílková a profesor Balata.“

Jakoby mi nějaké z těch jmen něco říkalo, ušklíbla se v duchu Jana hořce.

„To je ode mě vše. Snad vám ještě připomenu, že zítra se učíte podle normálního rozvrhu. Dotazy?“

Všetečný chlapec v zadní lavici opět zvedl ruku.

„Ano?“

„Kde najdu učebnu fyziky, prosím?“

Profesorka se nejprve zamračila, ale pak pronesla klidným hlasem (asi takovým, jakým učitelka v první třídě vysvětluje, proč je jedna plus jedna dva): „Učebna fyziky se nachází ve třetím patře úplně na konci, hned vedle laboratoře. Ještě něco?“

Nehlaste se všichni, pošeptala by své spolusedící, teď bohužel žádnou neměla. Jano! Snad se nechceš zas bavit se svou hlavou?! – ozvalo se druhé já se silným sklonem k morálce, normálnosti a mimo jiné i k poučování.

„Dobře. Sbalte si a zvedněte židle.“

Jana nepřítomně sledovala krajinku, jež jí ubíhala za oknem autobusu. Zas od začátku. Zas budování všeho od kořenů. Pokolikáté již? A kolikrát ještě? Proč musí tak často měnit kolektiv? Zná spoustu lidí a stejně nezná nikoho. Má spoustu kamarádů, ale žádného přítele. Je známou mnoha lidí, ale doopravdy ji nezná nikdo. Věčný koloběh. Je jenom článkem masy čehosi. Důležitá, nikoli však nenahraditelná součástka.

Myslí jí proběhl po dlouhé době záblesk vzpomínky na netradiční letní dobrodružství, při němž skoro přišla o život. Paradoxně ji o něj skoro připravil někdo, o kom si myslela, že je jejím přítelem. Naivka. Ten incident jí trochu změnil pohled na společnost. Stala se jeho následkem ještě uzavřenější. Nestála – nebo spíše bála se – navazovat kontakty s ostatními lidskými osobami. V tomto bylo gymnázium ideálním místem. Nikdo ji neznal a ani znát nechtěl, a když se chovala co nejprůměrněji, nevzbuzovala zájem kantorů či studentů, jak si nejednou vyzkoušela na základce. A takhle to i zůstane. Pilná a věčně osamělá Jana, jejíž tajemství zná pouze deník a která nestojí o soucit. Seznamte se.