Upírská povídka - Děsivý školní rok 2.

Anotace: Pokračování Upírské povídky o "hodném a zlém" upírovi Lexu Bloodmorthovi, který se snaží se svým údělem vypořádat.

Jeskyni s velmi nízkým stropem osvětlovaly pouze plameny šlehající z pochodní připevněných ke stěně. Stáli v ní pouze dva muži. Oba oděni v černých pláštích s kápí a v obličejích nezvykle bledí.

„Zdalipak víš, proč jsem si tě nechal zavolat, příteli?“ oslovil Lexe Bloodmortha Scarmos. Z upírovy tváře nešlo nic vyčíst. Jeho pohled byl vyrovnaný, avšak čišel z něj chlad.

„Předpokládám, že ano.“

„Výtečně, to nám situaci značně usnadňuje,“ pousmál se temně, „Jaké máš vysvětlené pro své počínání?“

„Žádné, co by vás uspokojilo.“

„Lexi, víš přece, že jsem milosrdný. Mohu ti tvůj čin odpustit.“

Neodpověděl. Již dlouhou dobu nesouhlasil s Scarmosovými plány.

„Nyní přede mnou poklekneš a požádáš mě o odpuštění,“ zavelel Scarmos chladně.

„Promiňte, ale to neudělám.“

„Hrdost? Lexi, jsi přece rozumný muž! Čím bys beze mne byl?“

„Svobodným netvorem.“

„Tak dost!“ vyštěkl, „Mám to chápat tak, že nestojíš o členství v našem společenství? Příliš mnoho pravidel jsi porušil, Lexi Bloodmorthe, jsi definitivně vyloučen!“

Lex se zamračil

„Jak nečekané,“ zavrčel, „V tom případě nemám důvod zde dále zůstávat.“

Otočil se chystaje se odejít.

„Počkej,“ zvolal Scarmos. Upír se zarazil, avšak neotočil se. „Proč to děláš? Proč se trápíš?“

„To byste vy nepochopil,“ ozvala se tichá odpověď.

„Je to naše přirozenost! Nelze se toho zříct - stejně tak, jako se smrtelník nemůže vzdát jídla.“

Bloodmorth se pomalu otočil. Chvíli hleděl do Scarmosových rudých očí. Pak jen řekl:

„Jistě. Jenže i smrtelník má možnost výběru.“

S tím zmizel a zanechal Scarmose samotného v jeskyni.

Jana šlapala po schodech do třetího patra. V hlavě jí hučelo. Zase nestíhá! Zase! Zřejmě si vybuduje „krásnou“ pověst hned od počátku. Míjela hloučky studentů, jež si hlasitě vyměňovali zážitky z prázdnin. Pohlédla na hodinky. Minuta do zvonění. Ještě více zrychlila krok.

Na pokraji vyčerpání dorazila ke kýžené učebně fyziky. Zbytek jejích spolužáků stepoval před dveřmi, na nichž visela veliká cedule s nápisem: VSTUP POUZE S DOPROVODEM VYUČUJÍCÍHO. Unaveně usedla na lavičku. Zazvonilo. Ruch jako mávnutím proutku utichl, jenom její třída vytrvala v hovoru. Jana se ve své otupělosti pokoušela zachytit útržky těch dialogů, avšak slyšela jen změť hlasů. A najednou…

Příšerná rána. Ticho. Troufla si tvrdit, že mnozí i v zděšení zadrželi dech, Zraky všech se automaticky otočili za místem vzniku toho zvuku. Kdosi totiž třískl dveřmi. Chvíli se vůbec nic nedělo. Jakoby se zastavil čas. Všichni mlčky hleděli na dveře. Když z nich nikdo nevyšel, začaly se obnovovat předešlé hovory.

Náhle někdo (zřejmě stejná osoba, co předtím třískla dveřmi) vyšel z laboratoře chemie. Učinil tak s takovou razancí a prudkostí, že si opět vysloužil pozornost všech čekajících. Jana na něj nemohla dost dobře vidět, jelikož seděla v značné vzdálenosti.

„Neslyšeli jste zvonění?!“ zařval na celou chodbu a hodná spousta děvčat leknutím nadskočila. Janě se rozšířily zorničky překvapením. Ne, mám halucinace. Chtěla vstát, aby si svou domněnku potvrdila, ale strach ji přikoval k lavičce.

„Jaká jste třída?“ vyštěkl a jeho temný hlas se rozléhal po chodbách a mnohonásobně se odrážel od stěn, čímž vytvářel děsivou ozvěnu. Nikdo se k odpovědi neměl.

„Najde se mezi vámi někdo, kdo by byl schopen na mou otázku uspokojivě odpovědět?“

Tentokrát už tolik neřval, přesto ho všichni slyšeli až moc zřetelně. Je to on! Musí! Vstala a on k ní, jakožto jediné bytosti, co se odvážila hnout, stočil zrak. Jejich pohledy se setkaly. Opět pohlédla do očí, které by potkala vždy – do chladných, černých očí Lexe Bloodmortha.

Srdce se jí rozbušilo strachem. Takže on tady učí. Bezva. Určitě si mě záměrně našel, aby dokončil své dílo. Aby mě mohl v klidu zabít. Rychle se snažila vymyslet, jak se má zachovat. Lex se do ní ještě pořád vpíjel a z jeho tváře nešlo nic vyčíst. Nebyl v ní ani stín překvapení, ani záblesk poznání.

„1. A,“ pípla nějaká holčina.

Lex se odvrátil od Jany.

„Výborně. Nový školní rok začínáte vskutku znamenitě,“ zavrčel.

S tím se otočil a ve dveřích laboratoře ještě pronesl tichým, ale zřetelným hlasem:

„Jestli sem budu ještě nucen přijít…“

Větu nechal nedokončenou a třískl za sebou dveřmi.

Nikdo si hodnou chvíli nedovolil ani ceknout. Všichni byli vystrašení a totálně vyvedení z míry. Jana ze všech nejvíce. Asi po minutě se jeden kluk zeptal na cosi svého kámoše, nestačil mu však odpovědět, poněvadž se laboratoř ihned otevřela a profesor Bloodmorth zahřímal:

„Tak vy jste mi nerozuměli?!“

Ticho. Mnozí ve strachu téměř zadrželi dech a chlapec, který upírův vztek způsobil, vypadal jako zajíc zahnaný do kouta hladovým vlkem.

„Rozuměli,“ hlesl.

„Opravdu?“ otázal se medově, „Pak nerespektujete moje varování! Půjdete se mnou, mladý pane!“

Odvedl nebožáka k sobě do kabinetu a zabouchl za sebou. Bylo slyšet, jak na něj cosi nesrozumitelně řve. Janě při tom přejížděl mráz po zádech.

Celou fyziku nevnímala. Ne, že by profesor říkal něco zajímavého, prostě takové to okecávání, co budou probírat. Jana přemýšlela, o něčem úplně jiném. Jak je možné, že zrovna ze mě si musí osud dělat pořád srandu? To je absurdní! Lex je v podstatě v ideálním prostředí. Tolik nevinných krků, tolik mladé a čisté krve…Brr! Oporný, takhle myslet!

No jo, ale co mám teď dělat, mé drahé druhé já? Na to tvá pronikavá inteligence nestačí, co… Změnit školu. Avšak čemu bych tím pomohla? Když bude chtít, najde si mě stejně.

Myslí jí probleskla děsivá myšlenka. Co když… Musím to okamžitě zjistit! Opatrně sáhla do tašky a vytáhla poněkud zmačkaný rozvrh, jenž si včera v náhlém popudu nadšení ze studia a plná nových (nesplnitelných) předsevzetí vytiskla.

„Chemie, chemie…“ mumlala si přejíždějíc po kolonkách, „Tady!“

Pod velikou zkratkou CH se tísnila malinká písmenka BL.

Žaludek se jí stáhl úzkostí. Existovala jenom mlhavá naděje, že jde o shodu jmen a zkratka značí něco jiné, než Bloodmorth Lex. O přestávce to zjistí…